Autor: Elemona

Co je to lapač zlých snů? Pokud jste četli nějaké jiné články na toto téma týdne, asi už víte, že je to taková „ozdoba na zeď“ a zaroveň magický předmět, který slouží k „odhánění“ zlých snů. A možná jste to věděli i pokud jste ostatní články nečetli.

Já jsem jeden takový lapač zlých snů dostala k vánocům od přítele. Původně jsem o lapačích zlých snů nic nevěděla, takže mi to připadalo jako nějaká podivná ozdoba na zeď. Až když mi řekl, že je to lapač zlých snů a jak se používá, zaujalo mě to více. Zlé sny jsem totiž měla a občas mám dodnes. Ale jak se vlastně používá?

Lapač zlých snů je potřeba zavěsit za zeď v místnosti, kde spíte, nejlépe nad postel. A to stačí, i když je dobré tomu věřit, že zafunguje. Na těch „síťkách“ v těch kruzích se zachytávají zlé sny a síťky propouštějí ty dobré, které po těch pírkách putují dolů k tomu, kdo pod nimi spí. U mě zafungoval, sice zlé sny občas mívám, když spím sama, ale rozhodně ne tolik, jako dřív. Takže si myslím, že opravdu funguje.

Takže jestli máte zlé sny, jako občas já, zkuste si takovýto lapač zlých snů pořídit. Uvidíte, jestli pomůže i vám, a když ne, alespoň vypadá zajímavě. Já jsem určitě spokojená.

… aneb téma, o kterém se nemluví. Nebo raději témata, rozhodla jsem se jich popsat více.

Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli k tomuto tématu něco napsat, pročítala jsem články k tématu, nakonec jsem se rozhodla napsat více věcí, protože myslím že takzvaných tabu je mezi lidmi dost. Připadá mi, že lidé neradi mluví o věcech, které jsou jim nějakým způsobem cizí, nebo o citlivých tématech, a nebo naopak o věcech, které jsou jim blízké, ale nenávidí je.

Pod pojmem tabu si dost často představím právě sex. To je jedno z mála, se kterým bych z části i souhlasila. Nemyslím si ale, že by se o sexu mluvit nemělo. Zvlášť mezi partnery či manžely by se právě o intimním životě mělo mluvit hodně. Jen by se neměly probírat detaily intimního soužití s někým jiným, pokud si to druhý z partnerů nepřeje. Přijde mi přinejmenším neslušnost vůči druhému partnerovi vykládat někomu co a jak jsme včera dělali v posteli.

Škola jako taková není tabu, naopak o škole se mluví, hlavně mezi rodiči a dětmi a je to správně. Ale bohužel, mezi studenty a hlavně žáky (ZŠ) je škola tak nějak skoro tabu. Málokdy jsem na základní nebo střední škole zažila, aby mě někdo požádal o pomoc s nějakým úkolem či vysvětlení učiva. Ani já jsem nepožádala o vysvětlení, no většinou jsem to nepotřebovala, ale i tak, prostě mě to nenapadlo, když to nikdo nedělal. Jen domácí úkoly se opisovaly každé ráno téměř pravidelně. Nevím, jestli je to tak všude, ale u nás byla vzácnost zahlédnout skupinku žáků / studentů, jak se spolu učí. Přitom spolu-učení je fajn a dost výhodné, protože se učíte jeden od druhého. 🙂

Poslední dobou mi též přijde, že hlavně mladí lidé občas považují za divné, že někdo věří v boha (bohyni, více bohů, …) a uctívá ho. Možná stejně bylo divné ve středověku nevěřit v boha, to nemohu posoudit, avšak mluvit o své víře by nemělo být vůbec tabu ani divné.

Tady to tabu trochu chápu. To, že má někdo magické schopnosti, občas u lidí vyvolává závist maskovanou nenávistí či pomluvami. Alespoň si myslím, že to tak je, že někteří považují jedince s „nadpřirozenými“ schopnostmi za divné. Znám několik lidí zabývajících se nějakým způsobem magií. Já sama jsem mírně na magii citlivá a zkouším s ní pracovat. A nepřijde mi to divné.

Tady se opět nedá říct, že jde o tabu jako takové. Avšak připadá mi, že častým jevem v partnerských či manželských vztazích, který často vede i k rozpadu vztahu, je nedostatek komunikace. Partneři by k sobě měli být upřímní, a když jednoho z nich ve vztahu něco trápí (a nebo naopak těší), měl by to tomu druhému říct. Pokud jsou schopni spolu v klidu vyřešit svůj vztah a promluvit si o všem důležitém (i nedůležitém) má vztah napůl vyhráno a nakročeno k dlouhodobému trvání. 🙂

Tohoto tématu se týká relativně dost článků z těch, co jsem k tématu týdne četla (asi tak 2 z 10). A určitě ho musím zařadit také, protože na homosexualitu či bisexualitu lidé reagují snad ještě hůře, než na magii a náboženství dohromady. Snad v každé věkové kategorii se najde početné procento jedinců, kteří trpí tzv. homofobií (nenávistí vůči homosexuálům a většinou i bisexuálům) nebo jim to v tom lepším případě přijde „jen“ divné. Tím se homo-/bisexualita stává často velkým tabu a toto „označení“ jakoby bylo podobné označení zrádce či někoho podobného. A pokud si, jako spousta dalších lidí, myslíte, že homosexualita je (lidský výmysl?) proti přírodě, pak mi vysvětlete, proč se homosexualita běžně v přírodě vyskytuje u spousty druhů zvířat?

Lidé z nějakého důvodu nemají rádi odlišnosti. Některé z předchozích odstavců by se vlastně daly shrnout jako odlišnosti. Když někdo nějakým způsobem „vyčnívá z davu“, ostatní se ho často snaží „zatlačit zpět“. Přitom odlišnosti jsou na lidech to zajímavé. Většinou si všimnu víc „černé ovce“, než „šedé myšky“, i když obě jsou jistě zajímavé. Tím chci říct, nebojte se „vystoupit z davu“ a projevit se, projevit svoji osobnost. Já sama s tím často bojuji a je to právě kvůli ostatním lidem, ale i vlastně kvůli mě samotné. Buďte sami sebou a nebojte se požádat spolužáka o pomoc s učením nebo kohokoliv s čímkoliv jiným či sami pomoc nabídnout. Nebojte se mluvit o tom, o čem mluvit chcete. Čím více se o tom bude mluvit, tím méně to bude tabu. A v partnerském či manželském vztahu, tam je to téměř povinnost (dobře fungujícího vztahu), dokázat si snad o čemkoliv promluvit a v klidu to vyřešit.

Přeji vám krásný šťastný svět a co nejméně stresujících tabu! 😉

Fantazie, aneb. představivost. Jak důležitá to věc! Fantazii má každý z nás, ač si to třeba neuvědomuje – někdo lepší, někdo horší – ale každý si umí něco představit. No představte si, jaké by to bylo, kdybychom žádnou představivost neměli – to by asi nešlo si to představit. 😉 A například pro mě je fantazie obzvlášť důležitá.

Díky představivosti dokážeme leccos vymyslet, odhadnout, atd. Ale když se řekne fantazie, většinou si představíme něco jiného, než jakékoliv obyčejné představy. Většinu z nás asi napadnou knížky, příběhy, možná filmy a hry. Fantazie je potřeba na jejich tvorbu a zvlášť u knížek i na jejich čtení, pokud si máme děj užít. Ale co to vlastně ta fantazie je, pokud nemáme na mysli obyčejnou představivost?

Dalo by se říci, že je to schopnost představit si něco, co jsme nikdy neviděli. Neberte to jako definici, spíše takovou úvahu. Vlastně fantazie = představivost, jak už bylo řečeno v úvodu a nepleťme si ho s literárním žánrem Fantasy, ač spolu mají velmi, velmi společného.

Co napsat víc? Snad jen, jak je fantazie důležitá pro mě. Snažím se mít dobrou fantazii, podpořenou mimo jiné čtením knížek. Mám moc ráda žánr Fantasy, různé příběhy, které taky občas ráda píšu. Fantazie je nutná pro tvůrčí práci, stejně tak pro magii, čtení a prožívání příběhů, hraní RP (hraní rolí bez scénáře), a v dalších činnostech, na které si teď ani nevzpomenu. Fantazie je pro mě zkrátka nepostradatelná! 🙂

Jelikož jsem v dobách minulých nežila, mohu porovnávat jen s vyprávěním starších a s tím, jaký si myslím, že byl dřívější svět. Budu tedy spíše psát o tom dnešním.

Lidé jsou zvláštní. Někdy si říkám, vyloženě divní. Občas mívám pocit, jako bych mezi ně vůbec nepatřila. Dnešní doba není zas tak odlišná od těch minulých a myslím, že narozdíl od těch starších vůbec není špatná. Lidé snad odjakživa toužili po bohatství a po moci. A nezměnilo se to v průběhu času stejně jako se lidstvo nezměnilo. Jen to jinak vypadá.

V pravěku spolu lidé (prý, jak jsem psala, nežila jsem tam) bojovali nejen o kořist, ale i o oheň či pravěké technologie a vynálezy. V novější době, kolem středověku, lidé stavěli města, zakládali státy a válčili o to, kdo bude vládnout většímu území. No a v dnešní době, novověku nebo přesněji moderní době, se to v principu příliš nezměnilo. Krom světových válek v minulém století i v současnosti probíhají menší, nenápadnější války (např. v současnosti válka v Sýrii), které mají ale významný dopad na fungování světa a jejich znalost je důležitá pro pochopení současného chodu světa. Ale i když současné války jsou nejen díky cenzuře médií relativně nenápadné, princip je stejný: touha po moci a bohatství.

Proč se prostě pravěcí lidé nemohli o oheň podělit? Nic by tím neztratili a třeba získali i přátelství. Proč nemohl pravěký rybář naučit rybáře z jiného kmene, jak vytvořit rybářskou síť bez boje a kradení vynálezu? Proč ve starověku, středověku či novověku vznikaly války o území a moc? Vždyť jsme všichni lidé, záleží snad na tom, jestli vetší území obývají Římané, či Řekové? Proč násilím vytvářet nějakou velkou říši? Vždyť je hezká ta rozmanitost, kdy je spousta států, s jinými jazyky, jinými lidmi a přesto podobnými. 🙂

To, jak někteří lidé prahnou po bohatství a moci, asi prostě nikdy nepochopím. Já takovou touhu nemám, nikdy jsem neměla, a doufám, že ani nebudu mít. Ano, chci si vydělat na to, abych postavila dům, zasadila strom… no znáte to. 😀 Ale kdybych měla dobrou prosperující firmu, která by hodně vydělávala, věnovala bych jen malou část peněz na živobytí, údržbu domu a tak. Podstatnější část bych věnovala na rozvoj firmy, která by tak mohla více pomáhat lidem, a také na zlepšování svého okolí. 🙂

V dnešní době určitě existují lidé, jako já, jsem si tím jistá. Bohužel je ale asi více těch, kteří prahnou po bohatství a moci a asi nejvíce lidí, kteří jsou k okolnímu dění lhostejní. Tedy alespoň tak mi to přijde, co se týče politické scény v Česku. To je vlastně kapitola sama o sobě. Říká se, že politická scéna odráží to, jací jsou samotní obyvatelé – voliči. A poslední dobou tomu začínám docela i věřit. Češi každou chvíli na politiky nadávají, ale když jsou pak volby, nechají se „opít párkem v rohlíku“ a volí klidně i stranu, která je dříve zklamala. Lidé dají raději na sliby a reklamy, než na vlastní zkušenosti a zdravý rozum, který je v dnešní době potřeba ještě více, než dřív.

Dnešní doba je totiž složitější. V pravěku člověku stačilo před predátorem buď utéci, nebo se s ním utkat a zvítězit. Znát věci jako jak se rozdělává oheň, a tak. Ve středověku přišly zákony a i společenské zvyklosti a svět už se stával složitějším. Ale v současnosti jsou zákony ještě složitější a propletenější, a pochopit společnost je často docela problém. Krom toho žijeme v digitálním a informačním věku a pochopit veškeré záležitosti dnešního života je doslova nadlidský úkol.

Co je to láska? Úplně skvělý, úžasný a nepřekonatelný pocit, když někoho milujete. Mno, to jste možná vědět nepotřebovali. Pojďme si tedy říci něco více.

Každý lásku vnímá trochu jinak. Někteří tu pravou lásku ještě nepoznali. I když i mezi rodiči a dětmi by měla být láska. To je velmi důležité. Když dítě nemá dostatek lásky, má pak v životě problémy. Není to jen o lásce, ale to už bychom zabíhali jinam. Nejsem sice žádná odbornice na lásku, ale mohu alespoň napsat, jak to vidím já.

Partnerská láska
Velmi složité téma. Najít si k sobě životního partnera není jednoduché a často to vyžaduje hodně odvahy, úsilí a tolerance. O tom je vlastně víceméně celý vztah. Je dobré si najít partnera nebo partnerku, jenž se vám podobá – nemyslím teď vzhledově, ale myšlenkově – názory, činy, pohledem na svět, koníčky, atd. Samozřejmě, že nebude ve všem stejný či stejná, to taky moc dobře nejde – každý jsme jedinečný – a zde je právě potřeba tolerance. Čím více věcí můžete dělat spolu a baví vás to, tím lépe. Ovšem měli byste si nechat též prostor každý pro sebe, pro koníčky a jiné oblíbené činnosti, které nemáte společné.

Důležité taky je, aby byla láska opětována. Aby ten či ta, koho milujete, miloval(a) taky vás. Pokud tomu tak není, můžete to třeba ještě zkoušet, nějak se zalíbit, třeba přes ty společné zájmy. Pokud vám ale řekne, že s vámi chodit nechce, pak byste se s tím měli smířit a třeba si časem najít někoho jiného. Důležité je také někoho láskou nezneužívat a nenechat se využívat. Láska je o vzájemném soužití a ne o využívání. Musíte mít oči otevřené a nenechat se láskou zaslepit – tak poznáte, že vás někdo využívá, což znamená, že vás nemiluje a láska je jen jednostranná. Když po vás chce peníze, často něco kupovat, nebo se s vámi často hádá či nadává, pak je čas si přinejmenším o vašem vztahu vážně promluvit.

To je vlastně taková další důležitá součást vztahu: Komunikace. Hodně spolu mluvte a hlavně k sobě buďte upřímní. To vztah upevní a láska bude jen vzkvétat. 🙂

Možná to vypadá, že se snažím psát více o vztazích, než o lásce. Ale ono to spolu úzce souvisí. Lidé se do sebe zamilují, naváží vztah, načež se až časem ukáže, jestli to bude láska na celý život. Říká se, že když se jeden do druhého opravdu zamiluje, nemyslím teď takovéto chvilkové „poblouznění“, tak tenhle stav trvá cca. rok (u každého je to jinak) a teprve pak buď přetrvá v opravdovou lásku, anebo zanikne.

A jak vlastně lásku cítím já? Asi tak, jak jsem napsala v prvním ostavci. 🙂 Můj přítel je jediný tvor na celém světě, kterému tak hodně věřím a kterého nepřekonatelně miluji. Jsme k sobě upřímní, nepřetvařujeme se, povídáme si často o spoustě věcí včetně našeho vztahu, probíráme důležité i nedůležité věci. Jen bych mohla občas myslet více i sama na sebe a své zájmy, což je taky důležité. 🙂

Přeji vám, ať najdete svou opravdovou životní lásku, jako jsem našla já (i když jsem spíš byla nalezena 🙂 ). A pokud už někoho takového máte, ať vám vztah co nejdéle vydrží a ať jste co nejspokojenější. A nezapomeňte: Většina vztahů ztroskotá na špatné kominukaci a neschopnosti mluvit spolu o důležitých i nedůležitých věcech. Přeji hodně stěstí a lásky. 😉

Noc – opak dne. Pokud tedy nebereme den jako 24 hodin. Ale to přeci každý ví. 😉 Jak ale noc doopravdy vnímáme?

Připadá mi, že spousta lidí se noci bojí. Jako by se v noci venku vyskytovaly samé kriminální živly, zloději a vrazi. Ano, i já jsem ve tmě obezřetnější, co oči nevidí, musí nahradit sluch. Avšak procházku v noci v lese vnímám jako zajímavé dobrodružství a ne jako výpravu smrti. 🙂 Bohužel noční procházky nemají v mém okolí moc pochopení, takže jsem ještě neměla tu čest nějakou větší podniknout, alespoň ne sama.

V noci se má spát, ano, toť skutečnost věru známá. Co když jste ale sova? Nemyslím tím nočního ptáka, ale způsob spánku resp. denní dobu, kdy jste aktivní. Jedinci označování jako sovy nejraději pracují (nebo prostě něco dělají) večer nebo v noci, narozdíl od ranních ptáčat. Já jsem skoro napůl sova a přítel úplně. A ostatní pro nás často nemají pochopení. I když se snažíme pohybovat a mluvit co nejtiššeji, abysme nikoho nevzbudili, stejně je nám občas vyčítáno, že v noci se má spát a že spíme do oběda. Těžký to úděl sov.

A nesmím ještě zapomenout na snad nedílnou součást noci a to jsou sny. Mě se sny moc často nezdají, a když ano, tak jsou většinou divné a nebo hrozné. A po probuzení většinou sen hodně rychle zapomenu a v paměti mi uvíznou opravdu jen ty hodně hnusné, hodně hezké a nebo hodně divné. V těch divných snech dělám věci, které bych nikdy nedělala, ve hrozných mi většinou někdo ubližuje a hezké, to jsou ty nejvzácnější sny.

A jaké máte sny vy a celkově vztah k noci? 🙂

V nadcházejících volbách jsem se (opět) rozhodla volit Piráty (aneb. Českou pirátskou stranu). Líbí se mi jejich volební program a méně důležitým faktem je, že mi vyšla s touto stranou nejlepší názorová shoda ze všech možných stran ve Volební kalkulačce (přes 80%).

Piráti se snaží prosadit svobodu internetu a celkově svobodný přístup k informacím, jakož i potlačení cenzury médií. Neříkám, že bychom svobodný přístup k informacím neměli, naopak, Internet i knihovny jsou místa, kde můžeme velmi dobře ukojit svůj informační hlad. Ovšem je důležité zachovat si tuto informační svobodu stejně tak, jako bezplatné školství a vzdělávání. Věřím, že Piráti budou za tyto svobody bojovat.

Dále Piráti vystupují proti špehování občanů – prostých lidí a naopak prosazují transparentnost v politice. S tím též souhlasím – jelikož politika ovlivňuje zbytek obyvatelstva, občané by měli (mít možnost) vědět, co se mezi politiky děje (samozřejmě pouze v pracovním životě), kdo s kým a jak jedná a kdo koho podplácí, jak se pohybují peníze na vládních účtech. Naopak též nesouhlasím s plošným sledováním obyvatelstva – není to potřeba a jen to dává politikům vyšší moc nad lidmi (v důsledku strachu lidí před špehováním).

V souvislosti s Piráty se často hovoří o autorském zákonu či snad jeho zrušení. Pokud vím, Piráti žádné zrušení nepožadují, ale v době, kdy např. hudební interpret vydělá na prodaném CD pouhých cca. 10 – 20 % a více než polovinu získá společnost na ochranu autorských práv, která na CD nevykonala v podstatě žádnou práci, je asi něco špatně. Proti tomuto Piráti též vystupují.

Piráti chtějí vládu více přiblížit lidem, udělat demokracii více přímou, vzdělávat občany a nevládnout stylem „My víme, co je pro občany nejlepší.“ To je důvod, proč je volím a doufám, že mě nezklamou, jako to dělá téměř celá dnešní vláda. Dříve, když ještě Piráti nebyli a já jsem zároveň nemohla volit, zaujali mě Humanisté. Byla by to jasná volba, kdybych nevolila nebo nemohla volit Piráty. Ale Piráti mají teď reálnou šanci se dostat do sněmovny, tak bych to nebyla já, abych je v tom nepodpořila. 🙂

Ať už budete volit kohokoliv, volte. Volte dle svého nejlepšího uvážení, ne náhodně! Pokud nevíte, zkuste třeba zodpovědět názorové otázky ve Volební kalkulačce – zabere vám to cca. čtvrt hodiny, ale myslím, že to stojí za to. Pokud máte více času, zjistěte si informace o straně, která vás zaujala – nejen na jejím webu, ale i jinde – ať víte, jestli ji stojí za to volit. Zjistěte si informace o ostatních stranách. Každý, kdo si stěžuje na politickou, ekonomickou, apod. situaci v Česku, by měl jít volit. Situace se sama nezlepší, pokud vám nevyhovuje žádný kandidát, můžete volit jen stranu, nebo za nějakou kandidovat, nebo si v krajním případě založit vlastní. Možností je spousta a i já, věčně zaneprázdněná a nestíhající se o politiku zajímám, protože mi není osud naší země lhostejný. Vám snad ano? Půjdete tedy volit? Volby se konají již tento víkend – 25. a 26. října 2013!

Zajímavý návod, pokud nevíte koho volit, jsem našla zde: http://lumenn.blog.cz/1310/jednoduchy-navod-pro-ty-co-nevi-koho-volit

Tématická písnička na závěr (tuto skupinu sice nemám ráda, ovšem tahle písnička je zářivou výjimkou):

Ještě na začátku týdne jsem si říkala, že toto téma týdne (Zážitky z MHD) není pro mě, že k tomu nemám co napsat. Ve světle následujících událostí jsem ale změnila názor. Jde tedy o poměrně čerstvý zážitek.

Tento týden jsem totiž zažila „zajímavou“ jízdu MHD v jednom východočeském městě. Nastoupila jsem jako obvykle, do zadní části. Při nástupu jsem si „pípla“ kartou a hle – chyba!

Zkusila jsem to ještě jednou, ale stále to nešlo. Jelikož se dveře už zavřely a bus se rozjel, nemohla jsem vystoupit zpět, a reklamovat to u řidiče, který se momentálně musí soustředit na jízdu, mi přišlo docela blbé.

Přemýšlela jsem, jak tento problém vysvětlit případným revizorům a jak je požádat o radu. Jiné řešení mě nenapadlo – musela jsem stihnout vlak, takže nastoupit a jet jiným busem moc nepřicházelo v úvahu, stejně jako cesta pěšky. Reklamaci u řidiče jsem zavrhla, musí se přeci soustředit na jízdu (ne nadarmo jsou v MHD ty cedulky „Nemluvte za jízdy s řidičem!“), krom toho bych se musela prodírat se dvěma plnýma taškama skrz relativně plný bus – ale hlavně mi záleželo na neotravování řidiče za jízdy.

Alternativní řešení tedy nebylo – alespoň ne jednoduché a rozumné. Intuice ale nezklamala, přišla „kontrola jízdních dokladů“.

Aneb. Rada revizora je drahá. Přestože jsem jim vysvětlila, že ta karta prostě nefunguje, že se zobrazila chyba i při opakovaném pokusu, doplatila jsem na to nakonec já. Na kartě totiž bylo cca. 9 Kč a základní jízdné stojí cca. 12 Kč. Marně jsem se jim pokoušela vysvětlit, že mi karta fungovala kdykoliv, když tam byla jakákoliv kladná částka, dokonce i ve stejném městě, na stejné lince. Odečítalo to do mínusu. Prý, že to v tomto městě nikdy tak nefungovalo. Já ale znám i dalšího člověka, kterému to tak fungovalo. Ale hádejte se s tvrdohlavým revizorem, zvlášť když jste si nečetli smluvní podmínky (kde bych je tak asi měla v MHD hledat?)

Zaplatila jsem tedy přirážku k jízdnému, která naštěstí byla menší, než půltisíc Kč. Každopádně jízdenku jsem si i proti mé vůli musela koupit u řidiče a tím ho rušit. Naštvaná jsem se posadila zpět a přemýšlela o tom, že se vykašlu na kartu a vrátím se ke starým dobrým papírovým jízdenkám. Zlaté staré časy! Staré mechanické proštípávače jízdenek fungovaly snad vždy a proštípnutá papírová jízdenka v ruce byla větší jistota, než nějaký neviditelný digitální záznam někde v kartě. Kdyby nebylo takové vedro a nešlo by o skoro dvouhodinovou, více než pětikilometrovou cestu s těžkými taškami, šla bych i pěšky.

Můj zážitek je tedy takovýto. Zbytek cesty byl v pohodě a stihla jsem všechny spoje. Každopádně, vezměte si z mého příběhu poučení, jaké si vezmu i já.

· Nevěřte digitálním kartovým systémům. Jsou nespolehlivé (mnohokrát mi nechtěly kartu vzít, a nejen mně).

· Pokud nejsou o moc dražší, používejte papírové jízdenky.

· Nechtějte pomoc po revizorech. Bývá drahá.

· Když nikam nespěcháte, v případě problémů raději vystupte.

· Jezdit „na černo“ se nevyplácí (i když to u mě nebylo zamýšlené)

· Nespoléhejte na to, že když něco fungovalo, bude to stejně fungovat i zítra nebo později.

Chtěla bych upozornit, že tento můj zážitek byla opravdu chyba systému a ne to, že bych chtěla úmyslně jet bez zakoupené jízdenky. Kdybych chtěla jezdit na černo, nepořizovala bych si kartu na MHD. Navíc, spočítala jsem s menším odhadem, že jízda na černo se nevyplácí.

· Jízda v MHD totiž, jak bylo řečeno, stojí kolem 12 – 15 Kč, jak kde.

· Pokuty („přirážky k jízdnému“) se pohybují v řádu několika stovek, většinou až do 1000 Kč.

· Pravděpodobnost, že potkáte v MHD revizora, je (odhadem dle mých zkušeností) při 1 z 10 až 1 z 20 jízd.

· Takže pokud se objeví revizor jednou za 10 jízd, „ušetříte“ 120 – 150 Kč, při dvaceti jízdách 240 – 300 Kč. Tak nízké pokuty nejsou, takže v konečném důsledku zaplatíte více.

· Je to sice hlavně o štěstí, ale myslím, že se to nevyplatí a za to naštvání (a to na sebe, ne jako já na systém) za to nestojí.