Měsíc: Září 2015

Jak utíkat nebo neutíkat ze života? Proč? A kam? Pokusím se na to odpovědět v tomto článku, tentokrát snad kratším, než ten předchozí.

V první řadě, proč utíkat ze života? Jednoduše proto, že nás na životě něco štve. Prostředí, ve kterém žijeme, lidé, kterými jsme obklopeni, apod. Ne vždy to jde jednoduše změnit. Proto je fajn se občas od reality oprostit a „utéct ze života“ někam jinam.

Kam tedy utéct ze života? Mě napadá nejlépe svět fantazie. Knížky, filmy, počítačové hry nebo prostě jen vlastní představivost. Znáte to, začtete se do knihy a stanete se tak trochu součástí příběhu, jako pozorovatel, který tam přímo je. Tedy záleží na tom, jakou máte fantazii. Trochu méně náročné na fantazii jsou filmy nebo počítačové hry, kde si toho moc představovat nemusíte, protože to vidíte. I tak dokáží skvěle vtáhnout do děje.

Velmi zajímavý způsob, jak utíkat ze života do světa fantazie je vlastní představivost. Ta má výhodu, že jde použít skoro kdykoliv a kdekoliv. Třeba když čekáte v čekárně u lékaře, cestujete autobusem, jen tak se procházíte, atd. Je to vlastně takové „denní snění“. Jde o to, představit si nějaké příjemné prostředí, v něm si představit sebe v nějakém hezkém, též vysněném oblečení, při nějaké oblíbené činnosti – klidně takové, kterou v reálném světě neděláte nebo dělat nemůžete.

Já sama jsem dřív často utíkala do světa fantazie s pomocí knih i počítačových her (většinou s fantasy tématikou). Dělám to dodnes, včetně toho, že mi často stačí právě vlastní představivost. Je to skvělý pocit.

Někdy si to zkuste, vytvořit si svůj (klidně malý) snový svět, svět ve fantazii, a zkuste si v něm „žít“. Zvlášť, pokud máte v životě problémy nebo nemáte zrovna hezký život. Po takovémto snění, neboli „toulání se ve fantazii“, většinou zbyde hezký pocit. Pocit, že máte hezké místo, kam se můžete kdykoliv vrátit (i když ne fyzicky, ale i tak ano) a kde je to jiné a bezvadné. Takovou menší inspirací by mohl být můj starší článek na téma týdne Život ve snu.

Anonymita, to je docela často diskutované téma. Anonymita na internetu, anonymita na blogu, na sociálních sítích, ale i v reálném životě, anonymita ve městě, v přírodě, … A teď, kde začít?

Začněme tím asi nejdiskutovanějším – anonymitou na internetu. Podle mě je super, že je internet anonymní – tedy alespoň jeho podstatná část (stránky, které nevyžadují registraci s ověřením identity). Do anonymní části nepatří weby jako internetové bankovnictví, různé obchody, kde si něco objednáváte (a všeobecně služby, kde něco platíte), služby mojeID, Aukro a často také sociální sítě. I když u těch sociálních sítí je to jen částečně. Dle podmínek některých sociálních sítí (Facebook, Google+, apod.) se zde musíte registrovat svým platným občanským jménem, což z nich dělá neanonymní weby. Jelikož je to ale relativně těžko vysledovatelné, někteří se tam registrují pod falešnými jmény nebo přezdívkami. Já také.

Myslím si, že čím méně se vaše jméno (a další osobní údaje) vyskytnou na internetu, tím lépe. A také, že být na internetu snadno nalezitelní je nebezpečné, s výjimkou případu, kdy si umíte dostatečně dobře kontrolovat, co všechno se o vás dá najít. Což ale vůbec není jednoduché. Když se pak například ucházíte o zaměstnání, zaměstnavatelé občas dělají to, že si vaše jméno zadají do internetového vyhledávače a někdy i do vyhledávačů sociálních sítí. To, co najdou, bohužel může ovlivnit jejich úsudek.

Anonymita na internetu je prostě super. Můžete se účastnit diskuzí a prezentovat svoje názory, aniž by se vám pak za ně někdo smál do očí. Může vám někdo sice nadávat v diskuzích, ale to není tak strašné, jako když se s někým takovým (pro tyto lidi se tak trochu vžil název „hejtři“ – převzato z anglického „hater“ = „ten, který nenávidí“) musíte stýkat v reálném životě. Internet a diskuze na něm mají jednu velkou výhodu – dají se vypnout. A s nimi i hejtři. A anonymita má jednu obrovskou výhodu – nemusíte mít jen jednu jedinou identitu – v každé diskuzi můžete vystupovat pod jinou přezdívkou – pod kterou vás hejtři neznají. Já jich mám také několik – třeba jste už někde četli článek, který jsem psala já, ale pod úplně jinou přezdívkou. V tom je to pravé kouzlo internetové anonymity.

Jediné, v čem je možná, a to opravdu jen možná, internetová anonymita na škodu, je chování zmiňovaných hejtrů. Jak jsem už psala, hejtři jsou lidé, kteří vás nenávidí a nadávají vám v diskuzích. Někteří se v tom vyloženě vyžívají a cílené vyhledávají na diskuzích konflikty a nadávají ostatní. Pro ně se také vžil název trolové (nevím, z jakého jazyka či významu). Je smutné, že takovíto jedinci existují. Každopádně jsou, dalo by se říct, nemocní, a jejich projev nemá žádnou váhu, protože při něm nejsou schopní používat zdravý rozum. To byste si měli všichni uvědomit, než si začnete dělat těžkou hlavu z toho, že vám někdo na internetu nadává.

Trolové a hejtři údajně využívají právě anonymity internetu k tomu, aby mohli beztrestně komukoliv nadávat a kdyby se to obrátilo proti nim, prostě zmizí. S tím můžu souhlasit zhruba z poloviny. U některých určitě platí to, že kdyby nevystupovali anonymně, nedovolili by si k ostatním to, co si „zahaleni anonymitou“ dovolují. Ale z vlastních zkušeností vím, že existuje spousta jedinců, kteří jsou vám schopní říct přímo do očí (tedy neanonymně) takové nadávky, které by se i s těmi nejhoršími z internetu mohly hravě srovnávat. Co se týče obrany, pravděpodobně nejlepší je tzv. nekrmit troly. To znamená, nereagovat na jejich příspěvky (nadávající, sprosté, nekonstruktivní, bez hlubšího významu, …) a případně (pokud jste správce diskuze) je i mazat. Pokud je diskuze moderovaná (jako např. komentáře zde na blogu), stačí takový příspěvek prostě neschválit. Jakmile trolové vidí, že o jejich příspěvky není zájem, jdou většinou jinam. Druhou možností je vystopovat je, něco o nich (pokud možno s jistotou) zjistit a napsat jim to. Pokud je to někdo, kdo se schovává právě v anonymitě, raději půjde jinam, než být prozrazen.

Ono to totiž s anonymitou na internetu není tak úplně jisté, jak by se mohlo zdát. Při prohlížení jakékoliv webové stránky totiž za sebou zanecháváte jakousi „stopu“, díky které se dá zjednodušeně řečeno identifikovat počítač, ze kterého jste připojeni – nebo se dá také zjistit docela přesná poloha na mapě. To by trolové měli vědět. Sice to není jednoduché a dá se to určitým způsobem „zamaskovat“, ale nebudu zde zabíhat do podrobností.

O sociálních sítích jsem se zmínila výše, jen bych chtěla zdůraznit riziko neanonymní registrace a jejich používání. Facebook, Google+ a jiné sítě pravděpodobně používáte k tomu, abyste kontaktovali lidi, které znáte (případně i k seznámení s jinými). Pokud použijete přezdívku a sdělíte adresu svého profilu kamarádům, budou ji znát, přidají si vás a můžete komunikovat. Pokud odhalíte svoji identitu, bude si vás moci kdokoliv jen podle jména a příjmení vyhledat a zjistit o vás dost informací.

Dále byste si měli dávat pozor, co všechno o sobě sdílíte a zda to sdílíte veřejně. Nejvíce vám asi řeknou následující dvě videa s titulky:

V „reálném životě“ (tzn. mimo internet, fantazii, apod.) je to s anonymitou o poznání horší. Sice kolemjdoucí nevědí, jak se jmenujete, neznají ani vaši přezdívku. Vidí vás však přímo fyzicky, jak vypadáte, jak jste oblečení, jak se pohybujete, podle čehož se dá do určité míry člověk poznat i ve chvíli, kdy mu nevidíte přímo do obličeje. Když už jsme u toho obličeje, tak díky počítačovým programům, co umí rozpoznávat obličeje, díky městským kamerám a díky sociálním sítím a/nebo registru obyvatelstva, jde zjistit i to vaše jméno (a další údaje), aniž byste to komukoliv řekli. Tedy v tomto případě naštěstí jen těmi, kteří mají k záznamům z kamer přístup.

Zkrátka v reálném světě se nemůžete pouštět do rozhovorů s tím, že můžete kdykoliv zmizet, zamést po sobě „stopy“ a vrátit se s tím, že vás nikdo nepozná.

Teď trošku odbočím, ale ne od tématu. Nejspíš jste už slyšeli o velké skupině lidí, kteří si říkají Anonymous. Slovo je z angličtiny a znamená to jednoduše – Anonymní. Dalo by se říct, že jsou anonymní na internetu i v reálném světě. Anonymous je mnohem více myšlenka, než nějaká organizace. Kdokoliv může být Anonymous. Třeba i váš soused, kamarád, nebo třeba vy. Přesto ale mají Anonymous tak nějak zhruba něco společného: bojují za lidská práva, proti vládám a velkým korporacím, proti omezování internetu. Protestují a bojují jak pomocí internetu, kde se umí dobře skrývat, tak v reálném světě na demonstracích, kde nosí masky, takže jsou i tam anonymní.

Proč tu píšu o Anonymous? Protože se to týká tématu a Anonymous mě fascinují. Tím, jak se umí dobře skrývat, a především tím, že bojují za správné věci.

Anonymita je vlastně jeden z hlavních důvodů, proč píšu tenhle blog. Ráda se s vámi, čtenáři, podělím o své názory, vědomosti, povídky, co jsem napsala, a jiné články. Ráda napíšu občas i něco o sobě. Ale lidé jsou většinou jiní, než já, a mají tendenci se mi za některé názory smát, říkat, že to je špatné a různě mě poučovat. Když se vám blog nelíbí, prostě odejdete. Ale mám pocit, že lidé, kteří mě znají osobně, mají tendenci mě neustále měnit k obrazu svému. Taková, jako oni, ale opravdu být nechci. Takže se většinou pohádáme a mě to pak mrzí, protože já se snažím ostatní tolerovat, i když dělají něco, co třeba zrovna nechápu.

Zkrátka, blog je pro mě místo, kam si nepouštím otravné lidi a také ho, až na výjimky, nespojuji s lidmi z reálného života.

Ráda se procházím v přírodě, hlavně v lese, a tak jsem si řekla, že sem toto prostředí také zahrnu. Sice se v přírodě necítím tak anonymně, jako na internetu, ale „anonymněji“, než ve městě. Vlastně je to z pohledu anonymity takové město bez kamer a s minimálním počtem lidí.

Další místo, kde se ráda procházím, je moje fantazie. Tady se snad ani nedá mluvit o nějaké neanonymitě. Můžu být kdekoliv, můžu být kýmkoliv, i když ne fyzicky. A to relativně nezávisle na mojí fyzické poloze.

Jak vidíte, anonymita je opravdu obsáhlé téma, doufám, že se mi ho podařilo alespoň zčásti tak nějak pojmout. Jestli k tomu chcete někdo něco dodat, napište komentář – klidně i anonymně, ale žádné troly, prosím.

Je život fér nebo není? Toť otázka, o které bude tento článek. Pro ty z vás, kteří jsou nedočkaví nebo spěchají, ve zkratce: život není fér.

Myslím, že na vysvětlení nebudu potřebovat mnoho řádků. Co tedy dělá život nefér? Odpověď je až překvapivě jednoduchá: především naše okolí (přesněji lidé kolem nás). Jak žijeme svůj život si můžeme zvolit, můžeme žít podle svého rozhodnutí. Ale co změnit nemůžeme je naše okolí. To, jak se k nám ostatní chovají, jaké jsou zvyky na místě, kde se narodíme, své rodiče, apod.

Téměř každý může žít způsobem, jakým by žít chtěl. Ale ke stejnému cíli mají dva různí lidé různé cesty, a především, různě obtížné. To je na životě nefér. Kdybych se chtěla stát vědkyní, budu mít nejspíše v ČR nebo USA jiné možnosti, než třeba v zemích s muslimským náboženstvím. Když se chce člověk stát dobrým sportovcem, může mu v tom bránit nějaké tělesné zdravotní postižení oproti zdravému člověku. To je také nefér. Mohla bych pokračovat ještě dlouho, dalo by se vymyslet spoustu věcí, které jsou v životě nefér.

Mohlo by se sem počítat i to, když se chtějí dva lidé dostat ke stejnému cíli, ale jednomu to dělá větší problémy (psychické), než druhému. Jasně, každý se může překonat a k cíli se nakonec dostanou oba, nefér je ale ten nepoměr úsilí. Zde se kruh uzavírá, protože tyto problémy vznikají působením našeho okolí v našem dětství.

Dalo by se ještě říci, že sice jeden člověk má v něčem nevýhodu, ale v něčem jiném zase výhodu oproti druhému člověku. Dobře, ale co když chce mít výhodu v tom prvním, protože to druhé je mu k ničemu?