Prvním ze série „vychloubačných“ článků popisujících mé úspěchy v tomto roce je tento článek o mém největším úspěchu, a to o tom, že jsem úspěšně dokončila studium. 
Úplně. Celé. Tedy jak se to vezme. 
Někteří z vás si možná pamatují, když jsem tu před cca třemi lety psala o tom, jak jsem úspěšně dokočila bakalářské studium. No dobře, možná bych si neměla dělat naděje, že můj blog ještě čte někdo, kdo si to pamatuje, i když, kdo ví. 
Každopádně pokud patříte k té téměř jisté většině, doporučuji si ten článek přečíst, protože je až tak smutně pravdivý, že jsem se při jeho čtení po třech letech musela smát. Možná bych to mohla nazvat jako „hořkosladká pravda“. 
Každopádně pokud patříte k té téměř jisté většině, doporučuji si ten článek přečíst, protože je až tak smutně pravdivý, že jsem se při jeho čtení po třech letech musela smát. Možná bych to mohla nazvat jako „hořkosladká pravda“. Studium bylo (dle očekávání) ještě náročnější, než to předchozí, a i přesto, co jsem psala o důležitosti navazujícího studia, se pro mě po necelých dvou letech opět stalo důležité v něm uspět, jelikož mi přišlo škoda to po té době vzdát. Přestože to ke konci bylo už velmi náročné a extrémně unavující, což byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla ve studiu nepokračovat.
Mé pocity z dokončení inženýrského studia jsou dost podobné těm při dokončení bakalářského studia, které jsem popisovala v odkazovaném článku. Spousta pocitů ohledně nedostatku času a ztráty svého elfího já přetrvává dodnes. Hlavní rozdíl je v tom, že tohle bylo mé poslední studium, cítím, že jsem ho zvládla s vypětím svých sil, že jsem v téhle oblasti dosáhla toho, čeho jsem dosáhnout chtěla, a dále už pokračovat nebudu… Nebo snad ano? 
Abych to uvedla na pravou míru, končím se studiem ve smyslu učení se ve škole. To je ta oblast a etapa méno života, kterou jsem letos definitivně uzavřela. Ve studiu ve smyslu učení ale budu pokračovat dále. Neustále a navždy. A doporučila bych to každému. Neustále se něčemu učíme a měli bychom se snažit v tom nepřestávat, být zvědaví a snažit se dozvědět co nejvíce. Díky tomu můžeme být chytří a moudří. A to je důležité.
A to je ten důvod, proč jsem v úvodu psala „jak se to vezme“ a proč se tento článek jmenuje Věčná studentka. Protože já taková prostě jsem. Ne proto, že jsem studovala déle, než je základní délka studia, čehož si možná pozornější čtenáři mého blogu všimli, ale proto, že se prostě učit nikdy nepřestanu. Ať už to budou znalosti, které budu potřebovat ke své práci, znalosti techniky nebo třeba studium magie, o které jsem se v různých článcích nekolikrát zmínila. Pevně věřím, chci a doufám, že mi tenhle přístup k učení se vydrží navždy.
Abych to shrnula, první novoroční předsevzetí na tento rok jsem úspěšně splnila, za což jsem moc ráda a myslím, že právě nastal čas si splnit své další velké sny. Čím dříve, típ lépe. 
O dalších třech věcech, které se mi povedly, se rozepíšu v dalších třech článcích. Také se už tak těšíte, jako já?