Ano, je to pravda. Vlastně ne tak úplně. Čas plyne stále stejně, vteřinu po vteřině, všechny jsou na chlup stejně dlouhé. To jen my vnímáme čas velmi rozdílně.
Spousta lidí to má podobně: Když jsme malé děti, plynutí času se nám zdá pomalé. Chceme dospět, často se nudíme. Ale jakmile dospějeme, zjistíme, že stárneme a čas začne doslova letět. Najednou je toho tolik co dělat, přibývají starosti a činnosti které „musíme“ (ve skutečnosti chceme) dělat.
Nechci říct, že by děti neměly co dělat. Ony mají. V každé fázi života je co dělat. Malé dítě se učí plazit, později vstát a chodit. Učí se spoustě nových dovedností a provádí je. Větší dítě chodí do školy a tam se též učí. Krom toho provádí spoustu jiných činností, ale ještě má relativně hodně času na své koníčky, na to, co by chtělo dělat.
Zlom nastává někdy na konci základní a začátku střední školy, při dospívání. Z malého človíčka je najednou velký, jenž zjišťuje, že život není tak snadný, jak byl. Osamostatňování se znamená velký nárůst starostí. Nacházíme své první (a někdy i své životní) lásky, o které se musíme starat, aby vztah neuvadl. Školní záležitosti už nám většinou nezařizují rodiče, jak to bylo na základce, ale většinu věcí si zařizujeme sami. Začínáme také zjišťovat, co je to byrokracie, chození po úřadech a zařizování různých věcí.
A co teprve na „vejšce“? Tady se o sebe musíte kompletně postarat sami, dychtit po informacích a hlavně se vzdělávat sami. Ve škole vás jen postrčí správným směrem a něco málo vám vysvětli – zbytek je na každém studentovi. Musí si zapsat ty správné předměty, chodit na lekce, zápočty a zkoušky, a nechat si zapsat hodnocení. Zodpovědnost je zde plně na studentovi. A to už raději ani nemluvím o shánění práce a pozici zaměstnance, nedejbože zaměstnavatele.
A proč to zmiňuji? Souvisí to s tématem. Totiž čím jsme starší a „dospělejší“, tím více máme co dělat, a tím méně nám zbývá času na to, co bychom opravdu dělat chtěli. Někteří z nás nejsou tak zodpovědní, tudíž mají času více, ale znamená to snad lepší život? To záleží na každém z nás. Někomu vyhovuje chodit 8 hodin denně do práce, pak přijít domu, ohřát si večeři a sednout si k televizi. A druhý den nanovo. Jiným lidem to ale nevyhovuje. V mládí studují vysokou školu, pak třeba podnikají, mají spoustu koníčků a málo času. Ale mají rozmanitý a naplněný život. A já se prosím hrdě hlásím ke druhé skupině! 
Být někým z té pomyslné druhé skupiny (to je jen pro názornost, lidé nejsou ve skutečnosti takhle jednoduše rozdělení) znamená mít hodně koníčků, hodně práce, pestrý život, ale málo času. Sama často nemám čas ani se pořádně učit do školy, ani na svoje vlastní koníčky. Většinou jsem od rána do večera ve škole, a pak dělám různé projekty, nejčastěji semestrálky, různé průběžné testy apod.
Takže, ano, pro mě čas plyne stále rychleji…