Měsíc: Leden 2016

Korzet je něco, co jsem na sobě nikdy neměla, ani to neplánuji. Na toto téma týdne jsem původně nechtěla psát, jelikož opravdu nejsem ta pravá, co by měla psát o něčem, co nezná, o korzetech. Po přečtení ostatních článků na toto téma jsem ale změnila názor, jelikož většina článků používá korzet jako symboliku něčeho, co nás svazuje, spoutává a nedovolí nám volně dýchat. Na rozdíl od toho fyzického, nosím imaginární či symbolický korzet prakticky neustále, takže je rázem o čem psát.

Když jsem byla malá, přála jsem si vyrůst, dospět. Nebylo to ani tak o tom, že bych svoje dětství vyloženě nenáviděla, i když, že bych si ho užívala, se též říci nedá. Od dávných dob, ve kterých jsem začala vnímat svět, samostatně uvažovat a mít „svůj rozum“ nosím vlastně svůj imaginární korzet, něco, co mě svazuje, nebo jinak řečeno: neustále narážím na imaginární mantinely či mříže klece. V dětství to byly různé příkazy a zákazy od rodičů, mnohdy až zbytečné, když se na to zpětně podívám. Dále různá formování okolní společností, jelikož jsem byla jako malá relativně dobře zmanipulovatelná. Tedy, než jsem si uvědomila, v jaké společnosti vlastně žiji a že bych měla ostatní více ignorovat či se jim postavit. V neposlední řadě to byla různá věková omezení daná zákony (které, jak asi všichni dobře víme, většina mladých nedospělých stejně porušuje ).

Od těch dob se spousta věcí změnila. Přestože jsem žila odmalička v lidské společnosti, objevila jsem v sobě své elfí já. Zároveň jsem poznala několik dalších bytostí s elfí duší. Když na to tak vzpomínám, bylo to zatím poslední období, kdy jsem se cítila alespoň trošku volná. Jakoby se imaginární svazující korzet tak trochu povolil. Zažila jsem několik takových okamžiků i později, ale ty byly moc krátké na to, aby se jim dalo říkat období. Tady mám na mysli dobu trvající alespoň jedno roční období. Učila jsem se ve volném čase elfštinu (nejvíce sindarštinu) a magii, založila tenhle blog a věnovala se více toulkám, především v přírodě.

S příchodem na vysokou školu se ale imaginární korzet začal opět utahovat. Poslední dobou mám pocit, že studium, které bylo mým „alfa omega“, mým životním cílem, se pomalu ale jistě začíná stávat mojí zkázou. Myslím, že mi ta škola hodně dává, ale také bere. Především čas. Moře volného času. A bohužel ne všechno, co se učíme, budu někdy potřebovat. Oproti tomu mi ale škola dala hodně zkušeností a znalostí, které v životě využiji. A rozhodně je to mnohem lépe strávený čas, než čas strávený v práci. Při pomyšlení na 8 hodin denně strávených v práci děláním pravděpodobně té samé činnosti stále dokola, pouze s volnými víkendy a cca. měsícem dovolené, mám pocit, že se mi utahuje nejen imaginární korzet, ale i imaginární smyčka kolem krku. To je, vedle touhy po vědomostech, jeden z důvodů, proč stále studuji.

Podoba imaginárního korzetu, symbolizujícího vězení světa, ve kterém se nacházím, se za ty léta změnila, princip ale zůstává stejný. Už jsem se naučila ignorovat řeči ostatních, které se mi nelíbí, včetně řečí rodičů. I moje okolí se tak nějak naučilo neříkat mi něco, co by stejně nemělo kýžený efekt a vedlo by maximálně k hádce. Mohu si nakoupit cokoliv, na co mám peníze, v internetovém obchodě, nebo si koupit třeba legálně pivo či medovinu. Pohybuji se mezi dospělými a poměrně inteligentními lidmi, kteří už tolik neřeší každou maličkost, co dělám. Tedy až na výjimky.

Namísto toho ale o hodně více řeším školu, učím se často s myšlenkou, že si vtloukám do hlavy něco, co stejně nikdy v životě používat nebudu. Proč? Protože mě zajímají ty ostatní věci, často nepovinné předměty, co se u nás učí. Dychtím všeobecně po vědomostech, nejlépe těch nepovinných. A také nechci do práce, kde už to pravděpodobně nebude o neustálém zlepšování se a nabírání vědomostí, ale spíše o rutinní bezcílné práci. Ano, peníze budou, ale peníze mi nikdy nenahradí 8 hodin mého času denně. Tedy minimálně 8 hodin.

Je vlastně vězením v tomto světě tělo, nebo duše? Co je vlastně tím symbolickým korzetem? Těžko říci. Když si představím, že bych se mohla proměnit v něco jiného, malého, něco, co by umělo lehce zmizet, nebo se alespoň zneviditelnit, hned by mi bylo líp. Často mám pocit, že bych chtěla odněkud utéct nebo uletět, někam hodně daleko. To jsou právě ty chvíle, kdy se cítím jak svázaná a jako když nemůžu dýchat.

Na druhou stranu, když bych mohla změnit svou duši, zatímco tělo by zůstalo, možná bych ten svět pak jinak prožívala. Ale kdo ví, jestli by se toho tolik změnilo. Možná bych začala méně myslet na ostatní a více se věnovat sobě, šetřit si svůj volný čas. Ale bylo by to dobře? Asi bych raději volila tu fyzickou proměnu.

Když jsem tak pročítala články na toto téma týdne, zjistila jsem, že spousta z nás se cítí jako v korzetu. Svázáni okolním světem. Nezbývá, než doufat, že se to zlepší, ale především pro to něco udělat. Trochu méně dbát na pravidla a na ostatní lidi, a o hodně víc si užívat svého života. Volný čas je váš, ale je omezený. Nedá se koupit, půjčit, ukrást. Proto ho využívejme moudře.