Měsíc: Červenec 2015

Toto téma je tak zajímavé, že ho prostě nemůžu vynechat. Pro mě je úplně jasné, kterým směrem bych se chtěla vydat, jestli s davem, nebo jinam. Pokud můj blog čtete déle, asi máte tušení. Ale svět není jednoduchý a problematika „jít s davem?“ není jen o tom, jestli jít nebo nejít. Jak to tedy vidím já?

Hned na začátku řeknu, že mým „cílem“ je nejít s davem. Mám totiž ráda originalitu, líbí se mi, když lidé dělají něco, protože to chtějí, a ne proto, že to dělají ostatní. Ovšem není to tak jednoduché. Pravděpodobně spoustě z nás totiž rodiče říkali, že se máme chovat (oblékat, mluvit, jíst, …) jako ostatní. Obrazně tedy řečeno, „jít s davem“.

Ne vždy je to špatné, jít s davem (i doslovně) se hodí třeba v případech, kdy jsme v cizím prostředí a chceme dosáhnout toho, čeho chce pravděpodobně většina lidí dosáhnout, anebo se prostě chceme naučit něčemu novému, co lidé kolem nás ovládají. Přirozeně tedy napodobujeme – jdeme s davem – tím se učíme.

Kdy ale není dobré jít s davem? Shrnula bych to asi takhle: když jde o vaše názory. Neříkám, že je nutné mít názor úplně na všechno, to snad ani dost dobře nejde. Můžete si ho udělat, až bude potřeba. Ale rozhodně by nikdo nikomu neměl přikazovat, co má dělat, jak se má oblékat, atd. Tedy pokud nejde o rodiče nezletilého dítěte, kteří ho vychovávají, to je výjimka.

Abychom si ale ujasnili, co přesně se tím „jít s davem“ myslí? Není to totiž jen fyzická chůze se skupinou lidí, ale hlavně názory a myšlenky. Člověk, který jde s davem, se často po lidech „opičí“. Naopak ten, kdo „vyčnívá z davu“ nebo „opustí dav“ se chová podle svých názorů a plní si své sny, přestože často nejsou v souladu s názory většiny lidí. Občas se setkávám s názorem, že člověk, který opustí dav (díky jinému názoru, chování) se zároveň přidává k jinému davu lidí, kteří smýšlí podobně.

Zní to logicky, proto já bych spíš viděla „opuštění davu“ jako fakt, že má někdo svůj vlastní názor, který se může i nemusí shodovat s názory ostatních lidí, zatímco „jít s davem“ by pak znamenalo to, že se někdo „opičí“ po ostatních, často po většině lidí, přejímá jejich názory a postoje.

Může se zdát, že jít s davem není špatné, člověk, který jde s davem, přeci nedělá nic špatného, nevyčnívá, lidé si na něj neukazují… Ale představte si situaci, typickou pro školní kolektivy: Skupinka žáků šikanuje jiného žáka, např. na základní škole. Ve skutečnosti ale jen zlomek z nich jsou ti doopravdy zlí. Zbytek prostě jde s davem, no a samozřejmě z těch dvou pozic se jim více zamlouvá pozice těch šikanujících.

Nejen proto si myslím, že není dobré jít (slepě) s davem, ale následovat své sny, názory a především používat rozum! Právě rozum je tím, co bohužel hodně lidem chybí. Pak se dějí špatné věci.

Myslím, že pro dnešek by to stačilo, vzhledem k tomu, že jsem v podstatě o velmi podobných tématech již psala. Jelikož je někdy těžké opustit dav, asi bych doporučila článek Strach v nás vs. Hrdinství, případně pak další články odkazované v něm. A nebo si tu přečtěte, co vás zaujme.

Krásný sen přerušilo zvonění budíku…

Je 5 hodin ráno a pro Elianne to znamená, že je čas vstávat a připravit se na odjezd. Jako každé ráno téměř bezmyšlenkovitě vykonala ranní hygienu a snědla snídani. Oblečená ve svém běžném denním oblečení, kalhotách a mikině vyrazila na autobus, který ji odvezl do školy.

Elianne chodí na vysokou školu. Baví ji to, i když to není zrovna jednoduché a zdaleka neumí vše tak dobře, jak by chtěla. Školu má ale moc ráda, protože se ráda vzdělává a poznává nové věci. Na stejnou školu chodí také její přítel.

Po příjezdu do školy se pozdravila se svým přítelem, který dorazil téměř ve stejnou dobu, jako ona. Navštívili několik přednášek a cvičení podle rozvrhu, některé společné, některé ne, některé více zajímavé, některé méně. O přestávkách si spolu povídali o různých věcech, jak měli ve zvyku.

Odpoledne Elianne strávila krom školy ještě několik hodin v práci. Potřebovala si vydělat peníze na bydlení a na studium, proto měla po škole ještě menší práci. Naštěstí ji práce vcelku bavila, nebo, jak říkávala, to nebylo nic, co by nechtěla dělat.

Večer si trochu zdřímla v autobusu při cestě domů. Byla po celém dni unavená a věděla, že potřebuje ještě sílu na večer. Večer totiž věnovala učení do školy, jelikož doba strávená ve škole zdaleka nestačí k tomu, aby se vše naučila. On nestačil ani všechen čas, co měla, protože Elianne dychtila po vědomostech, studium ji moc bavilo a čím více toho věděla, tím větší z toho měla radost.

Krom studia se večer věnovala ještě jiným aktivitám. Chvíli si na internetu četla o dění ve světě, chvíli psala komentáře, články či příspěvky. Bavilo ji to, doufala, že některý z článků snad jednou nějakým způsobem pomůže alespoň jednomu člověku. Ráda pomáhala, chtěla, aby svět byl lepší, než je.

Později už ale byla moc unavená a tak byl čas jít spát. Potřebovala si po celém dni odpočinout a tak ráda ulehla do postele. Netrvalo dlouho a usnula tvrdým spánkem. Tím skončil další z dlouhé řady jejích neobyčejně obyčejných všedních dní.

Elianne se ocitla ve svém dřevěném domku postaveném v koruně velikého stromu. Dům to byl malý, útulný a krásný. Zajímavé bylo, že ze země nebyl vidět, tak velká byla koruna stromu, v níž byl postaven. Tak sem Elianne mohla vzít jenom toho, koho chtěla. Ale nejradši tu byla sama a užívala si klidu a soukromí. Byl to její vlastní snový dům a mohla si tu dělat cokoliv chtěla. Ale nebyl to jen domek, čeho si ve snu užívala.

Bylo krásné slunečné ráno, světlo prosvítalo skrz větve stromu do oken domku a Elianne vstala ze své postele. Ne, že by se nerada zdržovala ve svém domku, ale řekla si, že se dnes po ránu půjde projet. Jednou z věcí, které ve snu milovala, bylo šplhání po stromech. Jelikož bydlela v lese, kde byly opravdu velké stromy, bylo o radost postaráno. Navíc, do jejího domku nebyla žádná jiná cesta, než přes větve stromů. Sešplhala tedy dolů, přičemž snad nikdy nevolila přímou cestu, ale delší, kterou si užívala.

Jakmile stála na pevné zemi, zapískala. Kde se vzal, tu se vzal, přiběhl k ní hnědý kůň. „Ahoj Elsiane“, řekla Elianne a pohladila ho. Elsian byl její kůň, na kterém ráda jezdila. Ale nebyla to jen jízda na koni, co Elianne prováděla. Její další zálibou byla lukostřelba, kterou ráda kombinovala s jízdou na koni, na Elsianovi. Snad nikdy nevyšla z domku bez luku a toulce se šípy, takže jí nic nebránilo vyjet si na svoji oblíbenou lukostřeleckou stezku.

Vyrazila na koni k začátku stezky a rozjela se po ní. Natáhla svůj luk a vystřelila. Trefila terč visící na větvi stromu. A znovu – trefila terč nalevo od cesty. A další – zasáhla terč napravo. Podél celé stezky měla rozmístěné různé terče, nejčastěji zavěšené na větvích stromů. V terčích byla zabodaná spousta šípů z předchozích jízd a Elianne pomalu začaly šípy docházet. „Potřebuji si je zase zpátky vytahat“, pomyslela si. Naprostá většina šípů byla zabodnutá ve středu nebo velmi blízko středu terčů, takže docházelo i místo pro další.

Po projetí stezky Elianne slezla z koně a šla šípy z terčů vytahat. Nedělala to vždy, ale dělala to ráda. K většině terčů musela vyšplhat po stromech, ale to jí vůbec nevadilo. Často to dělala tak, že se nohama zavěsila na větev vedle terče, a rukama klidně vytahala jeden šíp za druhým. Toulec se všemi šípy raději svěřila Elsianovi, který trpělivě šel za ní a vždy počkal, než přinese další šípy. Po chvíli terče zůstaly bez šípů a Elianne měla plno šípů k dalšímu střílení. Byla v lukostřelbě opravdu dobrá, dříve trénovala lukostřelbu spíše ve stoje na pevný terč, ale časem se zdokonalila natolik, že zvládne bez problému střílet i z koně.

Ale lukostřelba nebyla zdaleka jedinou zálibou a oblíbenou činností v jejím snovém světě. Poté, co opustila svoji lukostřeleckou stezku, se s Elsianem vydala na projížďku. Moc ráda se jen tak projížděla na koni, skrz lesy, louky a třeba i mezi skalami, což bylo další z míst, které ji fascinovalo. U jedné skály s Elsianem zastavila a řekla mu jen: „počkej tu na mě“. Načež šla na skálu vyšplhat, jak též ráda dělávala. Když dorazila na vrchol, rozhlédla se po krajině. Úžasný výhled! Milovala ten rozhled, zvlášť z vysokých skal, když na ně vyšplhala. Viděla v dálce lesy, louky i další skály, nádhernou přírodu. Bylo jasno, ale ne horko, prostě bylo nádherně.

Krom lukostřelby, jízdy na koni a šplhání po stromech měla Elianne ve svém snovém světě ještě jednu velkou zálibu, vlastnost a zároveň oblíbené místo. Když se nabažila výhledu na krajinu, sešplhala Elianne dolů a odjela se svým koněm na ono další oblíbené místo. Byl to komplex podzemních chodeb a místností. Jelikož se nacházel blízko jejího domku, nechala Elsiana jít. Věděla, že se na něj může spolehnout, a když bude potřebovat, stačí zapískat a on se přiřítí zpět. Elianne moc ráda procházela podzemními chodbami, které znala už téměř nazpaměť. Vzhledem k tomu, že byly skoro celé z kamene, využívala je pro praktikování své další záliby – magie.

Zjistila totiž už před několika lety, že je citlivá na magii a rozhodla se tuto vlastnost využít a rozvíjet. Začala magii studovat a praktikovat, zjistila, že nejvíce se jí daří a také ji fascinuje ohnivá magie. Jelikož se ji zatím učila a nebyla příliš pokročilá, bylo lepší magii praktikovat v podzemních kamenných místnostech, kde to bylo mnohem bezpečnější, než v lese nebo ve svém domku, který byl postaven ze dřeva. Jejím největším úspěchem byly ohnivé koule, které vyčarovala ve svých rukách. Byly veliké asi jako dlaně spojené do kuličky, svítily a malinko hřály. Její magický oheň měl tu vlastnost, že skoro nepálil, a tak jej nebyl problém držet ve dlaních. Krom vzduchu a magické síly nepotřeboval nic dalšího k hoření, avšak vyžadoval poměrně velké soustředění, aby vydržel hořet, a ještě větší k samotnému zažehnutí. Elianne se podařilo vykouzlit a udržet současně zatím jen dvě ohnivé koule. Postupně zjišťovala, že jí ani obyčejný oheň už tolik nepálí, takže příležitostně zkoušela magii i na něm.

Když se jí poprvé podařilo zažehnout ve svých dlaních malý plamínek ohně, byla z toho opravdu moc nadšená. Byla nadšená dokonce natolik, že se zapomněla soustředit na plamínek v jejích dlaních a ten záhy uhasl. Ona se ale nevzdávala a ohnivá magie se jí dařila čím dál víc. Nyní podzemími chodbami došla do jedné z místností, kde začala vytvářet oheň ve svých dlaních. Měla sebou sice pochodeň, kterou si svítila na cestu, nyní ji ale nechala ve stojanu na zdi místnosti a zkoušela vytvořit vlastní oheň. Po malé chvilce se jí to povedlo a z plamínku začala mezi svými dlaněmi vytvářet svoji oblíbenou ohnivou kouli. Takový vyčarovaný oheň dokáže vždy vyčarovat Elianne úsměv na tváři, jak hoří a září ve své plné síle.

Rozhodla se, že se dnes pokusí o něco víc. Pustila ohnivou kouli ze svých dlaní. Dokázala pomocí své magie ohněm, zvlášť tím jejím magickým, částečně pohybovat. Začala vytvářet druhou kouli. Zanedlouho již hořely před Elianne dvě ohnivé koule, přičemž druhou také vypustila z dlaní a dalo ji vcelku dost zabrat, když se soustředila na obě zároveň, aby nezhasly. Zároveň to ale nebylo už tak náročné, jako dřív. Zkusila poprvé vytvořit třetí. Bylo znát, že ve chvíli, kdy se Elianne snažila ve svých dlaních vykouzlit třetí ohnivou kouli, předchozí dvě začínaly střídavě pohasínat. Měla nelehký úkol soustředit se na všechny tři, aby ji ta v dlaních vzplála a ostatní dvě neuhasly. Po chvíli se jí to povedlo! Měla před sebou tři ohněm zářící koule, které se i teď svou magickou silou snažila udržet „při životě“.

Elianne cítila, že ji toto úsilí dost vyčerpává, přesto se pokusila s ohnivými koulemi hýbat. Vcelku se jí to dařilo, zkusila je tedy nechat kroužit kolem ní. Dokonce i to se ji povedlo, koule lítaly kolem ni, osvětlovaly ji a příjemně hřály. O magickém ohni slyšela Elianne ještě jednu věc: že nic nezapálí, pokud si to ten, kdo ho vyčaroval, nepřeje. Přesto je ale nechala kroužit trochu dál od sebe, jelikož se o svoje vlasy a oblečení vzhledem ke svým, ještě ne moc dobrým, magickým schopnostem bála. Náhle však cítila, jak ji opouští síly. Přestala se raději soustředit na ohnivé koule, které zhasly a Elianne se podlomila kolena a padla vysílená na zem.

Nebylo jasné, kolik času uběhlo, než se Elianne probrala. Uvědomila si, že asi opravdu přecenila své síly při tom, jak se moc snažila uspět v jejím pokusu o třetí ohnivou kouli. Nebylo to poprvé, co se ji něco takového stalo, k magii to občas patří. Byla moc nadšená, že se ji to povedlo. Se štěstím v srdci vzala pochodeň a odebrala se k východu. Jen podle denního světla teď přibližně pozná, na jak dlouho v podzemí ztratila vědomí. Byla trochu překvapena, když zjistila, že slunce už zašlo a je noc. Vrátila pochodeň na své místo a řekla si, že si ještě zkusí na cestu posvítit svým magickým ohněm. Málokdy zkoušela ohnivou magii mimo kamenné podzemí, ale rozhodla se, že to zkusí.

Vykouzlit ohnivou kouli ji nyní trvalo o poznání déle, ale povedlo se. Vydala se tedy domů a snažila se ji udržet stále ve stejné vzdálenosti od sebe. Když ležela v bezvědomí v podzemí, nejspíše nabrala trochu sil, protože se ji i toto dařilo. Avšak vyšplhat ke svému domku ji dalo o trochu více zabrat, ale jen o trochu. Šplhání po stromech bylo jednou z věcí, které zvládala velmi bravurně. Ve svém snovém světě byla totiž Elianne elfka.

Když dorazila domů, nechala oheň zhasnout a padla do postele tak, jak byla, ve svých oblíbených kalhotách a vestě. Jen boty a luk si ještě stihla shodit. Netrvalo to ani minutu a usnula hlubokým spánkem.