Měsíc: Únor 2016

Aneb. „Co je vlastně v tuto chvíli tématem týdne?“

Tento článek výjimečně není přiřazen k žádnému tématu týdne, neboť v tuto chvíli nevím, co je vlastně tématem týdne. Administrace blogu totiž nabízí téma „Vstávej, je ráno“, které by mělo být až na další týden (dívala jsem se před půlnocí). Témata se vždy měnila v pondělí dopoledne, takže mi to přijde zvláštní. Na hlavní stránce sekce TT úplně chybí a na blogu tématu týdne je sice už nová anketa na další týden (ten po tom, co teď bude), ale článek s vyhlášením nového TT tam není.

Jsem z toho trochu zmatená a článek pro toto téma tedy psát nebudu (především tedy proto, že v administraci je již jiné téma). Možná si dám na chvíli od psaní na TT pokoj, protože toho mám moc a času na psaní je málo. Což je také důvod, proč většinu článků na TT píšu v neděli večer.

Mám ale pocit, že si na moc dlouho pokoj od psaní nedám, protože témata týdne bývají dost zajímavá. Tak jen budu doufat, že se zas v neděli večer nestane to, že by se TT předčasně změnilo.

Toto je článek k tématu týdne „Domov“.

Každý z nás tak nějak ví, co znamená slovo domov. Každý si ale pod tím slovem představí něco trochu jiného a i já se sama sebe ptám: „Je to kde bydlím, opravdu mým domovem?“

Pod „domovem“ si spousta z nás pravděpodobně představí místo, kde bydlí. Ale význam slova domov se u mnohých více či méně liší. Stačí si třeba přečíst jiné články na toto téma týdne. Pro někoho je to rodina (ať je kdekoliv), pro někoho místo, kde bydlí jeho rodina, pro někoho klidné a útulné místo (a nemusí to být interiér), pro někoho místo, kde je „svým vlastním pánem / svou vlastní paní“. Dokonce třeba pro některé bezdomovce je ulice „domovem“.

Jak to vidím já? Asi nejlepší bude, když to rozdělím na „domov“ a „opravdový domov“ (nebo „můj domov“). Jako „domov“ si představím místo, kde můžu přebývat (i dlouhodobě) aniž by mi v tom někdo bránil nebo za to něco velkého chtěl (takže hotely, ubytovny apod. se samozřejmě nepočítají!) . „Opravdovým domovem“ mám na mysli místo, kde jsem tak nějak „sama svojí vlastní paní“. Nemám tím teď na mysli místo, nad kterým bych měla absolutní kontrolu od umístění cihel ve zdech, přes energetickou třídu ledničky až po natočení oušek hrníčků ve skříňce. Ale místo, kde bych si mohla dělat (skoro) co chci, aniž bych tím někoho rušila. Místo, kde bych mohla být konečně sama sebou.

Domovy bych dokázala spočítat na prstech jedné ruky a jeden z nich je výjimečný tím, že v něm bydlím. Jsem si téměř jistá, že kdybych naneštěstí z nějakého důvodu musela odejít, existují další místa, kde bych se mohla, alespoň dočasně, usadit. Jsou to všechno byty, ve kterých bydlí většinou moji příbuzní a v některých z nich jsem už dokonce dříve bydlela.

Opravdový domov, či „můj domov“ nemám ani jeden. A přitom po něm dost toužím. Moci si zazpívat, kdykoli se mi zachce, aniž by to slyšel někdo, komu by to třeba vadilo. Moci si pustit hudbu hodně nahlas. Moci jít kdykoliv bez otázek a vysvětlování ven a kdykoliv (třeba i v noci) se vrátit. Moci vysávat třeba v 11 hodin večer, aniž bych tím „rušila noční klid“. Moci si zařídit vlastní pokoj podle sebe včetně plakátů či obrazů na zdi a postavení nábytku. Moci si přizpůsobit místo, kde žiji tomu, jak chci žít. Proto si chci jednou, společně se svým přítelem, postavit vlastní dům. Dům, ne byt. Už ho mám i částečně naplánovaný a to tak, abychom se navzájem co nejméně rušili, když třeba jeden z nás bude spát.

Při psaní článku mě napadl ještě jeden druh domova. Je to domov, který si můžeme sami vytvořit ve své fantazii. Takový domov nic nestojí, nikdy o něj nepřijdete, tedy pokud nepřijdete o svou fantazii, což snad ani nejde. Můžete se tam kdykoliv vracet, i když jen v mysli, a může vám být útěchou třeba v těžších chvílích. A nemusí to být jen interiér.

Ano, i já takový domov mám.

Na tohle téma týdne jsem, podobně jako u minulého TT, neměla vymyšlený žádný článek a vypadalo to, že ho vynechám, jelikož já v životě spíše spěchám, než čekám. Anebo mám tak málo času, že na čekání čas prostě nezbývá. Pak mě ale inspiroval jeden komentář právě k minulému článku na TT. Takže jsem tu opět s článkem na téma týdne.

Čekání by se dalo možná rozdělit na dva druhy. Vlastně na tři. Krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. Krátkodobým mám na mysli takové čekání, kdy čekáme v rámci minut či hodin. Třeba na autobus, ve frontě v obchodě, u lékaře apod. Střednědobým mám na mysli čekání maximálně rok. Čekáme na Vánoce, na narozeniny, prázdniny, dovolenou, … No a nakonec dlouhodobým čekáním mám na mysli většinou čekání na nějaké životní milníky. Čekáme až vyrosteme, až doděláme školu, až dospějeme, až získáme vysokoškolský titul, až uděláme kariéru, až budeme mít klid, až… domyslete sami.

Jak to vidím já? Krátkodobé čekání nemám ráda, snažím se mu vyhnout (např. dárky nakupuji často na internetu, na autobus se snažím chodit na čas nebo max. do pěti minut před časem odjezdu apod.) a když už se mu nemůžu vyhnout, snažím se ho nějak zpříjemnit. Třeba pozoruji okolí, nebo bloudím ve své fantazii a naopak nevnímám okolí, nebo si čtu třeba knížku, pokud ji mám u sebe, anebo vytáhnu mobil a čtu si na něm. Je celkem jedno, jestli něco odborného, nebo příběhy, nebo se učím. V tomhle ohledu mě trochu irituje, když si někteří lidé stěžují na to, že jiní lidé při čekání u lékaře koukají do mobilu. Oni prostě tu čekárnu mají prohlédnutou dostatečně, lidi okolo taky a třeba nemají fantazii dostatečně bujnou na to, aby se díky ní přenesli někam, kde nebudou muset čekat (nebo se jim zrovna nechce). A čtení na mobilu je skoro jako knížka, sice mnohdy ne tak zajímavé, ale zato se to snadněji schová do kapsy.

Střednědobé čekání u mě moc nehledejte. Z těšení se a čekání třeba na Vánoce nebo narozeniny jsem už dávno vyrostla. Spíše to dopadá tak, že když mi někdo začne přát k narozeninám, tak se divím, že už to tak uteklo a já mám zas narozeniny? Možná to souvisí s jedním článkem, to jsem na TT psala kdysi, totiž s tím, že Čas plyne stále rychleji. S tím také souvisí dlouhodobé čekání, o kterém se chci rozepsat nejvíce.

Dlouhodobé čekání aneb. Čekání na životní milníky je to, o čem jsem původně chtěla psát a k čemu mě také inspiroval komentář zmíněný v úvodu. Jako asi většina dětí, jsem i já chtěla vyrůst a dospět. Tedy od té doby, co jsem si tak nějak alespoň trochu začala uvědomovat sama sebe. Vyrůst proto, protože větší lidi byli prostě silnější, rychlejší, lepší. Dospět proto, protože dospělí mohli dělat více věcí a nemuseli poslouchat dospělé. Tedy alespoň tak jsem svět tenkrát viděla. Jenže čím více dospíváme, tím více zjišťujeme, že ten svět dospělých není zas tak skvělý, jak jsme ho jako děti viděly.

Alespoň u mě to tak bylo. S nástupem na střední školu přibyly starosti, s nástupem na vysokou jich přibylo ještě mnohem více. Nejen co se týče školy, ale i v osobním životě. Zato ubyla závislost na rodičích a nutnost poslouchat jejich příkazy, zákazy, apod. O tom, jak se můj život měnil, jsem už psala v článku na minulé téma týdne. Ale co se týče čekání, tak od té doby, co jsem alespoň trochu dospěla a poznala svět, už na nic nečekám. Tedy, jak se to vezme, čekám i nečekám.

Jak to myslím? Vysvětlím. Jsem s obdobím, ve kterém se nacházím, relativně spokojená. Mám hotové bakalářské studium, mám nakročeno v inženýrském studiu a celkově by se mohlo zdát, že si na život nemůžu stěžovat. Každopádně stále je tu ten „imaginární svazující korzet“, jak jsem psala minule. Vidíte to úžasné propojení těch článků? Takže zkrátka: čekám na to, až budu volnější, až budu mít více volného času, až se budu moci více věnovat tomu, čemu se věnovat chci (tedy, ne že bych se nechtěla věnovat tomu, co studuji, ale chci se věnovat mnohem více věcem a při studiu mi na ně nezbývá čas). A zároveň nečekám, nebo také netěším se, protože vím, že to bude čím dál horší, hlavně s příchodem zaměstnání. Drsné protiklady, že?

Poslední dobou, kdy se věnuji tématům jako volný čas vs. škola a podobně, jsem došla dokonce až do té fáze, že jsem tak trochu pochopila „flákače“. Nemyslím to doslova, myslím spíš ty, které se např. škole nevěnují naplno, jak by asi měli. Co když si chtějí prostě více užívat života, mít více volného času? Sama se snažím, když už do něčeho jdu, jít do toho naplno. Tedy i co se týče školy. Po těch letech na VŠ ale uvažuji, jestli bych neměla spíše polevit a najít si toho času více pro sebe. Možná na tom něco bude.

Nechci psát jen o sobě, takže bych tu měla alespoň takové malé doporučení především pro ty mladší z vás. Nesnažte se za každou cenu dospět a nebuďte smutní z toho, že ještě nejste velcí, dospělí, či pracující. Každá životní etapa má své výhody i nevýhody. A řekla bych, že být někdo, kdo pracuje a vydělává si, není oproti dětství žádná velká výhra. I když, každý to asi vidí jinak. Ale nikomu bych nepřála, aby byl smutný z toho, že si moc přál dospět a pak zjistil, že dospělost vlastně není vůbec super. Když už jste dospělí, užívejte si výhody dospělosti a snažte se zařídit si svůj život podle toho, jak ho chcete žít.