Rubrika: Příběhy

„Tak tedy.“, začala Eressëa, „Když Elemona shromáždila dost elfů či půlelfů k založení města, vybrali si jakousi volnou louku, kde začali stavět své domky ze dřeva a různých přírodních materiálů. Nejdříve se podobala spíše takové malé mýtině či osadě. Město, nebo tenkrát ta osada, měla být útočištěm především právě pro půlelfy, kteří museli jinak žít mezi lidmi, aby mohli žít ve svém přirozeném prostředí. Myšlenka to byla dobrá, jenže bohužel, ani v elfím životě nic není dokonalé.

Obyvatelé Eldoriathu, především zakladatelé, žili nějaký čas relativně spokojeně ve svých domcích, dokonce k nim později přišlo i několik skutečných elfů – tedy těch, kteří se narodili mezi elfy, a odjakživa tak vypadali. Městečko se postupně rozšířilo i mezi stromy, které samozřejmě elfové kvůli místu na stavby nikdy nekáceli, dokonce se objevilo i několik domků postavených v korunách větších stromů. Postupem času se ale původní obyvatelé začali odcizovat. Jelikož elfů nebylo zrovna moc, navzájem se znali a už pomalu docházela témata, o čem by se mohli bavit, a také se jim začalo stýskat po jejich původním životě. Někteří z města odešli, jiní upustili od elfského stylu života, a začali žít spíše jako lidé. I když stále bylo hodně těch, kteří se svého elfství nevzdávali a drželi, celková morálka a úroveň v městečku klesala. Všichni obyvatelé nežili v souladu s přírodou, jako elfové žijí, a celkově se chovali jinak. To byl začátek konce elfského Eldoriathu.

Obyvatelé přicházeli, někteří se změnili, odcházeli či zůstávali, někteří se chovali jako elfové, někteří bohužel ne. Ale nejen hrstka ze zakladatelů, ale i někteří nově příchozí, se stali věrnými zastánci elfí kultury. Přestože se jiní obyvatelé chovali hloupě, elfové neměli to srdce je z města vyhnat. Což byla možná chyba, možná ne. Každopádně nějak přežívali, než do města zavítali Zlí lidé.“

„Zlí lidé?“ pohlédl tázavě Aëldar.

„Ano, Zlí lidé.“, pokračovala Eressëa, „Jednoho dne přišli do města, a zavolali si vůdce města k sobě. Tenkrát to stále byla Elemona, i když město už bylo hodně rozrostlé a leccos se od jeho založení změnilo. Když k nim přišla, sdělili jí něco ve smyslu, že jsou majitelé téhle louky a lesa, a že se oni všichni musí odstěhovat pryč. To se samozřejmě Elemoně ani elfům nelíbilo, a na její stranu se postavila většina obyvatel, především těch elfích, co také žili plně elfským životem. Byli na svoje město hrdí, a nechtěli ho za žádnou cenu opustit. Vybudovali ho přeci oni, a nikomu jinému nepatří! Lidské zákony byly ale jiné. Lidé nechápali elfské smýšlení, a naopak. Poté, co Elemona jejich záměr odmítla, začali vyhrožovat, že je budou muset vyhnat násilím, protože porušují kdovíjaký zákon. Poté odešli.

Den nato nakráčelo do vesnice komando ozbrojených policistů. Nějak tak se jim mezi lidmi říká, jestli se nepletu. Něco jako armáda bojovníků, jenže tito měli jen nějaké stejnokroje, nikoliv zbroje z kůže či z kovu, a bylo jich vcelku málo. Ti zodpovědní elfové si pro jistotu po včerejší návštěvě připravili luky, šípy, dýky a jiné zbraně, pro všechny případy. Elemona již od rána nosila sebou luk a toulec se šípy, a samozřejmě opasek s dýkou na blízkou obranu, který nosila téměř všude. Ostatní to bohužel nechávali napospas osudu. To byli ti, kteří se chovali neelfsky, a osud města jim byl víceméně ukradený. Ta směšná hrstka lidských bojovníků, ačkoliv tak nevypadali, nakráčela doprostřed města, a jeden z nich začal číst nějaký papír: ‚Dle soudního rozhodnutí, prosím všichni ihned opusťte tuto osadu!‘, ve skutečnosti to bylo delší, ale tohle bylo smyslem. Elemona ale odmítla odejít: ‚Nikam nepůjdeme! Tohle je naše město, sami jsme si ho vybudovali, a nebudeme ho kvůli nějakým lidem opouštět!‘, odpověděla jim.

Načež oni vytáhli nějaké zbraně, říkali jim pistole, namířili na elfy a jednoho po druhém je začali vyvádět z domků. Zvláštní bylo, jako by na většinu obyvatel zapůsobilo nějaké kouzlo, načež se nechali odvést víceméně dobrovolně, bez jakékoliv obrany! Bylo to opravdu zvláštní, jakoby byli omámeni, i ti co měli zbraně jich nepoužili, a několik jich také uteklo samo. Zůstali jen ti, kteří se hrdě hlásili k obraně města, nejvěrnější elfové a půlelfové, a samozřejmě samotná Elemona. Ti zatím připravili své luky a jiné zbraně k útoku. To jejich ‚kouzlo‘ se jich nijak nedotklo. Možná proto, že byli na vyšších místech nebo skrytí za překážkami, ale taky možná proto, že to byli ti neoddanější obránci.

Lidé je vyzvali, aby se vzdali, ale elfové opět odmítli. Načež ti Zlí lidé použili svých střelných zbraní. Byly bohužel podobně rychlé, jako elfské luky, proto některé elfy zranily. Nato několik šípů proťalo lidské bojovníky. Strhla se ač krátká a malá, tak krutá a krvavá bitva, kde bylo zraněno několik elfů i lidí, a snad i zabito, sama nevím. Elfové se bránili a bránili své druhy, avšak zuřivost, necitelnost a krvelačnost těch Zlých lidí byla horší. Elemonu také jeden zasáhl, ač do koženého brnění, i tak ji to odhodilo, zamotala se a spadla z patra menší strážné věže na zem. Tam se nad ni postavil jeden ze Zlých lidí a namířil na ni svou zbraň. Elemona však byla pohotová, vytáhla svou dýku a jedním pohybem přejela člověku čepelí přes obličej. Naštěstí nestihl vystřelit, ale chytl se za obličej a oddálil se od ní. Elemona nečekala a vpálila mu dobře mířenou ránu z luku přímo do srdce.

On padl, ale ji chytli další dva jeho spolubojovníci, kteří se mezitím vypořádali s dalšími elfy. Už se nemohla bránit, jelikož ji rychle spoutali. Nezabili ji, ale možná něco horšího. Uvrhli ji do lidského vězení. Nějak záhadně se dostaly ven její zápisky z vězení, kde popisuje, jak je to tam kruté. Nejen strážní, ale hlavně vězni se k sobě chovají naprosto hrozně. Bezdůvodně si navzájem škodí, bijí a ubližují si. Navíc v cele neměla ani kousek přírody. Nikdo už neví, jak tenkrát zemřela, ale podle toho co napsala, zemřela žalem. Naposled napsala, že to nemůže mezi těmi lidmi vydržet, že už nemůže dál takhle žít, že se loučí se světem s pocitem, že je všechno ztraceno.“

„To je velmi smutné.“ pokýval hlavou Aëldar.

„Je.“, potvrdila Eressëa a pokračovala, „Potom to šlo všechno z kopce. Eldoriath bylo už docela velké městečko, alespoň na elfí poměry, tak si lidé řekli, že si tam vybudují vlastní. A co z toho po více než půl století vzniklo, jsi viděl venku. Jediné, čeho se lidi příliš nedotkli, je tenhle park. A to díky tomuto stromu, kterým jsme prošli. Nějakou dobu po založení Eldoriathu ho zasadili společnými silami samotní elfové, a starali se o něj. Obdařili ho kouzly, takže mohl přežít až do teď a také se na požádání otevřít. Mimo to ale tak nějak odpuzuje lidi, takže je nenapadne strom podříznout a ani kolem něho se pohybovat v určité vzdálenosti… Proto je tenhle park téměř jediným kusem přírody, který v Eldoriathu zůstal. Takové kouzlo mu ale elfové nedali. Myslím, že strom začal takový být až po tom útoku Zlých lidí na Eldoriath.“

„Tak teď už to chápu!“, svitlo Aëldarovi, „Proto ten zvláštní pocit, ta energie, vždyť tenhle park je vlastně jediným původním elfským výtvorem v tomhle městě! A asi jedním z posledních na světě!“

„Přesně tak! Teď už jsi to pochopil.“ usmála se Eressëa.

„To je tedy smutná historie.“ sklopil smutně hlavu hraničář, „Elfové se tak snažili, a lidi jim to všechno sebrali a zničili.“

„Skoro všechno. Jen tenhle park zůstal. Ale máš pravdu. Lidi jsou hrozní. Alespoň někteří.“ potvrdila Eressëa.

„Ale když tak o tom přemýšlím, elfové tenkrát mohli vyhrát. Kdyby nepodlehli. Kdyby nepřestali být elfy a kdyby šli proti těm Zlým lidem tvrdě. Zlo je zlo a musí se potlačovat!“ řekl až téměř bojovným tónem Aëldar.

„Máš pravdu, ale ono není lehké být půlelfem. Půlelfové v sobě mají elfa i člověka, a často v jejich duši tyto části bojují. U některých nakonec převládne ta elfí, u některých lidská. Třeba v Elemonině případě byla daleko silnější ta elfí. V těch, co z města odešli a nebo elfy zradili, převládla spíše ta lidská. A tak jako tak, půlelf nikdy nemůže být naplno člověk, ani naplno elf, a často se vzniklé nedostatky projeví právě v krizových situacích.“

„Aha takhle… Díky, jsem zase o něco chytřejší.“ usmál se Aëldar.

„Nemáš vůbec zač. Ráda se podělím o své vzpomínky a historii Eldoriathu s těmi, kdo ještě neztratili víru v elfí svět.“

„A nikdy neztratí. Pověz mi, to jsou tvoje vzpomínky? Takže… Takže ty jsi byla také ve starém Eldoriathu?“

„Nebyla, ale vím, co jsem slyšela, viděla a četla. Byla jsem tak nějak předurčena k tomu, abych chránila památku Eldoriathu, především tenhle park. Narodila jsem se kousek odsud, ještě když tu stál les, který obývali elfové. Ten později vykáceli lidé.“

„Zatracení lidé!“, pronesl nahněvaně Aëldar, „Připadá mi to opravdu jako zlo, co dělají. Nebýt jich, mohli jsme tu všichni dnes žít společně v míru.“

„Víš, všichni lidé nejsou zlí. Jsou ale přinejmenším divní. Ti zlí jsou většinou na vůdcovských pozicích, protože jsou průbojnější, a mají uznání u ostatních, dokonce i u některých z těch dobrých. Říkají tomu respekt. Je to podobné jako u vlků, vůdce smečky bývá ten nejprůbojnější a často nejzlejší. Zatímco elfové mají úctu k těm, kteří dodržují elfskou morálku a hodnoty. Takže například vůdcem v Eldoriathu by se v žádném případě nemohl stát nikdo z těch, kdo se začali chovat byť jen trochu jako lidé. Elfové by ho jako vůdce nepřijali. Dále, lidé jsou narozdíl od nás nejednotní, a ruku v ruce s tím také bojácní. Občas se jim nelíbí záměry jejich vůdce, ale nepostaví se proti tomu, i když je jich hodně. Za to elfové jsou v názorech dosti jednotní, ale přeci jen, kdyby se neshodli s vůdcem, neuposlechnou ho, a tím to končí. On je pak nemůže nutit, aby udělali co on chce, jinak se od něj odvrátí zbytek elfů, co mu byli věrni. Naštěstí se to ale většinou nestává, jak jsem řekla, elfové jsou většinou dosti jednotní v názorech.“ zakončila Eressëa.

„To ano, elfové jsou v mnoha ohledech lepší, než lidé.“ doplnil Aëldar.

Poté dopil poslední doušek čaje z šálku, odložil ho zpátky na tácek a zvedl se. „Já už půjdu.“

„Už odcházíš?“ zeptala se s podivem Eressëa.

„Ano, přicházím z neznáma a budu putovat zase do neznáma. Nikdo neví kam. Kdybych někoho potkal, mám mu od tebe vzkázat nějaké poselství?“

„Ano, to bys mohl. Elfům vzkaž, ať více chrání svou hrdost a bohatství, ať jdou tvrději a přísněji proti těm, co by chtěli zničit nebo zcizit jejich majetek, či především samotnou přírodu. Lidem vzkaž, ať nejsou krutí na ostatní bytosti, ani sami na sebe. Ať se na sebe podívají a udělají si mezi sebou pořádek. A také, ať jsou ohleduplní k přírodě. A ostatním bytostem… ať se mají rádi a zbytečně se navzájem neutlačují.“

„Dobře. Když s někým budu mluvit, vyřídím.“

„Stejně nevím, jestli to ještě v téhle době není zbytečné. Podívej se na dnešní svět. Elfů je jako šafránu, spíš ještě méně, a ti lidé, myslíš že jsou šťastni? Podívej se na ně, jak pobíhají ulicemi Eldoriathu. Podívej se na jejich ustarané obličeje, plné nervozity, spěchu a bez špetky dobré nálady. Je tohle nějaké vítězství? Přijde mi, že ani nežijí, že jen pracují a spěchají. Kdyby jsme tu žili spokojeně vedle sebe, tak jako před mnoha stoletími, či snad dokonce tisíciletími, společně chránili přírodu, tu, která nám dala život, nebyl by ten svět hned lepší?“ pohlédla na Aëldara ztrápeně Eressëa.

„Máš pravdu, ale nikdo nikdy neví, odkud přijdu a kam přijdu, a to ani v čase.“ mrkl na ni.

Eressëa se usmála.

Aëldar odešel z doupěte pod stromem v doprovodu Eressëy, z parku a z města pak už sám. Opět je tím osamělým poutníkem s pláštěm, kápí, batohem a holí. Opět se rozpršelo. A z Eldoriathu odchází poutník, hraničář Aëldar, někam do neznáma…

„Pantalyë, yára alda, fainunyë órënna.“ pronesla Eressëa, dotýkajíc se rukou kůry starého stromu. Náhle se v jeho kmenu, na místě, kde se stromu dotýkala, začala tvořit jakási puklina, která se postupně rozšiřovala, až vytvořila ve stromu dutinu, do které se dalo vejít. Vešla tedy dovnitř a Aëldar ji následoval.

Uvnitř stromu bylo místo sotva pro tři nebo čtyři elfy, uprostřed byl kruhový otvor, do kterého byl spuštěn provazový žebřík. Eressëa po něm sešplhala dolů, do jakési podzemní místnosti, a Aëldar ji opět následoval. Mezitím se kůra stromu uzavřela.

Po několika desítkách stupňů žebříku konečně stanuli na podlaze menší podzemní místnosti.

„Tak, tohle je mé elfí doupě.“ rozhodila rukama Eressëa.

„Hmm, nevěděl jsem, že elfové žijí takhle, v podzemí, tedy snad kromě Temných.“, pronesl zamyšleně Aëldar, „Tvoje krása je obdivuhodná, když žiješ v podzemí, kde se k tobě nedostane ve dne sluneční svit a v noci třpyt hvězd a měsíce.“

„Abych pravdu řekla, nepřebývám tu moc dlouho.“ odpověděla, „Často se procházím parkem nebo pobývám v koruně stromu. Tady je ale jediné místo, kam lidé nedohlédnou, jediné, o kterém vím jen já. Občas se tu ukrývám, a mám tu všechny svoje věci.“

Aëldar zjistil, že její podzemní příbytek neskýtá pouze tu jednu místnost, ve které byli. Byly z ní průchody i do dalších místností, tvořily jakýsi podzemní byt, podobný těm v nadzemních domech. Všechno bylo však dostatečně vysoké, že by se tam vešel i urostlý Vysoký elf. Eressëa provedla Aëldara přes jakousi kuchyňku až do obývacího pokoje, kde mu naznačila, aby se posadil.

„Dáš si čaj?“ zeptala se ho.

„Velmi rád.“ odpověděl Aëldar s úsměvem.

Eressëa se tedy vrátila do kuchyňky, uvařit dva čaje. Aëldar mezitím seděl v obývacím pokoji a prohlížel si místnost kolem sebe. Ač byla převážně z hlíny, úhledně uhlazené na podlaze i na stěnách, občas prorostlé nějakými kořínky, vypadala příjemně. Stejný strop jako stěny a podlaha byl sem tam prorostlý silnějšími kořeny, nejspíše z toho velkého stromu nebo jiných stromů. Místnost byla příjemně osvětlena svíčkami, které nejspíš nebyly obyčejné, protože tu asi hořely dlouho a přitom nevyhořely, ani nevyčerpaly vzduch, který se zdál stále čerstvý. V místnosti byl různý dřevěný nábytek, který se jen tak nevidí. Přestože byl jistě už staršího data, nebyla na něm ta léta vidět, jelikož si zachovával svou svěžest a lesk. Byly do něj ručně vyřezány všelijaké ozdoby, což bylo něco, co obyčejní lidé již řadu století nedělali.

Místností se rozlinula vůně bylinkového čaje. Eressëa nesla podtácek se dvěma šálky, který postavila na stůl před Aëldara.

„Děkuji.“ usmál se a vzal si šálek.

„Je ze zvláštní směsi bylinek. Myslím, že ti bude chutnat a posilní tě.“ řekla Eressëa a také si vzala šálek.

Po chvíli mlčení a ochutnávání čaje Eressëa opět promluvila:

„Tak ty jsi chtěl vědět, proč je tenhle park takový zvláštní. Abys to pochopil, budu ti vyprávět o celé historii Eldoriathu, od jeho založení.“, a s těmito slovy začala elfka své vyprávění. „Eldoriath byl založen někdy na počátku dvacátého prvního století lidského letopočtu. Za vznikem tehdy stála elfka jménem Elemona … ehm, nevzpomínám si na celé její jméno. V této době totiž žili nejen elfové v lesích a na různých jiných místech, kteří se uměli na ochranu před lidmi dobře skrývat. Žilo tu také hodně, řekněme půlelfů, mezi lidmi. Byli jiní, než lidé, ale taktéž jiní než elfové, a jelikož se narodili mezi lidmi, neuměli žít jako elfové. Jelikož si nerozuměli s lidmi, a zároveň nemohli žít mezi elfy, napadlo tenkrát Elemonu založit elfí, nebo mohli bychom říci půlelfí město. Ano, tušíš správně, Eldoriath je původně elfí město.“ Eressëa se odmlčela.

„Kdo byla vlastně ta Elemona?“ zvědavě pohlédl Aëldar na Eressëu.

„Elemona? Já ji neznala, ale hodně generací si o ní předávalo zvěsti, přeci jen, byla to zakladatelka. Říkalo se, že se objevila kdysi na internetu, to je taková věc, která lidem umožňuje spojit se na dálku. Našla si tam jiné elfky a elfy, většinou to tedy byli půlelfové a půlelfky. Kdybych ti je měla popsat, většinou vypadali jako lidé, dokonce ani uši neměli špičaté. Měli však elfí duši, takže měli rádi věci jako elfové a často se i podobně chovali. A mimo to si většinou přáli vypadat jako elfové a moci tak žít – i když většina pak zvolila cestu lidského stylu života, o tom později.

Elemona kolem sebe shromažďovala své elfí přátele, s nimiž později společnými silami vybudovali městečko Eldoriath. Není známo, z čeho název vznikl, jedině snad, že by mohl mít nějakou souvislost s elfským slovem Elda, což znamená Vznešený elf. Zvláštní ale je samotný Elemonin původ. Občas se jí říkalo ‚Elfka bez minulosti‘. Její rodiče nikdo neznal, možná sama ona ne. Její minulost byla zahalená v temnotě a mlze, sama si na to, co se stalo dříve, nepamatovala. Podle své výšky, vzhledu a některých vlastností si říkala Vysoká elfka, ale nikdo s jistotou nemůže říci, zda měla mezi svými předky Vysoké elfy. Byla však jedna z nejodhodlanějších pro elfský život, a jedna z těch, kteří vydrželi nejdéle.“

„Vydrželi co?“ opět se zeptal hraničář.

„Vydrželi odolávat náporu lidského světa. Víš, v té době byli lidé už značně, řekněme, v přesile. Jejich způsobem života a chováním utlačovali přírodu, a tím i samotné elfy, jelikož jsou, dá se říct, jakýmsi ztělesněním přírody. Mimo to, půlelfové, o kterých mluvíme, ‚balancovali‘ na pomezí mezi elfským a lidským životem. Ačkoliv dříve stáli na straně elfů, stále se více a více z nich postupně přidávalo k lidem. Elfové nikdy nechtěli být nepřáteli lidí, ale uznej, že toto se velmi podobalo ošklivému zlu.“ pohlédla Eressëa na Aëldara.

„To tedy ano.“, odpověděl Aëldar. „I když jsem člověk, jsem asi jeden z mála, který soucítí s elfy. Myslím, že Eldoriath bylo za svých starých časů velmi krásné město!“

„To tedy bylo“ potvrdila jeho domněnku elfka.

„Mohu si přisednout?“ zeptala se dívka poutníka.

„Jistě“ odpověděl svým laskavým hlubokým hlasem.

„Přicházíš zdaleka?“ opět se zeptala.

„Zdaleka i z nedaleka. Prošel jsem spoustu zemí a krajů, vzdálených i blízkých, minulých i přítomných. Jsem samotářský cestovatel co šlape světem cestami i necestami.“ neurčitě odpověděl poutník.

„Ach. Taky jsem samotářská, chráním tenhle park, a jsem celkem ráda, když sem lidi nechodí.“ napůl smutně konstatovala dívka.

„Ty tu bydlíš?“ pozdvihl obočí poutník, tušíc něco, co si nechával pro sebe.

„Ano, bydlím.“ odpověděla jistě, ale přitom záhadně.

Poutník jen tiše pokýval hlavou a znovu se ponořil do svých myšlenek.

Po chvíli znovu promluvil: „Pověz mi něco o tomhle městu. Je to zvláštní místo.“

„No, není tu nic zajímavého.“ začala, „Spousta ulic a domů, spousta obchodů, nějaké ty hospody, kavárny, salony a jinak spousta aut, spěchu a lidí. Trochu to tu znám, i když se nejraději zdržuji v parku. Chceš někam zavést?“

„Ne, to ne, ale víš…“ na chvíli se odmlčel, „Připadá mi tohle místo takové zvláštní, tajemné. Cítím, že není takové, jako vypadá.“

Dívka se na něj zamyšleně podívala. „Cítíš to od chvíle, kdy jsi přišel do města?“

„Ne, vlastně, abych pravdu řekl, cítím to jen tady v parku. Je to ale zvláštní. Všude kolem ruch, spěch, šeď, a když jsme přišel sem, vše se zdálo najednou jiné. Život v zeleni, v rostlinách, větší klid než okolo…“ poprvé nadšeně promluvil poutník.

Nyní dívka tiše pokývala hlavou a chvíli mlčela.

Chvíli tak seděli, naslouchali šumění deště a větru ve větvích stromů a na trávě, pozorovali park kolem sebe a přemýšleli.

„Chceš-li se tedy dozvědět více o městě a o jeho historii, pojď se mnou.“ nabídla mu posléze dívka.

Poutník přikývl a zvedl se. Ona ho vedla parkem na jisté místo, přičemž přemýšlela, jestli mu má ukazovat své tajemství, a jak zjistit, jestli mu může důvěřovat. Nemusela ale přemýšlet dlouho. Zastavila se v místě, kde bylo kolem spoustu keřů a uprostřed jeden velký, starý, ale přitom svěže vypadající strom.

„Quetilyë Eldalambenen?“ zeptala se ho najednou jiným jazykem.

„Tancavë!“ odpověděl poutník klidně a s úsměvem.

Dívka mu oplatila úsměv a rozhlédla se opatrně kolem. Park byl naštěstí vylidněný, a vysoké keře okolo bránily dohlédnout komukoliv z větší dálky. Pomalu si sundala věneček a šátek z hlavy. Tím si rozpustila vlasy, které jí nyní sahaly až do pasu, a poutník pochopil, ač nad tím dříve nepřemýšlel, proč ho nosila.

Dívce mezi vlasy vyvstávaly dvě krásně špičaté uši. Z rozpuštěnými vlasy a jejíma ušima vypadala mnohem krásnější, navíc nyní ji na tvář dopadaly sluneční paprsky, jelikož přestalo pršet a nebe se vyjasnilo. Usmívala se na něho a on na ni. Byla to elfka. Bála se prozradit svoje tajemství, které skrývala před světem lidí. Přestože cítila z poutníka zvláštní pozitivní energii, přesto se chtěla ujistit, že mu může důvěřovat. Elfí jazyk jí přesvědčil.

„Nályë vanima!“ ocenil ji poutník.

„Hanta!“ poděkovala mu elfka.

Poté si poutník sundal kápi. Už nepršelo, takže ji nepotřeboval, ovšem odložil kromě ní, hole a batohu také svůj plášť. Pod ním ale neměl oblečení, co mívají běžní lidé. Jeho košile se zvláštně blýskala, jako by to byla snad dávná elfská zbroj či něco podobného. Elfka si nebyla jistá, zbroje už se řadu století nevyráběly. Jinak jako elf nevypadal, ale každopádně, pokud neměl elfí předky, měl s nimi přinejmenším něco společného.

„Jsem Aëldar, hraničář a přítel elfů!“ představil se poutník.

„Já jsem Eressëa, jedna z posledních přeživších vznešených elfek!“ představila se mu na oplátku elfka. Poté poodešla k velkému stromu, a stoupla si k němu ze strany, kde byly okolní keře nejhustší.

Nepříliš vzdálená budoucnost. Píše se rok 2552 podle lidského kalendáře. Do města Eldoriathu přichází poutník z neznáma, osamělá bytost bloudící napříč světem. Oblečený v hnědočerném plášti s kápí, jenž ho chrání před šedým deštěm, s batohem na zádech, v ruce držíc dřevěnou hůl, o kterou se opírá. Těžké pevné boty na jeho nohou dávají znát o cestách, které prošel, o mnoha krajích, které navštívil.

Ulice Eldoriathu jsou lemované vysokými panelovými domy, pokryté šedočerným asfaltem a plné aut a uspěchaných lidí. Chodníky jsou zaplavené deštníky, jak se lidé snaží chránit před deštěm, po prosklených stěnách budov jemně stéká voda. Poutník se prochází těmito ulicemi. Připadá si tu jako cizí, lidé se kolem něho míhají a často na něj podivně zírají.

Po chvíli bloumání dorazil na místo, které je jedno z mála, kde ještě rostou zelené rostliny. Malý park uprostřed města mu připadá jako oáza v poušti šedého betonu všude okolo. Usedl na polstrovanou lavičku, která navzdory dešti nebyla promáčená. Věděl, že to není žádné kouzlo, nýbrž zřejmě vynález lidí.

Osamělý poutník sedí na lavičce v parku, kolem padá šedý déšť a park vypadá jako živá zeleň v mrtvé šedi, navzdory tomu se ale lidé v parku moc nevyskytují, nýbrž spěchají onou šedí. Park ale není zcela opuštěný. Opodál se prochází jedna mladší dívka. Nevypadá jako ti uspěchaní lidé tam na ulici. Má na sobě dlouhou zelenou sukni, šněrovačku hnědé barvy, kolem hlavy šátek, či spíše na hlavě, na kterém spočívá věneček z květin. Kolem pasu má též šátek zelené barvy a je úplně bosá.

Poutník nezůstane bez jejího povšimnutí. Nejen že nevypadá tak nudně, jako ostatní obyvatelé města, ale její šestý smysl jí říká, že to nebude jen tak obyčejný člověk. Přišla tedy pomalu k němu. Poutník byl zahloubaný v myšlenkách se skloněnou hlavou, přes kterou měl přetaženou kápi. Když se však přiblížila, vzhlédl. Jakoby cítil její přítomnost, protože její kroky nebyly, zvláště v tom dešti, vůbec slyšet, a zatažené nebe bránilo slunci osvítit její postavu, aby vrhala viditelný stín.

„Ahoj!“ pozdravila ho. Její hlas zněl krásně, jemně, téměř dětsky a zvonivě.

„Ahoj.“ odpověděl jí hlubokým hlasem, na němž byla znát jeho prožitá léta.

Sandra kráčela přelidněnou ulicí, plnou spousty lidí. Bylo parné odpoledne, na nebi ani známka po mracích, které by mohly hřející slunce zastínit. Jelikož neměla ráda nacpané prostředky městské hromadné dopravy, zvolila na těch pár kilometrů pěší chůzi. Mířila do jednoho klubu na domluvený sraz.

Sandra byla sedmnáctiletá dívka, dobrácká, milá, upřímná, avšak měla v sobě něco, díky čemu nebyla moc oblíbená, ale ani sama nevěděla co to je. Jak si tak kráčela ulicemi města, obloha se z ničeho nic zatáhla. Bylo to zvláštní, vzledem k tomu, že předtím byla obloha naprosto čistá. Nyní byla plná velkých temně šedých mraků. Vypadalo to, že může začít každou chvíli pršet, naštěstí to už Sandra ke klubu neměla daleko.

Sotva vešla dovnitř, venku se strhla průtrž mračen. Jí to už ale bylo jedno. Ona nepromokne, takže ať si venku třeba „padají trakaře“. Sešla po schodech dolů, do podzemní místnosti, kde hravě našla stůl obsazený těmi, s nimiž měla sraz. Domluvila se s nimi předem po internetu. Přisedla si k nim, přítomní už ji znali a vřele ji přivítali. Bystré oči by si mohly povšimnout, že téměř všichni byli oblečeni v různém, ale stejně černém oblečení. Nebyly to ale nějaké černé formální obleky a šaty, spíše moderní, více či méně zvláštně provedené oblečení. Sandra přišla v obyčejných džínách a triku, ne však žádné luxusní či módní, spíše obyčejné až obnošené. Zprvu si ale tohoto rozdílu nepovšimla. Byla také asi třetí nejmladší ze všech.

Večer probíhal poklidně a dobře. Všichni se navzájem bavili, pili a jedli, povídali o životě, svých zážitcích a všem možném. Čas se vlekl a venku se začalo stmívat. Brzo se atmosféra, snad díky pokročilé době, snad díky známosti či dobrému pití, uvolnila, a začaly se probírat i věci, které by normálně jeden druhému asi neřekl. Tak se dozvěděli i o Sandřiných pocitech. Když si nějakou dobu povídali, Sandra jim řekla o tom, jak se snaží být na lidi milá a oni ji přesto odmítají a často nemají rádi.

Nějakou chvíli o tom diskutovali, mezi tím se vyhoupl na oblohu měsíc v úplňku, zářivě osvětlující nyní již liduprázdné ulice. Avšak to členové skupinky neviděli, jelikož místnost klubu byla v podzemí a neměla okna. Přišli na to, že Sandra má v sobě potlačenou zlobu. Hodně lidí jí totiž v životě ublížilo, jenže ona se stále snaží být na lidi hodná, a ti ji většinou jen využívají, aby ji pak mohli zradit či odkopnout. Ovšem zlo se chová tak, že se v ní nahromadilo a skrývá se, a vyvolává zvláštní pocity a jednání. Může být na okolí hodná, jenže se to projeví jinak a může se také stát, že se projeví najednou a Sandře se přihodí něco špatného. Poradili ji, že by měla uvolnit svoji vnitřní duši a dát ji prostor, k vybití energie, co se v ní nahromadila.

Sandra nevěděla, jak má uvolnit svoji energii, a oni se jí to snažili vysvětlit. Říkali, že musí otevřít svoji duši a nebát se projevit. Večer pokročil v noc a Sandra už pomalu ztrácela přehled, kdo jí co říká a i paměť začala vynechávat. Byla však stále aktivní, snad díky oněm „lahodným nápojům“. Později si už nic nepamatovala…

Sandra se změnila. Ani si nepamatovala, jak se dostala zpátky domů. Ale od chvíle, co se probudila, cítila, že je jiná. Cítila, že se v ní něco probudilo, uvolnilo. Cítila se volnější, nebojácnější, neohrožená. A také ráznější a rychlejší. Vstala, umyla se a nasnídala, a aniž by něco řekla rodičům, vyrazila ven. Šla do jednoho obchodu… koupit si oblečení černé barvy. Jelikož byla v jádru dobrá, nestala se z ní velmi zlá holka, která by něco bezdůvodně ničila nebo na někoho útočila. Avšak pokud si k ní někdo neco dovolil, vracela mu to naplno, jelikož zlo ukryté hluboko v ní se projevilo. Takto se projevila její temná stránka, a začala žít život v temnotě, avšak naplno a snad i spokojeněji.