Další kritika společnosti

K napsání tohoto článku mě inspirovaly hlavně tyto články: Vstanou noví exoti? (Srdce blogu), Natalia Sadness: … (Srdce blogu), Celebritou snadno a rychle (Lúmenn), doporučuji přečíst. Dále také chování mého přítele (jen občas) a spousty dalších lidí.

Nevím, jestli jde jen o nepochopení z mé strany, nebo je chování spousty lidí opravdu neracionální. První ze zmiňovaných článků raději ani nebudu komentovat, snad jen, že mi přijde, že autor měl zrovna asi myšlenkově slabou chvilkou (při těch řečích o trapnosti). Druhý článek mě opravdu asi nejvíce přiměl k zamyšlení. Nejde o to, koho popisuje, jde spíše o princip.
Proč si lidé vytvářejí nějaké styly, nějaké „škatulky“ (jako je emo, gothic, barbie, šampónci, …) a snaží se ostatní do nich zařadit? Nebo tam zařadit sami sebe? Potřebují si snad každého někam zařadit či snad nemají vlastní osobitý styl? Například můj přítel nemá rád šampónky a občas si i lidi do této skupinky škatulkuje. Neříkám, že pak jsou všichni šampónci podle něj špatní, ale když mluví obecně, tak to tak vyznívá. Spousta lidí nemá ráda emo, či barbie. Ale proč, vždyť ti lidé nejsou oškliví, a ne vždy se chovají špatně… Nehledě na to, že nelze lidi takto jednoduše zaškatulkovat, vždyť safra, každý jsme originál, nikdo není stejný!
Dále bych se chtěla zmínit o celebritách. Spousta lidí je zbožňuje, spousta nenávidí. Ale většina si neuvědomuje, že to jsou vlastně úplně obyčejní lidé! Jejich sláva je sice z velké části jejich zásluhou, ale často také o tom, jestli se stanou slavnými nebo ne, rozhodují jiní. Já potkat Lucku Bílou, Karla Gotta nebo třeba Tarju Turunen, což jsou asi jedny z nejznámějších celebrit z mého pohledu (který je asi více hudebního rázuMrkající), tak si myslím, že bych si s nimi mohla v klidu pokecat, aniž bych šílela z toho, že jsem se s nimi mohla setkat. Ne že bych nebyla ráda – naopak, asi bych byla nadšená, ale vnímala bych je spíše jako sobě rovné. Práce celebrity není jednoduchá, a spousta lidí v nich vidí polobohy, ale i tak jsou to prostě obyčejní lidé jen s tím rozdílem, že měli štěstí a mají na to žaludek. Usmívající se
Nemám ráda takové ty, v dnešní společnosti běžné, „postupy“: Nějaká slavná osobnost se stane extrémně slavnou, může to být i více osobností, a spousta lidí po nich šílí. Potom se zvedne mezi ostatními (neříkám všemi!) vlna nenávisti směřovaná k též celebritě, nebo celebritám, a to především z důvodu, že ta první skupina po nich šílela, takže si to kompenzují. Typickým příkladem byla v minulosti skupina Tokio Hotel, v součastosti je to Justin Bieber, v ještě dávnější minulosti snad skupina Lunetic, jejíž „éru“ já už moc nepamatuji. Toť aspoň z toho, co se ke mě doneslo. Nejhorší je na tom to, že si pak v průměrném „náctiletém“ kolektivu pustíte jejich písničky a většina z nich se vám začne vysmívat nebo vámi či tou hudbou opovrhovat. Přitom jejich tvorba je často docela hezká. Kdyby stejnou písničku přibližně stejně zpíval někdo jiný a nebyl by znám původní autor, většina z nich by neměla nic proti. Já sama jsem se tedy setkala spíše s negativními nebo neutrálními reakcemi okolí u výše zmíněných interpretů.
Společnost je zvláštní – jedni šílí po celebritách (asi chtějí být jako oni – proč?), druzí je nenávidí (asi jim závidí – co?). Lidé se škatulkují – ať už sami a nebo navzájem – chtějí patřit do nějaké škatulky, stylu? Proč nebýt sám / sama sebou? Proč být kopie nějakého stylu? Nejspíš tohle já a hrstka dalších lidí, co tohle nedělají, nepochopíme. Nejhorší je, že dotyční svoje chování často ani nedokáží logicky vysvětlit. Mlčící

Já a LARPy

Kdo mě zná, nebo četl můj blog, asi ví, že kromě techniky-počítačů a přírody mám také hodně ráda Fantasy a skoro vše, co k tomu patří. Knížky, hry, filmy. A k fantasy patří také LARPy, neboli Live Action Role Play – něco ve smyslu: „živá akční hra na hraní rolí“, z nichž jsem se zatím žádného nezúčastnila, ač mám fantasy hodně ráda. Proč? O tom je právě tento článek. Usmívající se

O LARP jako takový jsem se začala zajímat už kolem cca. 18ti let, možná i dříve (nyní je mi už pár let 20 Mrkající). V té době jsem četla články, prohlížela fotky, apod. a zajímala se spíše teoreticky i když mě to vcelku zaujalo. V poslední době i potkávám lidi (ať už osobně, či na internetu), kteří na nějakém tom larpu byli. Dokonce i můj přítel byl kdysi na larpu, i když to bylo předtím, než jsme se poznali. Přesto já jsem nesebrala odvahu sama na nějaký larp jít, a možná bych ji neměla ani, kdyby jel někdo se mnou.
Nejsem příliš společenská, naopak, taková ta samotářská lesní elfka. Možná proto mi dělají společenské hry problém, navíc fantasy je docela srdcovka a proto jsem v této oblasti ještě citlivější. Existuje snad jen jeden nebo dva lidé, se kterými bych byla schopná si zahrát třeba Dračí doupě nebo i nějaký larp. Ale ve skupině (zvlášť, pokud bych tam někoho neznala) bych to asi zatím nezvládala.
Co se týče bitevních larpů, neumím zrovna moc dobře bojovat, vlastně skoro vůbec. A že bych se přihlásila na larp, a pak tam nic nedokázala a akorát bych z toho byla otrávená, se mi fakt moc nechce. Navíc nemám skoro žádnou fyzičku, což je pro bojovníka či bojovnici základ.
Více se mi zamlouvají komorní larpy, kde nemusíte často ani zvednout meč nebo luk či jinou zbraň, naopak jsou více zaměřené na hraní rolí. Jenže můj herecký talent se pohybuje někde kolem nuly a tréma při jakémkoliv projevu před více (nemyslím tím hodně, ale množné číslo, tj. více než jeden) neznámými lidmi se blíží ke 100%. Také se bojím toho, že mi bude přiřazena nějaká role a nebudu si moci vytvořit svoji vlastní.
Sečteno podtrženo: nedůvěra v neznámé lidi, téměř nulová fyzička, téměř nulová schopnost boje, téměř nulové herecké schopnosti a naopak velká tréma, strach z toho, že nebudu moci hrát svoji roli nebo že mé postavě bude nějak ublíženo (to platí hlavně pro „dračák“). To všechno mi brání hrát LARP. Ale kdo ví, třeba se z toho časem dostanu a na nějaký LARP se vydám, protože o tom tak trochu sním, ale chci si to užít a ne se tam trápit a ještě ostatním kazit hru. Ještě nejsem připravená na takový nápor emocí a všeho, co by to ve mě vyvolalo. Těším se, až (jestli) někdy budu.
Nějaké dotazy nebo rady pro samotářskou elfku Elemonu? Usmívající se

O ezoterice a magii

Po nějaké době zajímavé téma týdne. Ezoterika. Co si pod tímto pojmem představíte?

Já si představím jednu ze dvou různých věcí. Tou horší je bohužel také ta, kterou si představí většina lidí, když se řekne „Ezoterika“ – alespoň podle toho, co jsem různě četla. Jde o různé pseudo-ezoteriky, hlavně pseudo-věštce a pseudo-čaroděje, kteří si účtují, mnohdy nehorázně vysoké, peníze za své služby (věštění apod.) Většinou se jedná o podvod, kterému bohužel někteří lidé věří (a díky tomu, že tomu věří, může se jim to s jistou pravděpodobností i vyplnit). Pokud budou zklamáni, většinou to, už kvůli povaze např. věštění, nejde reklamovat. Mrkající Četla jsem, že tito pseudo-ezoterici účinkují i v televizním vysílání, kam jim naivní lidé volají za nehorázné peníze. Já sama to neznám, nemíním svůj čas promarnit u televize a zvlášť u takových stupidních pořadů.
Ten druhý pohled na ezoteriku je rozhodně zajímavější. Často jde opravdu o magii, věštění, alchymii či astrologii (kteréžto vědy se samozřejmě prolínají). Já sama se zajímám hlavně o magii. Ale myslím si, co se týče těchto věcí, neměly by se dělat za peníze (nebo aspoň ne draze). Magie není o tom, sednout si do televize a vykládat tam jak vyluštím vaši budoucnost, apod. Je to něco jako schopnost, kterou ne všichni mají, ale dá se částečně naučit a samozřejmě se musí trénovat. Může pak pomoci (nebo naopak uškodit) vám či vašim blízkým. Pro někoho je to taky částečně i o životním stylu, ale magii může dělat třeba i počítačový technik (i když je to nepravděpodobné a tak jako tak vám o tom asi nepovypráví jen tak) Mrkající
To bude asi pro dnešek vše, jen doplním zajímavým vysvětlením pojmu Ezoterika na Wikipedii.