Měsíc: Prosinec 2018

Když jsem se letos po více než půl roce vrátila k psaní blogu, zmínila jsem se o jednom nečekaném „bonusu“ jakožto jednom z mých letošních velkých úspěchů. Přišel čas o něm napsat článek.

Přemýšlela jsem, jak tenhle článek pojmout a jak pojmout to, co se mi stalo, protože tomu stále nerozumím, dodnes netuším, proč a jak se mi to stalo. Ale jsem spokojená s tím, že se to vůbec stalo, protože to pro mě je důležitá a zajímavá životní zkušenost. A životní zkušenosti jen tak něco nenahradí.

Kdysi jsem tu psala o svém elfím já, o tři roky později jsem probrala mé pravé já. Chápu, že je to napsané trochu chaoticky, takže, abych to uvedla na pravou míru, jedno mé já je lidské, druhé elfí. Na pořadí nezáleží. Nyní, opět o tři roky později (náhoda?) bych chtěla popsat třetí část své osobnosti, alespoň jsem to prozatím tak nazvala, protože, jak jsem se už zmínila, nejsem si jistá, co to je, jak a proč se mi to stalo. Do té doby jsem o něčem, jako je třetí část mé osobnosti, netušila.

Začalo to celkem postupně a během několika dnů se to naplno rozjelo. Dříve jsem na spoustu věcí jsem měla svůj celkem jasný názor a měla jsem celkem jasno v tom, co se mi líbí a co ne. Ale letos, během těchto několika dnů se spousta z toho změnila. Tak velká spousta, že jsem cítila, jak kdybych se najednou dívala na svět očima někoho jiného, nebo spíše jako by převzala vládu nějaká, do té doby skrytá, část mé duše. Nevím, jak ji nazvat, na rozdíl od elfí či lidské, zatím ji neumím pojmenovat. Tahle byla oproti „běžnému stavu“ velmi živelná a vášnivá, zaměřená na silné prožitky v přítomnosti. Těžko se to popisuje, a kdo to nezažil, nejspíš nepochopí, jaký je to pocit, a kdekdo tomu ani neuvěří. Je to velmi zvláštní pocit, stát se během několika málo dní z velké části někým jiným. Zajímavé bylo, že jsem v tu chvíli byla schopná připustit názory, které jsem do té doby neuznávala a také dělat věci, které bych do té doby neudělala.

Po asi týdnu to postupně odeznělo a moje původní osobnost se vrátila. A pak se mi to ještě asi dvakrát nebo třikrát vrátilo, pokaždé ale s o něco menší intenzitou a délkou. Ale něco to ve mě zanechalo. A to je důvod proč o tom píšu, jelikož jsem za to opravdu moc ráda. Díky této třetí části osobnosti, díky těm stavům, co jsem zažila, jsem totiž pochopila spoustu věcí, co jsem dřív nechápala, spoustu odlišných názorů a postojů a spoustu věcí, co lidé dělají. Také jsem si uvědomila, že stačí málo, aby se tak moc změnil můj pohled na svět. Tedy myslím, že málo, nejsem si totiž vědomá jediné změny, kterou bych v té době udělala. Jasně, letos těch změn bylo opravdu hodně, ale nic z toho se nestalo v té době, kdy se objevila tahle třetí část mé osobnosti.

A popravdě, chtěla bych to zjistit. Chtěla bych přijít na to, co vyvolalo tyhle změny a pokud možno to zopakovat. Jak jsem zmínila, něco to ve mě zanechalo a trochu mě to změnilo, doufám, že napořád. Ale chtěla bych to zažít znovu a znovu, protože ten prožitek byl sice děsivý, co se týče poměrně prudké změny osobnosti, ale na druhou stranu úžasně intenzivní. Být z velké části někým jiným bylo opravdu (asi nepopsatelně) zvláštní a zároveň krásné. Jedna z nejlepších věcí na tom také byla ta, že to jako by na chvíli odbouralo některé psychické „bloky“, které mám (a věřím, že nejsem sama, proto bych to přála zažít každému, komu by to prospělo – a příliš nevyděsilo). Jak jsem psala, byla jsem schopná dělat věci, které jsem dřív nedělala (třeba i kvůli přílišnému strachu). A vlastně mi to možná pomohlo překonat strach dělat některé věci i v době, kdy ten stav už odezněl.

Napadá mě přirovnání k některým příběhům v knihách / filmech / hrách o superhrdinech. Příběhy, ve kterých se stane něco, co člověka změní tak, že začne ovládat nějakou „nadlidskou“ schopnost, jako např. telekinezi (hýbání s předměty pomocí myšlenky), telepatii (čtení nebo i ovládání myšlenek jiných lidí), pyrokinezi (ovládání ohně) atd. Ze začátku takový člověk většinou neumí takovou schopnost ovládat, čím mnohdy způsobuje spoustu problémů a nehod, časem se schopnost naučí ovládat a správně využít. Zajímavé je, že než se naučí svoji schopnost ovládat, je často vyděšený a zmatený. A lidé okolo něho jsou vyděšení často také, a to i poté, co se svou schopnost naučí ovládat a používá ji. Já jsem žádnou takovou schopnost nezískala (nebo o tom nevím ), ale získala jsem velkou spoustu zkušeností a posunula se o hodně dál k lepší osobnosti. A nebo jsem také možná objevila chybějící třetí část své osobnosti.

Proč o tom vlastně píšu? V první řadě si myslím, že je to hodně zajímavá a důležitá součást mě samotné a má tedy na mém osobním blogu své místo. Ve druhé řadě, pokud se vám něco podobného náhodou také někdy stalo nebo v budoucnu stane, alespoň víte, že v tom nejste sami. Pokud vás to ale nezaujalo, nevadí, i tak mě těší, že jste dočetli až sem.

Chybovat je lidské a ani elfové nejsou neomylní. A tak zas jednou Elemona udělala menší chybku. Nebojte, s tématem článku to nesouvisí.

Slíbila jsem totiž, že na Štědrý den dopoledne napíšu o tom, čím pro mě letošní Vánoce budou speciální. A to se nestalo. Tedy, Vánoce speciální byly, ale nestihla jsem sem napsat, jak.

Tak tedy, letošní Vánoce byly speciální tím, že jsem je slavila ve svém bytě, společně s přítelem, s vlastnoručně přistrojeným stromkem, vlastní výzdobou, vlastnoručně připravenou štědrovečerní večeří… Tedy zkrátka tím, že máme s přítelem vlastní bydlení. Konečně, juchů!

Asi nemusím připomínat, že tohle je třetí z mých letošních úspěchů vycházejících z mých novoročních předsevzetí na tento rok. Ani nevím, ze kterého z nich mám větší radost, spíš bych řekla, že je to jak tři spirály znaku Triskelionu. Všechny tři dohromady tvoří celek, který by bez jakékoliv z nich nebyl úplný.

Vlastní bydlení má samozřejmě své výhody i nevýhody. Asi hlavní výhodou je svoboda a nezávislost na ostatních spolubydlících. Tedy, ne že bych bydlela sama, ale čím méně spolubydlících, tím méně konfliktů je potřeba řešit. Hlavní nevýhodou je spousta nové práce ohledně úklidu / údržby bytu (která je zhruba přímo úměrná počtu spolubydlících a velikosti bytu, plus nějaká malá konstanta navíc ).

Vzpomněla jsem si na jeden ze svých starších článků a zauvažovala nad tím, zda mám teď už konečně svůj vlastní opravdový domov? A došla jsem k závěru, že je to můj skoro opravdový domov. Vzhledem k tomu, že je to stále byt v paneláku, a není dost velký na to, abych v něm měla svůj vlastní pokoj, nemůžu v něm dělat některé věci, co jsem popsala v tom článku. Ale jinak tu tvořím polovinu všech bydlících a také zhruba z poloviny rozhoduji o tom, jaké to tu bude. Takže jsem minimálně z poloviny dosáhla na svůj opravdový domov. A splnila poslední z letošních novoročních předsevzetí.

Co dodat? Plánuji zde zůstat dalších cca. 5 let a pak, jak doufám, pomalu postavím vysněný dům a přesunu se do svého opravdového domova. Vzhledem k tomu, že už makám, tak se to zdá být i celkem realizovatelné.

Jinými slovy: pracuji. Ne, že bych dříve nepracovala, ale konečně jsem si našla práci, která mě baví, vyhovuje mi, a snad mi i vydrží. Stálou práci.

Zdroj obrázku: https://alifeofproductivity.com/one-reason-get-better-managing-time-money-energy/

Když je člověk mladý, má čas a energii, ale nemá peníze. Když je dospělý, má energii a peníze, ale nemá čas. Když zestárne, má peníze a čas, ale nemá energii. Mě přijde, že se blížím konci přesunu mezi první a druhou etapou. Ne, že bych dříve měla času dostatek, ale bylo to lepší, než teď. V jedné věci jsem se totiž zmýlila. Myslela jsem si, že až dokončím školu, budu jen 8 hodin denně v práci a zbytek času budu mít volno, nebudu muset dělat žádné semestrálky, diplomku atd., budu mít více volného času. Bohužel to tak úplně není.

K těm 8 hodinám je totiž potřeba přičíst ještě minimálně půl hodiny na oběd, dále pak zhruba půl až tři čtvrtě hodiny na cestu tam a to samé zpátky. Sečteno podtrženo se jedná o zhruba devět a půl až deset hodin denně věnovaných práci. Samo o sobě by to znamenalo, že bych měla ještě cca. šest hodin volného času denně a osmihodinový spánek. S těmi osmi hodinami spánku mi to ne vždy vyjde a co se týče těch šesti hodin volného času, přijde mi, že mám každý den tak čtyři. A to je zatraceně málo. Zachraňují mě už jen volné víkendy a občasná dovolená (které by též mohlo být více). Co mě ale děsí nejvíce, často nemám ani dostatek energie.

Naštěstí nedostatek energie a velký nedostatek času jsou jediné dvě podstatné nevýhody zaměstnání. Dělám to, co jsem dělat chtěla, v oboru, který jsem poctivě vystudovala, práce je to pohodová, s mnoha výhodami, bez problémů a včas za ni dostanu zaplaceno, v těchto ohledech si nemůžu stěžovat. A mám pocit, že nedostatek energie snad taky časem vyřeším. A nedostatek času byl, je a bude asi mým věčným prokletím.

Co dodat, snad jen, že jsem spokojená. Výhody převažují nad nevýhodami, takže myslím, že se mi tím podařilo splnit druhé z mých novoročních předsevzetí na tento rok. Už zbývají pouze dvě. Pokud jste pravidelnými čtenáři, možná víte, že se mi zatím jen jedno z nich podařilo splnit. Brzy se dozvíte, které z nich to je.