Dlouho jsem tu nebyla, hodně dlouho. Ani nevím, jestli jsem někdy v blogování udělala takovou pauzu. Ale nejsem pryč, jsem tu, jen jsem opět neměla na blogování čas, a když byl čas, nebyla nálada. S tím vlastně souvisí i poněkud silně, možná i tragicky znějící nadpis. Chcete vědět, co tím myslím? Čtěte dál!
Důležitý tam je hlavně ten otazník, protože tohle opravdu nevím. Mám spoustu koníčků i životních cílů, takže také spoustu plánů, čeho bych chtěla dosáhnout. Proto moc nechápu, když mi někdo řekne, že se nudí nebo že nemá co dělat. Já mám neustále spoustu práce. A většina z toho mě baví. Občas si říkám, jestli není tak trochu prokletí, mít spoustu zájmů a cílů. Stíhám totiž jen malou část toho všeho, na zbytek není čas. Poslední dobou bohužel i blog padá do kategorie věcí, na které není čas.
A tak ze svých několika životních cílů zvládám uspokojivě tak jeden. A jiné sny, třeba i deset let staré, zůstávají nesplněny. Získala jsem úspěch v jednom směru (a možná díky tomu i uznání mezi ostatními lidmi, ale mezi námi, v elfím světě bych teď byla asi někde hodně nízko), zatímco jinde strádám. Proto ten nadpis. Ve skutečnosti, prohrávám svůj život? Nebo jen vyměňuji život za úspěch? Nebo je to prostě jen moje volba? Cožpak si musím volit ze svých cílů, když bych chtěla dosáhnout všech?
Nebudu slibovat, že odteď se budu blogu věnovat víc, přestože bych víc psát chtěla. Mám ještě spoustu práce (nemyslím tu za peníze, myslím celkově věci, co chci udělat), takže nevím, kdy se sem zase dostanu. Blížím se splnění jednoho svého velkého cíle, tak to nechci pokazit. A pak? Pak snad bude čas i na ty další…
Zdraví upracovaná sváteční pisatelka Elemona.