Měsíc: Červenec 2014

Toto téma je dost složité a dlouho jsem přemýšlela, jestli o něm psát. Ale trochu jsem se inspirovala a nakonec jsem tak učinila. A došla jsem k zajímavému závěru.

Co vlastně znamená být „uvězněn(a) ve vlastní kůži“, ve vlastním těle? Nejčastěji to je, když má vaše tělo nějakou nemoc, vadu, postižení. Něco, co se vylučuje s vaší osobností, myslí a nejvíce ze všeho byste si přáli ze svého těla moci „vylétnout“ a třeba si najít jiné. Je to bezpochyby často strašný pocit a dá se řešit nějakou úpravou těla (přebarvení vlasů, plastická chirurgie, …) nebo přizpůsobením mysli (tak, že si na to zvyknete, nebo lépe řečeno to přijmete). Tento pocit může být také způsoben ne úplně správným stavem mysli – například anorexie nebo obezita (ale ne vždycky za to může jen mysl!). A v neposlední řadě na pocitu vězně ve vlastím těle může mít velký vliv společnost. Ale tu už jsem na mém blogu kritizovala dost, teď se spíše zaměřím na ten stav mysli.

Krom svého života jsem si vzala inspiraci z těchto článků: Uvězněna ve vlastní kůži, Uvězněni ve vlastní kůži, a pěkný příběh o anorexii Pošetilé rozhodnutí. Jak jsem již naznačila, nechci se teď zabývat společností, na kterou pravidelní čtenáři mého blogu můj názor jistě znají. Nechci ani moc probírat vrozené vady, jejichž možná řešení jsem už zmínila a doporučuji si k tomu přečíst také první dva z odkazovaných článků. Mnohem zajímavější mi přišlo „uvěznění vlastní myslí“, tedy stavem mysli – většinou jde o to, že si myslíme, že je naše tělo v něčem špatné nebo ošklivé. Malé, velké, hubené, tlusté, těžké, slabé, s nesprávnými proporcemi, nebo nějak jinak vadné. A jak zjistíme, ono to vlastně souvisí i s těmi ostatními případy.

Některé věci se změnit nedají, a tak nám nezbývá, než si na ně zvyknout a nebo lépe – využívat jejich výhod. Například máte-li drobnou postavu malého vzrůstu, musíte si sice při braní věcí z horních polic nebo z vrchu skříně dát pod nohy stoličku, ale zase když hledáte něco pod postelí, lehce tam se svoji postavou vlezete. Velcí lidé s mohutnou postavou to mají naopak – nevlezou pod postel, ale dosáhnou často kam potřebují. Podobně tak v souboji (nemyslím teď v nějaké hře, ale třeba na ulici nebo v šermu) – mohutný člověk sice bývá pomalejší, ale mívá více síly a tak rozdává větší rány, oproti němu člověk s drobnou postavou bývá obratnější a rychlejší, může se tedy ranám snadněji vyhýbat a rozdávat rány rychleji. Jo a pokud na sebe horkotěžko sháníte oblečení nebo obuv, protože vám prostě velikosti nesedí, je to chyba výrobců.

No a teď se dostáváme k tomu hlavnímu: Vady našeho těla, které se dají napravit, anebo které ve skutečnosti ani neexistují. Takový typický příklad najdete výše, ve třetím z odkazovaných článků – jde o anorexii. Taková nemoc je typickým stavem mysli, kdy máme dojem, že s naším tělem je něco špatně (je tlusté), přičemž to často není pravda. A tady se také projevuje vliv té společnosti, lépe řečeno jednoho z mnoha projevů lidské blbosti, a to když se vám posmívají za tu tloušťku. Samozřejmě to často není pravda, ti lidé jsou jen hloupí a mají potřebu si na někom vylévat svoje „komplexy“ (důvody, které je k tomu mohou vést, nepatří do tohoto článku , ale ve zkratce, jsou to jejich vlastní nedostatky).

Takže, máme-li pocit, že je s naším tělem něco v nepořádku, je nejlepší si to nejdřív ověřit. Buď porovnáním přesných hodnot (např. váha, velikosti – míry) se statistikami (průměrná váha, BMI) nebo s lidmi z okolí, anebo poměřením se s jinými lidmi – což se týče např. síly (nejlépe pomocí tzv. „páky“, ne pomocí rvačky!). Ostatně to se občas hodí i když nemáme pocit, že je s naším tělem něco v nepořádku. No a když se náš pocit potvrdí (třeba doopravdy při našich 100 kg šplhá BMI v tabulce do kategorie „obezita“), pak s tím můžeme něco dělat. Můžeme dávat větší pozor na to, co a hlavně jak jíme, můžeme zvýšit fyzickou aktivitu či třeba procvičovat problematické partie, nebo naopak začít jíst více, pokud jsme moc hubení. Spousta takových problémů již má své řešení, které se dá dohledat na internetu nebo v knihách.

A co s tím mám vlastně společného já? Proč o tom píšu? Dostáváme se k nadpisu článku a s tím souvisejícího stavu mé mysli. Ta totiž zůstává ve stavu více či méně potlačené touhy, kdy není kvůli sérii důvodů schopná přimět sebe sama a celé tělo k vykonávání akcí, které by vedly k jeho nápravě a zlepšení. Psala jsem to už v odkazovaném článku, ale ve zkratce: mé tělo má příliš velkou váhu a příliš malou fyzickou kondici, ale zatím má mysl nezvládá udělat nápravu.

Ale celý život je o překonávání se – bez toho bychom ustrnuli na místě a nešli bychom kupředu za svým vlastním zlepšováním. Přeji vám tedy šťastný boj vaší mysli a vašeho těla o nápravu – pokud je nějaká vůbec potřeba.