Publikováno

Je toho nějak moc…

Přemýšlela sem, že bych si tu na blogu založila rubriku deníček. Občas, jako třeba teď, mám potřebu se vypsat a svěřit se (přesto, že to třeba ani nebude nikoho zajímat). Usmívající se Často je to poté, co nemám na blog nějakou dobu čas a pak se vrátím. Uvědomila jsem si ale, že by se to nemohlo jmenovat deníček, ale spíš měsíčníček či půlročníček. Takže článek raději opět zařadím do rubriky s mým jménem, než se naskytne nějaký lepší nápad. Pak možná články přerovnám. Smějící se
Taky vám někdy přijde, že jsou chvíle, kdy jakoby se váš život, nebo všechno kolem vás, hroutil „jak domeček z karet“? Aneb. jak jsem slyšela v nějakém vtipném povídání: „Když se něco s… nedaří, tak se to holt sere všechno.“ Tak si připadám poslední dobou, a přijde mi to i u několika lidí z mého okolí.
Uplynulý zhruba měsíc až dva jsem věnovala psaní bakalářky, z čehož jsem dost myšlenkově vyčerpaná. Potřebuji nabrat zpátky ztracenou energii a tak odpočívám, chodím na procházky a snažím se nedělat nic náročného a pokud možno nic, co se týče školy. Ano, vím, že bych se měla učit na státnice, ale mě by to hlava prostě nebrala. Zamračený Takže si na to vyhradím až cca. poslední dva týdny před zkouškami.
Do toho mi umřeli dva známí lidé. Nedá se říct, že přímo blízcí, ale i tak to příjemné nebylo. A další a další špatné věci se přihodily, nechci tu o všech psát. A především nezbývá moc času na blog a jiné aktivity, co mě vyloženě baví. Mám zde na blogu naplánované cca. 3 nové rubriky, k čemuž jsem se bohužel stále nedostala. Je pravda, že škola je důležitější. A je taky pravda, že už mi tak nějak leze krkem… Nerozhodný Ale jen kvůli tomu, že nemám dostatek času na jiné činnosti, jinak mě baví vzdělávat se. Usmívající se
Mám chuť něco tvořit a vypsat se z mých starostí… Tak jsem vytvořila tenhle článek. Usmívající se Snad se časem dám i do něčeho většího, třeba do nějakého příběhu nebo tak… Mrkající Když něco smysluplného vytvořím, podělím se o to zde na blogu.
Pokud jste někdo dočetli až sem, máte můj malý obdiv a přeji vám ať se daří to, co si přejete aby se dařilo. Užívejte života, dokud to jde, nikdy nevíte, kdy nastanou problémy. Mrkající
Zdraví „tak trochu“ upracovaná Elemona.
Publikováno

Není to v generaci, je to v nás

Toto je článek k tématu týdne „Z generace na generaci“.
Generaci od generace jsou lidé jiní, přestože si z generace na generaci předáváme naše vlastnosti. Nebo že by ne? Že bychom nebyli moc rozdílní či si nepředávali zas tolik vlastností? Je opravdu „dnešní generace“ tak špatná? A proč bych nechtěla být taková, jako moji předci?
Je jisté, že po našich předcích dědíme krom případného majetku, o kterém tu nebude řeč, především naše vlastnosti. Jak fyzické (vzhled), tak psychické (části naší osobnosti). Ovšem pozor – nikdy nejsme osobnostně (a ani vzhledově) stejní, jako naši rodiče, naši předci. Mně například přijde, že jsem zdědila nějakou vlastnost asi od každého z mých předků – počítaje rodiče i prarodiče. Od taťky technické nadání a trochu té dobrodružné povahy. Od mamky citovou povahu a druhou trochu dobrodružné povahy. A tak dále, včetně negativních vlastností, o kterých bych se tu raději nerozepisovala – buďme pozitivní. Mrkající
Přesto, pokud byste mě znali alespoň z poloviny tak, jak se znám já sama, asi byste neřekli, že jsem po někom z mých předků. Možná co se týče nějaké konkrétní vlastnosti ano, ale jinak jsem jedinečná osobnost a toho si cením. Každý jsme jedinečná osobnost – proto jsem psala, že dědíme jen část naší osobnosti. Nevím, jestli je tenhle druh dědičnosti daný jen výchovou, nebo i geneticky. Jedno je ale jisté – naši osobnost (vlastnosti) vytváří také naše okolí a především – my sami. Každý z nás může být takový, jaký chce být – tedy v mezích reálnosti a při nemalé snaze toho docílit. Já sama se neustále měním – bohužel ne tak rychle, jak bych si přála, ale všechno chce svůj čas. Mrkající A moje půlelfí povaha? Abych se přiznala, nemám páru, po kom jsem ji zdědila. Snad ode všech něco, ale myslím, že je to především moje zásluha, moje rozhodnutí, moje povaha, moje cesta… Usmívající se
Často slýchám, jak především členové „starších generací“, tj. naši rodiče, prarodiče, říkají o „dnešní mladé generaci“, jak je špatná. Tedy většinou ne až takto hrubě a důrazně, ale tak nějak to zjednodušeně takhle vyplyne. Třeba když je řeč o mladých lidech školou povinných (takže navštěvujících základní školu) kouřících cigarety v parku. Myslíte, že to naši rodiče nedělali? Věřte, že někteří určitě ano. A já, patříc do té „mladší generace“, se můžu hrdě a pravdivě přiznat, že jsem to nedělala. Ani teď ne. Není důvod. Usmívající se
To co nás možná ovlivnilo a odlišuje, je „doba“, lépe řečeno „období“. Mění se technologický a psychologický pokrok lidstva – můj pohled je takový, že jsme s postupem času v obou oblastech vyspělejší. V dnešní době je, především díky internetu, daleko lepší dostupnost informací, než v dobách minulých, z čehož plynou různé důsledky. V dnešní době většinou není problém informaci najít, ale z nalezených informací vybrat tu správnou. Díky tomu jsou lidé vzdělanější, ale mají zato méně volného času, protože těch informací je prostě hodně. Podobně je to např. s potravinami a různým zbožím. V dobách dřívějších byl relativní dostatek peněz, ale nedostatek zboží. V dnešní době je zboží tolik, že mnohdy scházejí zase ty peníze. Nemohu říct, že by se něco nějak zásadně změnilo za cca. dvě desítky let mého života, ale z vyprávění starších můžu usoudit, že zde dřív byly také různé restrikce z důvodu války či totalitního režimu. Kdo zažil, ví své, je to vždy na delší vyprávění. Mlčící Ale myslím si, že v současnosti žijeme v jedné z nejlepších dob vůbec.
Co bych ale chtěla, aby bylo poselstvím tohoto článku? Každá generace je trochu jiná, především díky době a napodobování ostatních. Ale sami mezigeneračně vlastně nejsme moc odlišní. Od svých předků leccos dědíme, ale jsme všichni jedineční. Ač nám může připadat, že „ta a ta generace je taková a taková“, neměli bychom soudit generaci jako celek. A především – neměli bychom se snažit ostatní nějak ovlivňovat ani k nim mít předsudky (dle „jejich generace“). To, že bylo v „naší době“ něco zvykem, vůbec neznamená, že to bude zvykem i v dalších generacích. To, že je něco v současné době zvykem, vůbec neznamená, že ten zvyk musí dodržovat všichni. Nejlepší je navzájem si naslouchat, učit se navzájem i mezi různými generacemi, využít získané informace, ale být sami sebou a přitom se nesnažit ovlivňovat ostatní. Mrkající