Rubrika: Příroda

Nedávno mě přítel vzal na procházku do Jiráskových sadů. Je to takový krásný kousek přírody uprostřed velkého města, tak krásný, až jsem se o tom rozhodla napsat.

Jiráskovy sady se nacházejí v jednom z velkých měst Východních Čech – v Hradci králové. Kdekoho by určitě zaujaly, stejně jako mě, krásné květiny zasázené do rozličných tvarů, o které se kdosi očividně pečlivě stará. Park je plný stromů a u některých jsou – pro naučné účely – popisky, o jaký strom se jedná, což je taky super. Je to takový středně velký park, na velké město tak akorát. 🙂

Ale hlavně, je to nádherný kousek přírody uprostřed města. Leží u soutoku dvou řek, Labe a Orlice. Je udržovaný, přičemž je tam (mimo jiné) zákaz vstupu psů, takže se tu víceméně můžete procházet i po trávě a opalovat se na dece, aniž byste se museli bát, že šlápnete do nějaké „bomby“, nebo že si zamažete od exkrementů deku… I když, jednoho psa jsem tam během asi hodinové procházky potkala.

Také tam rostou místy velice staré (tipovala bych snad 100 let) a velké stromy. Nádherné, se staře vypadající kůrou… No prostě něco pro mě. 🙂

Ale co mě na tom parku asi nejvíce zaujalo, bylo jedno konkrétní místo. Na tom místě, byla spousta kachen, kačerů, a sem tam i další zvířátka. Viděli jsme tam nutrie, nebo snad ondatry, či co to bylo, nádherní napůl vodní živočichové. Potom také myši, a ještě nějaké tvory, které si už nepamatuji. Skvělé na tom bylo, že hnízdili jen kousek od cesty, pár metrů až pár desítek metrů, přičemž se lidí moc nebáli. Lidé je tam chodili krmit, nebo se na ně prostě jen dívat. Líbilo se mi, že jsem se k nim mohla přiblížit, aniž by se dali na útěk. Myslím si, že tam na ně lidé jsou hodní, jinak by si je k sobě tak blízko nepustili. Byla jsem úplně unešená z toho, jak blízko lidem tam byla zvířata, která jsou jinak divoká. Příště sebou určitě vezmu nějaké pečivo nebo kus chleba, pro ně. 🙂

Jinak je v parku spousta různých zajímavostí, například socha symbolizující soutok Labe a Orlice, či dřevěný kostelík, převežený k nám tuším ze Slovenska. Povídá se o něm, že je postavený bez použití jediného hřebíku a že jsou jen dva takové v celé Evropě. Přímo v parku je také Floristická střední škola, jejíž studenti prý také pomáhají při starání se o park.

Zkrátka Jiráskovy sady jsou místo, které bych každému milovníkovi či každé milovnici přírody bydlící v Hradci či okolí doporučila navštívit. 🙂

Tak jsem si přečetla článek u kamarádky na blogu, a trochu mě to inspirovalo k napsání svého článku, protože chci napsat trochu víc, než by se vešlo do jednoho komentáře.

Krátce bych ten článek shrnula. Je o přírodě, o tom, jak lidé do přírody moc nechodí a jak si jí neváží. Jak je hlavně v lesích hezky, příroda dokáže dělat divy a je to krásný lék na duši. Toť tak nějak ve zkratce.

Když jsem četla její článek, uvědomila jsem si, jak i mě příroda chybí. Chybí mi bohužel i čas a síla do toho lesa vyrazit. Většinou bývám celý den ve škole, včetně 3-4hodinového cestování každý den. Když dorazím domů, jsem ráda že si sednu nebo lehnu, jak jsem moc unavená. Často si potom sednu k PC a jsem ráda, že můžu být chvíli sama na netu… Kolem půlnoci zalehnu a ráno od páté nanovo…

A o víkendech? Víkendy mám často tak nabité, že když se najde nějaký volný víkendový den, tak ho buď proležím doma a nebo prostě odpočívám. A na výlety opět není čas a síla. 🙁

Vím, že to asi zní jako blbá výmluva, ale bohužel je to tak… Občas vzpomínám na časy, kdy jsem byla malá, měla jsem méně starostí a více času se toulat. Když už jsem nechodila přímo do lesa, tak jsem se občas prostě toulala někde venku. Je fakt, že většina takových toulek byla předtím, než mi zapojili pořádný net. 🙂 Ale i tak…

Říkám si, že by to asi občas chtělo vypnout počítač, odložit školní sešity a jít se projít ven, přestože mě to venku samotnou moc nebaví, přestože jsem unavená, jen se k tomu odhodlat… Mno, kdo ví, třeba se mi to jednou podaří.

Určitě jste pocítili tento týden velmi teplé počasí. Možná vám vadilo, vařili jste se a pekli, jako já. Možná jste si ho užívali na dece u vody natřeni opalovacím krémem. Ať tak nebo tak, napadlo mě o něm napsat krátký zápisek na blog.

Já měla tu smůlu, že jsem musela v tom vedru chodit ven (kvůli autoškole, takže dokonce i řídit auto). Propocená, takže každý den sprcha a blbý pocit. Jsem dost teplocitlivá, takže mi velké vedro nebo naopak zima vadí. V těchto tropických dnech si říkám: „To nemůže být někdy normální počasí? Buď je moc zima, nebo je moc vedro.“. Ideální teplota je tak kolem těch 25°C.

Ale věřím, že pro ty, co jsou někde u vody na dovolené, tyto teploty vyhovují. Pěkně se opálit a když bude vedro, skočit si zaplavat. Ideální dovolená.

Jenže já jsem raději zalezlá doma, a když už venku, tak chodím nejraději do lesa. Tam je stín, chládek, příjemně. V lese je vlastně často hezky: když je vedro tak je tam chladně, a když je zima a studený vítr, bývá tam o malinko tepleji.

Takže, přeji abyste to horké počasí ve zdraví přežili, případně si ho užili, a také si užili konec prázdnin, ze kterých nám zbývá už jen pouhých 5 dní!

Zdraví vás mírně upěčená Elemona 🙂

Nedávno jsem byla nějaký čas nemocná, takže jsem celý čas trávila doma. Občas jsem koukala z okna na okolní přírodu, když jsem byla smutná , že v ní nemohu být, a v tom jsem zpozorovala, že na kopci za městem mizí vysoké stromy.

Během několika málo dní snad z osmi stromů (odhadem) zbyly asi dva. Bylo mi smutno, že se tam nemůžu jít podívat, a zjistit, co se děje. Řekla jsem si, že se tam vydám.

Týden nebo dva nato, když už jsem se uzdravila, jsem si naplánovala cestu kolem onoho místa, kde ty stromy zmizely. Přišla jsem na mýtinu, kde byly čerstvé pařezy, a některé dost velké. Největšímu jsem podle letokruhů napočítala téměř 100 let (nešlo to přesně, protože nebyl rovně uříznut). Všude kolem byla spousta užezaných větví obalených zeleným jehličím. Byl to zvláštní pohled.

Někteří by si řekli, proč o tom vlastně píšu? Nemám totiž ráda, když lidé ničí přírodní bohatství a elfí srdce často zabolí kácení stromů. Prostě z toho nemám dobrý pocit. Na místě jsem ale viděla, že jsou vysázené mladé stromky. Šla jsem opatrně po pěšince, abych nějaký omylem nepoškodila. Takže, snad nejde o žádné ničení, ale obnovu lesa, prostě vykácení starých a vysázení nových. Myslím a doufám, že tomu tak je.