Toto je článek k tématu týdne „Dospěj už konečně!“.
Ty brďo, ta Elemona měla fakt pravdu! 
Elemona totiž radí opačný přístup, než je „Dospěj už konečně!“, a to „Nedospívej!“. Ale samozřejmě, svět není černobílý a ani tohle se nedá říct takhle jednoznačně. Proto to pojďme rozebrat trochu více.
Už jsem napsala několik různých článků, které se alespoň trochu dotýkají problematiky dospívání a zároveň myšlenky toho, že to možná nebude s dospělostí zrovna růžové, že být dospělý nemusí být zrovna výhra. Zalovila jsem v hlubinách blogu a našla články jako Korzet jako vězení, Čekám i nečekám, Čas plyne stále rychleji, Poslední zrnko a jeho „volné pokračování“ Jak spokojeně (pře)žít v lidské společnosti. Ano, je jich celkem dost a téma dospělosti se v nich často opakuje a to především ve spojitosti s nedostatkem času či fantazie. Snad posledním článkem, který se problematiky také dotýká, je nedávný článek Makám.
A právě ve spojitosti s tím mě napadla myšlenka: „Ty brďo, ta Elemona měla fakt pravdu!“. Nechci se opakovat s tím, že jsem loni začala pracovat a dokončila studium, spíš bych chtěla popsat své pocity poté, co se můj život tak nějak ustálil v režimu práce na plný úvazek. Měla jsem pravdu v tom, že se mi zdá 8 hodin denně strávených v práci děláním té samé činnosti docela dost a také v tom, že když odejdu z práce, nemusím na ní, až na výjimky, myslet a zbytek času je „volný“. V jedné věci jsem se ale mýlila.
Už ani nevím, jestli jsem o tom psala, ale tak nějak jsem doufala, že po skončení školy, ve které jsem poslední dobou trávila přes 30 hodin týdně (v zaměstnání je to 40 hodin týdně) a ve volném čase jsem dělala semestrálky, učila jsem se na zkoušky apod., budu mít více volného času. Mohlo by se zdát, že se mi to splnilo, i když je pravda, že velkou část toho volného času mi teď zabírá úklid a údržba mého nového bydlení. Ale cítím, že tomu tak úplně není a přišla jsem i na to, proč.
Prázdniny vs. dovolená
Tím důvodem je totiž volno, tedy v případě školy prázdniny, v případě práce dovolená. Těch cca 30 a více hodin týdně (počítáno včetně volitelných předmětů) jsem totiž ve škole trávila cca 6 měsíců v roce, což je tříměsíční výukové období ve dvou semestrech. Pak byly cca 2 – 4 měsíce zkouškového období, což znamenalo učit se doma na zkoušky a pak na ně v daných termínech jít. Časově to vycházelo podle toho, jak dlouho trvalo dostat do hlavy všechny ty potřebné znalosti (nebo alespoň ty, co se tam neuchytily ve výukovém období). Délka zkouškového období byla zčásti individuální – někdo zvládl všechny zkoušky za měsíc, někdo potřeboval dva, v obou případech opět dvakrát ročně. To máme v tom horším případě 10 měsíců, v tom lepším 8. Zbytek bylo volno (ze kterého si tedy ještě něco ukously případné letní brigády).
Na střední a základní škole to byly dvouměsíční prázdniny + pár týdnů volna (podzimní, zimní, jarní a pololetní prázdniny, délky už si přesně nepamatuji).
A v práci? 4 týdny dovolené + týden volna navíc. Tedy cca jeden měsíc + pár dnů. Tady je ten zakopaný pes! 
Jeden měsíc volna je zatraceně málo! 
Přesněji spočítat o kolik volného času mám tedy v rámci roku méně by bylo trochu složitější, ale když bych školní den počítala se stejným počtem hodin jako pracovní, tedy 8 denně (protože příprava do školy, učení se na zkoušky apod. zaberou dost času) a počítala bych zhruba průměrně 9 měsíců v roce s tím, že měsíc má průměrně zhruba 21 pracovních dní, došla bych k číslu 189 dní neboli 1 512 hodin ročně strávených studiem. Co se týče práce, je to cca. 11 měsíců, tedy 231 dní, tedy 1 848 hodin. Pro kontrolu jsem si vzala malého pomocníka a zjistila jsem, že rok má okolo 2 008 pracovních hodin, od kterých když odečtu 5 týdnu volna (5 × 40 = 200 hodin), dostanu se k číslu 1 808, takže jsem nebyla zas tak daleko. Od školy se to stále liší o cca. 300 hodin, a to je vysoká škola. Pro střední nebo základní školu by ten rozdíl byl ještě větší, protože tam jsem netrávila tolik času, tedy alespoň co pamatuji, rozvrh byl kratší a učivo jednodušší.
Sečteno podtrženo, měla jsem pravdu v tom, že 8 hodin denně v práci je dost a volného času bude málo, i když jsem se zmýlila v tom, o kolik méně času to bude. Mám teď o hodně méně volného času, než jsem si myslela, že budu mít. Ale nechtěla bych, aby tento článek byl jen rozcestníkem na jiné články, co jsem dříve napsala o tom, jak je dospělost spojená se spoustou starostí, práce a nedostatkem času. Ani nechci, aby z toho vyplynula jedna velká stížnost na pracovní dobu a krátké dovolené. Chtěla jsem především nejen svými pocity, ale i trochou matematických výpočtů říci, že dospělost fakt není ve všech ohledech tak super, jak by se mohla zdát.
Možná se ptáte, proč dávám stále na volný čas takový důraz? Vždyť problematika dospělosti je přeci daleko širší. Možná to je trochu subjektivní (jako vlastně celý můj blog, vskutku 
), ale volný čas, tedy čas na vaše koníčky, přátele, rodinu, zkrátka na to, co chcete dělat krom práce a spánku je velmi důležitý. V tomhle ohledu vzpomínám na článek na téma čas a peníze, který mě zaujal, včetně videa v tom článku, tak sem dávám odkaz. 
), ale volný čas, tedy čas na vaše koníčky, přátele, rodinu, zkrátka na to, co chcete dělat krom práce a spánku je velmi důležitý. V tomhle ohledu vzpomínám na článek na téma čas a peníze, který mě zaujal, včetně videa v tom článku, tak sem dávám odkaz. Dospělost má samozřejmě i své výhody. Tedy samozřejmě záleží na tom, jak se na dospělost podíváme, takže chci říct, že tím teď nemyslím dospělost jako dosažení věku 18 let, ale dospělost takovou, kdy chodíme do práce na plný úvazek, máme vlastní bydlení apod. Jednou z těch výhod je větší svoboda, tedy alespoň relativně. Přibývají starosti, ale krom nich si člověk může zařídit do určité míry život tak, jak potřebuje. Uznávám, není to tak jednoduché a občas se může zdát, že je tomu spíš naopak, je to opět dost subjektivní. Ale myslím si, že věci jdou zařídit tak, aby byl i ten dostatek času, jen vědět jak (v rámci svých možností). Ale když na to přijdu, podělím se o to.
Když už je člověk dospělý, líbí se mi, když je (v určitých ohledech) trochu dětinský. Ano, je to trochu proti tématu týdne, ale o to právě jde, proto je i nadpis článku vlastně protikladem a proto se snažím poskytnout trochu opačný pohled. Na dospělých mám ráda to, že jsou zpravidla zodpovědnější a moudřejší než děti, ale také vážnější. Dospělým často chybí hravost. A proto se snažím být jak zodpovědná a moudrá, tak neztratit to „dětské já“ v sobě, tu hravost a veselost. A vlastně mě i těší, když mi někdo řekne, že jsem blázen. 
S největší pravděpodobností to totiž neznamená nic špatného.
S největší pravděpodobností to totiž neznamená nic špatného. Co jsem tímhle článkem tedy hlavně chtěla říct? Jestli ještě nejste dospělí, ještě studujete apod., nesnažte se za každou cenu co nejrychleji dospět. Studujte, dokud můžete. Pracovat budete celý zbytek života (tedy přinejmenším do důchodu). A pokud jste dospělí nebo až budete – snažte se dále vzdělávat, být lepšími lidmi a přitom se snažte zachovat si hravost a veselost z dětství.