Toto je článek k tématu týdne „Láska bolí“.
Láska může bolet. Především ta neopětovaná, neexistující, nebo taková, která nám zabraňuje být sami sebou. Ale nemusí tomu tak být. Láska nemusí bolet.
Nejsem si jistá, jestli já jsem ta pravá, která má psát o lásce. A už vůbec si tím nejsem jistá, když se z mého nápadu na článek vyklubalo spoustu rad nebo jakýsi návod. Každopádně si stejně myslím, že mám k tématu co psát. No, uvidíme. Třeba to někomu i pomůže.
Láska od rodičů
Není to sice asi to první, co nás napadne pod názvem „Láska bolí“, ale je to základ všeho. Upřímná, bezpodmínečná rodičovská láska, především v našem nejútlejším věku, je to, co určuje naši budoucí schopnost milovat a celkově formuje naši osobnost. Nechci tím říct, že pokud nás rodiče nemilovali, nebudeme schopni nikdy nikoho milovat. Každopádně je pravděpodobné, že to v životě budeme mít o něco těžší a může to bolet.
Láska k sobě
Někde jsem četla, že aby mohl mít člověk někoho rád, musí mít nejprve rád sám sebe. A myslím si, že na tom něco bude. Samozřejmě, nic se nemá přehánět a opravdu přehnaná láska k sobě není to nejlepší. Ale zdravá míra sebevědomí má velkou šanci podpořit i lásku k ostatním lidem (a také ostatních lidí k němu). A popravdě, vypěstovat a udržet si zdravou míru sebevědomí a při tom to nepřehnat, není zase tak jednoduché, mám s tím své zkušenosti.
V životě se může stát, že se ocitnete mezi lidmi, kteří vám sebevědomí seberou, kteří vás takzvaně „srazí na kolena“. Nebo to může být i nějaká situace, případně více takových situací či mix toho všeho. A to může bolet. Pak se snažíte různými způsoby získat ztracené sebevědomí zpět. Obklopujete se dobrými lidmi, se kterými si navzájem pomáháte, hledáte informace, snažíte se zlepšit, abyste se cítili lepší a tudíž měli více sebevědomí. Pak si (možná i díky lepšímu sebevědomí) najdete svoji životní lásku, která vám pomůže si to sebevědomí ještě více zvednout. Ale to už je záležitost pro další odstavec. Každopádně se pak může stát, že se budete chovat až příliš sebevědomě, dalo by se říci egoisticky. Problém je, že každý člověk tohle může vnímat jinak, každý má pomyslné hranice toho, co považuje za nedostatek sebevědomí a naopak toho, co už je pro něj přehnaně sebevědomé chování. A po získání a udržení si sebevědomí je druhým problémem balancovat někde mezi těmi hranicemi. A dobře, už nebudu předstírat, že tahle vsuvka není můj příběh. 
Láska k někomu druhému
Tohle je asi část, která vás po přečtení titulku napadne nejčastěji. Láska může bolet v první řadě pokud je neopětovaná. Pokud se do někoho zamilujete, ale on(a) do vás ne. Možná nejste „jeho/její typ“, ať už vzhledově či spíše osobností. Obě varianty jsou důležité, i když ta osobnost je, podle mě, důležitější. Dva milující se lidé, poté co spolu začnou chodit, spolu budou trávit podstatnou část svého života a proto je, myslím si, důležité, aby si spolu povahově „sedli“, aby měli společné zájmy a měli si co říci. Proto by se měli navzájem lépe poznat, než se rozhodnou, zda spolu začnou chodit. A pokud ne, nedá se zřejmě nic dělat. Ač se to v tu chvíli může zdát nemožné, na světě existují další lidé, se kterými se můžeme navzájem poznat, zamilovat se do nich a začít spolu chodit. Myslím si, že lepším místem pro seznámení se s možným budoucím partnerem, než různé seznamky, jsou školy, práce nebo např. různé kluby či zájmové skupiny. Jde o to, že tam poznáte více lidí, aniž byste se s někým cíleně scházeli kvůli možné společné budoucnosti. Prostě si myslím, že při různých společných činnostech člověka poznáte lépe, než když spolu půjdete na večeři a pak je větší šance, že si vyberete někoho, s kým si budete rozumět (a nebo si on(a) vybere vás).
Když už máte to štěstí a s někým chodíte, dříve nebo později možná zjistíte, že i přes společné zájmy a moře společně stráveného času jste vlastně dost rozdílní. Existují koníčky, které má jen jeden z vás, nebo celkově věci, který jeden dělá rád a druhý ne, nebo co hůř, se mu moc nelíbí. A pokud tomu tak není, i tak časem možná zjistíte, že vám nedělá nejlépe trávit všechen svůj volný čas spolu. Mluvím o období, kdy spolu chodíte alespoň 5, nebo třeba 10 let. A tak je potřeba udělat něco s tím, aby láska nebolela. Mě napadá několik věcí, které můžete zkusit, pokud se ve vztahu necítíte úplně nejlépe:
- Pokuste se dělat kompromisy. Lépe řečeno, podle mého názoru je vztah celý o kompromisech a pod tento bod by se dala shrnout většina rad. Pokud máte každý rád něco jiného, v závislosti na konkrétní situaci se můžete každý nějaký čas věnovat tomu svému, případně, pokud to nejde, tak něco udělat podle jednoho z vás a něco podle druhého, případně, pokud je to možné a dobré řešení, najít nějaký středobod mezi oběma variantami. Některé konkrétní možnosti zkusím rozepsat v dalších bodech, přestože by se to dalo skoro vše shrnout pod tento.
- Mluvte spolu, upřímně a otevřeně, především o společných záležitostech okolo vašeho vztahu a všeho, co se ho týká. Což může být opravdu hodně věcí, možná skoro vše, ale to je dobře. Lidé, kteří spolu žijí (nebo budou žít) by si měli stále mít co říct a to pokud možno upřímně a otevřeně. To znamená, že by se nikdo z nich neměl bát mluvit téměř o čemkoliv a druhý by měl neodmítavě a se zájmem naslouchat. Nemyslím tím, že by při prvním dni, kdy spolu dva lidé začnou chodit, měl o sobě každý vyklopit polovinu věcí, co o sobě může říci. Ani že by neměli mít žádná tajemství. Ano, vzájemných tajemství mají dva partneři časem opravdu minimum, ale měli by se poznávat postupně a pozvolna. Jednak není úplně příjemné, když se po půl roce případně rozejdete a ten druhý o vás ví hromadu věcí, jednak je takové malé tajemno ve vztahu zajímavé především tím, že je stále co (o tom druhém) objevovat. Pokud druhému člověku pozorně nasloucháme a povídáme si s ním, dáváme tím najevo zájem, který bychom ve vztahu asi také očekávali. A i když můžeme mít občas odlišný názor, je lepší ho říct a vysvětlit, proč to vidíme zrovna takhle, než říct tomu druhému něco ve smyslu, že jeho názor je „úplná kravina“. Myslím, že to by vztahu moc neprospívalo.
- Udělejte si čas sami pro sebe. Na své zájmy. Ať už plánovaně, nebo ve chvíli, kdy to zrovna tak budeme cítit. Každopádně by to nemělo pokazit společné plány, co máte již naplánované. Pokud si řeknete, že spolu v neděli večer půjdete do kina, není vůbec dobré se v neděli večer sebrat a jít bez toho druhého třeba s kamarády na kafe. Každopádně, pokud to bude ctít společné plány a nějaké rozumné meze, klidně si zajděte s kamarády na kafe, pivo, zasportovat si nebo se věnujte nějakému jinému koníčku. Můžete být klidně i spolu doma a jeden z vás může třeba sledovat seriály a druhý si třeba psát blog.
- Hledejte takovou rovnováhu mezi vašimi variantami, která se vám oběma nejvíce líbí. Tento bod stále velmi souvisí s tím prvním. Když jste v bodu 3 našli kompromis mezi odlišnými zájmy, je potřeba hledat i kompromisy ve věcech, které jsou společné a nejde je vždy vyřešit stylem „každý po svém“. Napadá mě příklad na povlečení manželské postele. Dejme tomu, že jeden z vás má rád černé povlečení a druhý bílé. Pokud to jde, může si prostě každý povléknout svoji polovinu povlečením své oblíbené barvy a je vyřešeno. Co když ale máte společnou matraci a nebo hůř, společnou velkou peřinu (což já bych asi nemohla mít, vůbec se mi to nelíbí, ale to teď není podstatné)? Na společnou matraci úplně jednoduše dvě různá prostěradla nenavléknete. Pokud náhodou nebudete mít to štěstí, že seženete prostěradlo s jednou polovinou bílou a druhou černou (což při stále ještě ne moc velkém výběru v obchodech a obrovském počtu všech možných barevných variant moc nepředpokládám), existuje stále ještě několik variant řešení. A tady je potřeba řídit se bodem 2 a společně spolu najít řešení, které bude vyhovovat co nejvíce oběma. Můžete si pořídit šedé povlečení, což je barva mezi černou a bílou. Nebo si můžete pořídit povlečení ve vzoru zebry nebo dalmatina (černo-bílé). Také mě napadá varianta se šicím strojem – sešít nebo si nechat sešít povlečení tak, aby každý měl na své polovině postele svoji oblíbenou barvu. Nebo je možnost pořídit černé prostěradlo a bílé ostatní povlečení (nebo naopak). Asi nejdražší (ale možná nejlepší) možností je pořídit si takovou postel, která bude jako manželská, ale se dvěma matracemi, které půjdou povléknout odděleně, a samostatné peřiny a polštáře. Existuje veliká spousta podobných situací, které vyžadují individuální řešení. A to je na vás dvou. Případně, pokud si nejste jistí, nebo se vám více variant líbí zhruba stejně, můžete požádat o radu třeba nějakého společného kamaráda.
- Tak jako tak, láska je jako květina a musí se o ní pečovat (pokud nemáte rádi květiny, můžete si představit jakoukoliv jinou věc, o kterou je potřeba se starat), tudíž potřebujete věnovat podstatnou část svého času a hlavně pozornosti sobě navzájem. Koneckonců, především o tom ta láska přeci je, ne? O těch krásných chvílích strávených spolu.
Snažte se věnovat pozornost jak citům partnera, tak těm svým. Když budete cítit, že si potřebujete jít ven zaběhat, domluvte se a vyrazte (ať už spolu, nebo vy sami). Když budete mít pocit, že potřebujete ve vztahu něco změnit, promluvte si o tom a najděte společné řešení. Pokud bude něco z toho chtít váš partner, nebraňte mu v tom, pokud pro to není opravdu vážný důvod, hledejte řešení společně apod., v závislosti na situaci. Pokud si společně nevíte rady, poproste o radu někoho dalšího nebo zkuste hledat na internetu – je velká šance, že podobný problém už někdo před vámi řešil. Hlavně to řešte, protože trápit se dlouhodobě kvůli nějakým neshodám může způsobit, že bude láska bolet.
Dalším řešením je s nikým nechodit, být prostě sám/sama (aneb. jak se říká „single“). Někomu to může vyhovovat, mě to také vyhovovalo, než jsem poznala svého nynějšího přítele.
Láska přináší spoustu starostí, ale také spoustu radostí a krás. Každopádně pokud vás neexistující láska nebolí a necítíte potřebu s někým být, plně to chápu a rozhodně si nemyslím, že je to špatné.
Láska ke svým dětem (a také od nich)
Tak tady to bude opravdu jen teorie, v téhle oblasti opravdu žádné praktické zkušenosti nemám. Jen teorie z lekcí psychologie, různých článků, rozhovorů a rozumu. Tak tedy, upřímná a bezpodmínečná láska a především pozornost ke svým dětem je velmi důležitá. Měli byste počítat s tím, že až budete mít děti, musíte jim věnovat obrovské množství času a své energie. Je přirozené milovat své děti, a je důležité jim to dávat najevo. Velmi důležité je období od narození do 3 – 6 let jejich života, kdy se v podstatě utváří jejich osobnost, a jak jsem již psala na začátku, naše rodičovská láska tuto osobnost (pozitivně) formuje. Později se nám tato láska vrátí od nich samých. Děti často vyžadují pozornost a ta by jim měla být také rodiči dopřána. Děti se od nás potřebují učit a našim úkolem je dobře je připravit na jejich budoucí život. Ještě více, než učit je nějaké dovednosti, je potřeba být jim vzorem. Pokud jsou děti v něčem opravdu dobré, tak je to v napodobování. Později tedy mají děti často tendence chovat se jako jejich rodiče (případně jako další lidé v jejich okolí) a to více, než chovat se, jak jim jejich rodiče říkají.
Až jednou děti vyrostou, rodiče mnohdy zjistí, že nejsou jako oni. Ale to je v pořádku. Rodiče nejsou zdaleka jediní, kdo vytváří osobnost dítěte a jeho názory. Vliv mají kamarádi, ostatní lidé, se kterými se setkají, a díky knihám, televizi či internetu vlastně téměř kdokoliv. A dokonce, věřte nebo ne, každý si vytváří z podstatné části svou osobnost sám. Především v pozdějším věku si dítě z velké částí samo určuje, jaké chce být. A rodiče by si měli uvědomit, že ne všechny pozdější rozhodnutí jejich dětí se jim musí líbit, a také to, že to nemusí být jejich chyba nebo chyba jejich výchovy. Neříkám, že by rodiče neměli říkat, co si myslí, že je špatné a co dobré, v útlém věku dítěte je to rozhodně potřeba. Ale v pozdějším věku by měli nechat své potomky jít si svou vlastní cestou, i když ta cesta není podle jejich přestav. I když si budou myslet, že si o nich ostatní lidé budou myslet, že jsou špatní. Je to přece především jejich vlastní život (těch dětí). Myslím, že každý rodič by měl chtít především, aby jeho dítě bylo šťastné. Když mu to umožní, pak tahle láska nemusí bolet.
Věřili byste, že jsem původně na tohle téma týdne nic psát nechtěla? Já už tomu skoro nevěřím.
Což je možná škoda, protože kdybychom mohli běžně potkávat lidi s „nadlidskými“ schopnostmi, mohli komunikovat s mimozemšťany (ano, vím, že by asi neuměli žádný s pozemských jazyků, ale třeba bychom časem našli „společnou řeč“) a celkově věděli víc, byl by ten svět, myslím si, mnohem zajímavější. Na druhou stranu, s vědomostmi přichází moc a toho lze také zneužít. Proto bych si přála, aby tohle nikdo nedělal a vědomosti lidé využívali jen ke společnému prospěchu, nikdy proti sobě navzájem. Ale mám pocit, že mám asi větší šanci osobně potkat mimozemšťana (opravdového), než aby lidé přestali toužit po moci a přestali proti sobě bojovat. 
Zní to jako hodně za jeden rok. Ale jdu do toho. Přestože nemám moc ráda výzvy. Ale chci to, potřebuji to! 
Takže tenhle bod splním asi až poté, co splním ten první.