Měsíc: Leden 2020

Mířím k lepším zítřkům, k lepšímu světu, k lepšímu já. Přidáte se?

Je tomu už víc než rok, co jsem napsala článek Na cestě za lepším já. Když mě díky současnému tématu týdne napadlo si ho přečíst, zjistila jsem, že to, co jsem tam psala, stále platí, a to možná víc, než kdy dřív. I když jsou chvíle, kdy ráda odpočívám, relaxuji a jen tak se válím, ve velké části svého volného času se snažím pracovat sama na sobě a zlepšovat se. Krom „relaxačních dnů“, kdy se mi opravdu nechce nic dělat a které mám v průměru tak jednou za týden, se snažím každý den v něčem zlepšovat, vzdělávat se, trénovat, ať už v práci, doma či venku. Snažím se pracovat lépe, vědět a umět více, být lehčí a zlepšovat vytrvalost, a celkově si lépe zorganizovat život.

Další věc, o kterou se snažím, je obklopovat se lidmi, kteří vyzařují pozitivní energii. Jak to poznám? Naprosto jednoduše, mám prostě dobrý pocit, když jsem s nimi v kontaktu, a to nemusí být ani osobní kontakt. Stačí, když sleduji jejich videa nebo dokonce i jen když čtu jejich články. I styl psaní a hlavně obsah ve mě dokáže vyvolat mnohdy velmi dobrý pocit a často, když jdu třeba unavená z práce či mám špatnou náladu, „spojím se“ s někým, o kom vím, že na mě má pozitivní vliv – což může znamenat rozhovor, chat, ale i „jednostranné spojení“ jako sledování videa či přečtení článku od toho člověka – a většinou mi to dokáže doslova zlepšit den. Obklopovat se těmito lidmi ale rozhodně neznamená přestat se stýkat s těmi ostatními. Jen si zkrátka vybírám, s kým trávím většinu svého volného času. Navíc, z některých lidí vyzařuje tak pozitivní energie, že třeba hodina s nimi mě „nabije“ pozitivní energií třeba na den nebo dva.

Často ani nevíme, že jsme někomu třeba trochu zlepšili život, podobně jako ne každý blogger či vlogger / youtuber ví, že zlepšil život mě. A já alespoň tuším, že jsem někomu někdy svými články pomohla třeba i jen trochu zlepšit náladu a to je vlastně ten důvod proč to dělám, proč píšu blog a neukládám si své články třeba jen u sebe v počítači. Netoužím po slávě ani po obrovské návštěvnosti, toužím spíš po tom, aby sem chodili ti, kterým to, co píšu bude dávat smysl a v něčem jim to pomůže.

Když jsme u té životní cesty a lepších zítřků, uvědomuji si, že moje životní cesta je vlastně svým způsobem cestou k lepším zítřkům. Nechci říct, že jsem měla špatné dětství, ale rozhodně to nebyl žádný med. Hlavně co se týče školy, kde jsem se, mírně řečeno, ne vždycky setkala s lidmi, kteří mě podpořili. Přesněji řečeno jsem se setkávala s lidmi, co mi ubližovali. A i když jsem na tom tenkrát nebyla zrovna dobře, poslední dobou zjišťuji, že jsem za to svým způsobem i ráda. Přineslo mi to alespoň zkušenosti, díky kterým vím, jak se cítí někdo, komu je ubližováno. Díky tomu jsem se vlastně i začala víc učit, jelikož jsem chtěla být lepší, než ti, co mi ubližovali a začalo mě to i bavit – především ve chvílích, kdy paní učitelka vyzkoušela téměř celou třídu a pak se obrátila na mě se slovy „Prosím tě, řekni jim to.“ Možná právě tehdy vznikla moje záliba ve vzdělávání, která mi pomohla dokončit inženýrské studium a která trvá dodnes a pomáhá mi se dále zlepšovat. Říká se, že „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ nebo lépe „I zlé věci můžou posloužit dobrému účelu, když v nich to dobré zkusíte najít.“ a také, že „I pád na držku je pohyb vpřed.“ a je vidět, že je to pravda. Přestože jsem se spoustu let snažila přijít na to, k čemu mi byla všechna ta „školní utrpení“, teď jsem na to přišla. Kdo ví, jestli bych se takhle ráda vzdělávala, kdyby se nestalo to, co se stalo? Na základce jsem totiž patřila spíše k těm podprůměrným, ke konci střední školy jsem byla mezi pěti nejlepšími.

V životě jsem si prošla pěti různými školami a teď jsem ve druhé práci. Netoužím ale zůstat dalších 30 – 40 let tam, kde jsem. Mým cílem je najít způsob, jak pracovat méně, přitom toho světu přinést více. Prostě zlepšovat efektivitu své práce tak, jak jsem to popsala, když jsem si dávala toto novoroční předsevzetí. Chci mířit výš a dál, myslet ve velkém a výsledky svého snažení co nejvíce měřit nebo alespoň subjektivně, ale realisticky odhadovat. Tak například, učím se psát všemi deseti na klávesnici, abych mohla ještě lépe a rychleji psát blog. Bez této techniky, tedy s koukáním na klávesnici, jsem psala asi 180 úhozů za minutu, bez koukání (tedy při psaní všemi deseti) jsem zatím asi okolo 100 úhozů za minutu (bez diakritiky o něco více) ale s tím, že se na klávesnici opravdu nedívám a můžu celou dobu sledovat psaný text, navíc to číslo s tréninkem stále stoupá. Subjektivně cítím, že se to začíná „lámat“ a začínám psát rychleji, než předtím už jen proto, že „nelítám“ očima mezi monitorem a klávesnicí, což mi ušetří tisíce desítek milisekund – a to už není málo. Tím to ale nekončí, mým cílem je dostat se přes cca. 400 úhozů za minutu a hlavně přestat dělat překlepy, protože ty zdržují nejvíc – nevím, jestli to není přemrštěný cíl, ale já myslím ve velkém a mířím vysoko.

A co vy, přidáte se? Nemyslím teď zrovna ke tréninku psaní všemi deseti, ale všeobecně ke zlepšování sebe sama – protože to je podle mě ta nejlepší cesta ke zlepšování světa, cesta k lepším zítřkům. Myslím si, že jen člověk, který je v pohodě, může efektivně pomáhat ostatním a zlepšovat tak svět. Když budete chtít, můžete se v komentářích pochlubit, v čem se zlepšujete vy nebo čím zkrátka přispíváte k lepším zítřkům?

Toto je článek k tématu týdne „Pod stromečkem“.

Nechci se zde chlubit tím, co jsem dostala za dárky pod stromeček. I když toho bylo dost a velká část z toho byly věci, co jsem si přála a mám z dárků opravdu velkou radost.

Mám takový pocit, že jsem ani nedokázala vyjádřit, jak velkou radost ze všech těch dárků mám, zároveň mám trochu obavy z toho, jestli jsem udělala dostatečně velkou radost všem, kterým jsem něco darovala. Jasně, Vánoce nejsou jen o dárcích, ale pro mě byly odmalička hlavně o dárcích. Až poslední dobou jsou pro mě také obdobím, kdy se sejdeme společně s rodinou, včetně příbuzných, se kterými se jinak vídám spíš vzácně. A taky obdobím klidu, ale to až po Vánocích, do konce roku.

Každé Vánoce jsou trochu jiné a to mám na nich ráda. Letošní Vánoce byly, navzdory tomu, co jsem psala dříve (ze článku se můžete také proklikat postupně na další dva), totální shon. 14 dní před Štědrým dnem jsem neměla doma v podstatě žádné dárky (dobře, asi 1 z celkem 20 dárků, co jsem nakonec darovala), u většiny lidí jsem ani nevěděla, co jim dám. Do 20. 12. jsem chodila do práce a po večerech jsem přemýšlela, co komu darovat, vybírala a objednávala dárky z různých obchodů a vyzvedávala si zásilky. Bylo zajímavé přijít do Zásilkovny s pěti různými kódy na vyzvednutí balíčků od pěti různých obchodů naráz.

Snažila jsem se sice během cca druhé poloviny roku zapisovat tipy na dárky, co mě napadly, když příbuzní o něčem mluvili, i tak toho bylo celkem málo a když jsem se před Vánoci ptala, co by kdo chtěl pod stromeček, většina lidí odpověděla, že nic nebo že neví, že všechno, co potřebují, mají. Nejen díky vymýšlení dárků na skoro poslední chvíli jsem totálně nestíhala přípravu na Vánoce jako takovou, takové všechno to, co jsem dříve psala, že nechci hrotit narychlo těsně před Vánoci, tak jsem tentokrát opravdu hrotila těsně před Vánoci, po pár dní dlouho do noci. I stromek jsme dozdobovali až na Štědrý den. Na svou obhajobu můžu říct, že i přesto, že jsem toho před Vánoci moc nenaspala a byla tedy poměrně dost unavená, tak jsem stihla většinu z toho, co jsem stihnout chtěla. A navzdory tomu, že mám trochu obavy, jestli jsem všem udělala radost, si myslím, že se to letos povedlo, protože u hodně lidí jsem se trefila do toho, co se jim hodilo a přesto to bylo překvapení.

Já sama jsem si oblíbila web Tomikup (tohle není žádná skrytá placená reklama, prostě se mi líbí), protože si tam můžu dát seznam toho, co bych ráda pod stromeček dostala a každý, komu seznam nasdílím, ho uvidí a může si dárky zarezervovat – ostatní tak vidí, že mi tohle už někdo chce koupit, ale mě se to neukáže – a tak stále můžu být překvapená, protože nevím, že mi někdo z toho seznamu chce něco darovat. Tedy samozřejmě za předpokladu, že mi to nikdo jiný neprozradí a že nebudu podvádět tak, že bych si přidala druhý účet a podívala se na svůj seznam „očima někoho jiného“. Ale to já nedělám, mám ráda překvapení a nechci se o ně připravit. Jen je škoda, že ten web používám jen já, můj brácha a můj přítel, nikdo jiný o to nemá zájem, a tak stále hlavně dárky vymýšlím. A jsem ráda, že letos se mi to docela podařilo.

A jsem taky ráda, že jsem stihla navštívit všechny příbuzné, které jsem navštívit chtěla – celkem 7 návštěv za 3 dny – přiznávám, některé byly trochu ve spěchu hlavně díky „zakecání se“ na těch předchozích, ale vše jsem stihla a se všemi si pokecala, jupí! Když o tom tak přemýšlím, tak přestože byly tyhle Vánoce tak trochu ve spěchu a utekly jak voda, tak byly naprosto suprové a krásné.

Na závěr přikládám vánoční písničku, která se, myslím si, k letošním Vánocům opravdu hodí: