Měsíc: Listopad 2019

Už hrozně dlouho jsem nenapsala žádný příběh. Poslední dobou se mi krom žánru fantasy zalíbily také sci-fi příběhy, tak jsem se také jeden rozhodla napsat a pojmout tak téma týdne trochu jinak.

Píše se rok 2084. Vlastně je spíše zobrazen na různých místech, zaznamenán v různých systémech. Lidé stále používají papír a tužku, diáře a kalendáře, někomu to vyhovuje, ale je to spíš vzácný jev. Ve většině případů papír nahradily lepší technologie. Na papír se totiž můžete vyjádřit jen v dvourozměrném prostoru. Lepší je použít Neuroset s nějakou animační aplikací. Znáte Neuroset, nebo ne? Aha, tak já vám o něm povím.

Neuroset je nejpokročilejší zařízení pro simulaci virtuální reality. První pokusy o takové zařízení prý byly už na konci minulého století, ale větší množství lidí se o virtuální realitu začalo zajímat až kolem roku 2015. Tedy, zpočátku to byli hlavně hráči, kteří virtuální realitu využívali. Až postupem času se virtuální realita začala hojně využívat i v jiných odvětvích lidské činnosti, než v zábavě, jelikož lidé objevili její přínosy a také samotná technologie se začala rychleji rozvíjet. Z pohledu dnešní doby to byl, řekla bych, digitální pravěk, i když už v té době, kolem roku 2020 se začal rozvíjet blockchain gaming a také vznikat systém Oasis. Dnes je na těchto prvcích založená snad každá hra. Dnes si málokdo dokáže představit, že by měl ve hře nějaký majetek bez zápisu v blockchainu a díky systému Oasis můžeme cestovat se svojí postavou a svými předměty do jiných her.

Postupem času se vyvíjel jak hardware, tak i software pro simulaci virtuální reality. Tehdejší headsety měly čím dál kvalitnější obraz a především se zvětšilo zorné pole, takže konečně zmizelo takové „tunelovité“ vidění o kterém mi vyprávěla babička, muselo to být strašné. Netrvalo dlouho a zmizely i kabely, které byly nahrazeny bezdrátovou technologií, a ovladače do rukou, které byly nahrazené senzory navlečenými na ruce nebo rukavicemi. Také se začala hojně využívat různá zařízení umožňující přirozený pohyb ve hře, jelikož držela hráče na jednom místě ve skutečném světě, zatímco ve hře mohl klidně běhat.

V roce 2045 nastala velká bitva o svět Oasis. Moji rodiče v ní bojovali a jsem moc ráda, že dopadla dobře. Kdyby ne, nejspíš by ten skvělý svět, tak jak existoval, zanikl nebo se proměnil v něco mnohem horšího. Zanedlouho poté proběhla decentralizace celého systému Oasis tak, aby ho již nikdo nemohl vlastnit a svět tvořili a spravovali sami hráči. Nejsem si jistá jak, ale prý to má hodně společného s blockchainem. Také se hodně rozšířilo používání různých obleků s haptickou odezvou, což umožnilo ještě lepší zážitek ze hry. Odtud už byl jen krok k VRSS, celým názvem Virtual Reality Suit System. To byla první technologie virtuální reality, kterou jsem používala. Jasně, málem bych se zapomněla představit.

Jmenuji se Anita, je mi 24 let a nejraději hraji akční hry. Ve skutečném světě jsem policistka. Pracuji především jako lovkyně zločinců. Samozřejmě, že na to máme drony a roboty, ale někteří zločinci jsou vždy o krok napřed a roboti se nedokáží tak rychle přizpůsobit. Navíc se poslední dobou poměrně rozšířily elektromagnetické pulzní zbraně, které dokáží roboty vyřadit z provozu. Proto jsou lovci zločinců potřeba. Více času ale trávím ve hrách jako je třeba WoF, což je zkratka pro World of Fantasy, nebo GAC – Grand Action City. Ty jsou mé nejoblíbenější. Ve WoF jsem známá jako zlodějka Veryssa (což může vypadat zvláštně vzhledem k mému povolání, ale opak je pravdou – pomáhá mi to se do mysli zločince více vcítit a lépe tak předvídat). V GAC mám postavu Shinori a trénuji tam především svoje pohybové a orientační dovednosti – je to akční hra s prostředím vymodelovaným podle skutečného světa.

Zajímavé je, že naši předkové na začátku století teprve začínali přicházet na to, jak jsou hry pro člověka přínosné. Ne každý tenkrát hry hrál, a když už, tak často jen seděli u počítače, a to i v době, kdy už zařízení pro virtuální realitu existovalo. Asi opravdu tenkrát nebylo moc kvalitní, možná bylo i drahé, jak to už s novými technologiemi bývá. Dnes jsou vlastně hráči snad všichni – hraní se prolíná s jinými činnostmi a je tak běžné, že je spíš vzácnost narazit na někoho, kdo nehraje. Hraním člověk především zlepšuje své fyzické i psychické dovednosti, učí se – je to nejefektivnější způsob učení, co znám. Jelikož průměrně lidé chodí do práce zhruba 4 hodiny denně (je to hodně individuální, třeba já pracuji kdykoliv, když je potřeba, někdy je klid a jindy bych se potřebovala rozdělit nejméně na dvě), mají celkem dost času na zlepšování svých dovedností – což bohužel ne každý chápe a část z nich pak musím lovit, jelikož tráví svůj čas tím, že škodí.

Ale abych se vrátila k VRSS, je to nejpokročilejší fyzicky ovládaný systém pro simulaci virtuální reality. Je to oblek, který pokrývá celé tělo a umožňuje tak hodně věrně simulovat hmatový vjem z her, vedle toho obrazového a zvukového. Dokáže to díky sofistikovanému systému pomocí elektrických impulzů a tisíců senzorů, nevím jak přesně, ale vím, že se v tom cítím téměř jako ve skutečném světě. Vlastně si ani nedokážu představit, že bych se věcí ve virtuálním světě nemohla něčeho dotknout, nebo možná mohla, ale necítila bych to. Oblek má dvě části, dvě vrstvy. Spodní vrstva se stará především o přizpůsobení se tělu, neutralizaci potu a zajištění prodyšnosti, zatímco vrchní vrstva je pokryta několika tisíci senzory, impulzory, vysílači pro bezdrátovou komunikaci a mikrobateriemi. Je samozřejmě nutné oblek správně zkalibrovat pro konkrétního člověka, ale pak dokáže cítit nejen dotyk téměř kdekoliv na kůži, ale také třeba žár, chlad, bolest, vlhkost a tak dále. Vše v nastavitelných mezích a je to zcela bezpečné – i když se vás ve virtuálním světě něco zraní, je to cítit ale ve skutečnosti se to neprojeví – je to skvělá technologie.

Svůj první VRSS jsem dostala k Vánocům, když mi bylo 12 let. Měla jsem z toho obrovskou radost, do té doby jsem totiž virtuální realitu nepoznala. Rodiče vždycky říkali, že musím nejdřív poznat skutečný svět, abych byla schopná rozlišit mezi ním a virtuálním světem. Ale ani jiné děti většinou nepoznaly virtuální realitu dřív, než v 10 letech a myslím, že je to dobře. Vystřídala jsem několik VRSS, jelikož jsem rostla a i když je ten oblek částečně pružný, začal mi být po nějaké době malý. Až ve svých 19 letech jsem poprvé vyzkoušela Neuroset.

Je to takové zařízení podobné ochranné helmě, kterou nosili dříve lidé třeba na motorky, monowheely nebo různé jiné dopravní prostředky. Dnes už jich moc ve skutečném světě nejezdí, je to nebezpečné a virtuální realita dokáže nabídnout stejný zážitek, dokonce ve větší intenzitě a bez nebezpečí zranění, zatímco dopravu ve skutečném světě zajišťují auta – přesněji autonomní auta, jelikož nepotřebují člověka jako řidiče. Existují i auta, která může řídit člověk, většinou s asistencí řídícího systému auta, používáme je i v práci, jelikož v některých extrémních situacích zvládne člověk řízení lépe, zvlášť při pronásledování jiného auta řízeného člověkem.

Ale zpět k Neurosetu. V té „helmě“ je zabudováno několik stovek neurotransmitterů, které slouží k přímé bezdrátové komunikaci s lidským mozkem. Je to naprosto neinvazivní, na rozdíl od toho, co můžeme vidět třeba ve starých dvourozměrných filmech, jako je Matrix vytvořený někdy na začátku století. Jediné, co je trochu problém, je správná kalibrace propojení s myslí člověka. Každý mozek totiž pracuje na malinko jiné frekvenci, na kterou se musí Neuroset přesně zkalibrovat a také člověk se musí naučit přenést svou mysl do virtuální reality a zase zpět. Vnímání světa virtuální reality se dá naučit celkem rychle, zato ovládání pohybu své postavy vyžaduje mnohem více soustředění a tréninku.

Přirovnala bych to asi k tomu, když se člověk učí chodit nebo třeba hrát na nějaký hudební nástroj. Ten, kdo to už umí, to dělá naprosto přirozeně, zatímco ten, kdo se to teprve učí, se na to musí hodně soustředit. Ovládání Neurosetu není jak ovládání kyberprotézy namísto amputované končetiny – ty prý stačí jen zkalibrovat a jsou nastavené na mozkové signály, které přirozeně ovládaly chybějící část těla. Většinou trvá i několik měsíců až rok či dva naučit se plně přenést svoji mysl od ovládání svého fyzického těla k ovládání svojí postavy ve virtuální realitě. Někteří pak jdou ještě dál – Neuroset totiž umožňuje ovládat nejen lidské tělo, ale i jiné humanoidní a dokonce existují i experimenty s ovládáním zvířecího těla – ty ale nejsou moc úspěšné, jelikož pro lidský mozek není přirozené ovládání tak odlišného těla, takže to vyžaduje hodně soustředění a je to velmi neefektivní.

Já třeba zkouším ve hře Ancient Spellbooks hrát za postavu humanoidní kočky – Khaiiry. Je fakt zábava zkoušet ovládat pohyb kočičího ocasu, není to vůbec jednoduché. Velmi zajímavý je i ten pocit, když se dotýkám vlastní srsti. Začátky s Neurosetem ale také nebyly jednoduché, sice jsem vnímala virtuální svět, ale místo pohybu v něm jsem se pohybovala v reálném světě, než jsem se naučila správně „přesměrovat“ svou mysl. Nejdřív jsem se učila vstát. Pro ovládání virtuální postavy je silně doporučeno začít vsedě nebo vleže, jelikož se člověk nemusí tak soustředit na to, aby neupadl na zem, jako když stojí. To je opravdu velmi těžké. Postava se ve virtuálním světě většinou objeví v té poloze, ve které se člověk nachází ve skutečném světě, takže jsem zkoušela nejdřív hýbat rukama, což samozřejmě nešlo hned, ale celkem rychle jsem se to naučila. Ale s celou postavou vstát tak, abych se nepohnula v reálném světě, to byl oříšek.

Trvalo mi to asi tři nebo čtyři měsíce, zkoušela jsem to asi hodinu téměř každý den. Pak jsem se na zbytek dne raději vrátila k VRSS, jelikož mě to dost psychicky vyčerpávalo a potřebovala jsem si odpočinout. Ale jsem moc ráda, že jsem to nevzdala – po nějakém čase se člověk Neurosetu přizpůsobí a díky umělé inteligenci také zařízení jemu a následné zážitky opravdu stojí za to. Je to vlastně první zařízení zprostředkovávající virtuální realitu včetně jejích chutí a vůní – tyto dva smysly nebylo dříve téměř možné kvalitně nasimulovat, teď to možné je a pocit reálnosti virtuálního světa je pak ještě mnohem větší.

Co je ale v Neurosetu asi nejzajímavější věc, která tam přibyla ve velké aktualizaci ovládacího softwaru před několika lety je možnost „zhmotňování“ svých myšlenek. Krátce po aktualizaci se jak houby po dešti začaly objevovat aplikace umožňující různé projekce a později i animace představ. Bylo to vlastně chvíli poté, co jsem Neuroset poznala já. Jednoduše jste si v hlavě představili nějaký obraz a ten se hned přenesl do virtuálního světa, kde ho mohli ostatní lidé okamžitě vidět. V pokročilejších aplikacích šlo tyhle představy rozpohybovat v cyklu, který si autor představil. Ukázalo se, že mnohem lepší výsledky to mělo u lidí, kteří měli rozvinutou fantazii a kteří také Neuroset již delší dobu používali – ti dokázali zhmotnit své představy s mnohem větší úrovní detailu, než ostatní. Dnes animace představ používá snad každá alespoň trochu pokrokovější firma pro komunikaci se svými zákazníky i vnitrofiremní komunikaci – po chvíli tréninku je to totiž nejefektivnější způsob, jak vyjádřit své myšlenky.

Co ale na virtuální realitě miluji nejvíc já, je ta možnost být každou chvíli někým jiným. Jasně, člověk má svobodu, volnost pohybu a tak, ale tohle mi přijde ještě mnohem lepší, moci si vybrat, kým následujících několik hodin budu. Ve virtuální realitě mám pocit, jako bych tam opravdu byla, jako bych byla v kůži té své postavy.

Můžu být zlodějka Veryssa ve WoF, která je středně vysoké postavy, oblečená v černých kalhotách a kabátku, což je praktické pro plížení se v noci. Jelikož se ve hře přirozeně střídá den a noc ve svém vlastním cyklu, připojuji se tam většinou, když je ve hře noc a přes den moje postava spí – ze hry mezitím zmizí. Ráda plním různé úkoly Zlodějské gildy vyžadující tichý pohyb po městě, nejčastěji po jeho střechách, zabíjení počítačem ovládaných nepřátel a nebo třeba vykradení domu nějakého majetného neoblíbeného vládce. Občas se sejdeme s partou kamarádů a společně jdeme do podzemí, kde svádíme boj s hrůzostrašnými monstry. Mým úkolem je snažit se přelstít monstra a zabít je a taky dávat pozor, abychom nepadli do nějaké pasti, ty totiž umím zneškodnit asi nejlépe z celé party.

V GAC jako Shinori zase plním různé mise, někdy se podobají zlodějským, jindy spíše policejním, někdy jezdím závody v autech či na motorkách, jinde se prolétnu v letadle, ze kterého pak vyskočím s padákem a mám za úkol se dostat na určité místo. Je to především akční hra a o pořádnou dávku adrenalinu je postaráno. V této hře nezáleží tolik na pověsti konkrétní postavy, takže v jednu chvíli jdeme s naším gangem vyloupit banku a když nás nechytí, tak se třeba za hodinu proháním na motorce ulicemi města a snažím se dopadnout prchajícího vraha co mi mise označila.

Moje Khaiiry jménem Adarra z Ancient Spellbooks je zase pro změnu obchodnice. Prodává a nakupuje různé zbraně, zbroje, lektvary, svitky, šperky a různé další zboží pro jiné hráče i počítačem ovládané postavy. Ancient Spellbooks je zajímavý mimo jiné tím, že postavy jsou řízeny sofistikovanou umělou inteligencí a hráč tak na první pohled nerozezná počítačem řízenou postavu od skutečného hráče. Ale když hrajete už delší dobu, naučíte se postupně všímat si drobných detailů, podle kterých to většinou poznat jde.

Každopádně mám ráda i spoustu jiných menších her, kde většinou hraji za různé postavy. Jsou lidé, kteří ve všech hrách používají stejnou postavu, u které jen třeba prohodí oblečení tak, aby se hrou tématicky ladilo. Já si radši téměř v každé hře vytvořím jinou postavu, je to takových mých „sto tváří jednoho člověka“ – každou chvíli můžu být někým jiným.