Rubrika: Úvahy a názory

„Vánoce jsou svátky klidu„, říká se. Taky vám ale připadá, že to ve většině případů vůbec není pravda?

Shánění dárků, pečení cukroví, případně stromku (pokud nemáte umělý), předvánoční úklid a zařizování dalších věcí ohledně Vánoc (například někdo peče vánočku, na Štědrý den dělá bramborový salát, kapra, nebo různá jiná jídla). Vánoce jsou často spojeny s mnoha různými činnostmi, které vykonáváme navíc – často i když chodíme do práce, ve svém volném čase, kterého mnohdy už tak není dostatek.

Pokud tohle není váš případ, ať už vše děláte včas a postupně, neřešíte tolik věcí, vyhradíte si na to volno nebo to všechno prostě tak nějak v klidu zvládáte, gratuluji vám. Nicméně jak tak pozoruji své okolí, mnoha lidem se nedaří prožívat přípravu na Vánoce v klidu. Některé toto období dokonce stresuje, jak mi tak připadá. Jsem ráda alespoň za to, že po Štědrém večeru většinou opravdu nastává období klidu, alespoň na dva dny, v lepším případě do konce roku.

Ptám se ale, proč? Já Vánoce vnímám právě jako období klidu, míru, lásky, obdarovávání se a trávení času společně. Nemám ráda, když se lidé stresují nebo dokonce hádají.

Proč shánět dárky často na poslední chvíli v obchodech přeplněných zákazníky? Lepší je psát si už v průběhu roku, co by se mohlo komu hodit nebo co by se mu líbilo (na základě konverzací s dotyčnými lidmi nebo prostě pozorováním, tím že je známe) a průběžně to i kupovat (pokud to není něco, co se kazí nebo rychle zastarává, což většinou dárky nebývají). Když už potřebujeme sehnat něco dejme tomu týden před Vánoci, můžeme využít internetových obchodů. Pokud je zboží skladem, obvykle ještě není s doručením v této době problém a bývá to pohodlnější, než nákup v přeplněném obchodě.

Proč péci hromady cukroví, které pak zbude třeba i do konce ledna, než ho někdo sní, když by bohatě stačilo množství zhruba do konce roku. Je s tím spousta práce a mimo jiné pojídání cukroví zajistí i to, že je přes Vánoce téměř nemožné zhubnout (protože je prostě tak dobré! ). Chápu, někteří z nás mají opačný problém (se kterým cukroví může napomoci), ale řekla bych, že více lidí se snaží zhubnout, než ztloustnout.

Proč před Vánoci dělat mnohdy celkem „generální“ úklid a snažit se mít vše čisté a uklizené? Mě třeba mnohem více na úklid vyhovuje Leden. Jednak není potřeba myslet na shánění dárků, pečení cukroví a další věci o kterých jsem psala (díky čemuž si myslím, že před Vánoci je nejméně vhodná doba na velké uklízení) a jelikož je už další rok, usnadní mi to třeba i třídění účtenek (dokladů, faktur) za koupené věci, jejichž záruka (která je většinou poskytována na celé roky) už uplynula. Stačí mi totiž sledovat rok nákupu a ne celé datum. A na základě vyhozených účtenek mohu případně vyhodit i krabice od těch věcí. Mimochodem, v lednu jsou i celkem obvyklé dovolené v práci, na školách jsou už často zkouškové období (při učení se na zkoušku se nádherně uklízí… protože tehdy bývá i ten úklid zajímavější činností ), proto většinou na ten úklid bývá v Lednu více času.

Proč shánět vánoční stromek, když existují ty umělé? Tady to trochu chápu – někdo prostě preferuje „živý“ stromek nad umělým, možná proto, že lépe vypadá, voní, je jiný na dotek nebo je to prostě stromek a ne „kus plastu“. Já preferuji umělé, protože

Proč se před Vánocemi stresovat? Ano, je fajn když stihneme oslavit Vánoce s ustrojeným stromkem a zabalenými dárky pod ním, dobrým jídlem a svými blízkými kolem sebe. Ale nemusí to být přeci perfektní! Nemusí být všude perfektně uklizeno, uvařená bezvadná štědrovečerní večeře, nakoupena spousta drahých dárků. Možná, že to vidíte jinak, ale já si myslím, že na Vánoce je nejdůležitější být spolu se svými blízkými, v klidu a pohodě si ty Vánoce užít a dát si třeba pro každého jen jeden malý dárek pod takovým tím třiceticentimetrovým blikajícím stromkem z tržnice. Důležité je, že se spolu s rodinou sejdeme na vánoční svátky v klidu, i když na sebe celý rok nemáme pořádně čas. Nikdo nikdy neví, jestli příští Vánoce bude moci opět se všemi svými blízkými oslavit.

Tohle video mě snad vždycky dostane k slzám, i když ho vidím mimo Vánoce. Připomíná mi, jak je důležité alespoň o Vánocích nezapomínat na své blízké a nezanedbávat je. Vlastně se divím, že jsem ho sem nedala už dříve:

Jak jste na tom vy a „klidné“ Vánoce? Prožíváte je a čas před nimi v klidu, nebo ve spěchu? Klidně se můžete pochlubit v komentářích. A pokud je pro vás předvánoční čas uspěchaný, neštve vás to? A pokud ano, co takhle trochu zvolnit? Můžete se tímto článkem inspirovat.

Vzhledem k jisté události poslední doby, která se krom bulváru objevila ve zpravodajství snad všude, jsem došla k zamyšlení, jak je bulvár všudypřítomný a jak ovlivňuje naše životy – a hlavně – jak je možné, že ho „konzumuje“ takové množství lidí?

Jak asi tušíte, jde o smrt Ivety Bartošové. O této události jsem se na internetu dozvěděla jen o pár hodin déle. Večer ve zprávách byl této události věnovaný snad čtvrthodinový blok. A nebylo to naposled, kdy ji (resp. její smrti) byla věnována reportáž.

Nechci znevažovat něčí smrt, samozřejmě je to smutná událost a pro její blízké nejspíše přímo katastrofa, ale myslím si, že kdyby zemřel např. hasič, nebo lékař, který každou chvíli zachraňuje životy, tak o něm nejspíš ani nenapíšou v novinách, natož aby udělali reportáž v televizi. Ivetu jsem dříve neznala, maximálně jsem to jméno někde slyšela, a když jsem pak slyšela její písničky, líbily se mi a říkala jsem si, že jsem je vlastně už někde slyšela. Možná svými písničkami kdekomu zvedla náladu, možná pomohla i zachránit život. Ale kdo byl nakonec v tomhle prospěšnější? Pomůžete více lidem tím, že budete zpívat a vydávat písničky, nebo tím, že budete dávat první pomoc, kurzy první pomoci a vydávat letáky s „návodem“ na první pomoc? Kdo ví, nejde to jen tak lehce říct, ale přikláním se spíše k té druhé možnosti, přestože mám hudbu velmi ráda.

Podrobnosti ke zmíněnému případu si můžete hravě dohledat na internetu, který je toho plný. Jelikož jsem Ivetu neznala, a televize, hudba nebo internet moc známost neudělá, maximálně jednostrannou co srdíčko nezasáhne, její smrt mě osobně nijak nezasáhla. Kdyby byla moje kamarádka, bylo by to o hodně jiné, nyní o tom vím jen proto, protože to prostě nešlo přehlédnout či přeslechnout, přestože se na internetu bulváru vyhýbám a k televizi sedám opravdu jen občas. Nechme tedy tuhle událost, uvedenou jako příklad, stranou a představme si, že jsme slavní.

Sice přímo neznám nikoho, kdo by byl nějak zvlášť slavný, ale dokážu si to představit: Každou chvíli se vaše jméno objevuje v bulvárních novinách, kde se píše, co jste kdy, kde udělali, objevují se tam vaše fotky. Často jsou ty články lživé nebo se na pravdě jen zakládají. Každou chvíli, když jdete po ulici, vás někdo zastaví, chce se s vámi třeba vyfotit a chce podpis (takoví lidé občas zastavují i mě, většinou chtějí ten podpis pod smlouvu, ale není to zas tak často a já s díky odmítám ). Neustále žijete ve strachu, jestli na vás teleobjektivem fotoaparátu zrovna nemíří nějaký „paparazzi“. Být slavný tudíž není tak super, jak si někteří lidi myslí, a to hlavně kvůli bulváru.

A teď si to vezměme z té druhé strany, z pohledu čtenáře (diváka, posluchače). A tady nastává moje největší nepochopení:

Bulvární novináři jsou z mého pohledu spíše jako obchodníci křížení s politiky. Dělají to pro svůj prospěch, někdy je to možná i baví, i když to často je dost nemorální, lidé na ně nadávají, ale přesto velká spousta lidí bulvár kupuje, čte, sleduje. Dokud to lidé budou „konzumovat“ a bulvární novináři na tom vydělávat, bude bulvár vznikat.

Bulvár má dlouhou historii. Bulvární noviny vycházejí už velmi, velmi dlouho a takovým malým ústním bulvárem jsou i obyčejné drby a pomluvy. Zajímalo mě, proč se lidé pomlouvají, proč se tak snadno šíří drby a hlavně proč lidé sledují bulvár? Ptala jsem se na to jednoho moudrého člověka a dostalo se mi odpovědi, že bulvár nejspíše pomáhá lidem zapomínat na jejich vlastní problémy. Že pomlouvají proto, aby zakryli své vlastní nedostatky.

No, tady asi funguje má elfí část duše anebo jsem prostě čestná výjimka. Bulvár mi vůbec nic nedává, možná jen pocit, že si ze mě novináři dělají srandu a že snad neexistuje horší způsob, jak plýtvat volným časem, než je čtení či sledování bulváru. Co se týče pomluv, nepamatuji si, kdy jsem někoho pomluvila a jestli vůbec. I když otázka, co se bere jako pomluva, já to vidím jako něco negativního a zároveň lživého. Nenávidím pomluvy, tudíž nebudu nikoho pomlouvat, pomluvy poslouchat, takže ani sledovat bulvár, kde toho je plno. A opravdu mě nezajímá, jak se kdo obléká a co si o tom myslí „módní specialista“. Oblékání je vlastně u mě taková samostatná kapitola, o které můžu taky někdy napsat (jestli chcete, můžete mě k tomu povzbudit v komentářích). Opravdu mě nezajímá, kdo s kým „spí“ a jaký má vztah člověk, kterého vlastně ani neznám. Raději zajdu k příbuzným podívat se, jak mají vztah oni.

To, co vlastně na bulváru lidi přitahuje, co jim pomáhá zapomenout na jejich problémy a jak, to je otázka pro psychology. Kdo ví, možná už na to nějaká studie vyšla. To už tu ale nebudu rozebírat a ani o tom číst, dnes ne. Jsem spokojená, že je to další z mnoha věcí, ve kterých jsem od většiny lidí úplně odlišná. A jsem za to ráda.

Podobnou větu nejspíše od rodičů zaslechla většina z vás. Ať už jde o lžíci, nůž, pero či jiné nástroje, většinou jsme poučováni, že je máme používat pravou rukou, vidličku v rámci příboru zase levou. Pokud tedy nejste leváci, pak je to naopak. Možná.

V dřívějších dobách to měli leváci prý těžké – rodiče se je snažili „přeučovat“ na praváky! Jasně, praváci to mají možná jednodušší při práci s nástroji vyráběnými právě pro praváky, ale nevidím moc smysl ve snaze za každou cenu změnit dominantní ruku, což snad ani pořádně nejde. No a jaký smysl vlastně má říkat dítěti, v jaké ruce má co držet?

Já jsem jako malá brala příbor úplně náhodně. Nebrala jsem ohled na to, jestli nůž držím v levé nebo v pravé ruce. Dokonce mám pocit, že i samotnou lžíci jsem občas brala do levé ruky místo pravé. Až poté, co mě ostatní několikrát upozorňovali, že ty věci držím špatně, jsem je začala do rukou brát tak, „jak se mají držet“. A nedávno, o více jak 10 let později, jsem se z různých zdrojů dozvěděla, že používání obou stran těla (obou rukou) na vykonávání různých činností pomáhá zlepšovat aktivitu mozku (zapojení obou polovin). Takže mám co dohánět.

Nechci tímhle článkem říci, že je vyloženě špatné říkat dětem, v které ruce mají co držet. Chci jen podnítit k malému zamyšlení: Má to cenu? Je snad špatné dělat různé činnosti náhodnou rukou? Někdy si to zkuste. Je to zajímavé, prý to zlepšuje mozkovou činnost a občas je to i docela zábava.

Pro dnešní (po menší pauze v psaní) článek jsem si vybrala jako téma (po dlouhé době vlastní) úvahu o tom, co je v životě správné a jak to poznat. Je to „jen“ úvaha, takže nečekejte řešení, které já sama občas marně hledám.

Při mých občasných úvahách, rozjímáních o životě jsem přišla mimojiné na tuto otázku. Co je správné?

Když jsme unavení, je správné jít spát, abychom si pořádně odpočinuli, přestože máme na stole nedodělaný domácí úkol do školy nebo projekt do práce a dodělat to ráno, anebo je správné to dodělat a vyspat se méně, třeba i nedostatečně?

Je správné pustit na sedadlo v MHD staršího člověka, než jsme my, i přesto, že nás o to nepožádal a že nás (např. po pracovním dni) bolí nohy?

Je správné se jít nějak odreagovat v okamžiku, kdy nás domácí práce / úkol / pracovní projekt vážně už nebaví i přesto, že těch úkolů máme více nebo je to větší úkol?

Je správné dělat něco nedůležitého, co nás naplňuje v tomto okamžiku a nebo raději něco, co je důležité pro budoucnost, přestože tuto důležitost nepocítíme hned v přítomnosti?

Je správné číst tuhle úvahu, zatímco byste možná mohli dělat něco užitečnějšího?

Mohla bych takhle pokračovat snad do nekonečna. Problém je, že neexistuje univerzální návod na to, „co je správné“. Existují zákony (např. zabít člověka je špatné), existuje nepsaná morálka (např. zabít zvíře je špatné), ale ve většině situací musíme uvážit situaci a udělat své vlastní rozhodnutí. Nevěřili byste, jak rozdílné názory mezi lidmi panují a jak rozdílné padají rozhodnutí. Zkuste si například výše uvedené situace představit s několika kamarády, nejspíše se u máločeho všichni shodnete.

Mám-li přidat něco od sebe, povím, jak jsem k této úvaze došla.

Nejsem totiž vůbec sportovní typ, tělocvik byl ve škole můj nejneoblíbenější předmět a tudíž je asi jasné, že jsem nikdy moc nesportovala (procházky nebo občasné dobíhání autobusu mezi sport nepočítám). Mám proti cvičení jako takovému určitý vnitřní odpor, který se mi stále nepovedlo překonat.

Poslední dobou (rok až dva) jsem „vyrostla do šířky“ (kolem 20 kg) a začala se cítit hodně těžká (těžká, ne tlustá, vzhled moc neřeším, a to, že se nemůžu vejít do bundy, co jsem před 20 kily nosila, je mi tak trochu záhadou). Vím o dvou řešeních: a) začít jíst jen málo, b) začít sportovat (brrr…)

No a už asi tušíte, kde je problém: Ač jsem od různých lidí i z desítek přečtených internetových článků zjistila, že sport je docela fajn a že kromě úbytku váhy má i vedlejší účinky jako zvýšení pohyblivosti a dokonce může působit pozitivně na mysl (duše a tělo jsou jako spojené nádoby, kde jedna ovlivňuje druhou – říká se, že i mágové posilují tělo, aby měli silnější duši – mysl – ale to se opravdu jen říká a kdoví, kde je pravda), a že málo jíst není moc zdravé, tak přecijen stále váhám mezi oběma možnostmi. Co je správné? Sportovat, nebo málo jíst? No a takto vznikla tahle úvaha. A já bych si tak přála být (opět) lehká! Kdo ví, jestli jednou touha překoná odpor a nebo se vydá druhou cestou?

Každopádně, abych se vrátila k úvaze – na závěr můžu říci: Rozhodujte se podle vlastního uvážení a svědomí, pokud se rozhodujete vícekrát, vyzkoušejte, po kterém rozhodnutí máte lepší pocit. Spokojený život je založený na dobrých pocitech. Nebo se můžete poradit s jinými lidmi, s kamarády, na internetu, apod. Ale nezapomeňte být ve svých rozhodnutích sami sebou. Aneb. jak řekl jeden moudrý čaroděj: „O tom, jací jsme doopravdy, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“ (Albus Brumbál)

K napsání tohoto článku mě inspirovaly hlavně tyto články: Vstanou noví exoti? (Srdce blogu), Natalia Sadness: … (Srdce blogu), Celebritou snadno a rychle (Lúmenn), doporučuji přečíst. Dále také chování mého přítele (jen občas) a spousty dalších lidí.

Nevím, jestli jde jen o nepochopení z mé strany, nebo je chování spousty lidí opravdu neracionální. První ze zmiňovaných článků raději ani nebudu komentovat, snad jen, že mi přijde, že autor měl zrovna asi myšlenkově slabou chvilkou (při těch řečích o trapnosti). Druhý článek mě opravdu asi nejvíce přiměl k zamyšlení. Nejde o to, koho popisuje, jde spíše o princip.

Proč si lidé vytvářejí nějaké styly, nějaké „škatulky“ (jako je emo, gothic, barbie, šampónci, …) a snaží se ostatní do nich zařadit? Nebo tam zařadit sami sebe? Potřebují si snad každého někam zařadit či snad nemají vlastní osobitý styl? Například můj přítel nemá rád šampónky a občas si i lidi do této skupinky škatulkuje. Neříkám, že pak jsou všichni šampónci podle něj špatní, ale když mluví obecně, tak to tak vyznívá. Spousta lidí nemá ráda emo, či barbie. Ale proč, vždyť ti lidé nejsou oškliví, a ne vždy se chovají špatně… Nehledě na to, že nelze lidi takto jednoduše zaškatulkovat, vždyť safra, každý jsme originál, nikdo není stejný!

Dále bych se chtěla zmínit o celebritách. Spousta lidí je zbožňuje, spousta nenávidí. Ale většina si neuvědomuje, že to jsou vlastně úplně obyčejní lidé! Jejich sláva je sice z velké části jejich zásluhou, ale často také o tom, jestli se stanou slavnými nebo ne, rozhodují jiní. Já potkat Lucku Bílou, Karla Gotta nebo třeba Tarju Turunen, což jsou asi jedny z nejznámějších celebrit z mého pohledu (který je asi více hudebního rázu), tak si myslím, že bych si s nimi mohla v klidu pokecat, aniž bych šílela z toho, že jsem se s nimi mohla setkat. Ne že bych nebyla ráda – naopak, asi bych byla nadšená, ale vnímala bych je spíše jako sobě rovné. Práce celebrity není jednoduchá, a spousta lidí v nich vidí polobohy, ale i tak jsou to prostě obyčejní lidé jen s tím rozdílem, že měli štěstí a mají na to žaludek.

Nemám ráda takové ty, v dnešní společnosti běžné, „postupy“: Nějaká slavná osobnost se stane extrémně slavnou, může to být i více osobností, a spousta lidí po nich šílí. Potom se zvedne mezi ostatními (neříkám všemi!) vlna nenávisti směřovaná k též celebritě, nebo celebritám, a to především z důvodu, že ta první skupina po nich šílela, takže si to kompenzují. Typickým příkladem byla v minulosti skupina Tokio Hotel, v součastosti je to Justin Bieber, v ještě dávnější minulosti snad skupina Lunetic, jejíž „éru“ já už moc nepamatuji. Toť aspoň z toho, co se ke mě doneslo. Nejhorší je na tom to, že si pak v průměrném „náctiletém“ kolektivu pustíte jejich písničky a většina z nich se vám začne vysmívat nebo vámi či tou hudbou opovrhovat. Přitom jejich tvorba je často docela hezká. Kdyby stejnou písničku přibližně stejně zpíval někdo jiný a nebyl by znám původní autor, většina z nich by neměla nic proti. Já sama jsem se tedy setkala spíše s negativními nebo neutrálními reakcemi okolí u výše zmíněných interpretů.

Společnost je zvláštní – jedni šílí po celebritách (asi chtějí být jako oni – proč?), druzí je nenávidí (asi jim závidí – co?). Lidé se škatulkují – ať už sami a nebo navzájem – chtějí patřit do nějaké škatulky, stylu? Proč nebýt sám / sama sebou? Proč být kopie nějakého stylu? Nejspíš tohle já a hrstka dalších lidí, co tohle nedělají, nepochopíme. Nejhorší je, že dotyční svoje chování často ani nedokáží logicky vysvětlit.

Ano, tak už i já se přidávám k těm, kdo kdy psali o tomto „osudném“ datu. A aby toho nebylo málo, píšu zrovna v tento den, 21.12.2012.

Konec světa? Ne, to si nemyslím, ještě ne. Prý není ani úplně jasné, jestli Májský kalendář končí dnes nebo až za sto let. Někteří vědci prý tvrdí, že někdo někde udělal chybu. Tak jako tak, může snad konec nějakého kalendáře, co vymysleli lidé, zapříčinit konec světa jako takového, celého Vesmíru, nebo naší Země? Ne, to si opravdu nemyslím. Náš svět je dílem Matky přírody, nebo chcete-li nějaké jiné vyšší moci, ne lidí. Ti si jen vymysleli kalendáře, aby si usnadnili počítání dnů.

Říká se, že ale nastane nějaká změna. Něco se stane, změní. V to bych vcelku i věřila. Sice nepředpokládám, že např. na celém světě nepůjde elektřina nebo že se Země přepóluje, ale spousta lidí má datum 21.12.2012 na mysli a jak je známo všem, kdo se alespoň trochu zajímají o magii a podobné vědy, síla myšlenky je veliká, a čím více lidí ji sdílí, tím je větší. Nevím, k čemu to povede, ale možná se myšlení lidí změní, když zjistí, že přežili „konec světa“. 🙂 Ale na druhou stranu spousta lidí nebere konec světa vážně, čemuž se nedivím. Několikrát jsem četla názor typu: Nejvíce se bojím toho, že se nic nezmění.

Každopádně myslím si, že svět se již pomalu začíná měnit. Tedy možná to je trochu subjektivní názor, ale vidím to tak. Alespoň v Česku. Myslím si, že lidé jsou už ze současného systému (ano, myslím tím hlavně politiku a podobné oblasti) tak naštvaní, že si přestávají nechat všechno líbit, a začínají proti tomu bojovat… To je už ale trochu jiné téma.

Na závěr vám chci popřát, ať ten „konec světa“ ve zdraví přežijete, užívejte nadcházejících Vánoc, šťastně je prožijte a šťastně prožijte i nastávající rok 2013. 🙂

Co je to vlastně lidskost? Spousta z nás vnímá lidskost jako něco dobrého, kladnou vlastnost. Ovšem z toho slova mi vyplývá, že je to někdo, kdo se chová jako lidé – jako člověk. Ale chovají se vlastně lidé tak, jak si představujeme pod pojmem lidskost?

Kdysi jsme na chatu v místnostech o fantasy diskutovali o elfskosti. Jací jsou vlastně elfové? Jsou to bytosti úzce spjaté s přírodou, milující přírodu, starající se o ni. Chovají se hezky k sobě navzájem a také nejsou hrabiví – vůbec, majetku přikládají daleko menší důležitost, než duševním hodnotám – citům, lásce, přátelství, atd.

Abych elfy jen nechválila, jsou také malinko ješitní vůči ostatním rasám (ne-elfským bytostem), ne že by byli přímo rasisti, spíše jsou velmi hrdí, na to že jsou elfy.

No a co lidskost? V posledních letech mi přijde, že lidé nejsou takoví, jak si mnozí pod tímto slovem představí. Začněme u jejich „vůdců“ – tedy u vlády, politiků. Správný vůdce by měl jít příkladem, zatímco lidští vůdci často své národy okrádají, podvádějí a ztěžují jim život. Tedy netvrdím, že všichni. Možná se k tomu oficiálně nepřiznají, ale je to zřejmé a lidi to vědí. Je tohle tedy lidskost?

Nebo si vezměte dnešní mladé lidi. Opět nechci mluvit o všech, někteří jsou velmi hodní a jsem za ně ráda. Ale přijde mi, že hodně z nich má potřebu se opíjet a rvát se mezi sebou nebo něco ničit. Také mají málo úcty ke starším lidem. To, co někteří seniorům provádí, je děs. Já jsem taky mladá, ale nechovám se jako oni. Ne, že bych aktivně pomáhala seniorům, ale nemám proti nim nic, a pomohu jim, kdykoliv o to poždají (včetně uvolnění místa v autobusu). Krom toho se snažím např. chránit přírodu, i když pasivně, ale ano. Nejsem jako ta partička lidí, která u nás v městském parku po jedné večerní „párty“ nechala poházené desítky lahví od alkoholu. Ano, úžasná lidskost.

A co třeba znepříjemňování života ostatním, šikana? Nejen mezi mladými lidmi, ale hlavně tam. Často to ve školních třídách a podobných kolektivech chodí tak, že ti zlí šikanují ty dobré, dá-li se to tak říct. Povaha dobra je taková, že se nedokáže zlu navenek toliko bránit, přestože mají vyrovnané síly. Povaha zla je zas taková, že je na venek hodně vidět a vyvolává strach. No a ti neutrální jedinci v kolektivu, co si často neumí udělat na věc svůj vlastní názor, se přikloní k těm zlým, protože dostanou strach z toho, aby nezačali ubližovat i jim. Tohle je tedy lidskost, hmm?

A vůbec, snad největší zrůdnosti, o kterých jsem četla, dělají někteří šílení vědci za podpory vlády. Tedy ti, kteří by měli pomocí své vynalézavosti udělat náš svět lepším za podpory těch vůdců, kteří nám mají jít příkladem a „vést nás„. Nebudu tady raději ani popisovat, co prováděli, ale s jistotou můžu říct, že lidé, na kterých své experimenty prováděli, nehorázě trpěli. Tady se už snad ani slovo lidskost použít nedá.

Nechtěla jsem tu srovnávat elfy s lidmi a elfskost s lidskostí. I když to, co si představím pod slovem elfskost mi docela dobře sedí k tomu, jací elfové jsou, kdežto u lidskosti a lidí tomu tak bohužel není.

To, co jsem opravdu chtěla tímto článkem říci je: „Lidé, zamyslete se nad sebou! Proč si navzájem škodíte? Proč si ubližujete? Proč posloucháte ty, co vám nebo jiným škodí? Proč nečinně přihlížíte tomu, co je špatné?„

Odpověď existuje: Zlo a strach. Zlí lidé kašlou na ostatní, chtějí všechno jen pro sebe. Jsou schopni i ubližovat, aby dosáhli toho, co chtějí. A ti ostatní, krom té hrstky, co se snaží něco proti zlu udělat, mají strach. Bojí se těch zlých, bojí se o sebe. Oni to necítí, ale strach jim často zaslepuje oči a svazuje tělo, a přitom je vlastně moc v jejich rukou. Kdyby se spojili, tak společnými silami zlo porazí, tomu věřím. Berte to jako poselství od mé půlelfí duše, která je vlastně také i lidskou. 😉

Možná jste už slyšeli o tzv. „vztazích na jednu noc“. Já o nic slyšela nedávno a inspirovalo mě to k napsání článku.

Co jsou to vlastně ty „vztahy na jednu noc“? No, představte si následující situaci: Na diskotéce se setká kluk s holkou, kteří se dříve vůbec neznali. Zakoukají se do sebe, zatančí si, a zamilují se do sebe. Potom odejdou k někomu z nich domů, pomazlí se spolu, vyspí se spolu a pomilují se. Druhý den se ale rozejdou, čímž jejich vztah skončí.

Samozřejmě to tak není vždy, ale stává se to. Možná si teď říkáte, proč to, co z toho ti lidé mají? Sama nevím, ale docela mě to zaráží. Milovat se spolu, když se neznaí ani jeden celý den? Pustit si k sobě někoho, koho vlastně ani neznáte? A potom se zase hned rozejít? Moc mi to hlava nebere, navíc to je docela nezodpovědné. Když si nedají pozor, může z toho být přenos nějaké pohlavní nemoci nebo nechtěné početí. Tedy nepředpokládám, že by to chtěli, když se ani neznají.

Slyšela jsem jeden příběh na toto téma, který je prý pravdivý. Stalo se to podobně jako v našem vzorovém příkladu, ale když se po takové noci kluk ráno ve svém bytě probudil, holka už byla pryč a on našel v koupelně na zrcadle rtěnkou napsaný nápis: „Vítej ve světě AIDS“.

Což od ní bylo krajně nezodpovědné… Ale popravdě ji v koutku mysli i chápu… Tedy záleží na situaci.

Co z toho lidé mají, z milování bez trvalé lásky? Z těch všech rizik? Nechci je kritizovat, nechci je odsuzovat, jen je prostě nechápu, sama bych do něčeho takového nikdy v životě nešla…