Měsíc: Únor 2015

Toto je článek k tématu týdne „Strach uvnitř nás“.

Dneska bych chtěla napsat o něčem, co je často naším největším nepřítelem, ba co nás dokonce možná pomalu zabíjí. A co je horší, je to uvnitř nás samotných – je to strach v nás. A aby to tentokrát nebylo tak negativní, povíme si něco o pravém opaku – hrdinství. Tento článek také volně navazuje na článek Uvězněna vlastní myslí, což je můj článek na TT, co jsem psala loni.

Naším největším nepřítelem jsme často my sami – přesněji strach uvnitř nás. Neříkám, že to platí u všech, existuje spousta sebevědomých lidí, ale i spousta těch se sebevědomím nižším než vysokým. No a vnitřní strach se pojí právě s nižším sebevědomím. No a často taky s předsudky. Je to takový ten vnitřní hlas, co nám říká: „Nedělej tohle nebo tamto! Co by si o tobě řekla tahle nebo tamten?“ Hlas, který o nás pochybuje a který nabádá k opatrnosti až k paranoie.

Není to samozřejmě hlas jako takový, či snad halucinace. Jsou to naše myšlenky. Myšlenky založené na předsudcích a především výchově či pozorování okolí.
„Nesmíš jim říkat, že jsi homosexuál. Začali by tě nenávidět.“
„Nesmíš si ve vlaku lehnout na sedačku, i když tu nikdo nesedí. Určitě by ti někdo vynadal, přišel by průvodčí a vyhodil tě z vlaku.“
„Nezpívej si venku nahlas, určitě tě někdo uslyší! Pak ti vynadá, že zpíváš falešně, nebo hnusnou písničku, nebo že vůbec zpíváš.“
„Nemůžeš si lehnout uprostřed sídliště do trávy a jen tak koukat na nebe. Co by si pomysleli kolemjdoucí lidé? A navíc, beztak jsou v té trávě psí exkrementy.“
„A je to, co chceš udělat, správné? Stojí to za to? Bude se to ostatním líbit? Nebylo by lepší to vzdát?“
„Neoslovuj ji. Stejně ji neznáš a ona by tě nejspíš nechtěla. Podívej se, jak je hezká, a ty …“
„Radši pojď odsud. Vždyť ty ani pořádně neumíš první pomoc. Nepomohla by jsi mu. A je tu hodně lidí – určitě mu někdo pomůže.“
„Nechoď na vysokou. Maturita je jistota a máš ji s odřenýma ušima. Ty na VŠ nemáš. Běž radši vydělávat peníze.“
„Ty a závodně běhat? Prosím tě, vždyť se zadýcháš i do schodů a nedoběhneš ani autobus!“
„Raději poslechni rodiče, svoje sny nech stranou. Oni tě vychovali a živí tě a díky nim žiješ a …“
Tyto a mnohé další myšlenky nám může „našeptávat“ náš vnitřní „strachohlas“. Co je ale důležité, my ho můžeme, ale nemusíme, poslechnout. Totiž ono konečné rozhodnutí, co ve skutečnosti uděláme, je jen na nás.

Náš strach může být mnohdy k užitku. Může nás ochránit před různými nepříjemnými situacemi či problémy. Na druhou stranu nám ale může i ublížit – pokud nám brání udělat to, co chceme. Je na nás a našem rozumu, jak se k situaci postavíme. Musíme zvážit rizika a přínosy a podle toho se rozhodnout. Ale co když to není tak snadné? Co když s námi ten náš vnitřní strach začne bojovat?

To je právě ta situace, kdy náš náš vnitřní strach „zabíjí“. Ne přímo fyzicky, ale ano. Když se strach stane tím, co nám odporuje v tom, co chceme, po čem toužíme. Chceme si lehnout uprostřed města na trávník, ale … Výstražný majáček v hlavě se rozsvítí a nedovolí nám to. Dalo by se to vztáhnout na kteroukoliv událost výše uvedenou, i jinou. No a tak se zdráháme udělat to, po čem tak toužíme, a uvnitř nás se to mele a dokola, znovu a znovu, stále… Ale co když si to dovolíme sami? Co když se rozhodneme řídit rozumem a strach necháme stranou?

Pak z nás mohou být hrdinové. Nemyslím teď hrdiny filmů, knížek, komiksů, …, ale hrdiny reálného světa. Hrdinství, o kterém chci psát, je založené právě na potlačení strachu uvnitř nás, tedy vlastně o odvaze. Vlastně to s těmi hrdiny z příběhů není zas tak nepodobné, že? Bohužel potlačení strachu, odvaha a hrdinství nejsou zrovna jednoduché dovednosti, alespoň ne pro každého. Dají se ale trénovat – tím, že budeme dělat, byť i malé, hrdinské skutky. A hrdiny můžeme být jak před ostatními (když třeba zachráníme život), tak i sami před sebou (když si uděláme pohodlí na trávníku uprostřed sídliště).

Doporučuji přečíst si na téma Hrdinství dva články z webu GrowJob: Hrdinové jednají jako první a Proč je někdo svině a někdo hrdina? Dozvíte se něco více o hrdinství i příklad, jak ho trénovat.

„No a co ty, Elemono?“, možná se ptáte. „Ty jsi hrdinka?“
Nejsem, řekla bych. Ale chtěla bych. Bojuji totiž se svým strachem a stále jsem nevyhrála. Má to souvislost právě se článkem, na který tento volně navazuje, jak jsem psala. Ale snažím se a myslím, že jednou vyhraju a překonám svůj strach. Snad jsem na to dost silná. Držte mi palečky.

A co vy? Jste spíše hrdinové, nebo bojujete se svým strachem, nebo se mu spíše poddáváte? Můžete se v komentářích pochlubit třeba nějakým svým hrdinským činem.

Přeji vám, ať se vám daří se strachem bojovat, pokud to je potřeba, ať vítězí raději rozum, než strach.

Poslední dobou mám opět „napilno“, učím se na poslední, nejtěžší zkoušku ze zkouškového období tohoto semestru. Ale to bych prostě nebyla já, abych nenapsala nějaký článek na takové téma týdne, jako jsou Předsudky. Předsudky nám mohou zjednodušit pohled na svět, ale ve výsledku se bez nich žije lépe. Jak to? Čtete dále!

Zajímavý základní popis předsudků je např. na Wikipedii. Předsudky získáváme již v útlém věku, především od rodičů a ostatních lidí, mezi kterými vyrůstáme. Ač si to třeba neuvědomujeme, stačí jedna zmínka nebo stručné „vysvětlení“ a předsudek si sebou můžeme nést celý život. Dále si předsudky vytváříme sami na základě (byť jen jedné či dvou) prožitých zkušeností. Záleží pak na dalších okolnostech a lidech, se kterými se setkáváme, jestli si předsudek upevníme a „prohloubíme“, nebo ho naopak vyvrátíme. A jaké že předsudky vlastně můžeme mít?

Předsudky mohou být snad o všem: o lidech, zvířadech, věcech, ale i nehmotných „věcech“. Také je můžeme rozdělit na dobré a špatné, podle toho, jestli si o daném „objektu“ myslíme něco dobrého, nebo něco šptného. Bude těžké popsat takové obsáhlé téma, jako jsou předsudky, chtěla bych se hlavně zaměřit na špatné předsudky o lidech. Zde je několik příkladů předsudků všeobecně:

Dále uvedu seznam objektů (lidí, věcí, …), o kterých existují předsudky ve smyslu: divné, špatné, nenormální, společensky nevhodné, nepatřící mezi lidi / do společnosti, zavrženíhodné, …:

Mohla bych pokračovat dál a každý předsudek popsat (s čímž byste se nemuseli ztotožňovat díky jiným názorům), ale to by bylo na hodně dlouho. Při čtení předsudků (hlavně prvního seznamu) jste si možná řekli: „Ale vždyť je to pravda!“ Nebo (a doufám, že vás bylo více ) jste si řekli: „To je ale blbost!“ Nebo jste byli chytřejší a v duchu jste prohlásili: „Možná u některých / někdy.“

Druhý seznam by snad ani neměl existovat. Pevně věřím, že čtenáři mého blogu nemají takhle dlouhý seznam věcí, u kterých si myslí, že jsou „divné“, alespoň ne negativně. Natož říci, že pokud někdo je / má / dělá některou z těchto věcí, tak nepatří do společnosti, to je prostě vyloženě hloupost.

Předsudky se také často překrývají s názory každého z nás, či z nich vychází. Dá se říci, že předsudek je vlastně názor, i když třeba nepodložený. Můžete slýchat vtipy o blondýnách, často zaměřené na jejich nízkou inteligenci. Ale znáte ve svém životě opravdu dostatečný počet blondýn na to, abyste mohli říci, že jsou opravdu hloupé? Podobně pokud si myslíte, že Cikáni (chcete-li, Romové) kradou, ať už vás jeden z nich kdysi okradl nebo jste o tom jen slyšeli, opravdu vás okrade každý z nich, kterého potkáte, a bude mít příležitost? Myslím, že opravdu ne.

Velká chyba u předsudků je také ta, že i když mohou být (statisticky) pravdivé pro většinu členů té dané skupiny (teď berme v úvahu předsudky o lidech), tak to neznamená, že jsou pravdivé u všech a rozhodně je chyba je tak používat. Například když jde proti mě po chodníku muslim, nebudu se mu vyhýbat obloukem jen proto, že „má určitě pod vestou napěchované trhaviny“. Nebo se nebudu bát ovládat počítač, nebo například pračku, protože si myslím, že je to složitý stroj, a raději si to nechám vysvětlit nebo si přečtu návod. A když budu vysvětlovat blondýně nebo černovlasému klukovi, jak se takový stroj obsluhuje, tak to budu oběma vysvětlovat stejně, aby se kdyžtak zeptali, a ne podle jejich „předpokládané inteligence na základě pohlaví či barvy vlasů“. Nebo když budu hledat zaměstnance na pozici pracovníka skladu a přihlási se mi muž i žena, tak nebudu upředňostňovat na základě pohlaví, ale raději si oba účastníky „vyzkouším“.

Jak jsem už psala, předsudky nemusí být jen špatné, mohou být dobré, kladné, něco jako: „Děti jsou hodné.“ Což ale také nemusí být vždy pravda. No a abych nezapomněla, předsudky o lidech mohou být na základě pohlaví, rasy, náboženského vyznání (víry), vzhledu, politické příslušosti, atd. Vlastně je to velmi podobné diskriminaci, která má s předsudky hodně společného a dá se říci, že z nich vychází. Diskriminace je hodně špatná věc, ale teď zůstaňme u předsudků.

Co je na předsudcích asi úplně nejhorší? Když podle nich soudíme ostatní. Předsudky nám sice usnadňují život tím, že vytváří zjednodušený model světa / společnosti / života v oblastech, které zatím neznáme, ale tento model je velmi zkreslený. Předtím, než začneme někoho soudit, byť jen ve své hlavě (ty jsi „toto“, takže určitě jsi „takový/á“ a „takový/á, …), tak bysme si měli o dané skupině (případně věci, zvířeti, činnosti, …) zjistit více a ideálně se s tím seznámit prakticky (např. se seznámit s takovými lidmi, apod.) Až potom soudit a nebo nesoudit vůbec.

Zajímavé například je, že slýchávám / vídávám pomluvy směrem k homosexuálům (potažmo bisexuálům, zaměřené na předsudcích). Zajímavé, že pomlouvají spíše lidi, kteří nikoho z dané „skupiny“ pořádně neznají, kdežto když se zeptám někoho, kdo několik homosexuálů zná, většiou mi řekne, že jsou to úplně normální fajn lidi. A to samé si myslím i já. A líbání / objímání homosexuálů veřejně na ulici? Nechápu, jak to někomu může připadat nechutné? Mě to přijde spíše roztomilé – a hlavně – láskyplné.

Každý, kdo se chce stát lepším, by se měl zamyslet nad předsudky. Nad tím, že nemusí být vždy pravdivé a hlavně nad tím, zda podle nějakých předsudků nesoudí jiné. A pokud ano, snažit se tyhle předsudky odstranit, nebo alespoň nepoužívat. Sama na sobě v tomto směru pracuji a není to lehké. Ale musím říci, že jsem už docela pokročila, přestože některé hluboce zakořeněné předsudky musím občas zahnat vlastní myslí. A když slyším předsudky ostatních lidí kolem mě, těší mě, že si můžu říci: „Nejsem jako oni!“

Přeji úspěšný boj s předsudky, ať už s těmi vlastními, nebo s těmi od ostatních.