V posledním díle našeho příběhu vám (vlastně Aëldarovi) Eressëa poví, jak to vlastně s Eldoriathem bylo.
„Tak tedy.“, začala Eressëa, „Když Elemona shromáždila dost elfů či půlelfů k založení města, vybrali si jakousi volnou louku, kde začali stavět své domky ze dřeva a různých přírodních materiálů. Nejdříve se podobala spíše takové malé mýtině či osadě. Město, nebo tenkrát ta osada, měla být útočištěm především právě pro půlelfy, kteří museli jinak žít mezi lidmi, aby mohli žít ve svém přirozeném prostředí. Myšlenka to byla dobrá, jenže bohužel, ani v elfím životě nic není dokonalé.
Obyvatelé Eldoriathu, především zakladatelé, žili nějaký čas relativně spokojeně ve svých domcích, dokonce k nim později přišlo i několik skutečných elfů – tedy těch, kteří se narodili mezi elfy, a odjakživa tak vypadali. Městečko se postupně rozšířilo i mezi stromy, které samozřejmě elfové kvůli místu na stavby nikdy nekáceli, dokonce se objevilo i několik domků postavených v korunách větších stromů. Postupem času se ale původní obyvatelé začali odcizovat. Jelikož elfů nebylo zrovna moc, navzájem se znali a už pomalu docházela témata, o čem by se mohli bavit, a také se jim začalo stýskat po jejich původním životě. Někteří z města odešli, jiní upustili od elfského stylu života, a začali žít spíše jako lidé. I když stále bylo hodně těch, kteří se svého elfství nevzdávali a drželi, celková morálka a úroveň v městečku klesala. Všichni obyvatelé nežili v souladu s přírodou, jako elfové žijí, a celkově se chovali jinak. To byl začátek konce elfského Eldoriathu.
Obyvatelé přicházeli, někteří se změnili, odcházeli či zůstávali, někteří se chovali jako elfové, někteří bohužel ne. Ale nejen hrstka ze zakladatelů, ale i někteří nově příchozí, se stali věrnými zastánci elfí kultury. Přestože se jiní obyvatelé chovali hloupě, elfové neměli to srdce je z města vyhnat. Což byla možná chyba, možná ne. Každopádně nějak přežívali, než do města zavítali Zlí lidé.“
„Zlí lidé?“ pohlédl tázavě Aëldar.
„Ano, Zlí lidé.“, pokračovala Eressëa, „Jednoho dne přišli do města, a zavolali si vůdce města k sobě. Tenkrát to stále byla Elemona, i když město už bylo hodně rozrostlé a leccos se od jeho založení změnilo. Když k nim přišla, sdělili jí něco ve smyslu, že jsou majitelé téhle louky a lesa, a že se oni všichni musí odstěhovat pryč. To se samozřejmě Elemoně ani elfům nelíbilo, a na její stranu se postavila většina obyvatel, především těch elfích, co také žili plně elfským životem. Byli na svoje město hrdí, a nechtěli ho za žádnou cenu opustit. Vybudovali ho přeci oni, a nikomu jinému nepatří! Lidské zákony byly ale jiné. Lidé nechápali elfské smýšlení, a naopak. Poté, co Elemona jejich záměr odmítla, začali vyhrožovat, že je budou muset vyhnat násilím, protože porušují kdovíjaký zákon. Poté odešli.
Den nato nakráčelo do vesnice komando ozbrojených policistů. Nějak tak se jim mezi lidmi říká, jestli se nepletu. Něco jako armáda bojovníků, jenže tito měli jen nějaké stejnokroje, nikoliv zbroje z kůže či z kovu, a bylo jich vcelku málo. Ti zodpovědní elfové si pro jistotu po včerejší návštěvě připravili luky, šípy, dýky a jiné zbraně, pro všechny případy. Elemona již od rána nosila sebou luk a toulec se šípy, a samozřejmě opasek s dýkou na blízkou obranu, který nosila téměř všude. Ostatní to bohužel nechávali napospas osudu. To byli ti, kteří se chovali neelfsky, a osud města jim byl víceméně ukradený. Ta směšná hrstka lidských bojovníků, ačkoliv tak nevypadali, nakráčela doprostřed města, a jeden z nich začal číst nějaký papír: ‚Dle soudního rozhodnutí, prosím všichni ihned opusťte tuto osadu!‘, ve skutečnosti to bylo delší, ale tohle bylo smyslem. Elemona ale odmítla odejít: ‚Nikam nepůjdeme! Tohle je naše město, sami jsme si ho vybudovali, a nebudeme ho kvůli nějakým lidem opouštět!‘, odpověděla jim.
Načež oni vytáhli nějaké zbraně, říkali jim pistole, namířili na elfy a jednoho po druhém je začali vyvádět z domků. Zvláštní bylo, jako by na většinu obyvatel zapůsobilo nějaké kouzlo, načež se nechali odvést víceméně dobrovolně, bez jakékoliv obrany! Bylo to opravdu zvláštní, jakoby byli omámeni, i ti co měli zbraně jich nepoužili, a několik jich také uteklo samo. Zůstali jen ti, kteří se hrdě hlásili k obraně města, nejvěrnější elfové a půlelfové, a samozřejmě samotná Elemona. Ti zatím připravili své luky a jiné zbraně k útoku. To jejich ‚kouzlo‘ se jich nijak nedotklo. Možná proto, že byli na vyšších místech nebo skrytí za překážkami, ale taky možná proto, že to byli ti neoddanější obránci.
Lidé je vyzvali, aby se vzdali, ale elfové opět odmítli. Načež ti Zlí lidé použili svých střelných zbraní. Byly bohužel podobně rychlé, jako elfské luky, proto některé elfy zranily. Nato několik šípů proťalo lidské bojovníky. Strhla se ač krátká a malá, tak krutá a krvavá bitva, kde bylo zraněno několik elfů i lidí, a snad i zabito, sama nevím. Elfové se bránili a bránili své druhy, avšak zuřivost, necitelnost a krvelačnost těch Zlých lidí byla horší. Elemonu také jeden zasáhl, ač do koženého brnění, i tak ji to odhodilo, zamotala se a spadla z patra menší strážné věže na zem. Tam se nad ni postavil jeden ze Zlých lidí a namířil na ni svou zbraň. Elemona však byla pohotová, vytáhla svou dýku a jedním pohybem přejela člověku čepelí přes obličej. Naštěstí nestihl vystřelit, ale chytl se za obličej a oddálil se od ní. Elemona nečekala a vpálila mu dobře mířenou ránu z luku přímo do srdce.
On padl, ale ji chytli další dva jeho spolubojovníci, kteří se mezitím vypořádali s dalšími elfy. Už se nemohla bránit, jelikož ji rychle spoutali. Nezabili ji, ale možná něco horšího. Uvrhli ji do lidského vězení. Nějak záhadně se dostaly ven její zápisky z vězení, kde popisuje, jak je to tam kruté. Nejen strážní, ale hlavně vězni se k sobě chovají naprosto hrozně. Bezdůvodně si navzájem škodí, bijí a ubližují si. Navíc v cele neměla ani kousek přírody. Nikdo už neví, jak tenkrát zemřela, ale podle toho co napsala, zemřela žalem. Naposled napsala, že to nemůže mezi těmi lidmi vydržet, že už nemůže dál takhle žít, že se loučí se světem s pocitem, že je všechno ztraceno.“
„To je velmi smutné.“ pokýval hlavou Aëldar.
„Je.“, potvrdila Eressëa a pokračovala, „Potom to šlo všechno z kopce. Eldoriath bylo už docela velké městečko, alespoň na elfí poměry, tak si lidé řekli, že si tam vybudují vlastní. A co z toho po více než půl století vzniklo, jsi viděl venku. Jediné, čeho se lidi příliš nedotkli, je tenhle park. A to díky tomuto stromu, kterým jsme prošli. Nějakou dobu po založení Eldoriathu ho zasadili společnými silami samotní elfové, a starali se o něj. Obdařili ho kouzly, takže mohl přežít až do teď a také se na požádání otevřít. Mimo to ale tak nějak odpuzuje lidi, takže je nenapadne strom podříznout a ani kolem něho se pohybovat v určité vzdálenosti… Proto je tenhle park téměř jediným kusem přírody, který v Eldoriathu zůstal. Takové kouzlo mu ale elfové nedali. Myslím, že strom začal takový být až po tom útoku Zlých lidí na Eldoriath.“
„Tak teď už to chápu!“, svitlo Aëldarovi, „Proto ten zvláštní pocit, ta energie, vždyť tenhle park je vlastně jediným původním elfským výtvorem v tomhle městě! A asi jedním z posledních na světě!“
„Přesně tak! Teď už jsi to pochopil.“ usmála se Eressëa.
„To je tedy smutná historie.“ sklopil smutně hlavu hraničář, „Elfové se tak snažili, a lidi jim to všechno sebrali a zničili.“
„Skoro všechno. Jen tenhle park zůstal. Ale máš pravdu. Lidi jsou hrozní. Alespoň někteří.“ potvrdila Eressëa.
„Ale když tak o tom přemýšlím, elfové tenkrát mohli vyhrát. Kdyby nepodlehli. Kdyby nepřestali být elfy a kdyby šli proti těm Zlým lidem tvrdě. Zlo je zlo a musí se potlačovat!“ řekl až téměř bojovným tónem Aëldar.
„Máš pravdu, ale ono není lehké být půlelfem. Půlelfové v sobě mají elfa i člověka, a často v jejich duši tyto části bojují. U některých nakonec převládne ta elfí, u některých lidská. Třeba v Elemonině případě byla daleko silnější ta elfí. V těch, co z města odešli a nebo elfy zradili, převládla spíše ta lidská. A tak jako tak, půlelf nikdy nemůže být naplno člověk, ani naplno elf, a často se vzniklé nedostatky projeví právě v krizových situacích.“
„Aha takhle… Díky, jsem zase o něco chytřejší.“ usmál se Aëldar.
„Nemáš vůbec zač. Ráda se podělím o své vzpomínky a historii Eldoriathu s těmi, kdo ještě neztratili víru v elfí svět.“
„A nikdy neztratí. Pověz mi, to jsou tvoje vzpomínky? Takže… Takže ty jsi byla také ve starém Eldoriathu?“
„Nebyla, ale vím, co jsem slyšela, viděla a četla. Byla jsem tak nějak předurčena k tomu, abych chránila památku Eldoriathu, především tenhle park. Narodila jsem se kousek odsud, ještě když tu stál les, který obývali elfové. Ten později vykáceli lidé.“
„Zatracení lidé!“, pronesl nahněvaně Aëldar, „Připadá mi to opravdu jako zlo, co dělají. Nebýt jich, mohli jsme tu všichni dnes žít společně v míru.“
„Víš, všichni lidé nejsou zlí. Jsou ale přinejmenším divní. Ti zlí jsou většinou na vůdcovských pozicích, protože jsou průbojnější, a mají uznání u ostatních, dokonce i u některých z těch dobrých. Říkají tomu respekt. Je to podobné jako u vlků, vůdce smečky bývá ten nejprůbojnější a často nejzlejší. Zatímco elfové mají úctu k těm, kteří dodržují elfskou morálku a hodnoty. Takže například vůdcem v Eldoriathu by se v žádném případě nemohl stát nikdo z těch, kdo se začali chovat byť jen trochu jako lidé. Elfové by ho jako vůdce nepřijali. Dále, lidé jsou narozdíl od nás nejednotní, a ruku v ruce s tím také bojácní. Občas se jim nelíbí záměry jejich vůdce, ale nepostaví se proti tomu, i když je jich hodně. Za to elfové jsou v názorech dosti jednotní, ale přeci jen, kdyby se neshodli s vůdcem, neuposlechnou ho, a tím to končí. On je pak nemůže nutit, aby udělali co on chce, jinak se od něj odvrátí zbytek elfů, co mu byli věrni. Naštěstí se to ale většinou nestává, jak jsem řekla, elfové jsou většinou dosti jednotní v názorech.“ zakončila Eressëa.
„To ano, elfové jsou v mnoha ohledech lepší, než lidé.“ doplnil Aëldar.
Poté dopil poslední doušek čaje z šálku, odložil ho zpátky na tácek a zvedl se. „Já už půjdu.“
„Už odcházíš?“ zeptala se s podivem Eressëa.
„Ano, přicházím z neznáma a budu putovat zase do neznáma. Nikdo neví kam. Kdybych někoho potkal, mám mu od tebe vzkázat nějaké poselství?“
„Ano, to bys mohl. Elfům vzkaž, ať více chrání svou hrdost a bohatství, ať jdou tvrději a přísněji proti těm, co by chtěli zničit nebo zcizit jejich majetek, či především samotnou přírodu. Lidem vzkaž, ať nejsou krutí na ostatní bytosti, ani sami na sebe. Ať se na sebe podívají a udělají si mezi sebou pořádek. A také, ať jsou ohleduplní k přírodě. A ostatním bytostem… ať se mají rádi a zbytečně se navzájem neutlačují.“
„Dobře. Když s někým budu mluvit, vyřídím.“
„Stejně nevím, jestli to ještě v téhle době není zbytečné. Podívej se na dnešní svět. Elfů je jako šafránu, spíš ještě méně, a ti lidé, myslíš že jsou šťastni? Podívej se na ně, jak pobíhají ulicemi Eldoriathu. Podívej se na jejich ustarané obličeje, plné nervozity, spěchu a bez špetky dobré nálady. Je tohle nějaké vítězství? Přijde mi, že ani nežijí, že jen pracují a spěchají. Kdyby jsme tu žili spokojeně vedle sebe, tak jako před mnoha stoletími, či snad dokonce tisíciletími, společně chránili přírodu, tu, která nám dala život, nebyl by ten svět hned lepší?“ pohlédla na Aëldara ztrápeně Eressëa.
„Máš pravdu, ale nikdo nikdy neví, odkud přijdu a kam přijdu, a to ani v čase.“ mrkl na ni.
Eressëa se usmála.
Aëldar odešel z doupěte pod stromem v doprovodu Eressëy, z parku a z města pak už sám. Opět je tím osamělým poutníkem s pláštěm, kápí, batohem a holí. Opět se rozpršelo. A z Eldoriathu odchází poutník, hraničář Aëldar, někam do neznáma…
Konec příběhu.
