Odmalička uzavřená. Uvězněná. Lidmi okolo. Ve svém vlastním těle. Jak oheň ve vzduchoprázdnu. Ach, cítí samotu, velikou. Jenže není, kdo by pomohl. Musí být taková, ne jiná. Závislá. Uvězněná.
Jak plyne život, snaží se vzchopit. Vstát z prachu a bojovat. I přes klacky, co jí život hází pod nohy. Přes všechny překážky, stále znova a znova, vstát a jít dál. Trocha skromné odvahy jí dodává sílu. Jde dál a dál. Její duše, chtěla by vzlétnout. Stoupá vzhůru, vzkvétá. Konečně našla smysl života. Konečně je šťastná.
Chvílemi však obklopuje jí beznaděj, velký smutek. Však nyní už návaly smutku zvládá lépe. Nejsou tak dlouhé, intenzivní. Vypadá to, že se její život stává lepším, mnohem lepším.
Ovšem nic netrvá věčně. Slábne. Její tělo jí zradilo. Je jí špatně. Nemůže dýchat. Cítí se hůř a hůř. Měla velké plány, chtěla dělat tolik věcí! A nemůže. Zase se propadá do studnice smutku. Opět musí. Uvězněná. Její duše, chtěla by vzlétnout. Znovu a znovu. Nepoddat se tělu, nepoddat se smutku. Jít dál. Být lepší, být šťastná.
A po sté si opět říká: Proč zrovna já???
P.S. Článek psán z proudu čistého smutku. Jestli ho nechápete, nechte ho být.