Měsíc: Prosinec 2012

„Pantalyë, yára alda, fainunyë órënna.“ pronesla Eressëa, dotýkajíc se rukou kůry starého stromu. Náhle se v jeho kmenu, na místě, kde se stromu dotýkala, začala tvořit jakási puklina, která se postupně rozšiřovala, až vytvořila ve stromu dutinu, do které se dalo vejít. Vešla tedy dovnitř a Aëldar ji následoval.

Uvnitř stromu bylo místo sotva pro tři nebo čtyři elfy, uprostřed byl kruhový otvor, do kterého byl spuštěn provazový žebřík. Eressëa po něm sešplhala dolů, do jakési podzemní místnosti, a Aëldar ji opět následoval. Mezitím se kůra stromu uzavřela.

Po několika desítkách stupňů žebříku konečně stanuli na podlaze menší podzemní místnosti.

„Tak, tohle je mé elfí doupě.“ rozhodila rukama Eressëa.

„Hmm, nevěděl jsem, že elfové žijí takhle, v podzemí, tedy snad kromě Temných.“, pronesl zamyšleně Aëldar, „Tvoje krása je obdivuhodná, když žiješ v podzemí, kde se k tobě nedostane ve dne sluneční svit a v noci třpyt hvězd a měsíce.“

„Abych pravdu řekla, nepřebývám tu moc dlouho.“ odpověděla, „Často se procházím parkem nebo pobývám v koruně stromu. Tady je ale jediné místo, kam lidé nedohlédnou, jediné, o kterém vím jen já. Občas se tu ukrývám, a mám tu všechny svoje věci.“

Aëldar zjistil, že její podzemní příbytek neskýtá pouze tu jednu místnost, ve které byli. Byly z ní průchody i do dalších místností, tvořily jakýsi podzemní byt, podobný těm v nadzemních domech. Všechno bylo však dostatečně vysoké, že by se tam vešel i urostlý Vysoký elf. Eressëa provedla Aëldara přes jakousi kuchyňku až do obývacího pokoje, kde mu naznačila, aby se posadil.

„Dáš si čaj?“ zeptala se ho.

„Velmi rád.“ odpověděl Aëldar s úsměvem.

Eressëa se tedy vrátila do kuchyňky, uvařit dva čaje. Aëldar mezitím seděl v obývacím pokoji a prohlížel si místnost kolem sebe. Ač byla převážně z hlíny, úhledně uhlazené na podlaze i na stěnách, občas prorostlé nějakými kořínky, vypadala příjemně. Stejný strop jako stěny a podlaha byl sem tam prorostlý silnějšími kořeny, nejspíše z toho velkého stromu nebo jiných stromů. Místnost byla příjemně osvětlena svíčkami, které nejspíš nebyly obyčejné, protože tu asi hořely dlouho a přitom nevyhořely, ani nevyčerpaly vzduch, který se zdál stále čerstvý. V místnosti byl různý dřevěný nábytek, který se jen tak nevidí. Přestože byl jistě už staršího data, nebyla na něm ta léta vidět, jelikož si zachovával svou svěžest a lesk. Byly do něj ručně vyřezány všelijaké ozdoby, což bylo něco, co obyčejní lidé již řadu století nedělali.

Místností se rozlinula vůně bylinkového čaje. Eressëa nesla podtácek se dvěma šálky, který postavila na stůl před Aëldara.

„Děkuji.“ usmál se a vzal si šálek.

„Je ze zvláštní směsi bylinek. Myslím, že ti bude chutnat a posilní tě.“ řekla Eressëa a také si vzala šálek.

Po chvíli mlčení a ochutnávání čaje Eressëa opět promluvila:

„Tak ty jsi chtěl vědět, proč je tenhle park takový zvláštní. Abys to pochopil, budu ti vyprávět o celé historii Eldoriathu, od jeho založení.“, a s těmito slovy začala elfka své vyprávění. „Eldoriath byl založen někdy na počátku dvacátého prvního století lidského letopočtu. Za vznikem tehdy stála elfka jménem Elemona … ehm, nevzpomínám si na celé její jméno. V této době totiž žili nejen elfové v lesích a na různých jiných místech, kteří se uměli na ochranu před lidmi dobře skrývat. Žilo tu také hodně, řekněme půlelfů, mezi lidmi. Byli jiní, než lidé, ale taktéž jiní než elfové, a jelikož se narodili mezi lidmi, neuměli žít jako elfové. Jelikož si nerozuměli s lidmi, a zároveň nemohli žít mezi elfy, napadlo tenkrát Elemonu založit elfí, nebo mohli bychom říci půlelfí město. Ano, tušíš správně, Eldoriath je původně elfí město.“ Eressëa se odmlčela.

„Kdo byla vlastně ta Elemona?“ zvědavě pohlédl Aëldar na Eressëu.

„Elemona? Já ji neznala, ale hodně generací si o ní předávalo zvěsti, přeci jen, byla to zakladatelka. Říkalo se, že se objevila kdysi na internetu, to je taková věc, která lidem umožňuje spojit se na dálku. Našla si tam jiné elfky a elfy, většinou to tedy byli půlelfové a půlelfky. Kdybych ti je měla popsat, většinou vypadali jako lidé, dokonce ani uši neměli špičaté. Měli však elfí duši, takže měli rádi věci jako elfové a často se i podobně chovali. A mimo to si většinou přáli vypadat jako elfové a moci tak žít – i když většina pak zvolila cestu lidského stylu života, o tom později.

Elemona kolem sebe shromažďovala své elfí přátele, s nimiž později společnými silami vybudovali městečko Eldoriath. Není známo, z čeho název vznikl, jedině snad, že by mohl mít nějakou souvislost s elfským slovem Elda, což znamená Vznešený elf. Zvláštní ale je samotný Elemonin původ. Občas se jí říkalo ‚Elfka bez minulosti‘. Její rodiče nikdo neznal, možná sama ona ne. Její minulost byla zahalená v temnotě a mlze, sama si na to, co se stalo dříve, nepamatovala. Podle své výšky, vzhledu a některých vlastností si říkala Vysoká elfka, ale nikdo s jistotou nemůže říci, zda měla mezi svými předky Vysoké elfy. Byla však jedna z nejodhodlanějších pro elfský život, a jedna z těch, kteří vydrželi nejdéle.“

„Vydrželi co?“ opět se zeptal hraničář.

„Vydrželi odolávat náporu lidského světa. Víš, v té době byli lidé už značně, řekněme, v přesile. Jejich způsobem života a chováním utlačovali přírodu, a tím i samotné elfy, jelikož jsou, dá se říct, jakýmsi ztělesněním přírody. Mimo to, půlelfové, o kterých mluvíme, ‚balancovali‘ na pomezí mezi elfským a lidským životem. Ačkoliv dříve stáli na straně elfů, stále se více a více z nich postupně přidávalo k lidem. Elfové nikdy nechtěli být nepřáteli lidí, ale uznej, že toto se velmi podobalo ošklivému zlu.“ pohlédla Eressëa na Aëldara.

„To tedy ano.“, odpověděl Aëldar. „I když jsem člověk, jsem asi jeden z mála, který soucítí s elfy. Myslím, že Eldoriath bylo za svých starých časů velmi krásné město!“

„To tedy bylo“ potvrdila jeho domněnku elfka.

„Mohu si přisednout?“ zeptala se dívka poutníka.

„Jistě“ odpověděl svým laskavým hlubokým hlasem.

„Přicházíš zdaleka?“ opět se zeptala.

„Zdaleka i z nedaleka. Prošel jsem spoustu zemí a krajů, vzdálených i blízkých, minulých i přítomných. Jsem samotářský cestovatel co šlape světem cestami i necestami.“ neurčitě odpověděl poutník.

„Ach. Taky jsem samotářská, chráním tenhle park, a jsem celkem ráda, když sem lidi nechodí.“ napůl smutně konstatovala dívka.

„Ty tu bydlíš?“ pozdvihl obočí poutník, tušíc něco, co si nechával pro sebe.

„Ano, bydlím.“ odpověděla jistě, ale přitom záhadně.

Poutník jen tiše pokýval hlavou a znovu se ponořil do svých myšlenek.

Po chvíli znovu promluvil: „Pověz mi něco o tomhle městu. Je to zvláštní místo.“

„No, není tu nic zajímavého.“ začala, „Spousta ulic a domů, spousta obchodů, nějaké ty hospody, kavárny, salony a jinak spousta aut, spěchu a lidí. Trochu to tu znám, i když se nejraději zdržuji v parku. Chceš někam zavést?“

„Ne, to ne, ale víš…“ na chvíli se odmlčel, „Připadá mi tohle místo takové zvláštní, tajemné. Cítím, že není takové, jako vypadá.“

Dívka se na něj zamyšleně podívala. „Cítíš to od chvíle, kdy jsi přišel do města?“

„Ne, vlastně, abych pravdu řekl, cítím to jen tady v parku. Je to ale zvláštní. Všude kolem ruch, spěch, šeď, a když jsme přišel sem, vše se zdálo najednou jiné. Život v zeleni, v rostlinách, větší klid než okolo…“ poprvé nadšeně promluvil poutník.

Nyní dívka tiše pokývala hlavou a chvíli mlčela.

Chvíli tak seděli, naslouchali šumění deště a větru ve větvích stromů a na trávě, pozorovali park kolem sebe a přemýšleli.

„Chceš-li se tedy dozvědět více o městě a o jeho historii, pojď se mnou.“ nabídla mu posléze dívka.

Poutník přikývl a zvedl se. Ona ho vedla parkem na jisté místo, přičemž přemýšlela, jestli mu má ukazovat své tajemství, a jak zjistit, jestli mu může důvěřovat. Nemusela ale přemýšlet dlouho. Zastavila se v místě, kde bylo kolem spoustu keřů a uprostřed jeden velký, starý, ale přitom svěže vypadající strom.

„Quetilyë Eldalambenen?“ zeptala se ho najednou jiným jazykem.

„Tancavë!“ odpověděl poutník klidně a s úsměvem.

Dívka mu oplatila úsměv a rozhlédla se opatrně kolem. Park byl naštěstí vylidněný, a vysoké keře okolo bránily dohlédnout komukoliv z větší dálky. Pomalu si sundala věneček a šátek z hlavy. Tím si rozpustila vlasy, které jí nyní sahaly až do pasu, a poutník pochopil, ač nad tím dříve nepřemýšlel, proč ho nosila.

Dívce mezi vlasy vyvstávaly dvě krásně špičaté uši. Z rozpuštěnými vlasy a jejíma ušima vypadala mnohem krásnější, navíc nyní ji na tvář dopadaly sluneční paprsky, jelikož přestalo pršet a nebe se vyjasnilo. Usmívala se na něho a on na ni. Byla to elfka. Bála se prozradit svoje tajemství, které skrývala před světem lidí. Přestože cítila z poutníka zvláštní pozitivní energii, přesto se chtěla ujistit, že mu může důvěřovat. Elfí jazyk jí přesvědčil.

„Nályë vanima!“ ocenil ji poutník.

„Hanta!“ poděkovala mu elfka.

Poté si poutník sundal kápi. Už nepršelo, takže ji nepotřeboval, ovšem odložil kromě ní, hole a batohu také svůj plášť. Pod ním ale neměl oblečení, co mívají běžní lidé. Jeho košile se zvláštně blýskala, jako by to byla snad dávná elfská zbroj či něco podobného. Elfka si nebyla jistá, zbroje už se řadu století nevyráběly. Jinak jako elf nevypadal, ale každopádně, pokud neměl elfí předky, měl s nimi přinejmenším něco společného.

„Jsem Aëldar, hraničář a přítel elfů!“ představil se poutník.

„Já jsem Eressëa, jedna z posledních přeživších vznešených elfek!“ představila se mu na oplátku elfka. Poté poodešla k velkému stromu, a stoupla si k němu ze strany, kde byly okolní keře nejhustší.

Nepříliš vzdálená budoucnost. Píše se rok 2552 podle lidského kalendáře. Do města Eldoriathu přichází poutník z neznáma, osamělá bytost bloudící napříč světem. Oblečený v hnědočerném plášti s kápí, jenž ho chrání před šedým deštěm, s batohem na zádech, v ruce držíc dřevěnou hůl, o kterou se opírá. Těžké pevné boty na jeho nohou dávají znát o cestách, které prošel, o mnoha krajích, které navštívil.

Ulice Eldoriathu jsou lemované vysokými panelovými domy, pokryté šedočerným asfaltem a plné aut a uspěchaných lidí. Chodníky jsou zaplavené deštníky, jak se lidé snaží chránit před deštěm, po prosklených stěnách budov jemně stéká voda. Poutník se prochází těmito ulicemi. Připadá si tu jako cizí, lidé se kolem něho míhají a často na něj podivně zírají.

Po chvíli bloumání dorazil na místo, které je jedno z mála, kde ještě rostou zelené rostliny. Malý park uprostřed města mu připadá jako oáza v poušti šedého betonu všude okolo. Usedl na polstrovanou lavičku, která navzdory dešti nebyla promáčená. Věděl, že to není žádné kouzlo, nýbrž zřejmě vynález lidí.

Osamělý poutník sedí na lavičce v parku, kolem padá šedý déšť a park vypadá jako živá zeleň v mrtvé šedi, navzdory tomu se ale lidé v parku moc nevyskytují, nýbrž spěchají onou šedí. Park ale není zcela opuštěný. Opodál se prochází jedna mladší dívka. Nevypadá jako ti uspěchaní lidé tam na ulici. Má na sobě dlouhou zelenou sukni, šněrovačku hnědé barvy, kolem hlavy šátek, či spíše na hlavě, na kterém spočívá věneček z květin. Kolem pasu má též šátek zelené barvy a je úplně bosá.

Poutník nezůstane bez jejího povšimnutí. Nejen že nevypadá tak nudně, jako ostatní obyvatelé města, ale její šestý smysl jí říká, že to nebude jen tak obyčejný člověk. Přišla tedy pomalu k němu. Poutník byl zahloubaný v myšlenkách se skloněnou hlavou, přes kterou měl přetaženou kápi. Když se však přiblížila, vzhlédl. Jakoby cítil její přítomnost, protože její kroky nebyly, zvláště v tom dešti, vůbec slyšet, a zatažené nebe bránilo slunci osvítit její postavu, aby vrhala viditelný stín.

„Ahoj!“ pozdravila ho. Její hlas zněl krásně, jemně, téměř dětsky a zvonivě.

„Ahoj.“ odpověděl jí hlubokým hlasem, na němž byla znát jeho prožitá léta.