Pro dnešní (po menší pauze v psaní) článek jsem si vybrala jako téma (po dlouhé době vlastní) úvahu o tom, co je v životě správné a jak to poznat. Je to „jen“ úvaha, takže nečekejte řešení, které já sama občas marně hledám.
Při mých občasných úvahách, rozjímáních o životě jsem přišla mimojiné na tuto otázku. Co je správné?
Když jsme unavení, je správné jít spát, abychom si pořádně odpočinuli, přestože máme na stole nedodělaný domácí úkol do školy nebo projekt do práce a dodělat to ráno, anebo je správné to dodělat a vyspat se méně, třeba i nedostatečně?
Je správné pustit na sedadlo v MHD staršího člověka, než jsme my, i přesto, že nás o to nepožádal a že nás (např. po pracovním dni) bolí nohy?
Je správné se jít nějak odreagovat v okamžiku, kdy nás domácí práce / úkol / pracovní projekt vážně už nebaví i přesto, že těch úkolů máme více nebo je to větší úkol?
Je správné dělat něco nedůležitého, co nás naplňuje v tomto okamžiku a nebo raději něco, co je důležité pro budoucnost, přestože tuto důležitost nepocítíme hned v přítomnosti?
Je správné číst tuhle úvahu, zatímco byste možná mohli dělat něco užitečnějšího? 
Mohla bych takhle pokračovat snad do nekonečna. Problém je, že neexistuje univerzální návod na to, „co je správné“. Existují zákony (např. zabít člověka je špatné), existuje nepsaná morálka (např. zabít zvíře je špatné), ale ve většině situací musíme uvážit situaci a udělat své vlastní rozhodnutí. Nevěřili byste, jak rozdílné názory mezi lidmi panují a jak rozdílné padají rozhodnutí. Zkuste si například výše uvedené situace představit s několika kamarády, nejspíše se u máločeho všichni shodnete.
Mám-li přidat něco od sebe, povím, jak jsem k této úvaze došla.
Nejsem totiž vůbec sportovní typ, tělocvik byl ve škole můj nejneoblíbenější předmět a tudíž je asi jasné, že jsem nikdy moc nesportovala (procházky nebo občasné dobíhání autobusu mezi sport nepočítám). Mám proti cvičení jako takovému určitý vnitřní odpor, který se mi stále nepovedlo překonat.
Poslední dobou (rok až dva) jsem „vyrostla do šířky“ (kolem 20 kg) a začala se cítit hodně těžká (těžká, ne tlustá, vzhled moc neřeším, a to, že se nemůžu vejít do bundy, co jsem před 20 kily nosila, je mi tak trochu záhadou). Vím o dvou řešeních: a) začít jíst jen málo, b) začít sportovat (brrr…)
No a už asi tušíte, kde je problém: Ač jsem od různých lidí i z desítek přečtených internetových článků zjistila, že sport je docela fajn a že kromě úbytku váhy má i vedlejší účinky jako zvýšení pohyblivosti a dokonce může působit pozitivně na mysl (duše a tělo jsou jako spojené nádoby, kde jedna ovlivňuje druhou – říká se, že i mágové posilují tělo, aby měli silnější duši – mysl – ale to se opravdu jen říká a kdoví, kde je pravda), a že málo jíst není moc zdravé, tak přecijen stále váhám mezi oběma možnostmi. Co je správné? Sportovat, nebo málo jíst? No a takto vznikla tahle úvaha. A já bych si tak přála být (opět) lehká! Kdo ví, jestli jednou touha překoná odpor a nebo se vydá druhou cestou?
Každopádně, abych se vrátila k úvaze – na závěr můžu říci: Rozhodujte se podle vlastního uvážení a svědomí, pokud se rozhodujete vícekrát, vyzkoušejte, po kterém rozhodnutí máte lepší pocit. Spokojený život je založený na dobrých pocitech. Nebo se můžete poradit s jinými lidmi, s kamarády, na internetu, apod. Ale nezapomeňte být ve svých rozhodnutích sami sebou. Aneb. jak řekl jeden moudrý čaroděj: „O tom, jací jsme doopravdy, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“ (Albus Brumbál)