Životní cesta k lepším zítřkům

Mířím k lepším zítřkům, k lepšímu světu, k lepšímu já. Přidáte se?

Je tomu už víc než rok, co jsem napsala článek Na cestě za lepším já. Když mě díky současnému tématu týdne napadlo si ho přečíst, zjistila jsem, že to, co jsem tam psala, stále platí, a to možná víc, než kdy dřív. I když jsou chvíle, kdy ráda odpočívám, relaxuji a jen tak se válím, ve velké části svého volného času se snažím pracovat sama na sobě a zlepšovat se. Krom „relaxačních dnů“, kdy se mi opravdu nechce nic dělat a které mám v průměru tak jednou za týden, se snažím každý den v něčem zlepšovat, vzdělávat se, trénovat, ať už v práci, doma či venku. Snažím se pracovat lépe, vědět a umět více, být lehčí a zlepšovat vytrvalost, a celkově si lépe zorganizovat život.

Další věc, o kterou se snažím, je obklopovat se lidmi, kteří vyzařují pozitivní energii. Jak to poznám? Naprosto jednoduše, mám prostě dobrý pocit, když jsem s nimi v kontaktu, a to nemusí být ani osobní kontakt. Stačí, když sleduji jejich videa nebo dokonce i jen když čtu jejich články. I styl psaní a hlavně obsah ve mě dokáže vyvolat mnohdy velmi dobrý pocit a často, když jdu třeba unavená z práce či mám špatnou náladu, „spojím se“ s někým, o kom vím, že na mě má pozitivní vliv – což může znamenat rozhovor, chat, ale i „jednostranné spojení“ jako sledování videa či přečtení článku od toho člověka – a většinou mi to dokáže doslova zlepšit den. Obklopovat se těmito lidmi ale rozhodně neznamená přestat se stýkat s těmi ostatními. Jen si zkrátka vybírám, s kým trávím většinu svého volného času. Navíc, z některých lidí vyzařuje tak pozitivní energie, že třeba hodina s nimi mě „nabije“ pozitivní energií třeba na den nebo dva.

Často ani nevíme, že jsme někomu třeba trochu zlepšili život, podobně jako ne každý blogger či vlogger / youtuber ví, že zlepšil život mě. A já alespoň tuším, že jsem někomu někdy svými články pomohla třeba i jen trochu zlepšit náladu a to je vlastně ten důvod proč to dělám, proč píšu blog a neukládám si své články třeba jen u sebe v počítači. Netoužím po slávě ani po obrovské návštěvnosti, toužím spíš po tom, aby sem chodili ti, kterým to, co píšu bude dávat smysl a v něčem jim to pomůže.

Když jsme u té životní cesty a lepších zítřků, uvědomuji si, že moje životní cesta je vlastně svým způsobem cestou k lepším zítřkům. Nechci říct, že jsem měla špatné dětství, ale rozhodně to nebyl žádný med. Hlavně co se týče školy, kde jsem se, mírně řečeno, ne vždycky setkala s lidmi, kteří mě podpořili. Přesněji řečeno jsem se setkávala s lidmi, co mi ubližovali. A i když jsem na tom tenkrát nebyla zrovna dobře, poslední dobou zjišťuji, že jsem za to svým způsobem i ráda. Přineslo mi to alespoň zkušenosti, díky kterým vím, jak se cítí někdo, komu je ubližováno. Díky tomu jsem se vlastně i začala víc učit, jelikož jsem chtěla být lepší, než ti, co mi ubližovali a začalo mě to i bavit – především ve chvílích, kdy paní učitelka vyzkoušela téměř celou třídu a pak se obrátila na mě se slovy „Prosím tě, řekni jim to.“ Možná právě tehdy vznikla moje záliba ve vzdělávání, která mi pomohla dokončit inženýrské studium a která trvá dodnes a pomáhá mi se dále zlepšovat. Říká se, že „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ nebo lépe „I zlé věci můžou posloužit dobrému účelu, když v nich to dobré zkusíte najít.“ a také, že „I pád na držku je pohyb vpřed.“ a je vidět, že je to pravda. Přestože jsem se spoustu let snažila přijít na to, k čemu mi byla všechna ta „školní utrpení“, teď jsem na to přišla. Kdo ví, jestli bych se takhle ráda vzdělávala, kdyby se nestalo to, co se stalo? Na základce jsem totiž patřila spíše k těm podprůměrným, ke konci střední školy jsem byla mezi pěti nejlepšími.

V životě jsem si prošla pěti různými školami a teď jsem ve druhé práci. Netoužím ale zůstat dalších 30 – 40 let tam, kde jsem. Mým cílem je najít způsob, jak pracovat méně, přitom toho světu přinést více. Prostě zlepšovat efektivitu své práce tak, jak jsem to popsala, když jsem si dávala toto novoroční předsevzetí. Chci mířit výš a dál, myslet ve velkém a výsledky svého snažení co nejvíce měřit nebo alespoň subjektivně, ale realisticky odhadovat. Tak například, učím se psát všemi deseti na klávesnici, abych mohla ještě lépe a rychleji psát blog. Bez této techniky, tedy s koukáním na klávesnici, jsem psala asi 180 úhozů za minutu, bez koukání (tedy při psaní všemi deseti) jsem zatím asi okolo 100 úhozů za minutu (bez diakritiky o něco více) ale s tím, že se na klávesnici opravdu nedívám a můžu celou dobu sledovat psaný text, navíc to číslo s tréninkem stále stoupá. Subjektivně cítím, že se to začíná „lámat“ a začínám psát rychleji, než předtím už jen proto, že „nelítám“ očima mezi monitorem a klávesnicí, což mi ušetří tisíce desítek milisekund – a to už není málo. Tím to ale nekončí, mým cílem je dostat se přes cca. 400 úhozů za minutu a hlavně přestat dělat překlepy, protože ty zdržují nejvíc – nevím, jestli to není přemrštěný cíl, ale já myslím ve velkém a mířím vysoko.

A co vy, přidáte se? Nemyslím teď zrovna ke tréninku psaní všemi deseti, ale všeobecně ke zlepšování sebe sama – protože to je podle mě ta nejlepší cesta ke zlepšování světa, cesta k lepším zítřkům. Myslím si, že jen člověk, který je v pohodě, může efektivně pomáhat ostatním a zlepšovat tak svět. Když budete chtít, můžete se v komentářích pochlubit, v čem se zlepšujete vy nebo čím zkrátka přispíváte k lepším zítřkům?