Měsíc: Leden 2015

Nějakou chvíli jsem přemýšlela, zda tenhle článek napsat jako příběh, nebo jako klasický článek. Mám vymyšlený dost zajímavý příběh, ale jeho sepsání by trvalo dlouho a měl by být součástí série povídek (kterou už se chystám napsat asi dva roky ) a bez úvodního dílu by to nebylo ono (bez pochopení souvislostí). No a netajím se tím, že kvůli škole (zkouškové období) opět nemám na psaní moc času. Proto, milí čtenáři, je tu další ze „série“ článků na TT z velké části o autorčiným životě a o životě všeobecně.

Snad každý z nás má v životě možnost – a také nutnost – si něco zvolit. Ať u jsou to volby malé, jednoduché, či naopak velké a těžké (což ještě neznamená, že velká volba musí být těžká, a malá že je lehká). Musíme si třeba zvolit školu, obor, který budeme studovat. Pro někoho je to lehká volba, protože už má jasno v tom, co bude v budoucím životě dělat. No a pro někoho to může být těžší. Rozhodnout se, co si dáme dnes k obědu sice také může být lehké i těžké, ale nějak moc velký dopad na život to nemá (ten jeden oběd, jedno rozhodnutí).

Myslím, že nemá cenu tu vypisovat další příklady různých rozhodnutí, která v životě mnoho z nás čekají. Každý ví, které rozhodnutí je pro něj těžké a které ne, které rozhodnutí ovlivní podstatnou část života, a které zdaleka takový vliv mít nebude. Je vědecky dokázáno, že rozhodování mezi více variantami je těžké, vyčerpávající a často vedou k odkládání toho rozhodnutí, pokud varianty, které si máme vybrat, jsou pro nás z našeho pohledu přibližně stejně výhodné. Tento jev popisuje například článek Rozhodovací paralýza na serveru GrowJob. Každopádně bezpochyby je jednoznačně dobře, že máme možnost se rozhodovat. Čím více možností, tím více svobody a tím lepší život. A umět se správně rozhodnout, je umění žít.

Já jsem měla v životě hodně takových pomyslných rozcestí, kdy jsem se musela rozhodnout „kudy dál“. (A nebylo to rozhodnutí, co si dát k obědu. ) Spousta jich byla ohledně školy, vlastně budoucí práce. No a i jiné různé rozhodnutí v životě. A můžu hrdě říci, že žádného svého rozhodnutí nelituji. Nejlepší je, když si jak dobré tak špatné (podle následků) rozhodnutí zapamatujeme, za ty dobré se pochválíme a z těch špatných se poučíme. Díky tomu děláme čím dál lepší rozhodnutí, protože víme, co jsme dříve udělali dobře a co ne.

Zajímavá je ale myšlenka, zda se rozhodnout žít tak, abychom byli produktivní, nebo aby nás život bavil, naplňoval*. Asi nejlépe jsou na tom v tomhle ohledu ti, které jejich práce baví a naplňuje je. Mě třeba moje práce (zatím studovaný obor, ale dřina je to tak jako tak) sice baví, ale nenaplňuje. No a pak když jsem nedávno takovou činností strávila 80 % svého volného času, zjistila jsem, že tohle asi opravdu není pro mě. Buďto to musím nějak nakombinovat (ale vzhledem k tomu, že můj čas je dost omezený, tak to půjde dost těžko, pokud vůbec) nebo školu ukončit. Tedy dodělat tuhle etapu (bakalářské studium) a dál už nejít, přestože jsem dřív chtěla. Nevím co dělat, protože jsem zjistila (při dlouhých dnech prosezených nad semestrálkami), že to asi nakonec nebude můj vysněný obor, protože jsem se začínala cítit opravdu hodně špatně. Ale bojím se, že neexistuje práce, která by mě naplňovala. Nebo snad ano? Nevím o ni.

Stojím tedy na pokraji dalšího životního rozcestí. Pokračovat ve studiu, nebo ne? A když ne, co dělat za zaměstnání? Nebo snad existuje nějaké jiné, alternativní, a daleko lepší řešení? Nevím. A teď, vyber si, Elemono.

* Tím, že vás něco naplňuje samozřejmě nemyslím to, že se napijete nebo najíte. Těžko se to vysvětluje, ale jsou to takové okamžiky, kdy cítíte ohromně pozitivní energii, kdy si ten okamžik naprosto užíváte. Možná by se to dalo přirovnat k okamžiku, kdy se zamilujete.

Zákazy, příkazy, nařízení, napomínání, nadávky, … Kdo něco takového v životě neslyšel? Předpokládám, že jsme to zažili všichni – hlavně od rodičů. Bez zákazů vychovávat děti prostě asi nejde – ale nic se nemá přehánět!

Každý rodič je postaven před (pravděpodobně) nelehký úkol, a to naučit své dítě co smí a co nesmí. Vychovat ho. No a při tom se samozřejmě jen tak nevyhne různým zákazům a příkazům. Což samo o sobě není špatně – špatně je, když tohoto rodič „využívá“ až moc, a snaží se dítě vychovat co nejvíce k „obrazu svému“. Každý z nás je originál, a to znamená, že se svými vlastnostmi a chováním nemusí podobat dokonce ani jednomu z rodičů (já bych mohla vyprávět! ).

Takže bych tímto chtěla říct, že je sice dobré dětem říct, co mají dělat a co ne – nejen dobré, je nutné aby se každé dítě dozvědělo, že je špatné zabíjet, někomu ubližovat (pokud si nezačal), něco ničit, apod. Naopak je dobré mít ostatní kolem sebe rád, pomáhat jim, smát se, učit se, …

Ale co si myslím, že není úplně dobré, vyčítat dětem to, jaké jsou (pokud je to tak nějak v mezích slušnosti*) a co ještě hůř, dávat jim za vinu, že nejsou jako někdo jiný (ať už si dosadíte kohokoliv). A platí to víceméně pro kterýkoliv věk.

„Obleč si něco pořádného, vždyť tohle se dneska vůbec nenosí!“

„Vem si tu lžíci do pravé ruky, podívej, Anička ji taky tak drží!“

„Běž už spát, každý normální člověk v 10 hodin večer už spí!“

„Ten tvůj zelený batoh je hnusný, proč nenosíš modrý?“

A mohla bych pokračovat dále. Tohle jsou příklady toho, co by rodiče dětem rozhodně říkat neměli. Co je špatného na tom, že vaše dítě chodí oblečené např. ve stylu punk? To, že se to nelíbí vám (rodičům) neznamená, že se to nelíbí nikomu. Vy to nenosíte, ale pokud se v tom dítě cítí dobře a líbí se mu to, proč to zakazovat? Proč dítěti nařizovat, ve které ruce má držet lžíci/nůž/vidličku? Tomuto tématu už jsem se na blogu věnovala a stále nechápu, proč někdo vymyslel takovéto „normy“ a hlavně, proč rodiče nutí děti něco takového dodržovat? No a říkat dětem, kdy mají (nejdéle) jít spát, je sice dobré, ale mělo by to být přiměřeně jejich věku (říkat to „dětem“ třeba od 15 let výše, pokud nedělají „bordel“, je podle mě hloupé až zbytečné).

A hlavně, udivuje mě, co lidi pořád mají s tím výrazem „normální člověk“. Pokud vím, tak v ČSN, ANSI ani třeba ISO nic o „normálních lidech“ uvedeno není. No a z mých zkušeností vím, že skoro každý člověk mluví o normálním člověku v podstatě jako o někom, kdo je mu samotnému podobný. I blázen vám stěží řekne, že není normální. Myslím si, že něco jako „normalita člověka“ prostě neexistuje.

A jaké je tedy to zmiňované nebezpečí zákazů? No možná někoho napadne „to, že je děti budou porušovat“. To je možná to nejmenší nebezpečí, pokud neudělají něco fakt špatného. Nebo je můžou, třeba ze srandy, až „Švejkovsky dokonale“ dodržovat. Ale nikoho takového snad ani neznám. Měla jsem na mysli spíše nebezpečí dlouhodobějšího charakteru.

V tom (možná) lepším případě se dítě přizpůsobí a chová se podle představ rodičů, přičemž mu to ani nevadí. Takové lidi bych si dokázala představit, že ve třiceti, čtyřiceti letech stále bydlí u rodičů a jsou tak spokojeni. Ale je to dobře? (Při dnešních cenách nemovitostí by se dalo říci, že snad i jo. )

Nebo se může stát pravý opak – jak jsem říkala, nejsme stejní, každý z nás je originál – a proto dítě může s názory rodičů nesouhlasit. No a pokud se rodič(e) snaží dítě vychovat co nejvíce podle sebe, vzniká konflikt. No a buď se bude snažit rodičům zavděčit i za cenu velkého potlačení svého vlastního já (což je asi ta nejhorší varianta), nebo se od rodičů odcizí a třeba se i brzy odstěhuje (nebo uteče) z domova. Nejspíše ale asi nastanou obě varianty najednou v různém, měnícím se, poměru.

Takže se pak dítě snaží rodičům zároveň (ač si to třeba nepřizná) zavděčit, zároveň žít podle sebe a teď se to v tom (už třeba i dospělém) jedinci pere, a největší úlevou by bylo od rodičů odejít, pokud by byly peníze na bydlení. A přesto je má stále rád(a).

Takže prosím, opatrně se zákazy, příkazy a vůbec s výchovou, pokud jste, či budete, rodiči.

* Mezemi slušnosti mám na mysli především takové to známé přísloví „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“, což v podstatě znamená, že bychom svým chováním neměli omezovat ostatní, především bychom jim neměli nijak ubližovat.

Přiznám se na rovinu. Dnes už bych si život bez internetu nedovedla představit. Možná, kdybych ho nepoznala. Ale internet je suprová věc – pokud ho umíte používat.

Pokud bych internet nikdy nepoznala, můj život by byl asi od základu jiný. Mým nejoblíbenějším místem by byla knihovna, kde bych si hledala informace a vzdělávala se. Dnes na internetu často najdu více informací – ale knihovny a knížky mají prostě své kouzlo, takže tam taky občas chodím. Nemohla bych si tak jednoduše volat a psát s kamarády – mohl by to nahradit telefon, který je ale dražší, než internet, anebo osobní setkání, které není tak rychlé (ale o to lepší). Neříkám, že internet u mě nahrazuje osobní setkání. Nahrazuje telefon a o to více jsem s ostatními v kontaktu.

Používám internet skoro na vše, na co používat jde: Čtení informací (zpráv), komunikace, psaní blogu , vzdělávání, zábava (online hry, videa, poslech hudby, …), atd. Trávím na internetu vlastně hodně času. Co kdyby internet najednou přestal fungovat? Bylo by to zlé. Najednou by tu nebyl blog, kterému jsem už věnovala tolik času a úsilí, nebyly by tu stovky stránek, ze kterých se vzdělávám a stále čtu, nebyl by tu e-mail a vlastně 90 % komunikace, co používám, a spousta dalších věcí. Polovina mého světa by byla pryč, ať to zní tak divně jak jen může…

A co kdyby tu internet nikdy nebyl? Jak moc by byl život jiný? No můj asi hodně. Místo toulání se po internetu bych se asi toulala po světě. Tedy toulat bych se chtěla i teď, ale není na to čas a odvaha. Nejen díky internetu, ale nejvíce času mi momentálně ubírá hlavně studium. Ale nebýt internetu, studovala bych vůbec svoji „vysněnou“ vysokou školu? Těžko říct. Většinu informací o ní (a i o střední škole) jsem našla na netu. Ale některé z nich by se ke mě dostaly i bez něho – prostřednictvím propagačních materiálů, dnů otevřených dveří, atd. Celkově shánění informací by bylo těžké.

A co zábava? No určitě by to bylo něco v nějaké „aktivní“ formě. Asi bych místo běhání po lesích a zabíjení potvor se svojí postavou v RPG hře běhala sama po lesích a… no zabíjet počítačová data je něco úplně jiného, než zabíjet např. zvířata v reálném světě – samozřejmě ne! Raději bych lezla po stromech, to v málokteré hře jde. Nebo místo starání se o svou virtuální farmu na internetu bych zkusila pěstovat opravdové rostliny. V takové hře totiž svoji vlastní vypěstovanou jahůdku opravdu neochutnáte! Dobře, existují i offline hry, které si koupíte v obchodě na CD a hrajete bez jakékoli potřeby připojení k internetu. Ale představa je to zajímavá.

Jak jsem psala, vzdělávala bych se nejspíše v knihovně a komunikace s kamarády by probíhala pomocí telefonu, dopisů nebo osobně. Jen co by asi internet jen tak nenahradilo, by bylo zprostředkování nezávislého zpravodajství. Na internetu si může web se články založit každý – a poskytovat informace, zpravodajství jakéhokoli druhu. Kdežto v televizi, rádiu nebo novinách jsou zprávy často laděné negativně a cenzurované. Internet je pro obě strany (ať se to týče vzdělávání, komunikace či zpravodajství) ve většině případů méně nákladné, než knihy, telefon, televize, tisk, …, což je také jeho velké plus.

Na druhou stranu, abych tu o internetu jen nebásnila, tak má taky své temné stránky. Jak se říká i o jiných věcech, internet je „dobrý sluha, ale zlý pán“. Tím je myšleno to, že nám poskytuje dobré služby, výhody, jak jsem tu už uvedla, ale jakým způsobem s nim zacházíme a jeho služby využíváme, to už si musíme určit sami. Jedná se například o čas. Je důležité, kolik času trávíte u internetu a hlavně co na něm děláte. Chtělo by se možná říct: „Internet mi žere čas.“ Omyl. Každý by si měl sám určit, jak a jak dlouho bude internet používat. Jestli je tento čas stráven smysluplně. Nebo by se možná chtělo říci: „Ty máš co říkat, Elemono, když tu píšeš, jak dlouho u netu sedíš.“ A to není omyl. Ano, jak jsem napsala, sama trávím na internetu mnoho času. Většinu z toho sice smysluplně, alespoň doufám, ale stále by to šlo omezit o ty „nesmysluplné“ chvíle. A o tom se chci taky zmínit.

No, a abych nezapomněla, internet skýtá i další nebezpečí. Důležité je, jak jsem psala, umět ho používat. Třeba když komunikujete s neznámými lidmi, nebo se seznamujete. Můžete narazit na podvodníky, zlé lidi, úchyláky… Nechci to tu moc rozebírat, protože na tohle téma vznikly dva docela poučné „filmy“ a několik kratších videí, takže zájemce o seznámení, zvlášť z řad nezletilých, odkazuji na tuto stránku: http://www.seznamsebezpecne.cz/, kde tato videa najdete. Také často slýchám o podvodech při nákupech na internetu. Tady poradím asi tak toto: Je dobré používat prověřené obchody – buď takové, kde už jste v minulosti bez problémů nakupovali, nebo alespoň takové, které mají na internetu dobré ohlasy – ale myslím tím jinde na internetu, než na stránkách toho obchodu! Dobrý web na tyto účely je například http://www.heureka.cz/, který slouží zároveň jako porovnávač cen a zároveň pro zpětné ohlasy zákazníků internetových obchodů. Sama občas potřebuji koupit zboží, které nabízí málokterý obchod. A z těch, které ho nabízí, kupuji jen v těch, na které na internetu najdu alespoň několik pozitivních ohlasů.

Abych se vrátila k tématu internet vs. čas, které je velmi zajímavé. Na začátek se zeptám, jak často jste na internetu vy sami? Kolik času tam strávíte? Můžete se pochlubit v komentářích. Počítají se samozřejmě i mobily, tablety, apod., nejen počítače. Cokoliv, přes co se připojujete na internet. A kolik z toho času je opravdu potřebných a smysluplných? Jak to myslím?

No, tak například, potřebujete vědět, jak vypadá kamarádčin nový kocour? Nebo jestli má narozeniny nějaký váš známý, kterému byste, pokud by vám to nepřipomněl nějaký web nebo program, stejně asi nepopřáli? Nebo potřebujete kontrolovat každých pár hodin schránku příchozích e-mailů (osobních, ne pracovních) či jiných zpráv? Je opravdu pro život nutné zalévat vaše virtuální rostliny na virtuální farmě a kontrolovat je, aby náhodou nezvadly? Je lepší provětrat vaši postavu v online RPG hře anebo by bylo lepší jít si zaběhat, zasportovat sami? Dala by se najít spousta dalších relativně „neužitečných“ činností na internetu.

Pokud si u většiny uvedených činností můžete říci, že se vás to netýká a že to neděláte, že internet využíváte lépe, produktivněji, pak si můžete nejspíše pogratulovat. Pokud si například říkáte: „Ale když mě to nedá…“, pak jste na tom možná podobně jako já. No, a jestli takovými činnostmi strávíte většinu času na internetu, je to asi ještě horší. Slyšela jsem o lidech, kteří nevydrží víceméně několik málo hodin v kuse (vyjma spánku) být bez internetu. Především bez komunikace na sociálních sítích. A když jsem o tom takhle přemýšlela, zjistila jsem, že u mě je to sice déle, ale taky to není moc hezké. Můžu s jistotou říci, že internet využívám většinu dne. Každého dne.

Takže mě napadla zajímavá věc. Co kdybychom zkusili být na den bez internetu? Alespoň jeden celý den, 24 hodin, se nepřipojit ani s počítačem, ani s mobilem nebo něčím podobným na internet. Počítá se do toho i např. kontrola nových e-mailů i čtení zpráv, synchronizace, cokoliv. Zkusit nejspíše o prázdninách, o dovolené, kdy nebudeme muset používat internet studijně či pracovně. U mě to bude chtít podniknout něco jiného, asi mimo domov, bez mobilu a notebooku. Protože jsem na něj moc zvyklá. Tak co, závislačky a závisláci, jdete do toho se mnou? Jeden den o prázdninách si vyberu, a nezapnu internet nikde. A pak o tom napíšu na blog, nějaký další den. A možná to někdy zopakuju. Věřím, že mi to pomůže lépe poznat, jak moc internet opravdu potřebuji.

A co vy a internet? Napište komentář, chcete-li, či se můžete pochlubit vlastním článkem na TT. A co výzva „Den bez internetu„? Chcete to taky zkusit?

Tajemná osoba, nepoznaná, kterou snad ani nikdo nezná. Chodí zahalená v dlouhém plášti s kápí. Asi nikdo nespatřil její pravou tvář. Objeví se nečekaně a zase zmizí. Viděla jsem ji ve svých snech. Denních snech…

Mluvila jsem s ní. Do tváře ji vidět nebylo, měla kápi a na očích masku. Podle hlasu to byla žena, i když měla takový neobvyklý, těžko popsatelný hlas.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se jí. „Já jsem já,“ odpověděla. Byla opředena tajemstvími, mluvila o sobě nejasně a v hádnánkách, pokud o sobě vůbec mluvila. Napadlo mě se zeptat: „Proč se skrýváš?“ Dostalo se mi odpovědi: „Protože nechci, aby mě někdo znal.“ Po chvíli jsem zjistila, že jí vlastně chápu. „Sláva není dobrá věc,“ říkala, „když tě kdekdo zná, máš méně klidu a jsi ve větším nebezpečí.“ Chtěla jsem vědět, jaké nebezpečí má na mysli? „Svět se blíží do záhuby“, pokračovala, „a zlo narůstá na síle. Zlo bude růst a sílit tehdy, pokud dobří lidé neudělají nic. Pokud chceš bojovat proti zlu, musíš se umět schovávat. Jinak si tě najdou.“

Znělo to moc strašidelně. Ale cítila jsem, že má asi pravdu. Cítila jsem spřízněnou magickou energii. To je něco, co se pod maskou a pláštěm moc neschová. Přesto jsem ale cítila trochu pochybnosti, nebo snad zvědavosti, ptala jsem se tedy dál: „Opravdu si myslíš, že svět jde do záhuby? Myslíš, že je to tak zlé?“ „Vím věci, které ty nevíš. Vysvětlovat všechno by bylo docela na dlouho. Když cestuješ po světě a umíš se skrývat, uvidíš mnoho věcí, co mnoho ostatních neví a nevidí. Mnoho zla, ale i dobra. Dobro povznese tvoji duši a naplní tě. Zlo tě zraňuje a zabíjí.“

„A co tedy chceš dělat?“ zeptala jsem se jí poté. „Chci se pokusit pomáhat lidem. Chránit ty dobré a zabíjet ty zlé. Chci, aby na světě bylo hezky, aby byl klid a žádné války. Chci, aby láska byla pro lidi důležitější, než moc. A hlavně: aby lidé zjistili, že to tak je.“

„Zabíjet?“ podivila jsem se, „vždyť to je přece špatné!“ „Ano, to je špatné. Nikdy nezabíjím bezdůvodně. Ale když vidíš, jak jeden člověk na místě postřílí několik dalších lidí, zabije je… Co myslíš, že si takový člověk zaslouží?“ pozvedla obočí a poodhrnula plášť, pod kterým se za opaskem zaleskla dýka.

Uvědomila jsem si, že má pravdu. Nikdy jsem neschvalovala zabíjení, je to hodně špatná věc. Ale když někdo tohle udělá několika dalším lidem, zaslouží si snad něco jiného? Možná, že ne, možná, že to pomůže ochránit další lidi, které by jinak taky zabil. Ach, jak příšerné představy to jsou. Mohla jsem si jen představovat, co všechno tahle tajemná osoba umí, co všechno prožila a udělala, ale jedna věc mi začínala být jasná. Ona je hrdinka a je mi sympatická. Vlastně až tak, že bych taky taková chtěla být. Možná až na to zabíjení. I když jde jen o nesmírně zlé jedince. Ale je vůbec možné, aby láska pro lidi byla důležitější, než moc? Ona si myslí, že tomu tak je, jen to lidé nevědí. Já jsem na pochybách.

Pohlédla jsem na tajemnou osobu ještě jednou, pohlédla jsem ji do očí, na obličej, trochu pod kápi… A zjistila jsem… Vždyť ona není přeci člověk! Teď už jsem ještě více chápala tu pozitivní magickou energii…