Vzhledem k jisté události poslední doby, která se krom bulváru objevila ve zpravodajství snad všude, jsem došla k zamyšlení, jak je bulvár všudypřítomný a jak ovlivňuje naše životy – a hlavně – jak je možné, že ho „konzumuje“ takové množství lidí?
Jak asi tušíte, jde o smrt Ivety Bartošové. O této události jsem se na internetu dozvěděla jen o pár hodin déle. Večer ve zprávách byl této události věnovaný snad čtvrthodinový blok. A nebylo to naposled, kdy ji (resp. její smrti) byla věnována reportáž.
Nechci znevažovat něčí smrt, samozřejmě je to smutná událost a pro její blízké nejspíše přímo katastrofa, ale myslím si, že kdyby zemřel např. hasič, nebo lékař, který každou chvíli zachraňuje životy, tak o něm nejspíš ani nenapíšou v novinách, natož aby udělali reportáž v televizi. Ivetu jsem dříve neznala, maximálně jsem to jméno někde slyšela, a když jsem pak slyšela její písničky, líbily se mi a říkala jsem si, že jsem je vlastně už někde slyšela. Možná svými písničkami kdekomu zvedla náladu, možná pomohla i zachránit život. Ale kdo byl nakonec v tomhle prospěšnější? Pomůžete více lidem tím, že budete zpívat a vydávat písničky, nebo tím, že budete dávat první pomoc, kurzy první pomoci a vydávat letáky s „návodem“ na první pomoc? Kdo ví, nejde to jen tak lehce říct, ale přikláním se spíše k té druhé možnosti, přestože mám hudbu velmi ráda.
Podrobnosti ke zmíněnému případu si můžete hravě dohledat na internetu, který je toho plný. Jelikož jsem Ivetu neznala, a televize, hudba nebo internet moc známost neudělá, maximálně jednostrannou co srdíčko nezasáhne, její smrt mě osobně nijak nezasáhla. Kdyby byla moje kamarádka, bylo by to o hodně jiné, nyní o tom vím jen proto, protože to prostě nešlo přehlédnout či přeslechnout, přestože se na internetu bulváru vyhýbám a k televizi sedám opravdu jen občas. Nechme tedy tuhle událost, uvedenou jako příklad, stranou a představme si, že jsme slavní.
Sice přímo neznám nikoho, kdo by byl nějak zvlášť slavný, ale dokážu si to představit: Každou chvíli se vaše jméno objevuje v bulvárních novinách, kde se píše, co jste kdy, kde udělali, objevují se tam vaše fotky. Často jsou ty články lživé nebo se na pravdě jen zakládají. Každou chvíli, když jdete po ulici, vás někdo zastaví, chce se s vámi třeba vyfotit a chce podpis (takoví lidé občas zastavují i mě, většinou chtějí ten podpis pod smlouvu, ale není to zas tak často a já s díky odmítám 
). Neustále žijete ve strachu, jestli na vás teleobjektivem fotoaparátu zrovna nemíří nějaký „paparazzi“. Být slavný tudíž není tak super, jak si někteří lidi myslí, a to hlavně kvůli bulváru.
). Neustále žijete ve strachu, jestli na vás teleobjektivem fotoaparátu zrovna nemíří nějaký „paparazzi“. Být slavný tudíž není tak super, jak si někteří lidi myslí, a to hlavně kvůli bulváru.A teď si to vezměme z té druhé strany, z pohledu čtenáře (diváka, posluchače). A tady nastává moje největší nepochopení:
Proč lidé bulvár čtou?
Bulvární novináři jsou z mého pohledu spíše jako obchodníci křížení s politiky. Dělají to pro svůj prospěch, někdy je to možná i baví, i když to často je dost nemorální, lidé na ně nadávají, ale přesto velká spousta lidí bulvár kupuje, čte, sleduje. Dokud to lidé budou „konzumovat“ a bulvární novináři na tom vydělávat, bude bulvár vznikat.
Bulvár má dlouhou historii. Bulvární noviny vycházejí už velmi, velmi dlouho a takovým malým ústním bulvárem jsou i obyčejné drby a pomluvy. Zajímalo mě, proč se lidé pomlouvají, proč se tak snadno šíří drby a hlavně proč lidé sledují bulvár? Ptala jsem se na to jednoho moudrého člověka a dostalo se mi odpovědi, že bulvár nejspíše pomáhá lidem zapomínat na jejich vlastní problémy. Že pomlouvají proto, aby zakryli své vlastní nedostatky.
No, tady asi funguje má elfí část duše anebo jsem prostě čestná výjimka. Bulvár mi vůbec nic nedává, možná jen pocit, že si ze mě novináři dělají srandu a že snad neexistuje horší způsob, jak plýtvat volným časem, než je čtení či sledování bulváru. Co se týče pomluv, nepamatuji si, kdy jsem někoho pomluvila a jestli vůbec. I když otázka, co se bere jako pomluva, já to vidím jako něco negativního a zároveň lživého. Nenávidím pomluvy, tudíž nebudu nikoho pomlouvat, pomluvy poslouchat, takže ani sledovat bulvár, kde toho je plno. A opravdu mě nezajímá, jak se kdo obléká a co si o tom myslí „módní specialista“. Oblékání je vlastně u mě taková samostatná kapitola, o které můžu taky někdy napsat (jestli chcete, můžete mě k tomu povzbudit v komentářích). Opravdu mě nezajímá, kdo s kým „spí“ a jaký má vztah člověk, kterého vlastně ani neznám. Raději zajdu k příbuzným podívat se, jak mají vztah oni.
To, co vlastně na bulváru lidi přitahuje, co jim pomáhá zapomenout na jejich problémy a jak, to je otázka pro psychology. Kdo ví, možná už na to nějaká studie vyšla. To už tu ale nebudu rozebírat a ani o tom číst, dnes ne. Jsem spokojená, že je to další z mnoha věcí, ve kterých jsem od většiny lidí úplně odlišná. A jsem za to ráda.