Autor: Elemona

Krásný sen přerušilo zvonění budíku…

Je 5 hodin ráno a pro Elianne to znamená, že je čas vstávat a připravit se na odjezd. Jako každé ráno téměř bezmyšlenkovitě vykonala ranní hygienu a snědla snídani. Oblečená ve svém běžném denním oblečení, kalhotách a mikině vyrazila na autobus, který ji odvezl do školy.

Elianne chodí na vysokou školu. Baví ji to, i když to není zrovna jednoduché a zdaleka neumí vše tak dobře, jak by chtěla. Školu má ale moc ráda, protože se ráda vzdělává a poznává nové věci. Na stejnou školu chodí také její přítel.

Po příjezdu do školy se pozdravila se svým přítelem, který dorazil téměř ve stejnou dobu, jako ona. Navštívili několik přednášek a cvičení podle rozvrhu, některé společné, některé ne, některé více zajímavé, některé méně. O přestávkách si spolu povídali o různých věcech, jak měli ve zvyku.

Odpoledne Elianne strávila krom školy ještě několik hodin v práci. Potřebovala si vydělat peníze na bydlení a na studium, proto měla po škole ještě menší práci. Naštěstí ji práce vcelku bavila, nebo, jak říkávala, to nebylo nic, co by nechtěla dělat.

Večer si trochu zdřímla v autobusu při cestě domů. Byla po celém dni unavená a věděla, že potřebuje ještě sílu na večer. Večer totiž věnovala učení do školy, jelikož doba strávená ve škole zdaleka nestačí k tomu, aby se vše naučila. On nestačil ani všechen čas, co měla, protože Elianne dychtila po vědomostech, studium ji moc bavilo a čím více toho věděla, tím větší z toho měla radost.

Krom studia se večer věnovala ještě jiným aktivitám. Chvíli si na internetu četla o dění ve světě, chvíli psala komentáře, články či příspěvky. Bavilo ji to, doufala, že některý z článků snad jednou nějakým způsobem pomůže alespoň jednomu člověku. Ráda pomáhala, chtěla, aby svět byl lepší, než je.

Později už ale byla moc unavená a tak byl čas jít spát. Potřebovala si po celém dni odpočinout a tak ráda ulehla do postele. Netrvalo dlouho a usnula tvrdým spánkem. Tím skončil další z dlouhé řady jejích neobyčejně obyčejných všedních dní.

Elianne se ocitla ve svém dřevěném domku postaveném v koruně velikého stromu. Dům to byl malý, útulný a krásný. Zajímavé bylo, že ze země nebyl vidět, tak velká byla koruna stromu, v níž byl postaven. Tak sem Elianne mohla vzít jenom toho, koho chtěla. Ale nejradši tu byla sama a užívala si klidu a soukromí. Byl to její vlastní snový dům a mohla si tu dělat cokoliv chtěla. Ale nebyl to jen domek, čeho si ve snu užívala.

Bylo krásné slunečné ráno, světlo prosvítalo skrz větve stromu do oken domku a Elianne vstala ze své postele. Ne, že by se nerada zdržovala ve svém domku, ale řekla si, že se dnes po ránu půjde projet. Jednou z věcí, které ve snu milovala, bylo šplhání po stromech. Jelikož bydlela v lese, kde byly opravdu velké stromy, bylo o radost postaráno. Navíc, do jejího domku nebyla žádná jiná cesta, než přes větve stromů. Sešplhala tedy dolů, přičemž snad nikdy nevolila přímou cestu, ale delší, kterou si užívala.

Jakmile stála na pevné zemi, zapískala. Kde se vzal, tu se vzal, přiběhl k ní hnědý kůň. „Ahoj Elsiane“, řekla Elianne a pohladila ho. Elsian byl její kůň, na kterém ráda jezdila. Ale nebyla to jen jízda na koni, co Elianne prováděla. Její další zálibou byla lukostřelba, kterou ráda kombinovala s jízdou na koni, na Elsianovi. Snad nikdy nevyšla z domku bez luku a toulce se šípy, takže jí nic nebránilo vyjet si na svoji oblíbenou lukostřeleckou stezku.

Vyrazila na koni k začátku stezky a rozjela se po ní. Natáhla svůj luk a vystřelila. Trefila terč visící na větvi stromu. A znovu – trefila terč nalevo od cesty. A další – zasáhla terč napravo. Podél celé stezky měla rozmístěné různé terče, nejčastěji zavěšené na větvích stromů. V terčích byla zabodaná spousta šípů z předchozích jízd a Elianne pomalu začaly šípy docházet. „Potřebuji si je zase zpátky vytahat“, pomyslela si. Naprostá většina šípů byla zabodnutá ve středu nebo velmi blízko středu terčů, takže docházelo i místo pro další.

Po projetí stezky Elianne slezla z koně a šla šípy z terčů vytahat. Nedělala to vždy, ale dělala to ráda. K většině terčů musela vyšplhat po stromech, ale to jí vůbec nevadilo. Často to dělala tak, že se nohama zavěsila na větev vedle terče, a rukama klidně vytahala jeden šíp za druhým. Toulec se všemi šípy raději svěřila Elsianovi, který trpělivě šel za ní a vždy počkal, než přinese další šípy. Po chvíli terče zůstaly bez šípů a Elianne měla plno šípů k dalšímu střílení. Byla v lukostřelbě opravdu dobrá, dříve trénovala lukostřelbu spíše ve stoje na pevný terč, ale časem se zdokonalila natolik, že zvládne bez problému střílet i z koně.

Ale lukostřelba nebyla zdaleka jedinou zálibou a oblíbenou činností v jejím snovém světě. Poté, co opustila svoji lukostřeleckou stezku, se s Elsianem vydala na projížďku. Moc ráda se jen tak projížděla na koni, skrz lesy, louky a třeba i mezi skalami, což bylo další z míst, které ji fascinovalo. U jedné skály s Elsianem zastavila a řekla mu jen: „počkej tu na mě“. Načež šla na skálu vyšplhat, jak též ráda dělávala. Když dorazila na vrchol, rozhlédla se po krajině. Úžasný výhled! Milovala ten rozhled, zvlášť z vysokých skal, když na ně vyšplhala. Viděla v dálce lesy, louky i další skály, nádhernou přírodu. Bylo jasno, ale ne horko, prostě bylo nádherně.

Krom lukostřelby, jízdy na koni a šplhání po stromech měla Elianne ve svém snovém světě ještě jednu velkou zálibu, vlastnost a zároveň oblíbené místo. Když se nabažila výhledu na krajinu, sešplhala Elianne dolů a odjela se svým koněm na ono další oblíbené místo. Byl to komplex podzemních chodeb a místností. Jelikož se nacházel blízko jejího domku, nechala Elsiana jít. Věděla, že se na něj může spolehnout, a když bude potřebovat, stačí zapískat a on se přiřítí zpět. Elianne moc ráda procházela podzemními chodbami, které znala už téměř nazpaměť. Vzhledem k tomu, že byly skoro celé z kamene, využívala je pro praktikování své další záliby – magie.

Zjistila totiž už před několika lety, že je citlivá na magii a rozhodla se tuto vlastnost využít a rozvíjet. Začala magii studovat a praktikovat, zjistila, že nejvíce se jí daří a také ji fascinuje ohnivá magie. Jelikož se ji zatím učila a nebyla příliš pokročilá, bylo lepší magii praktikovat v podzemních kamenných místnostech, kde to bylo mnohem bezpečnější, než v lese nebo ve svém domku, který byl postaven ze dřeva. Jejím největším úspěchem byly ohnivé koule, které vyčarovala ve svých rukách. Byly veliké asi jako dlaně spojené do kuličky, svítily a malinko hřály. Její magický oheň měl tu vlastnost, že skoro nepálil, a tak jej nebyl problém držet ve dlaních. Krom vzduchu a magické síly nepotřeboval nic dalšího k hoření, avšak vyžadoval poměrně velké soustředění, aby vydržel hořet, a ještě větší k samotnému zažehnutí. Elianne se podařilo vykouzlit a udržet současně zatím jen dvě ohnivé koule. Postupně zjišťovala, že jí ani obyčejný oheň už tolik nepálí, takže příležitostně zkoušela magii i na něm.

Když se jí poprvé podařilo zažehnout ve svých dlaních malý plamínek ohně, byla z toho opravdu moc nadšená. Byla nadšená dokonce natolik, že se zapomněla soustředit na plamínek v jejích dlaních a ten záhy uhasl. Ona se ale nevzdávala a ohnivá magie se jí dařila čím dál víc. Nyní podzemími chodbami došla do jedné z místností, kde začala vytvářet oheň ve svých dlaních. Měla sebou sice pochodeň, kterou si svítila na cestu, nyní ji ale nechala ve stojanu na zdi místnosti a zkoušela vytvořit vlastní oheň. Po malé chvilce se jí to povedlo a z plamínku začala mezi svými dlaněmi vytvářet svoji oblíbenou ohnivou kouli. Takový vyčarovaný oheň dokáže vždy vyčarovat Elianne úsměv na tváři, jak hoří a září ve své plné síle.

Rozhodla se, že se dnes pokusí o něco víc. Pustila ohnivou kouli ze svých dlaní. Dokázala pomocí své magie ohněm, zvlášť tím jejím magickým, částečně pohybovat. Začala vytvářet druhou kouli. Zanedlouho již hořely před Elianne dvě ohnivé koule, přičemž druhou také vypustila z dlaní a dalo ji vcelku dost zabrat, když se soustředila na obě zároveň, aby nezhasly. Zároveň to ale nebylo už tak náročné, jako dřív. Zkusila poprvé vytvořit třetí. Bylo znát, že ve chvíli, kdy se Elianne snažila ve svých dlaních vykouzlit třetí ohnivou kouli, předchozí dvě začínaly střídavě pohasínat. Měla nelehký úkol soustředit se na všechny tři, aby ji ta v dlaních vzplála a ostatní dvě neuhasly. Po chvíli se jí to povedlo! Měla před sebou tři ohněm zářící koule, které se i teď svou magickou silou snažila udržet „při životě“.

Elianne cítila, že ji toto úsilí dost vyčerpává, přesto se pokusila s ohnivými koulemi hýbat. Vcelku se jí to dařilo, zkusila je tedy nechat kroužit kolem ní. Dokonce i to se ji povedlo, koule lítaly kolem ni, osvětlovaly ji a příjemně hřály. O magickém ohni slyšela Elianne ještě jednu věc: že nic nezapálí, pokud si to ten, kdo ho vyčaroval, nepřeje. Přesto je ale nechala kroužit trochu dál od sebe, jelikož se o svoje vlasy a oblečení vzhledem ke svým, ještě ne moc dobrým, magickým schopnostem bála. Náhle však cítila, jak ji opouští síly. Přestala se raději soustředit na ohnivé koule, které zhasly a Elianne se podlomila kolena a padla vysílená na zem.

Nebylo jasné, kolik času uběhlo, než se Elianne probrala. Uvědomila si, že asi opravdu přecenila své síly při tom, jak se moc snažila uspět v jejím pokusu o třetí ohnivou kouli. Nebylo to poprvé, co se ji něco takového stalo, k magii to občas patří. Byla moc nadšená, že se ji to povedlo. Se štěstím v srdci vzala pochodeň a odebrala se k východu. Jen podle denního světla teď přibližně pozná, na jak dlouho v podzemí ztratila vědomí. Byla trochu překvapena, když zjistila, že slunce už zašlo a je noc. Vrátila pochodeň na své místo a řekla si, že si ještě zkusí na cestu posvítit svým magickým ohněm. Málokdy zkoušela ohnivou magii mimo kamenné podzemí, ale rozhodla se, že to zkusí.

Vykouzlit ohnivou kouli ji nyní trvalo o poznání déle, ale povedlo se. Vydala se tedy domů a snažila se ji udržet stále ve stejné vzdálenosti od sebe. Když ležela v bezvědomí v podzemí, nejspíše nabrala trochu sil, protože se ji i toto dařilo. Avšak vyšplhat ke svému domku ji dalo o trochu více zabrat, ale jen o trochu. Šplhání po stromech bylo jednou z věcí, které zvládala velmi bravurně. Ve svém snovém světě byla totiž Elianne elfka.

Když dorazila domů, nechala oheň zhasnout a padla do postele tak, jak byla, ve svých oblíbených kalhotách a vestě. Jen boty a luk si ještě stihla shodit. Netrvalo to ani minutu a usnula hlubokým spánkem.

Pravda a lež, zajímavé téma. Asi většina z nás raději říká pravdu a především raději slyší pravdu, než lež. Já tedy určitě. Přesto se ale lži nevyhne asi nikdo. Je součástí našich životů. No a někdy je těch lží víc, tak se do nich zamotáme jako na kolotoči. Proč tedy lžeme, co je to „milostná lež“ či „lež z milosti“ a je nevyslovená pravda lží?

Začnu hezky od konce. Nevyslovená pravda samozřejmě není lež. Není dobré hned o sobě každému říkat celou pravdu. A to i v případě, že se znáte již delší dobu a neřeknete si třeba o svých velkých zájmech, apod. Existují i výjimky, třeba vašemu partnerovi / vaší partnerce byste měli sdělit, pokud máte například nějakou pohlavní chorobu.

Já taky nikomu na potkání neříkám, že se třeba zabývám magií. Jednak to málokoho zajímá, jednak to není důležité sdělovat a také na to občas lidé reagují negativně, protože se jim to buď nelíbí, možná také závidí, nebo na to prostě jen nevěří.

Lež z milosti je taková lež, kdy lžeme ne proto, abysme někoho podvedli, ošidili, apod., ale aby nebyl ten, komu lžeme, nespokojený či naštvaný a my měli klid. Přičemž jsme často ani nic špatného neprovedli. Taková lež je dle mého názoru asi ta nejméně špatná lež a v některých případech i oprávněná a omluvitelná, avšak stále je to lež.

Představte si, že máte někoho blízkého, který vám dělá něco, co nemáte rádi, přestože ví, že to nemáte rádi, ale přesto ho máte rádi a nechcete mu ublížit nebo se s ním zbytečně hádat. Ať je to partner, máma, kamarád, manželka nebo někdo jiný, lež z milosti může někdy pomoc vztah uchránit od zbytečných hádek.
„Neboj mami, nebudu lézt na stromy.“
„Ano miláčku, dal jsem si jen jedno pivo.“
„Ta kabelka nebyla drahá, je z výprodeje.“
„Neboj, nejedu nikam daleko, kamarádka bydlí blízko.“
Jistě by se daly najít i další příklady lží z milosti. Daly by se sem zařadit i dost špatné lži jako lhaní o školních známkách, nebo dokonce lhaní o nevěře.

Jiné typy lží jsou většinou z důvodu vlastního prospěchu, například když obchodník lže zákazníkovi o nabízeném výrobku či službě, nebo pravděpodobně nejhorší lží je, když chce někdo někoho nějakým způsobem podvést. Zmíněné typy nejsou jediné, ale asi tak nejčastější a navzájem se prolínají.

Musím ale říct, že lež má jednu nepříjemnou vlastnost: když je odhalena, málokdy je to nějak prospěšné. Většinou z toho lhář má problémy. Pokud to jde, je lepší neříkat nic, než lhát. Sama občas lžu a to téměř výhradně lží z milosti. Právě takovou, kdy mám někoho ráda, ale ten někdo nemá rád to, co dělám, takže před ním to „nedělám“ – nevidí to a já o tom zalžu, nebo v lepším případě vůbec nemluvím. Jinak má tendenci mi to třeba i zakazovat a pak z toho většinou vznikne hádka, protože já si nic zakazovat nenechám.

Co se týče lží z milosti, většinou by neměla být potřeba mezi partnery či manžely. Takový člověk by vás měl mít nadevše rád, a pokud se vám snaží zakazovat něco, co rádi děláte a není to špatné, pak vás nemá rád takové, jací jste a to znamená, že vás nemá rád úplně. Pokud vás chce mít rád, pokud nebudete (nebo naopak budete) něco dělat, pak je to podmíněná láska a nejedná se o pravou lásku. Otázkou je, jestli pak má cenu v takovém vztahu setrvávat.

Zajímavým typem lží jsou ještě lži z nevědomosti. Ty se objevují, když je člověk přesvědčen o něčem, co ve skutečnosti není pravda. Tuto lež pak rozšiřuje dál, když se třeba o tom tématu baví s někým, kdo o něm mnoho neví. Dalo by se polemizovat o tom, zda se jedná o lež, jelikož dotyčný ani neví, že lže.

Lidé tedy lžou většinou z těchto důvodů, které jsem napsala, ale našly by se i jiné. Někdy je to opravdu kolotoč lží. Občas je těžké zjistit, co je vlastně pravda a to i ve větším měřítku, než osobním. Poslední dobou se např. spekuluje o tom, že přistání na měsíci mohl být ve skutečnosti podvrh a lež. Nebo se říkalo, jak jsou tuky v jídle nezdravé, poslední dobou ale vědci obrátili a tvrdí, že nejhorší jsou sacharidy.

Žít v kolotoči lží není snadné. Bez lží a nutnosti lhát by byl život asi lepší, to bychom ale nesměli být takoví, jací jsme. Takže přeji co nejméně lží, nejvíce pravdy a hodných rozumných lidí do života.

Generaci od generace jsou lidé jiní, přestože si z generace na generaci předáváme naše vlastnosti. Nebo že by ne? Že bychom nebyli moc rozdílní či si nepředávali zas tolik vlastností? Je opravdu „dnešní generace“ tak špatná? A proč bych nechtěla být taková, jako moji předci?

Je jisté, že po našich předcích dědíme krom případného majetku, o kterém tu nebude řeč, především naše vlastnosti. Jak fyzické (vzhled), tak psychické (části naší osobnosti). Ovšem pozor – nikdy nejsme osobnostně (a ani vzhledově) stejní, jako naši rodiče, naši předci. Mně například přijde, že jsem zdědila nějakou vlastnost asi od každého z mých předků – počítaje rodiče i prarodiče. Od taťky technické nadání a trochu té dobrodružné povahy. Od mamky citovou povahu a druhou trochu dobrodružné povahy. A tak dále, včetně negativních vlastností, o kterých bych se tu raději nerozepisovala – buďme pozitivní.

Přesto, pokud byste mě znali alespoň z poloviny tak, jak se znám já sama, asi byste neřekli, že jsem po někom z mých předků. Možná co se týče nějaké konkrétní vlastnosti ano, ale jinak jsem jedinečná osobnost a toho si cením. Každý jsme jedinečná osobnost – proto jsem psala, že dědíme jen část naší osobnosti. Nevím, jestli je tenhle druh dědičnosti daný jen výchovou, nebo i geneticky. Jedno je ale jisté – naši osobnost (vlastnosti) vytváří také naše okolí a především – my sami. Každý z nás může být takový, jaký chce být – tedy v mezích reálnosti a při nemalé snaze toho docílit. Já sama se neustále měním – bohužel ne tak rychle, jak bych si přála, ale všechno chce svůj čas. A moje půlelfí povaha? Abych se přiznala, nemám páru, po kom jsem ji zdědila. Snad ode všech něco, ale myslím, že je to především moje zásluha, moje rozhodnutí, moje povaha, moje cesta…

Často slýchám, jak především členové „starších generací“, tj. naši rodiče, prarodiče, říkají o „dnešní mladé generaci“, jak je špatná. Tedy většinou ne až takto hrubě a důrazně, ale tak nějak to zjednodušeně takhle vyplyne. Třeba když je řeč o mladých lidech školou povinných (takže navštěvujících základní školu) kouřících cigarety v parku. Myslíte, že to naši rodiče nedělali? Věřte, že někteří určitě ano. A já, patříc do té „mladší generace“, se můžu hrdě a pravdivě přiznat, že jsem to nedělala. Ani teď ne. Není důvod.

To co nás možná ovlivnilo a odlišuje, je „doba“, lépe řečeno „období“. Mění se technologický a psychologický pokrok lidstva – můj pohled je takový, že jsme s postupem času v obou oblastech vyspělejší. V dnešní době je, především díky internetu, daleko lepší dostupnost informací, než v dobách minulých, z čehož plynou různé důsledky. V dnešní době většinou není problém informaci najít, ale z nalezených informací vybrat tu správnou. Díky tomu jsou lidé vzdělanější, ale mají zato méně volného času, protože těch informací je prostě hodně. Podobně je to např. s potravinami a různým zbožím. V dobách dřívějších byl relativní dostatek peněz, ale nedostatek zboží. V dnešní době je zboží tolik, že mnohdy scházejí zase ty peníze. Nemohu říct, že by se něco nějak zásadně změnilo za cca. dvě desítky let mého života, ale z vyprávění starších můžu usoudit, že zde dřív byly také různé restrikce z důvodu války či totalitního režimu. Kdo zažil, ví své, je to vždy na delší vyprávění. Ale myslím si, že v současnosti žijeme v jedné z nejlepších dob vůbec.

Co bych ale chtěla, aby bylo poselstvím tohoto článku? Každá generace je trochu jiná, především díky době a napodobování ostatních. Ale sami mezigeneračně vlastně nejsme moc odlišní. Od svých předků leccos dědíme, ale jsme všichni jedineční. Ač nám může připadat, že „ta a ta generace je taková a taková“, neměli bychom soudit generaci jako celek. A především – neměli bychom se snažit ostatní nějak ovlivňovat ani k nim mít předsudky (dle „jejich generace“). To, že bylo v „naší době“ něco zvykem, vůbec neznamená, že to bude zvykem i v dalších generacích. To, že je něco v současné době zvykem, vůbec neznamená, že ten zvyk musí dodržovat všichni. Nejlepší je navzájem si naslouchat, učit se navzájem i mezi různými generacemi, využít získané informace, ale být sami sebou a přitom se nesnažit ovlivňovat ostatní.

Chcete mít úspěšnou kariéru, život? Nebo raději být sami sebou, být šťastni? Nebo snad oboje najednou?

V životě si můžeme vybrat, jestli mít úspěch nebo být šťastní. Asi vám ta slova znějí podobně, hned vysvětlím, co tím mám na mysli. Pod pojmem mít úspěch (dalo by se také říct „být úspěšní“, to už nechám na vás) mám na mysli mít dobrou (pracovní) kariéru, hodně peněz, hezký dům, apod. A být šťastni znamená žít tak, jak nám říká srdce – tak, aby nás to „naplňovalo“, tak, jak si sami vysníme. Samozřejmě si pod těmito pojmy můžeme představit něco jiného, ale v tomto článku to berme takto. Úspěch je tak nějak všeobecně daný, co to asi znamená, zatímco štěstí znamená pro každého něco jiného. Úspěch si představíme jako kariéru a peníze, ale štěstí – pro někoho to může být žít ve spokojené rodině, mít milující(ho) manžela/ku, děti, pro někoho je to spíše svoboda, volnost, žít bez závazků. A je tu spousta jiných věcí, která nás může naplňovat.

A co vlastně znamená, když vás něco naplňuje? Je to těžké vysvětlit. Je to takový krásný pocit, když něco děláte a cítíte, že je to něco, co bystě dělat chtěli, pocit, že k tomu prostě patříte. A navíc vás to pak hodně baví. Pokud jste to nezažili, možná že jste to zažili a nevíte o tom. A pokud ne, tak nezoufejte – snažte se poslouchat své srdce, naplňovat své touhy, plnit si své sny. Pak ten pocit možná zažijete a poznáte to. Mě třeba asi nejvíce naplňují procházky v lese a lukostřelba.

Úspěchu asi nejvíce odpovídá snaha ve škole, v práci. Poslední dobou mi přijde, že spousta lidí lpí na úspěchu a zapomíná na své sny. A dle mého názoru je nejlepší myslet na oboje, oč se i já snažím. Bohužel poslední dobou mi zabírá studium tolik času, že ho už tolik nezbývá na koníčky (včetně blogu ), a na mé sny. Myslím, že to tak bohužel má hodně lidí, několik takových i znám.

A co je asi nejhorší, tak se vás ostatní nejspíš budou snažit od vašich snů odradit. Přijde mi, že lidem často méně vadí úspěch ostatních než jejich seberealizace v něčem, co je naplňuje. Musím se podělit o písničku na toto téma, která téma hezky vystihuje, důležitý je i videoklip k písničce:Odkaz: https://youtu.be/CAC8hnePoMI

Takže, nezapomínejte na své sny, na své štěstí, ani na svou kariéru, úspěchy. Dobrá práce je v dnešním světě potřeba a když nebudete snít a své sny a touhy si plnit, budete nejspíš nešťastní. Vím o čem mluvím, i když přiznávám, že to asi nemusí platit úplně u každého. Přeji vám všem tedy hodně splněných snů a úspěšný a šťastný život.

Toto je článek k tématu týdne „Strach uvnitř nás“.

Dneska bych chtěla napsat o něčem, co je často naším největším nepřítelem, ba co nás dokonce možná pomalu zabíjí. A co je horší, je to uvnitř nás samotných – je to strach v nás. A aby to tentokrát nebylo tak negativní, povíme si něco o pravém opaku – hrdinství. Tento článek také volně navazuje na článek Uvězněna vlastní myslí, což je můj článek na TT, co jsem psala loni.

Naším největším nepřítelem jsme často my sami – přesněji strach uvnitř nás. Neříkám, že to platí u všech, existuje spousta sebevědomých lidí, ale i spousta těch se sebevědomím nižším než vysokým. No a vnitřní strach se pojí právě s nižším sebevědomím. No a často taky s předsudky. Je to takový ten vnitřní hlas, co nám říká: „Nedělej tohle nebo tamto! Co by si o tobě řekla tahle nebo tamten?“ Hlas, který o nás pochybuje a který nabádá k opatrnosti až k paranoie.

Není to samozřejmě hlas jako takový, či snad halucinace. Jsou to naše myšlenky. Myšlenky založené na předsudcích a především výchově či pozorování okolí.
„Nesmíš jim říkat, že jsi homosexuál. Začali by tě nenávidět.“
„Nesmíš si ve vlaku lehnout na sedačku, i když tu nikdo nesedí. Určitě by ti někdo vynadal, přišel by průvodčí a vyhodil tě z vlaku.“
„Nezpívej si venku nahlas, určitě tě někdo uslyší! Pak ti vynadá, že zpíváš falešně, nebo hnusnou písničku, nebo že vůbec zpíváš.“
„Nemůžeš si lehnout uprostřed sídliště do trávy a jen tak koukat na nebe. Co by si pomysleli kolemjdoucí lidé? A navíc, beztak jsou v té trávě psí exkrementy.“
„A je to, co chceš udělat, správné? Stojí to za to? Bude se to ostatním líbit? Nebylo by lepší to vzdát?“
„Neoslovuj ji. Stejně ji neznáš a ona by tě nejspíš nechtěla. Podívej se, jak je hezká, a ty …“
„Radši pojď odsud. Vždyť ty ani pořádně neumíš první pomoc. Nepomohla by jsi mu. A je tu hodně lidí – určitě mu někdo pomůže.“
„Nechoď na vysokou. Maturita je jistota a máš ji s odřenýma ušima. Ty na VŠ nemáš. Běž radši vydělávat peníze.“
„Ty a závodně běhat? Prosím tě, vždyť se zadýcháš i do schodů a nedoběhneš ani autobus!“
„Raději poslechni rodiče, svoje sny nech stranou. Oni tě vychovali a živí tě a díky nim žiješ a …“
Tyto a mnohé další myšlenky nám může „našeptávat“ náš vnitřní „strachohlas“. Co je ale důležité, my ho můžeme, ale nemusíme, poslechnout. Totiž ono konečné rozhodnutí, co ve skutečnosti uděláme, je jen na nás.

Náš strach může být mnohdy k užitku. Může nás ochránit před různými nepříjemnými situacemi či problémy. Na druhou stranu nám ale může i ublížit – pokud nám brání udělat to, co chceme. Je na nás a našem rozumu, jak se k situaci postavíme. Musíme zvážit rizika a přínosy a podle toho se rozhodnout. Ale co když to není tak snadné? Co když s námi ten náš vnitřní strach začne bojovat?

To je právě ta situace, kdy náš náš vnitřní strach „zabíjí“. Ne přímo fyzicky, ale ano. Když se strach stane tím, co nám odporuje v tom, co chceme, po čem toužíme. Chceme si lehnout uprostřed města na trávník, ale … Výstražný majáček v hlavě se rozsvítí a nedovolí nám to. Dalo by se to vztáhnout na kteroukoliv událost výše uvedenou, i jinou. No a tak se zdráháme udělat to, po čem tak toužíme, a uvnitř nás se to mele a dokola, znovu a znovu, stále… Ale co když si to dovolíme sami? Co když se rozhodneme řídit rozumem a strach necháme stranou?

Pak z nás mohou být hrdinové. Nemyslím teď hrdiny filmů, knížek, komiksů, …, ale hrdiny reálného světa. Hrdinství, o kterém chci psát, je založené právě na potlačení strachu uvnitř nás, tedy vlastně o odvaze. Vlastně to s těmi hrdiny z příběhů není zas tak nepodobné, že? Bohužel potlačení strachu, odvaha a hrdinství nejsou zrovna jednoduché dovednosti, alespoň ne pro každého. Dají se ale trénovat – tím, že budeme dělat, byť i malé, hrdinské skutky. A hrdiny můžeme být jak před ostatními (když třeba zachráníme život), tak i sami před sebou (když si uděláme pohodlí na trávníku uprostřed sídliště).

Doporučuji přečíst si na téma Hrdinství dva články z webu GrowJob: Hrdinové jednají jako první a Proč je někdo svině a někdo hrdina? Dozvíte se něco více o hrdinství i příklad, jak ho trénovat.

„No a co ty, Elemono?“, možná se ptáte. „Ty jsi hrdinka?“
Nejsem, řekla bych. Ale chtěla bych. Bojuji totiž se svým strachem a stále jsem nevyhrála. Má to souvislost právě se článkem, na který tento volně navazuje, jak jsem psala. Ale snažím se a myslím, že jednou vyhraju a překonám svůj strach. Snad jsem na to dost silná. Držte mi palečky.

A co vy? Jste spíše hrdinové, nebo bojujete se svým strachem, nebo se mu spíše poddáváte? Můžete se v komentářích pochlubit třeba nějakým svým hrdinským činem.

Přeji vám, ať se vám daří se strachem bojovat, pokud to je potřeba, ať vítězí raději rozum, než strach.

Poslední dobou mám opět „napilno“, učím se na poslední, nejtěžší zkoušku ze zkouškového období tohoto semestru. Ale to bych prostě nebyla já, abych nenapsala nějaký článek na takové téma týdne, jako jsou Předsudky. Předsudky nám mohou zjednodušit pohled na svět, ale ve výsledku se bez nich žije lépe. Jak to? Čtete dále!

Zajímavý základní popis předsudků je např. na Wikipedii. Předsudky získáváme již v útlém věku, především od rodičů a ostatních lidí, mezi kterými vyrůstáme. Ač si to třeba neuvědomujeme, stačí jedna zmínka nebo stručné „vysvětlení“ a předsudek si sebou můžeme nést celý život. Dále si předsudky vytváříme sami na základě (byť jen jedné či dvou) prožitých zkušeností. Záleží pak na dalších okolnostech a lidech, se kterými se setkáváme, jestli si předsudek upevníme a „prohloubíme“, nebo ho naopak vyvrátíme. A jaké že předsudky vlastně můžeme mít?

Předsudky mohou být snad o všem: o lidech, zvířadech, věcech, ale i nehmotných „věcech“. Také je můžeme rozdělit na dobré a špatné, podle toho, jestli si o daném „objektu“ myslíme něco dobrého, nebo něco šptného. Bude těžké popsat takové obsáhlé téma, jako jsou předsudky, chtěla bych se hlavně zaměřit na špatné předsudky o lidech. Zde je několik příkladů předsudků všeobecně:

Dále uvedu seznam objektů (lidí, věcí, …), o kterých existují předsudky ve smyslu: divné, špatné, nenormální, společensky nevhodné, nepatřící mezi lidi / do společnosti, zavrženíhodné, …:

Mohla bych pokračovat dál a každý předsudek popsat (s čímž byste se nemuseli ztotožňovat díky jiným názorům), ale to by bylo na hodně dlouho. Při čtení předsudků (hlavně prvního seznamu) jste si možná řekli: „Ale vždyť je to pravda!“ Nebo (a doufám, že vás bylo více ) jste si řekli: „To je ale blbost!“ Nebo jste byli chytřejší a v duchu jste prohlásili: „Možná u některých / někdy.“

Druhý seznam by snad ani neměl existovat. Pevně věřím, že čtenáři mého blogu nemají takhle dlouhý seznam věcí, u kterých si myslí, že jsou „divné“, alespoň ne negativně. Natož říci, že pokud někdo je / má / dělá některou z těchto věcí, tak nepatří do společnosti, to je prostě vyloženě hloupost.

Předsudky se také často překrývají s názory každého z nás, či z nich vychází. Dá se říci, že předsudek je vlastně názor, i když třeba nepodložený. Můžete slýchat vtipy o blondýnách, často zaměřené na jejich nízkou inteligenci. Ale znáte ve svém životě opravdu dostatečný počet blondýn na to, abyste mohli říci, že jsou opravdu hloupé? Podobně pokud si myslíte, že Cikáni (chcete-li, Romové) kradou, ať už vás jeden z nich kdysi okradl nebo jste o tom jen slyšeli, opravdu vás okrade každý z nich, kterého potkáte, a bude mít příležitost? Myslím, že opravdu ne.

Velká chyba u předsudků je také ta, že i když mohou být (statisticky) pravdivé pro většinu členů té dané skupiny (teď berme v úvahu předsudky o lidech), tak to neznamená, že jsou pravdivé u všech a rozhodně je chyba je tak používat. Například když jde proti mě po chodníku muslim, nebudu se mu vyhýbat obloukem jen proto, že „má určitě pod vestou napěchované trhaviny“. Nebo se nebudu bát ovládat počítač, nebo například pračku, protože si myslím, že je to složitý stroj, a raději si to nechám vysvětlit nebo si přečtu návod. A když budu vysvětlovat blondýně nebo černovlasému klukovi, jak se takový stroj obsluhuje, tak to budu oběma vysvětlovat stejně, aby se kdyžtak zeptali, a ne podle jejich „předpokládané inteligence na základě pohlaví či barvy vlasů“. Nebo když budu hledat zaměstnance na pozici pracovníka skladu a přihlási se mi muž i žena, tak nebudu upředňostňovat na základě pohlaví, ale raději si oba účastníky „vyzkouším“.

Jak jsem už psala, předsudky nemusí být jen špatné, mohou být dobré, kladné, něco jako: „Děti jsou hodné.“ Což ale také nemusí být vždy pravda. No a abych nezapomněla, předsudky o lidech mohou být na základě pohlaví, rasy, náboženského vyznání (víry), vzhledu, politické příslušosti, atd. Vlastně je to velmi podobné diskriminaci, která má s předsudky hodně společného a dá se říci, že z nich vychází. Diskriminace je hodně špatná věc, ale teď zůstaňme u předsudků.

Co je na předsudcích asi úplně nejhorší? Když podle nich soudíme ostatní. Předsudky nám sice usnadňují život tím, že vytváří zjednodušený model světa / společnosti / života v oblastech, které zatím neznáme, ale tento model je velmi zkreslený. Předtím, než začneme někoho soudit, byť jen ve své hlavě (ty jsi „toto“, takže určitě jsi „takový/á“ a „takový/á, …), tak bysme si měli o dané skupině (případně věci, zvířeti, činnosti, …) zjistit více a ideálně se s tím seznámit prakticky (např. se seznámit s takovými lidmi, apod.) Až potom soudit a nebo nesoudit vůbec.

Zajímavé například je, že slýchávám / vídávám pomluvy směrem k homosexuálům (potažmo bisexuálům, zaměřené na předsudcích). Zajímavé, že pomlouvají spíše lidi, kteří nikoho z dané „skupiny“ pořádně neznají, kdežto když se zeptám někoho, kdo několik homosexuálů zná, většiou mi řekne, že jsou to úplně normální fajn lidi. A to samé si myslím i já. A líbání / objímání homosexuálů veřejně na ulici? Nechápu, jak to někomu může připadat nechutné? Mě to přijde spíše roztomilé – a hlavně – láskyplné.

Každý, kdo se chce stát lepším, by se měl zamyslet nad předsudky. Nad tím, že nemusí být vždy pravdivé a hlavně nad tím, zda podle nějakých předsudků nesoudí jiné. A pokud ano, snažit se tyhle předsudky odstranit, nebo alespoň nepoužívat. Sama na sobě v tomto směru pracuji a není to lehké. Ale musím říci, že jsem už docela pokročila, přestože některé hluboce zakořeněné předsudky musím občas zahnat vlastní myslí. A když slyším předsudky ostatních lidí kolem mě, těší mě, že si můžu říci: „Nejsem jako oni!“

Přeji úspěšný boj s předsudky, ať už s těmi vlastními, nebo s těmi od ostatních.

Nějakou chvíli jsem přemýšlela, zda tenhle článek napsat jako příběh, nebo jako klasický článek. Mám vymyšlený dost zajímavý příběh, ale jeho sepsání by trvalo dlouho a měl by být součástí série povídek (kterou už se chystám napsat asi dva roky ) a bez úvodního dílu by to nebylo ono (bez pochopení souvislostí). No a netajím se tím, že kvůli škole (zkouškové období) opět nemám na psaní moc času. Proto, milí čtenáři, je tu další ze „série“ článků na TT z velké části o autorčiným životě a o životě všeobecně.

Snad každý z nás má v životě možnost – a také nutnost – si něco zvolit. Ať u jsou to volby malé, jednoduché, či naopak velké a těžké (což ještě neznamená, že velká volba musí být těžká, a malá že je lehká). Musíme si třeba zvolit školu, obor, který budeme studovat. Pro někoho je to lehká volba, protože už má jasno v tom, co bude v budoucím životě dělat. No a pro někoho to může být těžší. Rozhodnout se, co si dáme dnes k obědu sice také může být lehké i těžké, ale nějak moc velký dopad na život to nemá (ten jeden oběd, jedno rozhodnutí).

Myslím, že nemá cenu tu vypisovat další příklady různých rozhodnutí, která v životě mnoho z nás čekají. Každý ví, které rozhodnutí je pro něj těžké a které ne, které rozhodnutí ovlivní podstatnou část života, a které zdaleka takový vliv mít nebude. Je vědecky dokázáno, že rozhodování mezi více variantami je těžké, vyčerpávající a často vedou k odkládání toho rozhodnutí, pokud varianty, které si máme vybrat, jsou pro nás z našeho pohledu přibližně stejně výhodné. Tento jev popisuje například článek Rozhodovací paralýza na serveru GrowJob. Každopádně bezpochyby je jednoznačně dobře, že máme možnost se rozhodovat. Čím více možností, tím více svobody a tím lepší život. A umět se správně rozhodnout, je umění žít.

Já jsem měla v životě hodně takových pomyslných rozcestí, kdy jsem se musela rozhodnout „kudy dál“. (A nebylo to rozhodnutí, co si dát k obědu. ) Spousta jich byla ohledně školy, vlastně budoucí práce. No a i jiné různé rozhodnutí v životě. A můžu hrdě říci, že žádného svého rozhodnutí nelituji. Nejlepší je, když si jak dobré tak špatné (podle následků) rozhodnutí zapamatujeme, za ty dobré se pochválíme a z těch špatných se poučíme. Díky tomu děláme čím dál lepší rozhodnutí, protože víme, co jsme dříve udělali dobře a co ne.

Zajímavá je ale myšlenka, zda se rozhodnout žít tak, abychom byli produktivní, nebo aby nás život bavil, naplňoval*. Asi nejlépe jsou na tom v tomhle ohledu ti, které jejich práce baví a naplňuje je. Mě třeba moje práce (zatím studovaný obor, ale dřina je to tak jako tak) sice baví, ale nenaplňuje. No a pak když jsem nedávno takovou činností strávila 80 % svého volného času, zjistila jsem, že tohle asi opravdu není pro mě. Buďto to musím nějak nakombinovat (ale vzhledem k tomu, že můj čas je dost omezený, tak to půjde dost těžko, pokud vůbec) nebo školu ukončit. Tedy dodělat tuhle etapu (bakalářské studium) a dál už nejít, přestože jsem dřív chtěla. Nevím co dělat, protože jsem zjistila (při dlouhých dnech prosezených nad semestrálkami), že to asi nakonec nebude můj vysněný obor, protože jsem se začínala cítit opravdu hodně špatně. Ale bojím se, že neexistuje práce, která by mě naplňovala. Nebo snad ano? Nevím o ni.

Stojím tedy na pokraji dalšího životního rozcestí. Pokračovat ve studiu, nebo ne? A když ne, co dělat za zaměstnání? Nebo snad existuje nějaké jiné, alternativní, a daleko lepší řešení? Nevím. A teď, vyber si, Elemono.

* Tím, že vás něco naplňuje samozřejmě nemyslím to, že se napijete nebo najíte. Těžko se to vysvětluje, ale jsou to takové okamžiky, kdy cítíte ohromně pozitivní energii, kdy si ten okamžik naprosto užíváte. Možná by se to dalo přirovnat k okamžiku, kdy se zamilujete.

Zákazy, příkazy, nařízení, napomínání, nadávky, … Kdo něco takového v životě neslyšel? Předpokládám, že jsme to zažili všichni – hlavně od rodičů. Bez zákazů vychovávat děti prostě asi nejde – ale nic se nemá přehánět!

Každý rodič je postaven před (pravděpodobně) nelehký úkol, a to naučit své dítě co smí a co nesmí. Vychovat ho. No a při tom se samozřejmě jen tak nevyhne různým zákazům a příkazům. Což samo o sobě není špatně – špatně je, když tohoto rodič „využívá“ až moc, a snaží se dítě vychovat co nejvíce k „obrazu svému“. Každý z nás je originál, a to znamená, že se svými vlastnostmi a chováním nemusí podobat dokonce ani jednomu z rodičů (já bych mohla vyprávět! ).

Takže bych tímto chtěla říct, že je sice dobré dětem říct, co mají dělat a co ne – nejen dobré, je nutné aby se každé dítě dozvědělo, že je špatné zabíjet, někomu ubližovat (pokud si nezačal), něco ničit, apod. Naopak je dobré mít ostatní kolem sebe rád, pomáhat jim, smát se, učit se, …

Ale co si myslím, že není úplně dobré, vyčítat dětem to, jaké jsou (pokud je to tak nějak v mezích slušnosti*) a co ještě hůř, dávat jim za vinu, že nejsou jako někdo jiný (ať už si dosadíte kohokoliv). A platí to víceméně pro kterýkoliv věk.

„Obleč si něco pořádného, vždyť tohle se dneska vůbec nenosí!“

„Vem si tu lžíci do pravé ruky, podívej, Anička ji taky tak drží!“

„Běž už spát, každý normální člověk v 10 hodin večer už spí!“

„Ten tvůj zelený batoh je hnusný, proč nenosíš modrý?“

A mohla bych pokračovat dále. Tohle jsou příklady toho, co by rodiče dětem rozhodně říkat neměli. Co je špatného na tom, že vaše dítě chodí oblečené např. ve stylu punk? To, že se to nelíbí vám (rodičům) neznamená, že se to nelíbí nikomu. Vy to nenosíte, ale pokud se v tom dítě cítí dobře a líbí se mu to, proč to zakazovat? Proč dítěti nařizovat, ve které ruce má držet lžíci/nůž/vidličku? Tomuto tématu už jsem se na blogu věnovala a stále nechápu, proč někdo vymyslel takovéto „normy“ a hlavně, proč rodiče nutí děti něco takového dodržovat? No a říkat dětem, kdy mají (nejdéle) jít spát, je sice dobré, ale mělo by to být přiměřeně jejich věku (říkat to „dětem“ třeba od 15 let výše, pokud nedělají „bordel“, je podle mě hloupé až zbytečné).

A hlavně, udivuje mě, co lidi pořád mají s tím výrazem „normální člověk“. Pokud vím, tak v ČSN, ANSI ani třeba ISO nic o „normálních lidech“ uvedeno není. No a z mých zkušeností vím, že skoro každý člověk mluví o normálním člověku v podstatě jako o někom, kdo je mu samotnému podobný. I blázen vám stěží řekne, že není normální. Myslím si, že něco jako „normalita člověka“ prostě neexistuje.

A jaké je tedy to zmiňované nebezpečí zákazů? No možná někoho napadne „to, že je děti budou porušovat“. To je možná to nejmenší nebezpečí, pokud neudělají něco fakt špatného. Nebo je můžou, třeba ze srandy, až „Švejkovsky dokonale“ dodržovat. Ale nikoho takového snad ani neznám. Měla jsem na mysli spíše nebezpečí dlouhodobějšího charakteru.

V tom (možná) lepším případě se dítě přizpůsobí a chová se podle představ rodičů, přičemž mu to ani nevadí. Takové lidi bych si dokázala představit, že ve třiceti, čtyřiceti letech stále bydlí u rodičů a jsou tak spokojeni. Ale je to dobře? (Při dnešních cenách nemovitostí by se dalo říci, že snad i jo. )

Nebo se může stát pravý opak – jak jsem říkala, nejsme stejní, každý z nás je originál – a proto dítě může s názory rodičů nesouhlasit. No a pokud se rodič(e) snaží dítě vychovat co nejvíce podle sebe, vzniká konflikt. No a buď se bude snažit rodičům zavděčit i za cenu velkého potlačení svého vlastního já (což je asi ta nejhorší varianta), nebo se od rodičů odcizí a třeba se i brzy odstěhuje (nebo uteče) z domova. Nejspíše ale asi nastanou obě varianty najednou v různém, měnícím se, poměru.

Takže se pak dítě snaží rodičům zároveň (ač si to třeba nepřizná) zavděčit, zároveň žít podle sebe a teď se to v tom (už třeba i dospělém) jedinci pere, a největší úlevou by bylo od rodičů odejít, pokud by byly peníze na bydlení. A přesto je má stále rád(a).

Takže prosím, opatrně se zákazy, příkazy a vůbec s výchovou, pokud jste, či budete, rodiči.

* Mezemi slušnosti mám na mysli především takové to známé přísloví „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“, což v podstatě znamená, že bychom svým chováním neměli omezovat ostatní, především bychom jim neměli nijak ubližovat.