Nebezpečí zákazů

Zákazy, příkazy, nařízení, napomínání, nadávky, … Kdo něco takového v životě neslyšel? Předpokládám, že jsme to zažili všichni – hlavně od rodičů. Bez zákazů vychovávat děti prostě asi nejde – ale nic se nemá přehánět!

Každý rodič je postaven před (pravděpodobně) nelehký úkol, a to naučit své dítě co smí a co nesmí. Vychovat ho. No a při tom se samozřejmě jen tak nevyhne různým zákazům a příkazům. Což samo o sobě není špatně – špatně je, když tohoto rodič „využívá“ až moc, a snaží se dítě vychovat co nejvíce k „obrazu svému“. Každý z nás je originál, a to znamená, že se svými vlastnostmi a chováním nemusí podobat dokonce ani jednomu z rodičů (já bych mohla vyprávět! ).

Takže bych tímto chtěla říct, že je sice dobré dětem říct, co mají dělat a co ne – nejen dobré, je nutné aby se každé dítě dozvědělo, že je špatné zabíjet, někomu ubližovat (pokud si nezačal), něco ničit, apod. Naopak je dobré mít ostatní kolem sebe rád, pomáhat jim, smát se, učit se, …

Ale co si myslím, že není úplně dobré, vyčítat dětem to, jaké jsou (pokud je to tak nějak v mezích slušnosti*) a co ještě hůř, dávat jim za vinu, že nejsou jako někdo jiný (ať už si dosadíte kohokoliv). A platí to víceméně pro kterýkoliv věk.

„Obleč si něco pořádného, vždyť tohle se dneska vůbec nenosí!“

„Vem si tu lžíci do pravé ruky, podívej, Anička ji taky tak drží!“

„Běž už spát, každý normální člověk v 10 hodin večer už spí!“

„Ten tvůj zelený batoh je hnusný, proč nenosíš modrý?“

A mohla bych pokračovat dále. Tohle jsou příklady toho, co by rodiče dětem rozhodně říkat neměli. Co je špatného na tom, že vaše dítě chodí oblečené např. ve stylu punk? To, že se to nelíbí vám (rodičům) neznamená, že se to nelíbí nikomu. Vy to nenosíte, ale pokud se v tom dítě cítí dobře a líbí se mu to, proč to zakazovat? Proč dítěti nařizovat, ve které ruce má držet lžíci/nůž/vidličku? Tomuto tématu už jsem se na blogu věnovala a stále nechápu, proč někdo vymyslel takovéto „normy“ a hlavně, proč rodiče nutí děti něco takového dodržovat? No a říkat dětem, kdy mají (nejdéle) jít spát, je sice dobré, ale mělo by to být přiměřeně jejich věku (říkat to „dětem“ třeba od 15 let výše, pokud nedělají „bordel“, je podle mě hloupé až zbytečné).

A hlavně, udivuje mě, co lidi pořád mají s tím výrazem „normální člověk“. Pokud vím, tak v ČSN, ANSI ani třeba ISO nic o „normálních lidech“ uvedeno není. No a z mých zkušeností vím, že skoro každý člověk mluví o normálním člověku v podstatě jako o někom, kdo je mu samotnému podobný. I blázen vám stěží řekne, že není normální. Myslím si, že něco jako „normalita člověka“ prostě neexistuje.

A jaké je tedy to zmiňované nebezpečí zákazů? No možná někoho napadne „to, že je děti budou porušovat“. To je možná to nejmenší nebezpečí, pokud neudělají něco fakt špatného. Nebo je můžou, třeba ze srandy, až „Švejkovsky dokonale“ dodržovat. Ale nikoho takového snad ani neznám. Měla jsem na mysli spíše nebezpečí dlouhodobějšího charakteru.

V tom (možná) lepším případě se dítě přizpůsobí a chová se podle představ rodičů, přičemž mu to ani nevadí. Takové lidi bych si dokázala představit, že ve třiceti, čtyřiceti letech stále bydlí u rodičů a jsou tak spokojeni. Ale je to dobře? (Při dnešních cenách nemovitostí by se dalo říci, že snad i jo. )

Nebo se může stát pravý opak – jak jsem říkala, nejsme stejní, každý z nás je originál – a proto dítě může s názory rodičů nesouhlasit. No a pokud se rodič(e) snaží dítě vychovat co nejvíce podle sebe, vzniká konflikt. No a buď se bude snažit rodičům zavděčit i za cenu velkého potlačení svého vlastního já (což je asi ta nejhorší varianta), nebo se od rodičů odcizí a třeba se i brzy odstěhuje (nebo uteče) z domova. Nejspíše ale asi nastanou obě varianty najednou v různém, měnícím se, poměru.

Takže se pak dítě snaží rodičům zároveň (ač si to třeba nepřizná) zavděčit, zároveň žít podle sebe a teď se to v tom (už třeba i dospělém) jedinci pere, a největší úlevou by bylo od rodičů odejít, pokud by byly peníze na bydlení. A přesto je má stále rád(a).

Takže prosím, opatrně se zákazy, příkazy a vůbec s výchovou, pokud jste, či budete, rodiči.

* Mezemi slušnosti mám na mysli především takové to známé přísloví „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“, což v podstatě znamená, že bychom svým chováním neměli omezovat ostatní, především bychom jim neměli nijak ubližovat.