Vyber si, Elemono

Nějakou chvíli jsem přemýšlela, zda tenhle článek napsat jako příběh, nebo jako klasický článek. Mám vymyšlený dost zajímavý příběh, ale jeho sepsání by trvalo dlouho a měl by být součástí série povídek (kterou už se chystám napsat asi dva roky ) a bez úvodního dílu by to nebylo ono (bez pochopení souvislostí). No a netajím se tím, že kvůli škole (zkouškové období) opět nemám na psaní moc času. Proto, milí čtenáři, je tu další ze „série“ článků na TT z velké části o autorčiným životě a o životě všeobecně.

Snad každý z nás má v životě možnost – a také nutnost – si něco zvolit. Ať u jsou to volby malé, jednoduché, či naopak velké a těžké (což ještě neznamená, že velká volba musí být těžká, a malá že je lehká). Musíme si třeba zvolit školu, obor, který budeme studovat. Pro někoho je to lehká volba, protože už má jasno v tom, co bude v budoucím životě dělat. No a pro někoho to může být těžší. Rozhodnout se, co si dáme dnes k obědu sice také může být lehké i těžké, ale nějak moc velký dopad na život to nemá (ten jeden oběd, jedno rozhodnutí).

Myslím, že nemá cenu tu vypisovat další příklady různých rozhodnutí, která v životě mnoho z nás čekají. Každý ví, které rozhodnutí je pro něj těžké a které ne, které rozhodnutí ovlivní podstatnou část života, a které zdaleka takový vliv mít nebude. Je vědecky dokázáno, že rozhodování mezi více variantami je těžké, vyčerpávající a často vedou k odkládání toho rozhodnutí, pokud varianty, které si máme vybrat, jsou pro nás z našeho pohledu přibližně stejně výhodné. Tento jev popisuje například článek Rozhodovací paralýza na serveru GrowJob. Každopádně bezpochyby je jednoznačně dobře, že máme možnost se rozhodovat. Čím více možností, tím více svobody a tím lepší život. A umět se správně rozhodnout, je umění žít.

Já jsem měla v životě hodně takových pomyslných rozcestí, kdy jsem se musela rozhodnout „kudy dál“. (A nebylo to rozhodnutí, co si dát k obědu. ) Spousta jich byla ohledně školy, vlastně budoucí práce. No a i jiné různé rozhodnutí v životě. A můžu hrdě říci, že žádného svého rozhodnutí nelituji. Nejlepší je, když si jak dobré tak špatné (podle následků) rozhodnutí zapamatujeme, za ty dobré se pochválíme a z těch špatných se poučíme. Díky tomu děláme čím dál lepší rozhodnutí, protože víme, co jsme dříve udělali dobře a co ne.

Zajímavá je ale myšlenka, zda se rozhodnout žít tak, abychom byli produktivní, nebo aby nás život bavil, naplňoval*. Asi nejlépe jsou na tom v tomhle ohledu ti, které jejich práce baví a naplňuje je. Mě třeba moje práce (zatím studovaný obor, ale dřina je to tak jako tak) sice baví, ale nenaplňuje. No a pak když jsem nedávno takovou činností strávila 80 % svého volného času, zjistila jsem, že tohle asi opravdu není pro mě. Buďto to musím nějak nakombinovat (ale vzhledem k tomu, že můj čas je dost omezený, tak to půjde dost těžko, pokud vůbec) nebo školu ukončit. Tedy dodělat tuhle etapu (bakalářské studium) a dál už nejít, přestože jsem dřív chtěla. Nevím co dělat, protože jsem zjistila (při dlouhých dnech prosezených nad semestrálkami), že to asi nakonec nebude můj vysněný obor, protože jsem se začínala cítit opravdu hodně špatně. Ale bojím se, že neexistuje práce, která by mě naplňovala. Nebo snad ano? Nevím o ni.

Stojím tedy na pokraji dalšího životního rozcestí. Pokračovat ve studiu, nebo ne? A když ne, co dělat za zaměstnání? Nebo snad existuje nějaké jiné, alternativní, a daleko lepší řešení? Nevím. A teď, vyber si, Elemono.

* Tím, že vás něco naplňuje samozřejmě nemyslím to, že se napijete nebo najíte. Těžko se to vysvětluje, ale jsou to takové okamžiky, kdy cítíte ohromně pozitivní energii, kdy si ten okamžik naprosto užíváte. Možná by se to dalo přirovnat k okamžiku, kdy se zamilujete.