Tajemná osoba

Tajemná osoba, nepoznaná, kterou snad ani nikdo nezná. Chodí zahalená v dlouhém plášti s kápí. Asi nikdo nespatřil její pravou tvář. Objeví se nečekaně a zase zmizí. Viděla jsem ji ve svých snech. Denních snech…

Mluvila jsem s ní. Do tváře ji vidět nebylo, měla kápi a na očích masku. Podle hlasu to byla žena, i když měla takový neobvyklý, těžko popsatelný hlas.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se jí. „Já jsem já,“ odpověděla. Byla opředena tajemstvími, mluvila o sobě nejasně a v hádnánkách, pokud o sobě vůbec mluvila. Napadlo mě se zeptat: „Proč se skrýváš?“ Dostalo se mi odpovědi: „Protože nechci, aby mě někdo znal.“ Po chvíli jsem zjistila, že jí vlastně chápu. „Sláva není dobrá věc,“ říkala, „když tě kdekdo zná, máš méně klidu a jsi ve větším nebezpečí.“ Chtěla jsem vědět, jaké nebezpečí má na mysli? „Svět se blíží do záhuby“, pokračovala, „a zlo narůstá na síle. Zlo bude růst a sílit tehdy, pokud dobří lidé neudělají nic. Pokud chceš bojovat proti zlu, musíš se umět schovávat. Jinak si tě najdou.“

Znělo to moc strašidelně. Ale cítila jsem, že má asi pravdu. Cítila jsem spřízněnou magickou energii. To je něco, co se pod maskou a pláštěm moc neschová. Přesto jsem ale cítila trochu pochybnosti, nebo snad zvědavosti, ptala jsem se tedy dál: „Opravdu si myslíš, že svět jde do záhuby? Myslíš, že je to tak zlé?“ „Vím věci, které ty nevíš. Vysvětlovat všechno by bylo docela na dlouho. Když cestuješ po světě a umíš se skrývat, uvidíš mnoho věcí, co mnoho ostatních neví a nevidí. Mnoho zla, ale i dobra. Dobro povznese tvoji duši a naplní tě. Zlo tě zraňuje a zabíjí.“

„A co tedy chceš dělat?“ zeptala jsem se jí poté. „Chci se pokusit pomáhat lidem. Chránit ty dobré a zabíjet ty zlé. Chci, aby na světě bylo hezky, aby byl klid a žádné války. Chci, aby láska byla pro lidi důležitější, než moc. A hlavně: aby lidé zjistili, že to tak je.“

„Zabíjet?“ podivila jsem se, „vždyť to je přece špatné!“ „Ano, to je špatné. Nikdy nezabíjím bezdůvodně. Ale když vidíš, jak jeden člověk na místě postřílí několik dalších lidí, zabije je… Co myslíš, že si takový člověk zaslouží?“ pozvedla obočí a poodhrnula plášť, pod kterým se za opaskem zaleskla dýka.

Uvědomila jsem si, že má pravdu. Nikdy jsem neschvalovala zabíjení, je to hodně špatná věc. Ale když někdo tohle udělá několika dalším lidem, zaslouží si snad něco jiného? Možná, že ne, možná, že to pomůže ochránit další lidi, které by jinak taky zabil. Ach, jak příšerné představy to jsou. Mohla jsem si jen představovat, co všechno tahle tajemná osoba umí, co všechno prožila a udělala, ale jedna věc mi začínala být jasná. Ona je hrdinka a je mi sympatická. Vlastně až tak, že bych taky taková chtěla být. Možná až na to zabíjení. I když jde jen o nesmírně zlé jedince. Ale je vůbec možné, aby láska pro lidi byla důležitější, než moc? Ona si myslí, že tomu tak je, jen to lidé nevědí. Já jsem na pochybách.

Pohlédla jsem na tajemnou osobu ještě jednou, pohlédla jsem ji do očí, na obličej, trochu pod kápi… A zjistila jsem… Vždyť ona není přeci člověk! Teď už jsem ještě více chápala tu pozitivní magickou energii…