Elemona

Většina dospělých prožívá Vánoce jinak, než jako děti, že?

A většina z nich nemá takovou radost, jako když byli dětmi, že? Děti tedy prožívají Vánoce o dost radostněji, je to tak? Co to zkusit také, mít z Vánoc větší radost, jako mají děti?

Já vím, lehce se to řekne, hůř se to udělá. Možná si říkáte: „A to jako jak, jen tak mít z něčeho větší radost, z ničeho nic?“ Ale věřte mi, jde to. Není to jednoduché, a přiznám se, ani mě to moc nejde (a to přinejmenším vím, že to jde). Jde ale především o nastavení mysli. O tom, jak přemýšlíme.

V první řadě, asi každý z nás chce prožít radostný život, že? Pravděpodobně nechceme prožít smutný život, být stále stresovaní a nemít radost. A Vánoce jsou výjimečná příležitost, kdy radost mít a sdílet ji s ostatními. Jasně, pokud se to daří po celý rok, tím lépe. A proč výjimečná? Vždyť jsou Vánoce přeci každý rok. To sice jsou, ale běžný člověk žije omezeně dlouhou dobu, a může prožít zhruba 80 Vánoc, někteří více, jiní méně, samozřejmě.

80 Vánoc, z nichž každé mohou být jiné. Několikrát za život pravděpodobně změníme místo, kde je slavíme, a také lidi, se kterými je slavíme. Pravděpodobně také dostaneme či dáme každý rok jiné dárky. A další spousta věcí okolo Vánoc může být jiná, od stromku, přes štědrovečerní večeři, až třeba po výzdobu.

Jasně, děti tohle moc neřeší. Většinou neřeší dárky pro ostatní (ty přeci nosí Ježíšek ), výzdobu, nákupy, celkově přípravu na Vánoce… To jsou možná věci, co dospělé od dětí ohledně Vánoc odlišují. Jak jsem už psala nedávno na „vánoční“ téma týdne, snažím se přípravu na Vánoce moc nepřehánět. Neříkám, dělám toho dost a ne úplně efektivně a včas , ale nepřeháním to. Ale to není to hlavní, co chci dnes říci.

Jde mi především o ten okamžik, o Štědrý večer. O moment, kdy už je vše hotové, společně si sedneme ke štědrovečerní večeři, pokud možno společně s rodinou, a Vánoce si společně užijeme. I jako dospělí si můžeme užívat rozbalování vánočních dárků, a nemusí to zrovna být nové auto nebo něco takového. Není důležité, jak drahé nebo velké jsme dostali dárky či kolik jich bylo. Důležité je, že si na nás někdo vzpomněl a chtěl nám udělat radost. A to i tehdy, pokud se nám daný dárek nelíbí. Možná je to proto, že se spolu tolik nevídáme a málo se známe, třeba už si nepamatuje, co máme přesně rádi. Možná bychom se měli vídat častěji. Nebo chtěl prostě jen udělat překvapení a nevyšlo to.

Každopádně je fajn, když nás někdo chce překvapit. To je důvod, proč se často dělají před Vánoci tajnosti, proč nám ostatní nechtějí říkat, co dostaneme za dárek. Je to jedna z věcí, která dělá Vánoce krásnými – ten moment překvapení. A já sama nemám překvapení tolik ráda, ale k Vánocům prostě patří a užívám si je.

Zkuste si také více užívat ten moment, kdy spolu s rodinou trávíte společně Vánoce, povídáte si, máte radost, že jste spolu. Pak rozbalujete dárky a přemýšlíte, co by to asi tak mohlo být? Vánoce nejsou o nakupování a o stresu, aby vše bylo perfektní… Vánoce nemusí být perfektně připravené, Vánoce mají být krásně prožité. Zkuste to, jde to! Stejně jako jde tenhle článek napsat za tři čtvrtě hodiny.

Cestování nepatří mezi moje koníčky, přestože si občas ráda někam vyjedu. Napadlo mě ale zajímavější pojetí tohoto tématu, ve kterém cesta představuje naši životní cestu.

Každý máme svoji životní cestu, podle toho, jací jsme, jaké máme zájmy a plány. A podle mého názoru by tato cesta měla být cestou k našemu lepšímu já.

Vždycky je v čem se zlepšovat. Když se nad tím zamyslíte, občas je to až frustrující, že nejde dosáhnout toho, že byste byli dobří ve všem, v čem chcete, tak moc, jak moc chcete. Tedy záleží na tom, jak moc jste ambiciózní, ale předpokládám, že skoro každý chce něčeho dosáhnout, v něčem být hodně dobrý.

Když jsem byla malá, vždycky jsem snila o tom, být v něčem hodně dobrá. Obdivovala jsem (a popravdě obdivuji dodnes) filmy s různými superhrdiny a agenty – především jejich schopnosti. Líbí se mi ta jejich všestrannost, jak jsou dobří v několika různých dovednostech. I já se taková snažím být, alespoň v oblastech, které mě baví a vidím v nich smysl. Nicméně, takových oblastí je mnoho a já se strašně ráda vzdělávám a zlepšuji, z čehož pak plyne můj neustálý nedostatek volného času. Ale dost o mně.

Přála bych si, aby každý z nás byl na cestě za svým lepším já. Aby se každý snažil být lepší. A to nejen v nějaké dovednosti, ale být též lepším člověkem, zlepšovat své vlastnosti a dělat dobré skutky. Protože jedině tak se můžeme jako lidstvo zlepšovat.

Jak se píše v tomto článku o potenciálu života v dnešní době, žijeme v jedné z nejlepších dob, které v historii lidstva kdy existovaly. Existuje velká spousta možností, jak se člověk může zlepšovat. Dokonce i když nemáte moc peněz, stačí mít připojení k internetu a/nebo registraci do knihovny a máte přístup k obrovskému množství vědomostí. Ano, vědomosti nejsou všechno, zlepšovat se dá velká řada různých dovedností… Ale řekla bych, že vědomosti jsou nejdůležitější základ všeho.

Sílu vědomostí docela zajímavě vyjadřuje následující obrázek k zamyšlení:

Zdroj obrázku: http://weknowmemes.com/2013/11/educational-perspective/

Ale k tomu, aby byl svět v dnešní době lepší, se muselo zlepšit lidstvo jako celek, tj. každý člověk. Ale stále je co zlepšovat a vždy bude. Stále je co zlepšovat v každém z nás. Na světě existuje spousta nevyřešených problémů a nevyléčených nemocí. Vývoj k lepšímu světu by mohl být ještě rychlejší a větší. Pojďme tomu všichni trochu pomoci. A kde začít? No právě u sebe! Každý můžeme přispět k vlastnímu i ke společnému rozvoji. Představte si svět, kde neexistují extrémně chudí lidé bez domova, ani zbytečně bohatí, kde neexistují těžké nemoci a kde všichni přispívají k tomu, aby se všichni měli dobře. Možná trochu utopie, možná sen, každopádně představa, pro kterou stojí za to se alespoň trochu snažit něco udělat, že?

Rok utekl jako voda a máme tu opět Prosinec. Zanedlouho budou Vánoce. Přestože jsem toho letos dokázala docela dost, jak jste se mohli dočíst a ještě dočtete v dalších článcích, stejně mi připadá, že ten rok hodně rychle utekl.

Na Vánoce se samozřejmě moc těším, stejně jako každý rok. Asi ne tak hodně, jako když jsem byla malá, a rozhodně ne tak nedočkavě. V dětství jsem před Vánoci často „hořela nedočkavostí“, nyní mi přijde, že to naopak moc rychle utíká. Je pravda, že mi poslední dobou všechno moc rychle utíká, dokonce i poměrně nezáživné hodiny matematiky ve škole. Ale o tom dnešní článek není.

Přiznám se, že naprostou většinu přípravy na letošní Vánoce mám ještě před sebou. Chtěla bych se ale řídit tím, co jsem psala v loňském „vánočním“ článku, a přípravu na Vánoce nijak nepřehánět. Mimochodem, pokud jste ten článek ještě nečetli, vřele doporučuji. Dnešní Vánoce pro mě budou něčím speciální, ale čím, to napíšu až na Štědrý den dopoledne, abyste si mohli čtením zpříjemnit čekání na Ježíška.

Co bych ale hlavně chtěla říci je, že bych chtěla prožít Vánoční čas v klidu, v pohodě a v rodinném kruhu. Zařídila jsem si tedy volno a domluvila několik návštěv s příbuznými. Ráda bych se věnovala jim a také sama sobě. Ne škole, ne práci. Od Vánoc do konce roku mám naplánován klid, který si, myslím, letos opravdu zasloužím. A přeji ho všem.

Nechtěla bych se opakovat, jelikož dále bych mohla psát to samé, co v odkazovaném loňském článku, zakončím to přáním. A nebojte, do Vánoc ještě několik článků plánuji.

Přeji vám všem tedy příjemné, klidné a pohodové prožití krásných Vánoc s vašimi blízkými.

Asi jste si všimli, že můj blog prošel jistou změnou designu. Stalo se tak po několika letech, kdy se vzhled téměř neměnil. Tahle plánovaná změna souvisí s většími změnami v mém životě, které se staly (a ještě část se doufám stane), které jsem také plánovala. Upozorňuji, že tento článek na téma týdne bude takový více „deníčkovský“.

Změny k životu neodmyslitelně patří. Život beze změny, který se nikam neposouvá, si upřímně nedovedu představit. Ani život, kde už není co měnit. Myslím, že vždy je co zlepšovat. A o zlepšování to vlastně celé je, pochybuji, že by chtěl někdo svůj život cíleně zhoršit, i když i to je změna.

Jak jsem už naznačila v minulém článku, podařilo se mi splnit si 3 ze 4 novoročních předsevzetí pro tento rok. A s tím posledním jsem to taky ještě nevzdala. Jaké to jsou, to chci, jak jsem již psala, odhalit postupně a ještě vás budu chvilku napínat. Ale vesměs jsou to poměrně velké změny a proto to zmiňuji.

Někdo novoroční předsevzetí nemá rád. Každý jsme jiný, nemusíte si ze mě brát příklad. A nebo tomu můžete říkat jinak, jak jsem tady kdysi radila. Mě každopádně pomáhají. Není to prostý seznam toho, co bych měla udělat, ale spíše mi pomáhají určit směr, kterým chci, aby se můj život ubíral. Když se mi něco z toho povede splnit, mám z toho radost a dobrý pocit, že se posouvám a měním tím způsobem, jakým chci. A když se mi některé z nich splnit nepovede, vůbec to nevadí, přesunu ho do dalšího roku a nebo usoudím, že to nebyl nejlepší nápad, a prostě ho zruším.

Důležité je totiž změny neuspěchat. Trpělivost se často vyplácí, lepší je několik pořádných změn, než mnoho povrchních a nepropracovaných nebo dokonce neúplných. A tím nemyslím, že by ty změny měly být jen velké, i malými změnami se dá dosáhnout velkého pokroku a navíc bývají snazší. Pořádnými změnami mám na mysli změny, do kterých jdu naplno a jsem si jistá, že je chci, a že pro mě mají význam a jsem na ně připravená. S čímž souvisí další důležitá věc týkající se životních změn: je důležité nenechat se do změn donutit, pokud změnu sami nechceme nebo si s ní nejsme jistí.

U lidí vídám ohledně životních změn takový zajímavý jev. Nejsem si jistá, jak to nazvat, možná „životní nedočkavost„. Jde o to, že člověku lidé z jeho okolí, často pomocí otázek, „podsouvají“ určité životní změny, na které může, ale také nemusí být připravený. Typickými změnami jsou nalezení životního partnera, svatba a početí potomka. Otázky mohou vypadat např. takto: „Už máš přítele / přítelkyni?“, „Kdy už si někoho najdeš?“, „Kdy se vezmete?“, „Už plánujete děti?“ apod. Na jednu stranu je to pochopitelné, jelikož láska a „založení rodiny“ jsou důležité součásti života téměř každého, a vlastně jsou důležité pro přežití lidstva jako celku. Na druhou stranu dotyčný či dotyčná pak může mít pocit, že po něm / ní je takováhle změna vyžadována a je potřeba to co nejrychleji splnit. A to je právě problém ve chvíli, kdy na tu změnu není připraven(a). Může si pak najít nevhodného partnera nebo partnerku jen proto, aby „s někým chodil(a)“. Pokud to poté dospěje až ke svatbě či dokonce k početí potomka, je to mnohem větší závazek, než když spolu ti dva pouze „chodí“. Člověk by si měl být naprosto jistý, že je to to, co chce.

Tím nechci říct, že by měl člověk „usnout na vavřínech“ a nenechat se pobízet do žádných změn. Život beze změn je opačný extrém, který také není dobrý. Možná to někomu může vyhovovat, uznávám, ale já si to snad ani nedovedu představit. Člověk zpravidla přebírá to, jaký je, od svých rodičů, příbuzných, kamarádů a dalších osob z jeho okolí. I když má to štěstí, že je spokojený s tím, jaký je, stále se může zlepšovat. Když už je spokojen se svoji psychickou i fyzickou kondicí, může zlepšovat své znalosti a dovednosti. Třeba se naučit nějaký nový jazyk, zlepšovat svoji sílu či výdrž, naučit se něco nového tvořit, možností je nepřeberné množství. A že to není změna? Ale je – je to změna toho, co známe, umíme či jak dobří jsme. Jak říkám, život beze změn si nedovedu představit.

Každopádně já úspěšně odolávám většině takových pobídek, jsem svá, mám vlastní cíle a představy, a zatím se mi to opravdu vyplácí a jsem spokojená. Držím vám všem (a i sobě) palce, ať se vám také daří změnit svůj tak, jak vy a jen vy sami chcete.

Na závěr bych se chtěla vrátit k tomu novému designu… Jak se vám vlastně líbí? Můžete si ho porovnat s předchozím designem. Hlasujte v anketě, případně to můžete rozvést v komentáři, třeba i napsat, co byste ještě změnili, apod.

K tomuto článku mě inspiroval jeden článek na stejné téma, na který jsem narazila ještě ve chvíli, kdy jsem nevěděla, že na tohle téma něco napíšu. Ale tahle myšlenka se mi moc zalíbila, takže jsem jeden takový dopis napsala. Zároveň si ho nechám poslat za 2 roky – bude zajímavé sledovat, co se za tu dobu změnilo.

Ahoj Elemono!
Tady je tvé já z minulosti zhruba před dvěma lety. Pokud ti dopis přišel v pořádku a po dvou letech, jak byl zamýšlen, je ti právě 28 a tvůj blog bude za rok slavit 10. narozeniny. Ten čas ale letí, že?

Jsem teď v nezáviděníhodné životní situaci. Snažím se dokončit vysokou školu, udržet si stabilní (a dobré) zaměstnání, zařídit si vlastní bydlení a celkově se snažím najít způsob, jak spokojeně (pře)žít v lidské společnosti – pamatuješ na můj popisek profilu na blogu? Mé sny – doufám, že to jsou stále i tvé sny – zůstaly zazděny kdesi hluboko pod návalem různých „důležitějších úkolů“, které se snažím jednou pro vždy vyřešit.

Chtěla bych to všechno zvládnout. Řekla jsem si, že tohle studium je poslední, co dělám, protože už cítím, že jsem dosáhla svého studijního vrcholu a více už bych nezvládla. Ale tohle chci dokončit, byla by velká škoda vzdát to před koncem a zahodit 2 roky dřiny. Navíc je to pro mě důležité. Přestože mě to poslední dobou velmi unavuje, je to jeden z mých snů, dokončit tohle studium.

Zjistila jsem, že abych mohla spokojeně (pře)žít v tomhle světě, pokud možno co nejvíc tak, jak bych si přála, potřebuji k tomu peníze. A abych je měla, potřebuji práci. Chtěla bych dělat to, co mě baví a zatím to vypadá, že by to mohla být právě ta práce, kterou teď dělám. Tak doufám, že mi vydrží a bude mě i dále bavit.

O vlastním bydlení sním už roky. Možná tak dlouho, jak dlouho existuje můj blog. Teď mám takovou možnost snad konečně na dosah! Sice to nebude úplně vlastní a nebudu tam sama, ale se svým přítelem, se kterým si rozumím jak s nikým jiným (nepočítám tebe, mé budoucí já ). Už roky sním o tom, jak si své bydlení zařídím podle sebe, nenechám se ničím omezovat (tedy co nejvíce to půjde se nenechat omezovat) a budu si co nejvíce plnit své sny. Tak doufám, že už to konečně vyjde!

Když už jsme u těch snů, toho se nejvíce bojím a moc bych si od tebe přála vědět, zda jsi na své sny nezapomněla? Vím, že mi nemůžeš teď odpovědět, tak jen doufám, že jsi si alespoň co nevíc svých snů splnila.

Školu jsi nejspíš už dokončila a máš práci na plný úvazek, je to tak? Věřím tomu, že to tak je. Bojím se ale, abys nezapomínala na své sny, když velkou spoustu času věnuješ práci. A taky na svého přítele. Doufám, že jste stále spolu a že si rozumíte a tvoje ani jeho nehynoucí láska nepohasíná. Taky doufám, že jsi nezapomněla na svoji rodinu a věnuješ se jim alespoň občas.

Jestli tenhle dopis čteš a připadá ti, že jsi nešla za svými sny tak, jak bys chtěla, nebo že jsi zanedbala něco jiného… Ještě není pozdě to napravit! Za rok to bude 10 let od významné události a to založení tohohle blogu. Co myslíš, nestálo by za to, moci si říct, že „jsem se za těch 10 let snahy fakt hodně posunula tím správným směrem“? Nemusíš mít nutně splněné všechny své sny, vždy bys měla mít za čím si jít.

Jsem ráda, jestli jsi se sebou spokojená, mé budoucí já.

Měj se krásně a užívej života.

S pozdravem tvé minulé já,
Elemona.

Dlouho jsem přemýšlela, co na tohle téma napsat. Hlasovala jsem pro téma Ohlédnutí za rokem 2017, u kterého bych věděla, ale které nakonec skončilo na druhém místě. Po přečtení několika článků na téma Moje hvězda a zeptání se dalšího člověka, abych měla od někoho další úhel pohledu na věc, jsem vymyslela nejen článek na toto téma, ale i jak to spojit s tím tématem, na které jsem původně chtěla článek psát. Tak tedy, článek je tu! 🙂

Podle několika článků, co jsem na toto téma přečetla a také podle člověka, kterého jsem se ptala, je pro nás většinou přestava „mé hvězdy“ představou někoho, koho máme rádi, či koho milujeme. Pro mě to byla spíše přestava něčeho jako naší „životní síly“. Podle toho, jak náš život zrovna plyne, naše hvězda září či pohasíná. Líbí se mi obě představy „mé hvězdy“, takže jsem svoji celkovou představu ještě trochu rozšířila.

Zdá se mi zajímavá představa, že každý z nás má svoji pomyslnou hvězdu, která představuje nás samotné, a spolu s hvězdami těch, které máme rádi či milujeme, tvoří souhvězdí. Ne takové, které má nějaký tvar, ale že jsou si prostě blízko. Jsou tu a svítí jak pro naše blízké, tak pro vzdálenější „pozorovatele“. A tyto hvězdy, které se rozsvítí při našem narození, září více či méně, podle toho, jestli jsme šťastní nebo ne. Protože především šťastná hvězda může dobře zářit pro ostatní.

Nevím, jestli se mi podařilo popsat tu představu dost srozumitelně, ale doufám, že ano. Aby to nebylo tak „jednoduché“, pod „mojí hvězdou“ si představuji nejen tu svoji hvězdu (takže vlastně sebe sama), ale i hvězdy mých blízkých (takže svého přítele, rodinu, …). Ne, že by byly přímo moje, ale něco jako moje oblíbené hvězdy. Krom toho i třeba můj blog je pro mě taková moje hvězda, prostřednictvím které třeba někdy někomu přidám trochu světla do života. Je to trochu komplikovaná představa s těmi hvězdami, uznávám.

A jak tedy ta moje hvězda (teď myslím opravdu tu svoji – sebe ) zářila v uplynulém roce 2017? Asi by to líp posoudili ostatní, ale alespoň za sebe můžu říct, že jsem neměla moc času zářit pro ostatní, zato jsem se sama dost posunula a udělala spoustu věcí sama pro sebe. I na mém blogu je to jistě vidět – dnes píši čtvrtý článek v tomto roce. Podrobnosti zde popisovat nechci, jen bych chtěla (a doufám v to), aby se mi příští rok dařilo více zářit pro ostatní a věnovat se zas více blogu, jako dřív. Ale o tom už více ve článku, který bych chtěla napsat zítra.

Silvestrovské oslavy jsou v plném proudu, a já už jsem moc společensky unavená na to, abych vymyslela další odstavce. Chtěla bych vám tedy už jen popřát vše nejlepší do nového roku, hodně zdraví, štěstí a úspěchů. Ať se vám v roce 2018 daří minimálně stejně dobře, jako v tom letošním.