Sandra kráčela přelidněnou ulicí, plnou spousty lidí. Bylo parné odpoledne, na nebi ani známka po mracích, které by mohly hřející slunce zastínit. Jelikož neměla ráda nacpané prostředky městské hromadné dopravy, zvolila na těch pár kilometrů pěší chůzi. Mířila do jednoho klubu na domluvený sraz.
Sandra byla sedmnáctiletá dívka, dobrácká, milá, upřímná, avšak měla v sobě něco, díky čemu nebyla moc oblíbená, ale ani sama nevěděla co to je. Jak si tak kráčela ulicemi města, obloha se z ničeho nic zatáhla. Bylo to zvláštní, vzledem k tomu, že předtím byla obloha naprosto čistá. Nyní byla plná velkých temně šedých mraků. Vypadalo to, že může začít každou chvíli pršet, naštěstí to už Sandra ke klubu neměla daleko.
Sotva vešla dovnitř, venku se strhla průtrž mračen. Jí to už ale bylo jedno. Ona nepromokne, takže ať si venku třeba „padají trakaře“. Sešla po schodech dolů, do podzemní místnosti, kde hravě našla stůl obsazený těmi, s nimiž měla sraz. Domluvila se s nimi předem po internetu. Přisedla si k nim, přítomní už ji znali a vřele ji přivítali. Bystré oči by si mohly povšimnout, že téměř všichni byli oblečeni v různém, ale stejně černém oblečení. Nebyly to ale nějaké černé formální obleky a šaty, spíše moderní, více či méně zvláštně provedené oblečení. Sandra přišla v obyčejných džínách a triku, ne však žádné luxusní či módní, spíše obyčejné až obnošené. Zprvu si ale tohoto rozdílu nepovšimla. Byla také asi třetí nejmladší ze všech.
Večer probíhal poklidně a dobře. Všichni se navzájem bavili, pili a jedli, povídali o životě, svých zážitcích a všem možném. Čas se vlekl a venku se začalo stmívat. Brzo se atmosféra, snad díky pokročilé době, snad díky známosti či dobrému pití, uvolnila, a začaly se probírat i věci, které by normálně jeden druhému asi neřekl. Tak se dozvěděli i o Sandřiných pocitech. Když si nějakou dobu povídali, Sandra jim řekla o tom, jak se snaží být na lidi milá a oni ji přesto odmítají a často nemají rádi.
Nějakou chvíli o tom diskutovali, mezi tím se vyhoupl na oblohu měsíc v úplňku, zářivě osvětlující nyní již liduprázdné ulice. Avšak to členové skupinky neviděli, jelikož místnost klubu byla v podzemí a neměla okna. Přišli na to, že Sandra má v sobě potlačenou zlobu. Hodně lidí jí totiž v životě ublížilo, jenže ona se stále snaží být na lidi hodná, a ti ji většinou jen využívají, aby ji pak mohli zradit či odkopnout. Ovšem zlo se chová tak, že se v ní nahromadilo a skrývá se, a vyvolává zvláštní pocity a jednání. Může být na okolí hodná, jenže se to projeví jinak a může se také stát, že se projeví najednou a Sandře se přihodí něco špatného. Poradili ji, že by měla uvolnit svoji vnitřní duši a dát ji prostor, k vybití energie, co se v ní nahromadila.
Sandra nevěděla, jak má uvolnit svoji energii, a oni se jí to snažili vysvětlit. Říkali, že musí otevřít svoji duši a nebát se projevit. Večer pokročil v noc a Sandra už pomalu ztrácela přehled, kdo jí co říká a i paměť začala vynechávat. Byla však stále aktivní, snad díky oněm „lahodným nápojům“. Později si už nic nepamatovala…
Sandra se změnila. Ani si nepamatovala, jak se dostala zpátky domů. Ale od chvíle, co se probudila, cítila, že je jiná. Cítila, že se v ní něco probudilo, uvolnilo. Cítila se volnější, nebojácnější, neohrožená. A také ráznější a rychlejší. Vstala, umyla se a nasnídala, a aniž by něco řekla rodičům, vyrazila ven. Šla do jednoho obchodu… koupit si oblečení černé barvy. Jelikož byla v jádru dobrá, nestala se z ní velmi zlá holka, která by něco bezdůvodně ničila nebo na někoho útočila. Avšak pokud si k ní někdo neco dovolil, vracela mu to naplno, jelikož zlo ukryté hluboko v ní se projevilo. Takto se projevila její temná stránka, a začala žít život v temnotě, avšak naplno a snad i spokojeněji.
Komentář autorky: Snaha o jednodílný krátký příběh na téma „přeměna do temnoty“.
Mě se tu líbí a myslím, že mě i bude bavit sem psát. Takže vítejte v mém novém blogovém doupěti! 