Autor: Elemona

Přiznám se na rovinu. Dnes už bych si život bez internetu nedovedla představit. Možná, kdybych ho nepoznala. Ale internet je suprová věc – pokud ho umíte používat.

Pokud bych internet nikdy nepoznala, můj život by byl asi od základu jiný. Mým nejoblíbenějším místem by byla knihovna, kde bych si hledala informace a vzdělávala se. Dnes na internetu často najdu více informací – ale knihovny a knížky mají prostě své kouzlo, takže tam taky občas chodím. Nemohla bych si tak jednoduše volat a psát s kamarády – mohl by to nahradit telefon, který je ale dražší, než internet, anebo osobní setkání, které není tak rychlé (ale o to lepší). Neříkám, že internet u mě nahrazuje osobní setkání. Nahrazuje telefon a o to více jsem s ostatními v kontaktu.

Používám internet skoro na vše, na co používat jde: Čtení informací (zpráv), komunikace, psaní blogu , vzdělávání, zábava (online hry, videa, poslech hudby, …), atd. Trávím na internetu vlastně hodně času. Co kdyby internet najednou přestal fungovat? Bylo by to zlé. Najednou by tu nebyl blog, kterému jsem už věnovala tolik času a úsilí, nebyly by tu stovky stránek, ze kterých se vzdělávám a stále čtu, nebyl by tu e-mail a vlastně 90 % komunikace, co používám, a spousta dalších věcí. Polovina mého světa by byla pryč, ať to zní tak divně jak jen může…

A co kdyby tu internet nikdy nebyl? Jak moc by byl život jiný? No můj asi hodně. Místo toulání se po internetu bych se asi toulala po světě. Tedy toulat bych se chtěla i teď, ale není na to čas a odvaha. Nejen díky internetu, ale nejvíce času mi momentálně ubírá hlavně studium. Ale nebýt internetu, studovala bych vůbec svoji „vysněnou“ vysokou školu? Těžko říct. Většinu informací o ní (a i o střední škole) jsem našla na netu. Ale některé z nich by se ke mě dostaly i bez něho – prostřednictvím propagačních materiálů, dnů otevřených dveří, atd. Celkově shánění informací by bylo těžké.

A co zábava? No určitě by to bylo něco v nějaké „aktivní“ formě. Asi bych místo běhání po lesích a zabíjení potvor se svojí postavou v RPG hře běhala sama po lesích a… no zabíjet počítačová data je něco úplně jiného, než zabíjet např. zvířata v reálném světě – samozřejmě ne! Raději bych lezla po stromech, to v málokteré hře jde. Nebo místo starání se o svou virtuální farmu na internetu bych zkusila pěstovat opravdové rostliny. V takové hře totiž svoji vlastní vypěstovanou jahůdku opravdu neochutnáte! Dobře, existují i offline hry, které si koupíte v obchodě na CD a hrajete bez jakékoli potřeby připojení k internetu. Ale představa je to zajímavá.

Jak jsem psala, vzdělávala bych se nejspíše v knihovně a komunikace s kamarády by probíhala pomocí telefonu, dopisů nebo osobně. Jen co by asi internet jen tak nenahradilo, by bylo zprostředkování nezávislého zpravodajství. Na internetu si může web se články založit každý – a poskytovat informace, zpravodajství jakéhokoli druhu. Kdežto v televizi, rádiu nebo novinách jsou zprávy často laděné negativně a cenzurované. Internet je pro obě strany (ať se to týče vzdělávání, komunikace či zpravodajství) ve většině případů méně nákladné, než knihy, telefon, televize, tisk, …, což je také jeho velké plus.

Na druhou stranu, abych tu o internetu jen nebásnila, tak má taky své temné stránky. Jak se říká i o jiných věcech, internet je „dobrý sluha, ale zlý pán“. Tím je myšleno to, že nám poskytuje dobré služby, výhody, jak jsem tu už uvedla, ale jakým způsobem s nim zacházíme a jeho služby využíváme, to už si musíme určit sami. Jedná se například o čas. Je důležité, kolik času trávíte u internetu a hlavně co na něm děláte. Chtělo by se možná říct: „Internet mi žere čas.“ Omyl. Každý by si měl sám určit, jak a jak dlouho bude internet používat. Jestli je tento čas stráven smysluplně. Nebo by se možná chtělo říci: „Ty máš co říkat, Elemono, když tu píšeš, jak dlouho u netu sedíš.“ A to není omyl. Ano, jak jsem napsala, sama trávím na internetu mnoho času. Většinu z toho sice smysluplně, alespoň doufám, ale stále by to šlo omezit o ty „nesmysluplné“ chvíle. A o tom se chci taky zmínit.

No, a abych nezapomněla, internet skýtá i další nebezpečí. Důležité je, jak jsem psala, umět ho používat. Třeba když komunikujete s neznámými lidmi, nebo se seznamujete. Můžete narazit na podvodníky, zlé lidi, úchyláky… Nechci to tu moc rozebírat, protože na tohle téma vznikly dva docela poučné „filmy“ a několik kratších videí, takže zájemce o seznámení, zvlášť z řad nezletilých, odkazuji na tuto stránku: http://www.seznamsebezpecne.cz/, kde tato videa najdete. Také často slýchám o podvodech při nákupech na internetu. Tady poradím asi tak toto: Je dobré používat prověřené obchody – buď takové, kde už jste v minulosti bez problémů nakupovali, nebo alespoň takové, které mají na internetu dobré ohlasy – ale myslím tím jinde na internetu, než na stránkách toho obchodu! Dobrý web na tyto účely je například http://www.heureka.cz/, který slouží zároveň jako porovnávač cen a zároveň pro zpětné ohlasy zákazníků internetových obchodů. Sama občas potřebuji koupit zboží, které nabízí málokterý obchod. A z těch, které ho nabízí, kupuji jen v těch, na které na internetu najdu alespoň několik pozitivních ohlasů.

Abych se vrátila k tématu internet vs. čas, které je velmi zajímavé. Na začátek se zeptám, jak často jste na internetu vy sami? Kolik času tam strávíte? Můžete se pochlubit v komentářích. Počítají se samozřejmě i mobily, tablety, apod., nejen počítače. Cokoliv, přes co se připojujete na internet. A kolik z toho času je opravdu potřebných a smysluplných? Jak to myslím?

No, tak například, potřebujete vědět, jak vypadá kamarádčin nový kocour? Nebo jestli má narozeniny nějaký váš známý, kterému byste, pokud by vám to nepřipomněl nějaký web nebo program, stejně asi nepopřáli? Nebo potřebujete kontrolovat každých pár hodin schránku příchozích e-mailů (osobních, ne pracovních) či jiných zpráv? Je opravdu pro život nutné zalévat vaše virtuální rostliny na virtuální farmě a kontrolovat je, aby náhodou nezvadly? Je lepší provětrat vaši postavu v online RPG hře anebo by bylo lepší jít si zaběhat, zasportovat sami? Dala by se najít spousta dalších relativně „neužitečných“ činností na internetu.

Pokud si u většiny uvedených činností můžete říci, že se vás to netýká a že to neděláte, že internet využíváte lépe, produktivněji, pak si můžete nejspíše pogratulovat. Pokud si například říkáte: „Ale když mě to nedá…“, pak jste na tom možná podobně jako já. No, a jestli takovými činnostmi strávíte většinu času na internetu, je to asi ještě horší. Slyšela jsem o lidech, kteří nevydrží víceméně několik málo hodin v kuse (vyjma spánku) být bez internetu. Především bez komunikace na sociálních sítích. A když jsem o tom takhle přemýšlela, zjistila jsem, že u mě je to sice déle, ale taky to není moc hezké. Můžu s jistotou říci, že internet využívám většinu dne. Každého dne.

Takže mě napadla zajímavá věc. Co kdybychom zkusili být na den bez internetu? Alespoň jeden celý den, 24 hodin, se nepřipojit ani s počítačem, ani s mobilem nebo něčím podobným na internet. Počítá se do toho i např. kontrola nových e-mailů i čtení zpráv, synchronizace, cokoliv. Zkusit nejspíše o prázdninách, o dovolené, kdy nebudeme muset používat internet studijně či pracovně. U mě to bude chtít podniknout něco jiného, asi mimo domov, bez mobilu a notebooku. Protože jsem na něj moc zvyklá. Tak co, závislačky a závisláci, jdete do toho se mnou? Jeden den o prázdninách si vyberu, a nezapnu internet nikde. A pak o tom napíšu na blog, nějaký další den. A možná to někdy zopakuju. Věřím, že mi to pomůže lépe poznat, jak moc internet opravdu potřebuji.

A co vy a internet? Napište komentář, chcete-li, či se můžete pochlubit vlastním článkem na TT. A co výzva „Den bez internetu„? Chcete to taky zkusit?

Tajemná osoba, nepoznaná, kterou snad ani nikdo nezná. Chodí zahalená v dlouhém plášti s kápí. Asi nikdo nespatřil její pravou tvář. Objeví se nečekaně a zase zmizí. Viděla jsem ji ve svých snech. Denních snech…

Mluvila jsem s ní. Do tváře ji vidět nebylo, měla kápi a na očích masku. Podle hlasu to byla žena, i když měla takový neobvyklý, těžko popsatelný hlas.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se jí. „Já jsem já,“ odpověděla. Byla opředena tajemstvími, mluvila o sobě nejasně a v hádnánkách, pokud o sobě vůbec mluvila. Napadlo mě se zeptat: „Proč se skrýváš?“ Dostalo se mi odpovědi: „Protože nechci, aby mě někdo znal.“ Po chvíli jsem zjistila, že jí vlastně chápu. „Sláva není dobrá věc,“ říkala, „když tě kdekdo zná, máš méně klidu a jsi ve větším nebezpečí.“ Chtěla jsem vědět, jaké nebezpečí má na mysli? „Svět se blíží do záhuby“, pokračovala, „a zlo narůstá na síle. Zlo bude růst a sílit tehdy, pokud dobří lidé neudělají nic. Pokud chceš bojovat proti zlu, musíš se umět schovávat. Jinak si tě najdou.“

Znělo to moc strašidelně. Ale cítila jsem, že má asi pravdu. Cítila jsem spřízněnou magickou energii. To je něco, co se pod maskou a pláštěm moc neschová. Přesto jsem ale cítila trochu pochybnosti, nebo snad zvědavosti, ptala jsem se tedy dál: „Opravdu si myslíš, že svět jde do záhuby? Myslíš, že je to tak zlé?“ „Vím věci, které ty nevíš. Vysvětlovat všechno by bylo docela na dlouho. Když cestuješ po světě a umíš se skrývat, uvidíš mnoho věcí, co mnoho ostatních neví a nevidí. Mnoho zla, ale i dobra. Dobro povznese tvoji duši a naplní tě. Zlo tě zraňuje a zabíjí.“

„A co tedy chceš dělat?“ zeptala jsem se jí poté. „Chci se pokusit pomáhat lidem. Chránit ty dobré a zabíjet ty zlé. Chci, aby na světě bylo hezky, aby byl klid a žádné války. Chci, aby láska byla pro lidi důležitější, než moc. A hlavně: aby lidé zjistili, že to tak je.“

„Zabíjet?“ podivila jsem se, „vždyť to je přece špatné!“ „Ano, to je špatné. Nikdy nezabíjím bezdůvodně. Ale když vidíš, jak jeden člověk na místě postřílí několik dalších lidí, zabije je… Co myslíš, že si takový člověk zaslouží?“ pozvedla obočí a poodhrnula plášť, pod kterým se za opaskem zaleskla dýka.

Uvědomila jsem si, že má pravdu. Nikdy jsem neschvalovala zabíjení, je to hodně špatná věc. Ale když někdo tohle udělá několika dalším lidem, zaslouží si snad něco jiného? Možná, že ne, možná, že to pomůže ochránit další lidi, které by jinak taky zabil. Ach, jak příšerné představy to jsou. Mohla jsem si jen představovat, co všechno tahle tajemná osoba umí, co všechno prožila a udělala, ale jedna věc mi začínala být jasná. Ona je hrdinka a je mi sympatická. Vlastně až tak, že bych taky taková chtěla být. Možná až na to zabíjení. I když jde jen o nesmírně zlé jedince. Ale je vůbec možné, aby láska pro lidi byla důležitější, než moc? Ona si myslí, že tomu tak je, jen to lidé nevědí. Já jsem na pochybách.

Pohlédla jsem na tajemnou osobu ještě jednou, pohlédla jsem ji do očí, na obličej, trochu pod kápi… A zjistila jsem… Vždyť ona není přeci člověk! Teď už jsem ještě více chápala tu pozitivní magickou energii…

Zlo a dobro. Věčně diskutované téma. Ale co je důležité: Dokážeme správně rozeznat, co je dobro a co zlo?

Jak se říká: „Všechno špatné je k něčemu dobré.“, což platí i obráceně: „Všechno dobré je k něčemu špatné.“ – horkotěžko bych hledala čin, u kterého by tyto věty neplatily. Opravdu, ať jsem zkusila najít sebehorší čin, vždy jsem na něm našla něco, na co byl dobrý. A když jsem zkusila najít sebelepší skutek, vždy na něm byla špetka něčeho špatného. I když se to nezdálo, opravdu jsem nenašla čistě zlý nebo čistě dobrý skutek. Takže už vidíme, že to s tím dobrem a zlem nebude zas tak jednoduché.

A co teprve pohled na dobro či zlo? Z pohledu jednoho člověka může být čin dobrý, z pohledu druhého zlý. Typicky člověk konající zlo může být přesvědčen, že dělá dobrou věc, zatímco ve skutečnosti jeho činy jsou zlé. S tím souvisí vlastní neobjektivita, o níž se dočtete např. ve článcích: Neobjektivita zabíjí, Mentální mor: vlastní neobjektivita. Už o poznání méně častým jevem je to, když si člověk myslí, že dělá něco zlého a přitom koná dobro. No a také se často stává, že škodíme či pomáháme a ani o tom nevíme. 🙂

Říká se, že nejčastěji chce každý dobro pro sebe, a ten zbytek (takže převažující zlo) přenechá ostatním. Je to však pravda? Řekla bych, že na tom bude, protože asi většina z nás se chce mít dobře. Ale není to pravda doslova, protože množství dobra a zla není ve stejném poměru. To znamená, že můžete konat dobro jak pro sebe, tak pro ostatní. Stejně tak i zlo, ale jak jsem napsala, člověk pro sebe většinou chce dobro. Takže pak záleží, jestli se k ostatním bude chovat dobře nebo ne.

Přestože většinou tak nějak víme, co je dobré a co ne, pojmy dobro a zlo jsou stále velmi relativní. Možná bych měla napsat několik příkladů.

Co třeba psaní tohoto článku? Zabere mi to nějaký ten čas, vám, čtenářům, také, i když o poznání méně. Dobré na tom je, že vám třeba něco dá, ať už to bude poznání či jen zajímavé počtení. Špatné bude, pokud vám nic nepřinese, tím pádem bychom nad tím článkem jen ztráceli čas.

Nebo co současná velká vedra, která tu v Česku poslední dobou máme? Z mého pohledu jsou spíše špatná, protože je počasí moc horké a v tom horku se nedá moc přemýšlet a soustředit se na práci, a ven jít také moc nejde, pokud se nechcete upéct od sluníčka. Ale na něco to může být samozřejmě dobré. Některým lidem může pořádné horko vyhovovat a je to „ideální“ počasí na výlet někam na koupaliště (i když mně se v tomhle horku na sluníčku pálí kůže, je to velmi nepříjemné a to tam nemusím být ani moc dlouho).

Co třeba různé bankovní i nebankovní půjčky, na které vidím čím dál více reklamy. Já si myslím, že jsou špatné. A samozřejmě na něco dobré, stále platí to, co jsem napsala v úvodu. Určitě je to dobrá služba pro ty, kteří potřebují nějakým způsobem „investovat“. Investují do vybavení na práci, např. notebooku, což se jim pak vrátí tou prací. Nebo investují do bytu či domu, aby se jim pak lépe bydlelo a třeba i lépe pracovalo. No a často na tyhle věci nemají peníze, takže půjčka je podle mě dobrá věc. Špatné na nich je, jak jsou nastaveny. Především vysoké úroky, jejich nesrozumitelnost (často u nich není uvedeno, kolik přesně zaplatíte, za jak dlouho a za kolik půjčených peněz). Nelíbí se mi také, že když člověk není dočasně schopen půjčku (dostatečně rychle) splácet, tak mu mohou například zabavit majetek. Z tohoto důvodu je pro mě lepší peníze si našetřit a nepůjčovat si, pokud to je možné.

A takhle bychom mohli pokračovat dál a dál… Zkuste si sami vzít nějakou věc, událost, čin a zhodnotit ho z té dobré i té špatné stránky. Zkuste tak zhodnotit své činy. Možná lépe poznáte, co je zlé a co je dobré. A pokud jste to ještě neudělali, přečtěte si ty dva články, které odkazuji výše v textu, určitě za to stojí.

Jelikož dobro většinou vede ke spokojenosti a spokojený život se lépe žije, zkusme být dobří. Dobro je stejně nakažlivé, jako zlo, což dokazuje třeba i toto video. Jen zlo má jednoho silného pomocníka – strach. Ovšem dobru napomáhá odvaha, řekla bych. 🙂 Co na některých lidech ale obdivuji nejvíce, je hrdinství. Ovšem ne každý umí být hrdina. Mě na to chybí právě ta odvaha. Přesto se snažím být dobrá. 🙂

Toto téma je dost složité a dlouho jsem přemýšlela, jestli o něm psát. Ale trochu jsem se inspirovala a nakonec jsem tak učinila. A došla jsem k zajímavému závěru.

Co vlastně znamená být „uvězněn(a) ve vlastní kůži“, ve vlastním těle? Nejčastěji to je, když má vaše tělo nějakou nemoc, vadu, postižení. Něco, co se vylučuje s vaší osobností, myslí a nejvíce ze všeho byste si přáli ze svého těla moci „vylétnout“ a třeba si najít jiné. Je to bezpochyby často strašný pocit a dá se řešit nějakou úpravou těla (přebarvení vlasů, plastická chirurgie, …) nebo přizpůsobením mysli (tak, že si na to zvyknete, nebo lépe řečeno to přijmete). Tento pocit může být také způsoben ne úplně správným stavem mysli – například anorexie nebo obezita (ale ne vždycky za to může jen mysl!). A v neposlední řadě na pocitu vězně ve vlastím těle může mít velký vliv společnost. Ale tu už jsem na mém blogu kritizovala dost, teď se spíše zaměřím na ten stav mysli.

Krom svého života jsem si vzala inspiraci z těchto článků: Uvězněna ve vlastní kůži, Uvězněni ve vlastní kůži, a pěkný příběh o anorexii Pošetilé rozhodnutí. Jak jsem již naznačila, nechci se teď zabývat společností, na kterou pravidelní čtenáři mého blogu můj názor jistě znají. Nechci ani moc probírat vrozené vady, jejichž možná řešení jsem už zmínila a doporučuji si k tomu přečíst také první dva z odkazovaných článků. Mnohem zajímavější mi přišlo „uvěznění vlastní myslí“, tedy stavem mysli – většinou jde o to, že si myslíme, že je naše tělo v něčem špatné nebo ošklivé. Malé, velké, hubené, tlusté, těžké, slabé, s nesprávnými proporcemi, nebo nějak jinak vadné. A jak zjistíme, ono to vlastně souvisí i s těmi ostatními případy.

Některé věci se změnit nedají, a tak nám nezbývá, než si na ně zvyknout a nebo lépe – využívat jejich výhod. Například máte-li drobnou postavu malého vzrůstu, musíte si sice při braní věcí z horních polic nebo z vrchu skříně dát pod nohy stoličku, ale zase když hledáte něco pod postelí, lehce tam se svoji postavou vlezete. Velcí lidé s mohutnou postavou to mají naopak – nevlezou pod postel, ale dosáhnou často kam potřebují. Podobně tak v souboji (nemyslím teď v nějaké hře, ale třeba na ulici nebo v šermu) – mohutný člověk sice bývá pomalejší, ale mívá více síly a tak rozdává větší rány, oproti němu člověk s drobnou postavou bývá obratnější a rychlejší, může se tedy ranám snadněji vyhýbat a rozdávat rány rychleji. Jo a pokud na sebe horkotěžko sháníte oblečení nebo obuv, protože vám prostě velikosti nesedí, je to chyba výrobců.

No a teď se dostáváme k tomu hlavnímu: Vady našeho těla, které se dají napravit, anebo které ve skutečnosti ani neexistují. Takový typický příklad najdete výše, ve třetím z odkazovaných článků – jde o anorexii. Taková nemoc je typickým stavem mysli, kdy máme dojem, že s naším tělem je něco špatně (je tlusté), přičemž to často není pravda. A tady se také projevuje vliv té společnosti, lépe řečeno jednoho z mnoha projevů lidské blbosti, a to když se vám posmívají za tu tloušťku. Samozřejmě to často není pravda, ti lidé jsou jen hloupí a mají potřebu si na někom vylévat svoje „komplexy“ (důvody, které je k tomu mohou vést, nepatří do tohoto článku , ale ve zkratce, jsou to jejich vlastní nedostatky).

Takže, máme-li pocit, že je s naším tělem něco v nepořádku, je nejlepší si to nejdřív ověřit. Buď porovnáním přesných hodnot (např. váha, velikosti – míry) se statistikami (průměrná váha, BMI) nebo s lidmi z okolí, anebo poměřením se s jinými lidmi – což se týče např. síly (nejlépe pomocí tzv. „páky“, ne pomocí rvačky!). Ostatně to se občas hodí i když nemáme pocit, že je s naším tělem něco v nepořádku. No a když se náš pocit potvrdí (třeba doopravdy při našich 100 kg šplhá BMI v tabulce do kategorie „obezita“), pak s tím můžeme něco dělat. Můžeme dávat větší pozor na to, co a hlavně jak jíme, můžeme zvýšit fyzickou aktivitu či třeba procvičovat problematické partie, nebo naopak začít jíst více, pokud jsme moc hubení. Spousta takových problémů již má své řešení, které se dá dohledat na internetu nebo v knihách.

A co s tím mám vlastně společného já? Proč o tom píšu? Dostáváme se k nadpisu článku a s tím souvisejícího stavu mé mysli. Ta totiž zůstává ve stavu více či méně potlačené touhy, kdy není kvůli sérii důvodů schopná přimět sebe sama a celé tělo k vykonávání akcí, které by vedly k jeho nápravě a zlepšení. Psala jsem to už v odkazovaném článku, ale ve zkratce: mé tělo má příliš velkou váhu a příliš malou fyzickou kondici, ale zatím má mysl nezvládá udělat nápravu.

Ale celý život je o překonávání se – bez toho bychom ustrnuli na místě a nešli bychom kupředu za svým vlastním zlepšováním. Přeji vám tedy šťastný boj vaší mysli a vašeho těla o nápravu – pokud je nějaká vůbec potřeba.

Originalita neroste na stromech. Ale co když ano? Každý plod, každý list stromu je přece trochu jiný. Jedinečný. Stejně jako lidé. Na stromě nenajdete dva přesně stejné listy, stejně jako nenajdete dva úplně stejné lidi nebo jiné živočichy. Lidé ale přesto někdy mají tendenci rozdíly stírat a stávat se neoriginálními.

Neříkám, že kopírování nebo napodobování je špatné. Listy na stromech také vypadají podobně, přestože je každý jiný. Napodobování je přirozené a vlastně se tím učíme. Ale spoustě z nás chybí vlastní originalita, vyjádření své osobnosti, a někdy bohužel i vlastní názor.

Líbí se mi, když je někdo originální. Já sama nemám odvahu být dostatečně originální, tedy originální jsem, ale ne tak, jak bych chtěla. Lidé v mém okolí nejsou moc extra originální a nejsou originalitě moc nakloněni, tedy u některých z nich mi to opravdu tak připadá. A odvaha také neroste na stromech – nebo že by ano? Ale o magii stromů tento článek přeci není. 😉

A co mám vlastně na mysli tou originalitou? Například to, když se člověk obléká podle toho, jak se mu to líbí a ne podle „módních trendů“, ne podle toho, „co se teď nosí“. Když se chová podle toho, co uzná za vhodné a ne podle nějakých „společenských zvyklostí“. Když si umí udělat na věc vlastní názor a nepřebírá jen názory jiných. Originální je, kdo se inspiruje a ne kdo jen kopíruje ostatní. Každý jsme originální. Jen se často bojíme nebo jsme líní se originálně projevit.

Snažím se být originální. Třeba tím, že články na blog píšu vlastní, jen výjimečně kopíruju něco z jiných blogů či z netu. Mám vlastní názory, snažím se být originální i v jiných směrech, nechci být taková ta „ovce uvnitř stáda“. Doufám, že budu čím dál víc originálnější a vy to zkuste taky, být co nejoriginálnější, protože originální lidé, dalo by se říci rebelové, jsou zajímaví. 🙂

Touha. Takový ten pocit, kdy něco chceme, moc si to přejeme, čím méně to máme, tím více po tom toužíme. Snad každý to někdy zažil. Já to zažívám nyní.

Volání divočiny je název knížky, příběhu, který jsem nečetla, jen tak zhruba vím, o čem je. Já ale tak označuji právě tu svoji touhu, která s tímto příběhem nemá toliko společného, i když přeci jen něco ano. Je to touha po svobodě, touha být divoká a nespoutaná, touha toulat se po lesích, šplhat po stromech a setkat se s jinými elfy. Tak nějak by se ten pocit dal popsat.

Je tu i několik faktorů, co této touze brání. V první řadě je to moje současná váha a fyzická kondice, se kterou si můžu nechat o šplhání po stromech zatím jen zdát. Pak také škola a mé jiné koníčky – ve škole toho je hodně a zanedbávat ji nechci, a koníčky mám většinou domácího typu. A také ostatní lidé – mám je ráda a trávím s nimi hodně času, ale nikdo z nich bohužel nesdílí moji touhu o procházkách po lesích a šplhání po stromech. A tak celkově na nějaké větší toulání po lesích není čas, i když několikrát do měsíce si to neodpustím. 🙂

Ale mám takový ten pocit, že síla touhy brzy překoná tyto proti-faktory a bude konečně alespoň trochu naplněna. 🙂