Elemona – 5. stránka

31. 12. 2015

Chovejte se hezky k věcem

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se chováte k věcem? Myslím tím samozřejmě teď věci hmotné a zároveň neživé, takže teď nebude řeč o lidech, zvířatech ani rostlinách. O nich byly napsány jiné články. Mimochodem, odkaz na hezký text o chování se k rostlinám mám v Aktuálních odkazech v menu.

Mají věci duši?
Přemýšleli jste někdy o tom, jestli věci mají duši? Nebo něco podobného? Já si vždycky myslela, že ne – ovšem, jsou neživé a je to jen kus nějakého materiálu nebo několika materiálů spojených dohromady. Ale pak jsem si uvědomila – jak je možné, že věci jdou nabít magickou energií? Jak je možné, že v nás jsou věci schopné vyvolat emoce – radost, smutek, … – dokáže snad toto obyčejná hmota? Dá se to vysvětlit různě a je jen na nás, čemu budeme věřit.

Výroba a tvorba věcí
Bez ohledu na to, jestli na „duše věcí“ věříte nebo ne, zde je asi ten hlavní důvod k tomu, abychom se k věcem chovali hezky: jejich vznik. Věci jsou tvořeny, vyráběny z nějakého důvodu, za nějakým účelem a téměř vždy proto, aby nějakým způsobem pomáhaly lidem. Jejich tvůrci si s nimi dali práci, nebo si dali práci s roboty, co ty věci pak vyrobily. Vložili do nich svůj čas, úsilí, znalosti a energii, abychom je mohli využívat a ony nám pomáhat. Je hrozně nefér je „jen tak“ ničit.

Rozhlédnu se kolem sebe a uvedu několik příkladů:
Počítač: Velmi rozsáhlá a komplikovaná věc. Bez počítačů byste si ani nemohli přečíst tenhle článek. Tisíce lidí pracovaly na tom, aby počítače byly takové, jako jsou dnes. Jsou to velmi složité a všestranné stroje připravené dělat to, co jim přikážete, resp. co jim přikáží programy, které se řídí vašimi instrukcemi.
Počítačové hry a programy: Počítač by nebyl tím, čím je bez těch správných programů. Programátoři tráví dny a noci tím, aby pro váš počítač poskytli programy, které vám usnadní práci, poskytnou nové možnosti či umožní číst například můj blog a hry, u kterých se nádherně odreagujete po těžkém pracovním dni. I když programy nejsou úplně hmotné, je to důležitá součást počítače.
Plyšové srdíčko: Z lásky darované červené plyšové srdíčko, které mi tu leží na polštáři a se kterým v noci spím, mi připomíná moji lásku, když zrovna není se mnou. A nejspíše právě proto bylo vyrobeno. Aby ho někdo daroval svému milému nebo své milé a vyjádřil tak svoji lásku. Srdíčko pak může připomínat, jak krásná ta láska je. A kdo ví, třeba ten, kdo ho vyráběl, to dělal s láskou a myslel při tom na svoji lásku nebo na lásku, která mu chybí.
Knihy – Obsahují mnoho důležitých a cenných znalostí, pokud jsou to odborné knihy, anebo třeba zajímavé příběhy. Ať už nám poskytují vědomosti nebo zábavu, byly napsány spisovateli, kteří nám ostatním chtěli jejich prostřednictvím ty informace předat.

Věci slouží lidem
Jak jsem už naznačila – věci nám slouží. Oddaně a poslušně. Knížka vám nikdy neřekne „dneska nemám náladu, aby sis mě četl(a)“. Postel vám neřekne „teď nemám náladu, lehni si na gauč“. Záchod neodporuje „fuuuj, už zase?“. Počítač… se možná odmítne spustit, protože je to tak složitý stroj, že tam mohou nastat tisíce chyb. Ne proto, že by nechtěl.
Nezaslouží si tedy, abychom je měli rádi, abychom se o ně starali a ne je ničili?

Važte si toho, co máte
Mnozí by namítli, že mají dost peněz a že si mohou koupit třeba nový mobil, protože jim ten starý nevyhovuje, nemá nejnovější funkce, nebo prostě není „in“. A přinejhorším ho vyhodí. Funkční telefon. To je snad to nejhorší, co mohou udělat. Na výrobě takového telefonu se podílí hodně lidí i strojů. Dokonce jsem slyšela, že na těžbě materiálu, co se používá pro výrobu například mobilů či počítačů, se podílí i děti z rozvojových zemí, kteří za to ani nedostávají moc peněz. Nevím ale, jestli je to pravda.

Neměli bychom věcmi plýtvat a způsobovat, že na skládkách odpadu skončí i věci, které by se daly ještě nějak využít. Země pro nás nemá nekonečné zásoby materiálů, které jsou potřeba na výrobu všeho, co dnes máme. Jednou dojdou a ty věci, kterými někteří z nás tak plýtvají, už vyrobit nepůjdou. Také proto bychom si jich měli vážit a dávat si na ně pozor.

Závěr

Snad každý rozumný člověk ví, že by se měl chovat slušně především k ostatním lidem, zvířatům a v neposlední řade k rostlinám. Ale i věci si zaslouží naši pozornost a slušné zacházení. Přiznám se, že sama nejsem v téhle oblasti úplně ukázková, ale snažím se. Také se snažím nic, co by mohlo být užitečné, nevyhazovat, ale dát někomu jinému, kdo má pro danou věc využití. Pro tyto účely se mi líbí stránky jako OdKomunity nebo Nevyhazujto, ale ještě jsem neměla čas a příležitost je vyzkoušet. Každopádně budu doufat, že se v téhle oblasti polepším, a že tenhle můj článek pomůže alespoň jednomu čtenáři si uvědomit, jak jsou věci pro nás důležité a že bychom se k nim měli chovat lépe.

31. 12. 2015

Proč nás naše tělo trápí?

Taky máte občas pocit, že si se svým tělem nerozumíte? Že vás něco začne bolet nebo vám začne být špatně bez nějaké zjevné příčiny? Jelikož to zažívám já i lidé z mého okolí, rozhodla jsem se o tom napsat článek. Nejsem ale, co se týče péče o zdraví, moc zkušená, takže to budou spíš rady z mých zkušeností nebo z doslechu. Důležité je vědět, že co funguje u jednoho, nemusí fungovat u druhého, takže ty rady vlastně vůbec nemusí pomoci. Také tímto na blogu zakládám rubriku Zdraví, kde bych se chtěla tímto tématem zabývat z různých pohledů.

Jak s námi tělo komunikuje?

Tělo a duše jsou dva rozdílné „objekty“, i když hodně propojené. Nejzřetelnější způsob, jakým nám tělo může dávat najevo, že něco pravděpodobně není v pořádku, je bolest. Bolest je velmi zvláštní téma, kterému chci věnovat ještě alespoň několik dalších odstavců. Dále se od stavu těla odvíjí též pocity, např. když nám je špatně, nebo když se naopak cítíme skvěle. Není to jen stav mysli, ale také stav těla. No a pak samozřejmě pocity jako hlad, motání hlavy, svědění, pálení, atd., atd. Bohužel ve spoustě případů většina z nás neví, proč cítí to, co cítí a co se nám vlastně tělo snaží sdělit.

Bolest
Bolestí či jinými nepříjemnými pocity („je mi špatně“) nám tělo dává najevo, že je s ním něco v nepořádku. Bohužel neřekne, co konkrétně nám schází. Slyšela jsem o tom, že když dobře znáte své tělo, dokážete z bolesti (a dalších pocitů) dost dobře vycítit, co přesně je v nepořádku a díky tomu to napravit. Jenže u mě ani u spousty lidí, co znám to tak nefunguje. Prostě něco bolí a nevíme proč.

Každá bolest nebo nevolnost může mít hned několik příčin. Často se dá řešení najít na internetu, jen je obtížné vybrat ze spousty možných příčin tu pravou. Jasně, mnozí z vás by řekli, že řešením jsou buď léky proti bolesti nebo návštěva lékaře. Léky proti bolesti sice problém dočasně vyřeší, bohužel to je někdy i jediné známé východisko, ale nevyřeší příčinu problému. Návštěva lékaře je podle mě dobrý nápad ve chvíli, kdy to začíná být vážné, bolest je velká či trvá dost dlouho (několik dní). Ale kdybych měla k lékaři chodit s každou bolestí hlavy, břicha, nevolností či průjmem, byla bych tam nejspíš každý týden. A čekárny u lékařů bývají už tak dost plné…

Bolest hlavy

Na bolest hlavy často pomáhá některá (nejlépe více najednou) z těchto věcí:

Vyvětrat v místnosti či místnostech, kde přebýváte.
Napít se, dodržovat pitný režim.
Jít se projít na čerstvý vzduch.
Odpočinout si – na chvíli si lehnout a zavřít oči.
Dát si kávu, případně alkohol (pozor! toto může působit na každého trochu jinak a ani jedno nedoporučuji při zvýšeném krevním tlaku!).
Vyspat se – bolest může být způsobená nedostatkem spánku.

Když mě začne bolet hlava, většinou zkouším tyto věci přibližně v pořadí, ve kterém jsem je napsala. Samozřejmě to není nutné, když jsem venku, tak nebudu větrat, ale zkusím se hned napít.

Většinou to dřív nebo později pomůže, jen párkrát to bylo tak kritické, že jsem si vzala prášek proti bolesti. A říká se, i když to zatím nemám s jistotou ověřeno, že jeden z nejlepších léků na bolest hlavy je sex. Zajímavé.

Příčiny

Příčin bolestí hlavy může být spousta. Trochu se dají odhadnout z toho, co pomáhá. Nedostatek čerstvého vzduchu, nedostatek vody, přepracovanost, nedostatek spánku, stres, dokonce i nadměrné přemýšlení (např. při studiu bychom rozhodně měli dostatečně odpočívat).

Pitný režim

Ještě ke zmíněnému pitnému režimu, aby bylo jasno. Především neplatí to, že bychom měli vypít co nejvíce tekutin. Říká se, že takové orientační množství je 2 – 3 litry. Řekla bych, že množství pod 1 litr nebo nad 5 litrů denně rozhodně není zdravé. Důležité je ale několik faktorů, jedním z nich je vaše hmotnost. Orientační množství vody, které bychom měli vypít, vypočítáme tak, že vydělíme svoji hmotnost třiceti (výsledek je v litrech). Takže, pokud např. vážíme 80 kg, 80 / 30 = 2,6 l, měli bychom tedy vypít průměrně 2,6 litru vody denně. To ale neznamená vypít přesně tolik vody každý den. Záleží na mnoha dalších faktorech, například jaká je okolní teplota (horké léto vs. chladná zima), jaký je náš zdravotní stav (pokud jsme nemocní, máme průjem, apod., je třeba pít více. Také závisí na naší tělesné aktivitě. Pokud těžce pracujeme (silou nebo se neustále hýbeme) či sportujeme, hodně se potíme, čímž tekutiny ztrácíme a je třeba pít více. Pokud naopak sedíme v chladné kanceláři, nepotřebujeme pít tolik. Důležité je především „poslouchat“ své tělo. Pokud máme žízeň, napijme se.

Je dobré mít pití v lahvi nebo sklenici, hrníčku apod. o určitém objemu. Díky tomu můžete kontrolovat, kolik jste toho vypili. Třeba si dělat čárku při každém doplňování hrníčku nebo lahve.

Pokud za den vypijete řekněme +/- litr okolo orientačního množství tekutin vypočítaných podle vaší hmotnosti a zároveň je to ve „zdravých mezích“ 1 – 5 litru, pak bych nic neřešila. Pokud vypijete málo, je dobré si dát nádobu s pitím někde poblíž, abyste ji měli na očích a pili více. Pokud pijete moc, nádobu naopak ukliďte mimo dosah rukou. Ono když člověk musí vstát, aby se napil, tak přeci jen většinou pije méně.

A mimochodem, káva či alkoholické nápoje se do pitného režimu nepočítají, jelikož odvodňují organismus. Víc informací o pitném režimu si můžete vyhledat na internetu.

Motání hlavy

Motání hlavy může mít podobné příčiny i řešení jako bolest hlavy. Často se motání hlavy přisuzuje nízkému krevnímu tlaku, na který pomáhá káva nebo alkohol. Samozřejmě může mít i jiné příčiny, např. jsem zažila, že se někomu motala hlava kvůli špatně pohnuté krční páteři (nejspíš během spánku), což se za pár dní nějak samo srovnalo. Doporučuji zkusit postup výše, jako při bolesti hlavy.

Špatně od žaludku

Špatně od žaludku může být z několika důvodů. Co může pomoci?

Vyvětrat, čerstvý vzduch může udělat lépe, a často opravdu udělá.
Jít se projít na čerstvý vzduch.
Odpočinout si, lehnout si.
Prostě počkat, nejlépe být v klidu.
Vyzvracet se.
Dojít si na velkou.

Pocit nevolnosti, stejně jako další bolesti či nepříjemné pocity, může být samozřejmě příčinou nějaké nemoci, proto doporučuji zajít k lékaři, pokud se to zdá být vážné. Zde mám na mysli spíše občasnou nevolnost, která po nějaké chvíli přejde, stejně jako motání či bolest hlavy výše.

Příčiny

Jednoduchá a logická příčina může být ta, že jsme snědli nebo vypili něco, co nám „nesedlo“, nebo jsme toho příliš „namixovali“ (snědli či vypili moc různých jídel či pití najednou), případně jsme toho jednoduše vypili či snědli moc. Pokud se vám dělá nevolno opakovaně, zkuste si vzpomenout, co jste měli ten den k jídlu (či pití), a pokud se vám dělá nevolno opakovaně po určitém jídle, bude nejlepší se takovému jídlu vyhýbat. Může třeba i vadit, že je například moc mastné. Můžete zkusit vyřadit na nějakou dobu mastná jídla nebo po takovém jídle třeba vypít pivo. To se totiž navzájem s mastnými jídly neutralizuje. Pokud jste namixovali moc druhů jídel či pití (platí zejména u alkoholických nápojů) či jste toho snědli / vypili příliš, nezbývá nic moc než počkat, než se s tím trávící systém popere. Určitě byste při tom neměli vykonávat žádnou fyzicky náročnou aktivitu (a ani psychicky náročné vám nejspíše moc nepůjdou), jelikož tělo se potřebuje soustředit na trávení. Takže odpočívat. Ovšem, pokud je ta nevolnost příliš nesnesitelná, můžete zkusit vyvolat zvracení. Pokud je to opravdu špatné, nejspíš to půjde samo. Jinak prý pomáhá strčit si prst do krku, čímž se zvracení vyvolá, ale to nemám vyzkoušeno, takže opatrně, nevím, jak to funguje.

Jednou z dalších příčin může být, podobně jako při bolesti nebo motání hlavy, nedostatek čerstvého vzduchu. Nevím, jak moc spolu trávící a dýchací systém souvisí, ale vím, že mi občas vyvětrat nebo prosít se venku pomůže.

Ještě jedna příčina, která mě napadá, může být „zácpa“, kdy tělo potřebuje (pravděpodobně) vyloučit stolici, ale vám se ještě nezačalo chtít na velkou. I když toto se spíš pojí s bolestí břicha, než s nevolností, i když ta tam může být také.

Bolest břicha

Ta může mít opět podobné příčiny a řešení, jako nevolnost od žaludku, i když například vyvětrat mi snad nikdy na bolest břicha nepomohlo. Spíše doporučuji sednout na WC a zkusit vyvolat stolici, přestože se vám zrovna nechce, především pokud jste v uplynulých 24 hodinách nebyli. Odpočinek občas také pomůže.

Proč nás naše tělo trápí?

Protože my trápíme jeho. To je zajímavá myšlenka, kterou mi řekl jeden moudrý člověk. A něco na tom také bude. Záleží na stylu života, jaký žijeme, jak zdravě ho žijeme, jak sportujeme a jak zdravě jíme. Samozřejmě i na dalších okolnostech. Problémem spousty z nás je, že neumíme „propojit dnešní dobu a naše zdraví“. Pokusím se to vysvětlit.

Nemám moc ráda pojem „dnešní doba“ v souvislosti s nějakými problémy, protože za problémy mohou lidé, ne doba / čas / kalendář… Tady to pro zjednodušení použiji a myslím tím problémy a příležitosti současnosti. Problémem například je, že do běžných potravin (naštěstí ne všech) prodávaných v obchodech výrobci dávají zdraví škodlivé chemikálie. Týká se to i třeba drogerie, věcí, které si patláme na kůži, vlasy, nebo si s nimi čistíme zuby. Dnešní doba je složitá a vyznat se ve složení potravin či drogerie je umění. I když, umění je spíš výraz pro něco kreativního, ale prostě je to velmi těžké. A tohle „umění“ by se měl dříve nebo později naučit každý z nás. Umět ze složení výrobků poznat, zda je uvnitř něco škodlivého, a pokud možno kupovat jen ty, kde nic škodlivého není. Dobrými průvodci mohou být například pořady ze stránky Stream.cz Peklo na talíři, Jídlo s.r.o. a A DOST!, případně knížky jako Doba jedová či Tajemství kosmetiky (knížky jsem zatím nečetla, spíše jsou to jen tipy).

Další věcí ohledně spojitosti dnešní doby se zdravím je životní styl, především pohyb. Jelikož v současnosti, oproti minulým stoletím, čím dál více převládá tzv. sedavá práce, taková, kde se moc nehýbete a je spíše o přemýšlení. Typicky práce v kanceláři.

Tělo ale pohyb potřebuje, není stavěné na málo pohybu. Takže je potřeba takovou sedavou práci doplnit nejlépe nějakým sportem, nebo přinejmenším nějakou nesedavou prací, třeba úklidem domácnosti. Nejen že tím tělo zesílí, získá na vytrvalosti, ale vyřeší se tím spousta zdravotních problémů, včetně těch psychických. O spojitosti sportu a psychiky by se dal napsat snad celý článek, a jistě už nějaký na internetu napsaný je. Jednoduše můžu říci, že při sportu se zrychluje krevní oběh a lépe se prokrvuje tělo včetně mozku, což samozřejmě psychiku (kladně) ovlivňuje. A naopak, pokud se nehýbeme, nebo hýbeme minimálně, mozek může časem ochabovat, což se na psychice projeví negativně.

Možná nás naše tělo trápí různými bolestmi právě proto, že ho trápíme jídlem s chemikáliemi, nedostatečným pohybem, neaktivitou. Často je těžké zjistit, co tělu chybí, ale pokud máte málo pohybu, zkuste nějaký přidat, začít více sportovat. Na internetu se dá najít spousta článků a rad o tom, jak je pohyb prospěšný. A správná strava je neméně důležitá, nejen bez chemikálií, ale pokud možno vyvážená. O tom by se dal napsat opět další článek, ale já zatím určitě na toto téma nejsem ta pravá autorka a na internetu určitě články na toto téma jsou.

28. 12. 2015

A co mé pravé já?

Toto je článek k tématu týdne „Mé druhé já“.

Před třemi roky jsem psala na téma týdne Moje osobnost článek Mé elfí já. Ten by se hodil i pro toto téma, proto jsem si na něj vzpomněla. To, co je v článku u mě stále platí. Ale přijde mi, a nejen u mě, že svých „druhých já“ máme hned několik a že často zapomínáme žít v tom nebo těch „já“, které jsou pro nás důležité, a místo toho žijeme pod maskami našich „pozměněných já“.

Pročetla jsem si několik článků na toto téma týdne a uvědomila jsem si, jak to je s těmi našimi „já“. Mohu jedině souhlasit s tím, že většina z nás má několik různých „já“, myšleno jako několik různých „stylů projevu naší osobnosti“, které jsou ale samozřejmě vzájemně propojené. Prostě, že v různých prostředích a situacích se chováme různě. Potom se různým lidem jevíme jako více či méně rozdílné osobnosti. Jinak nás znají učitelé ve škole, jinak rodiče, jinak kamarádi, jinak šéf v práci a jiní připadáme neznámým lidem, se kterými se teprve seznamujeme. Samozřejmě každý z nás to má trochu jinak a u některých se může zdát, že se jednotlivé „já“ od sebe moc neliší.

Ale spousta lidí, dalo by se říci, si nasazuje „masku“ – tím je myšleno právě to „jiné já“. Často se před ostatními – někdy i svými nejbližšími – chováme tak, jak si myslíme, že oni chtějí, abychom se chovali, a nejsme tak sami sebou – takoví, jací bychom doopravdy chtěli být. Skrýváme před okolím své pravé já – většinou se tak chráníme před posměchem, pohrdáním, ponížením apod. od ostatních lidí. Což je dost dobrý důvod.

Je často škoda, že nemůžeme svoji osobnost, své pravé já, před okolím naplno projevit. Pokud by se ostatní přestali posmívat, pomlouvat, ponižovat, pak by snad nic nebránilo, abychom se mohli projevovat tak, jak to sami cítíme. Bohužel, tím, jak si často „nasazujeme masku“ jiného já, občas zapomínáme, jací doopravdy jsme (nebo chceme být). Myslím, že se to dá zjistit vcelku jednoduše: následujte svoje touhy, sledujte, když máte z něčeho radost a především, když vás něco „naplňuje“ (pro ty, co neví, oč jde – nevím, jak ten pocit vyjádřit, ale je to jakoby taková větší radost a takový pocit, jako „tohle mě baví, to chci dělat i dál“). Pokud po něčem toužíte, naplňuje vás to apod. bude to nejspíš část vašeho pravého já.

Já sama mám své pravé já, dokonce možná dvě (viz článek odkazovaný na začátku textu) a několik „masek“, které nasazuji před ostatními lidmi. Před všemi, bez výjimky. Samozřejmě před každým jinou, více či méně odlišnou oproti mému pravému já. Možná to by se dalo označit jako mé druhé já. Nebo spíše několikáté já.

A co mé pravé já? Až moc na něj zapomínám. Tak často jsem obklopena ostatními lidmi, kteří by se mi mohli vysmát (atd.), že je mé pravé já skryto kdesi v zaprášeném koutě mé duše. A já stále nemám čas (mimo jiné kvůli studiu) a příležitost jít na pořádnou dlouhou procházku přírodou, jít bosky do lesa a obejmout nějaký strom, načerpat energii přírody a věnovat se zas chvíli magii… Těším se, až se zas do něčeho z toho pustím.

6. 12. 2015

Stín: Naše temné já

Toto je článek k tématu týdne „Ve stínu“.

Stín, tmavé místo za neprůhledným, z druhé strany osvětleným předmětem, kam nedopadá téměř žádné světlo. No tak o tom tu dnes řeč nebude.

Místo toho jsem se rozhodla psát o stínu v nás – o našem temném já.

Stín jako pojem v psychologii označuje soubor vlastností, co navenek bytostně nenávidíme, zatímco v našem podvědomí nám to může naopak působit velké potěšení. Narazila jsem na článek, kde to je hodně pěkně vysvětlené.

Součástí „našeho temného já“ – stínu nemusí být jen špatné vlastnosti, ale i ty dobré. Jde především o to, že jsou to potlačené vlastnosti, které jsme v sobě nepřijali my, nebo naše okolí (především ti, kdo nás vychovávali). Typické na stínu je, že o něm nevíme, dokud si ho neuvědomíme. Existují na to pomůcky a testy, doporučuji přečíst článek odkazovaný výše, nebo trochu prohledat internet.

Nejsem psycholožka, ale takovéhle věci mě zajímají a zprvu jsem vůbec nemohla uvěřit tomu, že nějaký stín vůbec existuje. Dnes už tomu věřím, vím alespoň částečně i o svém stínu, i když ho raději moc nerozebírám. Každopádně si myslím, že projevem stínu je spíš až přehnaná nenávist k lidem s takovouto vlastností. Mám ve svém okolí spoustu lidí, kteří nemají rádi násilí, a pochybuji, že by takovým lidem ve skrytu duše působilo násilí potěšení.

Každopádně dozvědět se o stínu může vyvolat (u mě vyvolává) trochu smíšené pocity. V první řadě pocit, že to je blbost. Následně, že by na tom mohlo být něco pravdy. Později pocit, že se mě to možná taky týká, a zamyšlení nad svými názory a pocity. Možná také menší strach ze svého stínu. Nakonec to ve vás může vyvolat menší fascinaci „temným světem“, když si náhle své temné já tak trochu uvědomíte. Tou fascinací nemyslím touhu být svým stínem, ale spíš zájem o tuhle část naší osobnosti. A prý když člověk dokáže svůj stín, svoje „nechtěné vlastnosti“ přijmout, je to pro psychiku dobré. Ať žijí přednášky z psychologie.

S tím mohou teoreticky souviset i osobnosti co „inklinují k temnotě“. Občas je můžete najít na internetu na jejich blozích. Krom lidí s „temnou minulostí“ to mohou být i ti, kteří prostřednictvím blogů vyjadřují své temné já.

Tak si tak říkám, že já jsem v reálném životě prý hodná, snažím se pomáhat a nenávidím špatné lidi, násilí, apod. Zatraceně…

11. 10. 2015

Schopnost lišit se

Toto je článek k tématu týdne „Schopnost lišit se“.

Řekla bych, že „schopnost lišit se“ není ani tak schopnost, ale spíše osobní postoj či názor. Kdo se chce lišit, se může lišit, kdo chce splynout s davem, se lišit nebude. Tedy aby bylo jasno, myslím tím styl chování, oblékání, apod. Když se člověk liší vzhledově, např. je jiné rasy, než lidé v jeho okolí, nic moc s tím nenadělá.

Přestože na témata obdobného typu píšu často, nenapadá mě mnoho toho, co bych zrovna k tomuto mohla napsat. Pokud můj blog čtete častěji, určitě víte, že se mi líbí lidé, co se liší, připadají mi zajímaví.

Ale jak jsem napsala, myslím, že to není schopnost, ale liší se ten, kdo se lišit chce. Nemusí se ani lišit proto, že se přímo chce lišit, ale proto, že chce být zrovna takový, jaká většina lidí z jeho okolí není.

Jedna věc mě ale poněkud irituje. Že lidé (rodina, kamarádi, atd.) se snaží potlačovat větší odlišnosti. Snaží se, jednoduše řečeno, říkat nebo naznačovat těm, co se liší, aby se nelišili. Samozřejmě se to liší člověk od člověka, já bych něco takového nikdy nikomu neřekla. Myslím, že je důležité některé věci umět ignorovat a nebát se lišit se. Nebát se toho, co na to řeknou ostatní. Je to váš život a dobré je, když budete takoví, jací chcete být. Pak můžete být v životě spokojenější.

23. 9. 2015

Útěk(y) ze života

Toto je článek k tématu týdne „Jak (ne)utíkat ze života?“.

Jak utíkat nebo neutíkat ze života? Proč? A kam? Pokusím se na to odpovědět v tomto článku, tentokrát snad kratším, než ten předchozí.

V první řadě, proč utíkat ze života? Jednoduše proto, že nás na životě něco štve. Prostředí, ve kterém žijeme, lidé, kterými jsme obklopeni, apod. Ne vždy to jde jednoduše změnit. Proto je fajn se občas od reality oprostit a „utéct ze života“ někam jinam.

Kam tedy utéct ze života? Mě napadá nejlépe svět fantazie. Knížky, filmy, počítačové hry nebo prostě jen vlastní představivost. Znáte to, začtete se do knihy a stanete se tak trochu součástí příběhu, jako pozorovatel, který tam přímo je. Tedy záleží na tom, jakou máte fantazii. Trochu méně náročné na fantazii jsou filmy nebo počítačové hry, kde si toho moc představovat nemusíte, protože to vidíte. I tak dokáží skvěle vtáhnout do děje.

Velmi zajímavý způsob, jak utíkat ze života do světa fantazie je vlastní představivost. Ta má výhodu, že jde použít skoro kdykoliv a kdekoliv. Třeba když čekáte v čekárně u lékaře, cestujete autobusem, jen tak se procházíte, atd. Je to vlastně takové „denní snění“. Jde o to, představit si nějaké příjemné prostředí, v něm si představit sebe v nějakém hezkém, též vysněném oblečení, při nějaké oblíbené činnosti – klidně takové, kterou v reálném světě neděláte nebo dělat nemůžete.

Já sama jsem dřív často utíkala do světa fantazie s pomocí knih i počítačových her (většinou s fantasy tématikou). Dělám to dodnes, včetně toho, že mi často stačí právě vlastní představivost. Je to skvělý pocit.

Někdy si to zkuste, vytvořit si svůj (klidně malý) snový svět, svět ve fantazii, a zkuste si v něm „žít“. Zvlášť, pokud máte v životě problémy nebo nemáte zrovna hezký život. Po takovémto snění, neboli „toulání se ve fantazii“, většinou zbyde hezký pocit. Pocit, že máte hezké místo, kam se můžete kdykoliv vrátit (i když ne fyzicky, ale i tak ano) a kde je to jiné a bezvadné. Takovou menší inspirací by mohl být můj starší článek na téma týdne Život ve snu.

20. 9. 2015

Anonymita

Toto je článek k tématu týdne „Anonymita“.

Anonymita, to je docela často diskutované téma. Anonymita na internetu, anonymita na blogu, na sociálních sítích, ale i v reálném životě, anonymita ve městě, v přírodě, … A teď, kde začít?

Anonymita na internetu

Začněme tím asi nejdiskutovanějším – anonymitou na internetu. Podle mě je super, že je internet anonymní – tedy alespoň jeho podstatná část (stránky, které nevyžadují registraci s ověřením identity). Do anonymní části nepatří weby jako internetové bankovnictví, různé obchody, kde si něco objednáváte (a všeobecně služby, kde něco platíte), služby mojeID, Aukro a často také sociální sítě. I když u těch sociálních sítí je to jen částečně. Dle podmínek některých sociálních sítí (Facebook, Google+, apod.) se zde musíte registrovat svým platným občanským jménem, což z nich dělá neanonymní weby. Jelikož je to ale relativně těžko vysledovatelné, někteří se tam registrují pod falešnými jmény nebo přezdívkami. Já také.

Myslím si, že čím méně se vaše jméno (a další osobní údaje) vyskytnou na internetu, tím lépe. A také, že být na internetu snadno nalezitelní je nebezpečné, s výjimkou případu, kdy si umíte dostatečně dobře kontrolovat, co všechno se o vás dá najít. Což ale vůbec není jednoduché. Když se pak například ucházíte o zaměstnání, zaměstnavatelé občas dělají to, že si vaše jméno zadají do internetového vyhledávače a někdy i do vyhledávačů sociálních sítí. To, co najdou, bohužel může ovlivnit jejich úsudek.

Anonymita na internetu je prostě super. Můžete se účastnit diskuzí a prezentovat svoje názory, aniž by se vám pak za ně někdo smál do očí. Může vám někdo sice nadávat v diskuzích, ale to není tak strašné, jako když se s někým takovým (pro tyto lidi se tak trochu vžil název „hejtři“ – převzato z anglického „hater“ = „ten, který nenávidí“) musíte stýkat v reálném životě. Internet a diskuze na něm mají jednu velkou výhodu – dají se vypnout. A s nimi i hejtři. A anonymita má jednu obrovskou výhodu – nemusíte mít jen jednu jedinou identitu – v každé diskuzi můžete vystupovat pod jinou přezdívkou – pod kterou vás hejtři neznají. Já jich mám také několik – třeba jste už někde četli článek, který jsem psala já, ale pod úplně jinou přezdívkou.

V tom je to pravé kouzlo internetové anonymity.

Jediné, v čem je možná, a to opravdu jen možná, internetová anonymita na škodu, je chování zmiňovaných hejtrů. Jak jsem už psala, hejtři jsou lidé, kteří vás nenávidí a nadávají vám v diskuzích. Někteří se v tom vyloženě vyžívají a cílené vyhledávají na diskuzích konflikty a nadávají ostatní. Pro ně se také vžil název trolové (nevím, z jakého jazyka či významu). Je smutné, že takovíto jedinci existují. Každopádně jsou, dalo by se říct, nemocní, a jejich projev nemá žádnou váhu, protože při něm nejsou schopní používat zdravý rozum. To byste si měli všichni uvědomit, než si začnete dělat těžkou hlavu z toho, že vám někdo na internetu nadává.

Trolové a hejtři údajně využívají právě anonymity internetu k tomu, aby mohli beztrestně komukoliv nadávat a kdyby se to obrátilo proti nim, prostě zmizí. S tím můžu souhlasit zhruba z poloviny. U některých určitě platí to, že kdyby nevystupovali anonymně, nedovolili by si k ostatním to, co si „zahaleni anonymitou“ dovolují. Ale z vlastních zkušeností vím, že existuje spousta jedinců, kteří jsou vám schopní říct přímo do očí (tedy neanonymně) takové nadávky, které by se i s těmi nejhoršími z internetu mohly hravě srovnávat. Co se týče obrany, pravděpodobně nejlepší je tzv. nekrmit troly. To znamená, nereagovat na jejich příspěvky (nadávající, sprosté, nekonstruktivní, bez hlubšího významu, …) a případně (pokud jste správce diskuze) je i mazat. Pokud je diskuze moderovaná (jako např. komentáře zde na blogu), stačí takový příspěvek prostě neschválit. Jakmile trolové vidí, že o jejich příspěvky není zájem, jdou většinou jinam. Druhou možností je vystopovat je, něco o nich (pokud možno s jistotou) zjistit a napsat jim to. Pokud je to někdo, kdo se schovává právě v anonymitě, raději půjde jinam, než být prozrazen.

Související video s titulky – Muzikál o trollech

Ono to totiž s anonymitou na internetu není tak úplně jisté, jak by se mohlo zdát. Při prohlížení jakékoliv webové stránky totiž za sebou zanecháváte jakousi „stopu“, díky které se dá zjednodušeně řečeno identifikovat počítač, ze kterého jste připojeni – nebo se dá také zjistit docela přesná poloha na mapě. To by trolové měli vědět. Sice to není jednoduché a dá se to určitým způsobem „zamaskovat“, ale nebudu zde zabíhat do podrobností.

Anonymita na sociálních sítích

O sociálních sítích jsem se zmínila výše, jen bych chtěla zdůraznit riziko neanonymní registrace a jejich používání. Facebook, Google+ a jiné sítě pravděpodobně používáte k tomu, abyste kontaktovali lidi, které znáte (případně i k seznámení s jinými). Pokud použijete přezdívku a sdělíte adresu svého profilu kamarádům, budou ji znát, přidají si vás a můžete komunikovat. Pokud odhalíte svoji identitu, bude si vás moci kdokoliv jen podle jména a příjmení vyhledat a zjistit o vás dost informací.

Dále byste si měli dávat pozor, co všechno o sobě sdílíte a zda to sdílíte veřejně. Nejvíce vám asi řeknou následující dvě videa s titulky:

Video 1: Je to děsivé, ale je to realita – věštění od Dava!

Video 2: Experiment se sociálními sítěmi

Anonymita v reálném životě, ve městě

V „reálném životě“ (tzn. mimo internet, fantazii, apod.) je to s anonymitou o poznání horší. Sice kolemjdoucí nevědí, jak se jmenujete, neznají ani vaši přezdívku. Vidí vás však přímo fyzicky, jak vypadáte, jak jste oblečení, jak se pohybujete, podle čehož se dá do určité míry člověk poznat i ve chvíli, kdy mu nevidíte přímo do obličeje. Když už jsme u toho obličeje, tak díky počítačovým programům, co umí rozpoznávat obličeje, díky městským kamerám a díky sociálním sítím a/nebo registru obyvatelstva, jde zjistit i to vaše jméno (a další údaje), aniž byste to komukoliv řekli. Tedy v tomto případě naštěstí jen těmi, kteří mají k záznamům z kamer přístup.

Zkrátka v reálném světě se nemůžete pouštět do rozhovorů s tím, že můžete kdykoliv zmizet, zamést po sobě „stopy“ a vrátit se s tím, že vás nikdo nepozná.

Anonymous

Teď trošku odbočím, ale ne od tématu. Nejspíš jste už slyšeli o velké skupině lidí, kteří si říkají Anonymous. Slovo je z angličtiny a znamená to jednoduše – Anonymní. Dalo by se říct, že jsou anonymní na internetu i v reálném světě. Anonymous je mnohem více myšlenka, než nějaká organizace. Kdokoliv může být Anonymous. Třeba i váš soused, kamarád, nebo třeba vy.

Přesto ale mají Anonymous tak nějak zhruba něco společného: bojují za lidská práva, proti vládám a velkým korporacím, proti omezování internetu. Protestují a bojují jak pomocí internetu, kde se umí dobře skrývat, tak v reálném světě na demonstracích, kde nosí masky, takže jsou i tam anonymní.

Proč tu píšu o Anonymous? Protože se to týká tématu a Anonymous mě fascinují. Tím, jak se umí dobře skrývat, a především tím, že bojují za správné věci.

Související video (české): Anonymous CZ: Kdo doopravdy jsme a co vlastně chceme

Anonymita na blogu

Anonymita je vlastně jeden z hlavních důvodů, proč píšu tenhle blog.

Ráda se s vámi, čtenáři, podělím o své názory, vědomosti, povídky, co jsem napsala, a jiné články. Ráda napíšu občas i něco o sobě. Ale lidé jsou většinou jiní, než já, a mají tendenci se mi za některé názory smát, říkat, že to je špatné a různě mě poučovat. Když se vám blog nelíbí, prostě odejdete. Ale mám pocit, že lidé, kteří mě znají osobně, mají tendenci mě neustále měnit k obrazu svému. Taková, jako oni, ale opravdu být nechci. Takže se většinou pohádáme a mě to pak mrzí, protože já se snažím ostatní tolerovat, i když dělají něco, co třeba zrovna nechápu.

Zkrátka, blog je pro mě místo, kam si nepouštím otravné lidi a také ho, až na výjimky, nespojuji s lidmi z reálného života.

Anonymita v přírodě

Ráda se procházím v přírodě, hlavně v lese, a tak jsem si řekla, že sem toto prostředí také zahrnu. Sice se v přírodě necítím tak anonymně, jako na internetu, ale „anonymněji“, než ve městě. Vlastně je to z pohledu anonymity takové město bez kamer a s minimálním počtem lidí.

Anonymita ve fantazii

Další místo, kde se ráda procházím, je moje fantazie. Tady se snad ani nedá mluvit o nějaké neanonymitě. Můžu být kdekoliv, můžu být kýmkoliv, i když ne fyzicky. A to relativně nezávisle na mojí fyzické poloze.

Jak vidíte, anonymita je opravdu obsáhlé téma, doufám, že se mi ho podařilo alespoň zčásti tak nějak pojmout.

Jestli k tomu chcete někdo něco dodat, napište komentář – klidně i anonymně, ale žádné troly, prosím.

7. 9. 2015

Život není fér

Je život fér nebo není? Toť otázka, o které bude tento článek. Pro ty z vás, kteří jsou nedočkaví nebo spěchají, ve zkratce: život není fér.

Myslím, že na vysvětlení nebudu potřebovat mnoho řádků. Co tedy dělá život nefér? Odpověď je až překvapivě jednoduchá: především naše okolí (přesněji lidé kolem nás). Jak žijeme svůj život si můžeme zvolit, můžeme žít podle svého rozhodnutí. Ale co změnit nemůžeme je naše okolí. To, jak se k nám ostatní chovají, jaké jsou zvyky na místě, kde se narodíme, své rodiče, apod.

Téměř každý může žít způsobem, jakým by žít chtěl. Ale ke stejnému cíli mají dva různí lidé různé cesty, a především, různě obtížné. To je na životě nefér. Kdybych se chtěla stát vědkyní, budu mít nejspíše v ČR nebo USA jiné možnosti, než třeba v zemích s muslimským náboženstvím. Když se chce člověk stát dobrým sportovcem, může mu v tom bránit nějaké tělesné zdravotní postižení oproti zdravému člověku. To je také nefér. Mohla bych pokračovat ještě dlouho, dalo by se vymyslet spoustu věcí, které jsou v životě nefér.

Mohlo by se sem počítat i to, když se chtějí dva lidé dostat ke stejnému cíli, ale jednomu to dělá větší problémy (psychické), než druhému. Jasně, každý se může překonat a k cíli se nakonec dostanou oba, nefér je ale ten nepoměr úsilí. Zde se kruh uzavírá, protože tyto problémy vznikají působením našeho okolí v našem dětství.

Dalo by se ještě říci, že sice jeden člověk má v něčem nevýhodu, ale v něčem jiném zase výhodu oproti druhému člověku. Dobře, ale co když chce mít výhodu v tom prvním, protože to druhé je mu k ničemu?

Zkrátka: Život je nefér.

17. 8. 2015

Proč nemyslet?

Toto je článek k tématu týdne „Jak nemyslet“.

Dneska jsem se vzbudila kolem deváté ráno v naivní představě, že téma týdne se (myslím, že tomu tak bývalo) mění okolo pondělního poledne, protože večer už jsem byla na psaní moc unavená. Koukám, že už je tu ale nové téma, takže místo abych psala o vnitřních démonech, budu psát o tom, jak nemyslet. A jelikož je hodně dobré se ptát proč, napadla mě tahle otázka u tohoto tématu. A když bude zájem, můžu později napsat i o těch démonech.

Proč „proč“?

V životě je důležité ptát se proč. Už jako děti díky takovýmto otázkám zjišťujeme, jak svět funguje. A učíme se vlastně celý život. Když jsme starší, ptáme se sami sebe, proč se nám něco děje, proč se nějak chováme, proč se někdo nějak chová k nám (ne, to není bláznovství, naopak je to velmi užitečné a pomáhá to k sebepoznání).

Článek jsem takto nazvala, protože dřív, než bych se zabývala tím, jak nemyslet, raději se zeptám, proč vlastně chtít nemyslet?

Myslete!

Připadá mi, že hodně lidem by se spíše hodil článek na téma „Jak myslet“. Hodně lidem totiž rozum a myšlení pokulhává, někdy bych i řekla, že ho postrádají. Nemám teď namysli zdravotně postižené, kterým někdy bohužel rozum sloužit nemůže. Myslím obyčejné zdravé lidi, kteří něco udělají, aniž by se o tom třeba naučili a přemýšleli o tom, jaké jejich činy mohou mít následky. Otázkou je, jestli jsme líní přemýšlet, nebo jestli nejsme k přemýšlení dostatečně schopní.

Mám pocit, že obojí je správně. Znám to i od sebe, když řeším nějaký opravdu komplexní problém, zdá se, že se do toho začínám jakoby „zamotávat“, a že mi na to hlava nestačí. Popravdě, je to docela skličující pocit, když něco nemůžete vymyslet, ač se snažíte sebevíc. No a pak jsou chvíle, kdy odpočívám, a jsem líná myslet. Pak se místo tvorby a jiných náročných činností raději uchyluji ke hraní počítačových her, sledování nenáročných filmů či třeba úklidu. Ale říká se, že je dobré to střídat a nechat mozek chvilku odpočinout.

Proč nemyslet?

Odpočinek pro mozek by mohl být prvním z důvodů, proč nemyslet.

Dalším by mohla být meditace. Není meditace jako meditace, u některé se plně soustředíte na jednu věc, u některé všechny myšlenky vypustíte a snažíte se na nic nemyslet. I když má prý meditace příznivý účinek na zdraví i třeba pracovní výkon, bohužel o ní (zatím) nic moc nevím, proto více psát nebudu.

Dalším důvodem by byl spánek, především usnutí. Některým lidem dělá problémy usnout, jelikož mají hlavu plnou myšlenek a o to horší je, když mozek začne pracovat více ve chvíli, kdy ulehnete do postele (ano, některým lidem se toto opravdu stává). Jelikož mozek potřebuje „zpomalit“, aby mohl usnout, usíná se pak opravdu špatně. Probrat usínání by zabralo alespoň jeden další článek a já (bohužel) moc rad nemám, protože (bohudík) s usínáním nemám takovéto problémy.

Zajímavým okamžikem, kdy člověk nemyslí, jsou chvíle, kdy se tzv. „dívá do blba“ nebo má tzv. „box of nothing“. Pozor – to, že takovéto stavy mají jen muži, je opravdu jen mýtus.

Je to takový zvláštní stav, kdy máte otevřené oči, díváte se do prostoru (je celkem jedno kam) a na nic nemyslíte. Občas ani nevnímáte okolí, ale není těžké člověka z takového stavu „vytrhnout“. Takovéto okamžiky trvají většinou jen několik sekund, maximálně několik desítek sekund. Myslím, že by to mohlo mít spojitost s únavou nebo s velkým soustředěním, přemýšlením.

Jak nemyslet?

Když už víme, ve kterých případech je nemyslení k užitku, bylo by super konečně napsat, jak nemyslet, kdyby se to někomu hodilo. No a tady vás, milí čtenáři, asi zklamu. Jsem totiž taková, která ráda myslí a snad vždycky na něco (alespoň jednoduchého) myslí. Takže asi nebudu moci poradit, jak nemyslet.

Mě mozek „vypíná“ skoro sám, když jsem unavená. A když dělám nějakou jednoduchou činnost (úklid, hraní nenáročných her, …), tak si mozek též odpočine, protože se zabývá jednoduchou činností.

Slyšela jsem i o meditačních technikách, které jsou zčásti založené na představivosti (většinou se dělají se zavřenýma očima). Například když si přestavujete myšlenky, jak k vám přicházejí a odcházejí. V jedné technice se je snažíte odrážet a nechávat si v hlavě čisto, ve druhé (která se mi líbí víc) myšlenku přijmete, chvíli se jí zabýváte, a pak ji necháte klidně odplynout pryč. Jiná technika zase spočívá v tom, že si představíte hořící svíčku, vaši svíčku, kterou se snažíte všelijak ochránit před tím, aby plamínek zhasl. Říká se, že soustředit se na to je tak vyčerpávající, že to pomáhá na usnutí.

Jak to tedy dělat?

Rozhodně je dobré myslet vždy a všude, krom odpočinku, spánku, usínání, meditace a možná ještě něčeho, o čem nevím. Při každé činnosti je potřeba myslet, a dvojnásob, pokud jde o vztah s někým dalším. Pokud jde o výchovu dětí, tak minimálně čtyřnásob. Málokde je potřeba tolik rozumu a zodpovědnosti. Trochu se zajímám o psychologii (což pravidelní čtenáři asi vydedukovali

) a vím, že se i malé chyby ve výchově dítěte dokáží hodně odrazit v jeho dalším životě. A vztahy s ostatními (i v dospělosti) taky nejsou jednoduché a občas je to dost „psycho“.

Nejen proto je potřeba myslet.

No a když je potřeba nemyslet, odpočinout si, zkuste těch několik málo rad, co jsem napsala, nebo si přečíst i jiné články na toto téma týdne, nebo něco najít na internetu.

Jasnou mysl a zdravý rozum přeje Elemona.

24. 7. 2015

Jít s davem… Nebo raději ne?

Toto je článek k tématu týdne „Jít s davem“.

Toto téma je tak zajímavé, že ho prostě nemůžu vynechat.

Pro mě je úplně jasné, kterým směrem bych se chtěla vydat, jestli s davem, nebo jinam. Pokud můj blog čtete déle, asi máte tušení. Ale svět není jednoduchý a problematika „jít s davem?“ není jen o tom, jestli jít nebo nejít. Jak to tedy vidím já?

Hned na začátku řeknu, že mým „cílem“ je nejít s davem. Mám totiž ráda originalitu, líbí se mi, když lidé dělají něco, protože to chtějí, a ne proto, že to dělají ostatní. Ovšem není to tak jednoduché. Pravděpodobně spoustě z nás totiž rodiče říkali, že se máme chovat (oblékat, mluvit, jíst, …) jako ostatní. Obrazně tedy řečeno, „jít s davem“.

Ne vždy je to špatné, jít s davem (i doslovně) se hodí třeba v případech, kdy jsme v cizím prostředí a chceme dosáhnout toho, čeho chce pravděpodobně většina lidí dosáhnout, anebo se prostě chceme naučit něčemu novému, co lidé kolem nás ovládají. Přirozeně tedy napodobujeme – jdeme s davem – tím se učíme.

Kdy ale není dobré jít s davem? Shrnula bych to asi takhle: když jde o vaše názory. Neříkám, že je nutné mít názor úplně na všechno, to snad ani dost dobře nejde. Můžete si ho udělat, až bude potřeba. Ale rozhodně by nikdo nikomu neměl přikazovat, co má dělat, jak se má oblékat, atd. Tedy pokud nejde o rodiče nezletilého dítěte, kteří ho vychovávají, to je výjimka.

Abychom si ale ujasnili, co přesně se tím „jít s davem“ myslí? Není to totiž jen fyzická chůze se skupinou lidí, ale hlavně názory a myšlenky. Člověk, který jde s davem, se často po lidech „opičí“. Naopak ten, kdo „vyčnívá z davu“ nebo „opustí dav“ se chová podle svých názorů a plní si své sny, přestože často nejsou v souladu s názory většiny lidí. Občas se setkávám s názorem, že člověk, který opustí dav (díky jinému názoru, chování) se zároveň přidává k jinému davu lidí, kteří smýšlí podobně.

Zní to logicky, proto já bych spíš viděla „opuštění davu“ jako fakt, že má někdo svůj vlastní názor, který se může i nemusí shodovat s názory ostatních lidí, zatímco „jít s davem“ by pak znamenalo to, že se někdo „opičí“ po ostatních, často po většině lidí, přejímá jejich názory a postoje.

Může se zdát, že jít s davem není špatné, člověk, který jde s davem, přeci nedělá nic špatného, nevyčnívá, lidé si na něj neukazují… Ale představte si situaci, typickou pro školní kolektivy: Skupinka žáků šikanuje jiného žáka, např. na základní škole. Ve skutečnosti ale jen zlomek z nich jsou ti doopravdy zlí. Zbytek prostě jde s davem, no a samozřejmě z těch dvou pozic se jim více zamlouvá pozice těch šikanujících.

Nejen proto si myslím, že není dobré jít (slepě) s davem, ale následovat své sny, názory a především používat rozum! Právě rozum je tím, co bohužel hodně lidem chybí. Pak se dějí špatné věci.

Myslím, že pro dnešek by to stačilo, vzhledem k tomu, že jsem v podstatě o velmi podobných tématech již psala. Jelikož je někdy těžké opustit dav, asi bych doporučila článek Strach v nás vs. Hrdinství, případně pak další články odkazované v něm. A nebo si tu přečtěte, co vás zaujme.