Autor: Elemona

Tento rozhovor jsem si vybavila po přečtení názvu tématu týdne Poslední zrnko. Možná to někdo z vás poznal, toto je jedna z asi nejlepších scén (rozhovorů) z jednoho z mých nejoblíbenějších fantasy filmů, Nekonečného příběhu. Odehrává se na konci filmu, těsně po zničení světa Fantazie Nicotou, následována moji nejoblíbenější scénou. Tomuto rozhovoru předcházel ještě jeden zajímavý, tentokrát těsně před zničením tohoto světa:

Doporučuji se na Nekonečný příběh podívat, pokud jste ho ještě neviděli. Fakt stojí za to ho vidět celý, nejen kvůli pochopení souvislostí v tomto článku. Doplnění: Pro ty z vás, kterým se ho nepodaří sehnat třeba na DVD, jsem ho našla na Youtube: https://youtu.be/M6WNJgweUmo. Není to sice tak kvalitní, ale ohledně příběhu je to dostatečné.

Ale nechci tu jen vychvalovat film. Myslím, že v sobě má skryté poselství, které, pokud ho dobře chápu, je velmi nadčasové, protože platí stále a ten film byl natočený v roce 1984 (dle ČSFD).

Na začátku filmu radí táta svému synovi (hlavnímu hrdinovi příběhu, který rád čte knížky s příběhy), aby přestal se sněním, aby se „nevznášel v oblacích“, aby „viděl věci tak, jak jsou“. Spolu s rozhovory výše mi připadá, že se film snaží poukázat na vytrácející se fantazii a snění, především u dospělých. Neřekla bych, že se fantazie vytrácí s postupující dobou, ale s věkem. Možná to i pozorujete ve svém okolí. A je to krásně vidět právě v tom úvodním rozhovoru táty se synem. A příčina? Myslím si, že je to nedostatkem času u dospělých. A možná i nedostatkem zájmu – někdy se říká, že z toho vyrostli. A co je horší, někdy podobným způsobem, jak ukazuje film, potlačují i fantazii a snění u svých dětí.

Vidím to částečně i sama na sobě. Jsem momentálně v období, kdy končím se studiem a začínám pracovní, „dospělý“ život. Myslím, že jak studium VŠ, tak pracovní život jsou charakteristické nedostatkem volného času. A poslední dobou se věnuji snění minimálně. Na svou fantazii a na ni založené zájmy jsem ale nezapomněla a nejspíš se o tom všem rozepíšu brzy v nějakém „deníčkovském“ článku.

Myslím, že by ani ostatní dospívající a dospělí neměli zapomenout na svou fantazii. Myslím, že svět fantazie je mnohem hezčí, než ten reálný. Už jen proto, že vypadá podle naší fantazie, podle našich představ. Fantazie mi vždy byla místem, kde si mohu odpočinout od reálného světa a něco hezkého zažít. Přibližně takhle jsem viděla pointu toho filmu, který ukazuje, jak fantazie funguje a je vlastně takovým ukázkovým příkladem žánru fantasy. A mimochodem, fantazie je též důležitá v životě, především, pokud děláte nějakou tvůrčí práci.

Chtěla jsem si dát od psaní delší pauzu, mimo jiné proto, že poslední dobou dost nestíhám. Ale tohle téma týdne mě přimělo přeci jen krátký článek napsat, protože je takové „ze života“.

Četla jsem kdysi několik motivačních článků na téma „nevzdávej to“ (což je, dalo by se říct, takové synonymum k „zkus to znovu“), například tento. Na internetu se dá najít i spousta videí. Moje nejoblíbenější je asi tohle. Každopádně doporučuji si na internetu několik motivačních videí a článků najít, zvlášť ty na téma „nevzdávej to“. Pomáhá to, vyzkoušeno v praxi.

Už několikrát se mi stalo, že jsem nestíhala vlak nebo autobus do školy. Váhala jsem nad tím, jestli zvolnit tempo a počkat si na další spoj, a nebo to zkusit a „doběhnout“ ho. Poslední dobou si v takových chvílích říkám: „Nevzdávej to! Nikdy to nevzdávej! Never give up!“. Většinou to stihnu, i když často těsně a pak to ještě půl hodinu rozdýchávám. Ale mám dobrý pocit, že jsem to nevzdala. A navíc, mi už snad rok žádný vlak ani autobus neujel.

Samozřejmě se to dá použít v mnoha nejrůznějších situacích, kde na něčem alespoň trochu záleží. Třeba zkoušky ve škole: alespoň polovinu z těch, u kterých jsem si myslela, že je „nedám“, jsem úspěšně absolvovala hned na první nebo na druhý pokus! Mohla bych pokračovat dál a dál, ale určitě si vybavíte spoustu vlastních podobných situací.

Zbývá už tedy říct jen…

Aneb. „Co je vlastně v tuto chvíli tématem týdne?“

Tento článek výjimečně není přiřazen k žádnému tématu týdne, neboť v tuto chvíli nevím, co je vlastně tématem týdne. Administrace blogu totiž nabízí téma „Vstávej, je ráno“, které by mělo být až na další týden (dívala jsem se před půlnocí). Témata se vždy měnila v pondělí dopoledne, takže mi to přijde zvláštní. Na hlavní stránce sekce TT úplně chybí a na blogu tématu týdne je sice už nová anketa na další týden (ten po tom, co teď bude), ale článek s vyhlášením nového TT tam není.

Jsem z toho trochu zmatená a článek pro toto téma tedy psát nebudu (především tedy proto, že v administraci je již jiné téma). Možná si dám na chvíli od psaní na TT pokoj, protože toho mám moc a času na psaní je málo. Což je také důvod, proč většinu článků na TT píšu v neděli večer.

Mám ale pocit, že si na moc dlouho pokoj od psaní nedám, protože témata týdne bývají dost zajímavá. Tak jen budu doufat, že se zas v neděli večer nestane to, že by se TT předčasně změnilo.

Toto je článek k tématu týdne „Domov“.

Každý z nás tak nějak ví, co znamená slovo domov. Každý si ale pod tím slovem představí něco trochu jiného a i já se sama sebe ptám: „Je to kde bydlím, opravdu mým domovem?“

Pod „domovem“ si spousta z nás pravděpodobně představí místo, kde bydlí. Ale význam slova domov se u mnohých více či méně liší. Stačí si třeba přečíst jiné články na toto téma týdne. Pro někoho je to rodina (ať je kdekoliv), pro někoho místo, kde bydlí jeho rodina, pro někoho klidné a útulné místo (a nemusí to být interiér), pro někoho místo, kde je „svým vlastním pánem / svou vlastní paní“. Dokonce třeba pro některé bezdomovce je ulice „domovem“.

Jak to vidím já? Asi nejlepší bude, když to rozdělím na „domov“ a „opravdový domov“ (nebo „můj domov“). Jako „domov“ si představím místo, kde můžu přebývat (i dlouhodobě) aniž by mi v tom někdo bránil nebo za to něco velkého chtěl (takže hotely, ubytovny apod. se samozřejmě nepočítají!) . „Opravdovým domovem“ mám na mysli místo, kde jsem tak nějak „sama svojí vlastní paní“. Nemám tím teď na mysli místo, nad kterým bych měla absolutní kontrolu od umístění cihel ve zdech, přes energetickou třídu ledničky až po natočení oušek hrníčků ve skříňce. Ale místo, kde bych si mohla dělat (skoro) co chci, aniž bych tím někoho rušila. Místo, kde bych mohla být konečně sama sebou.

Domovy bych dokázala spočítat na prstech jedné ruky a jeden z nich je výjimečný tím, že v něm bydlím. Jsem si téměř jistá, že kdybych naneštěstí z nějakého důvodu musela odejít, existují další místa, kde bych se mohla, alespoň dočasně, usadit. Jsou to všechno byty, ve kterých bydlí většinou moji příbuzní a v některých z nich jsem už dokonce dříve bydlela.

Opravdový domov, či „můj domov“ nemám ani jeden. A přitom po něm dost toužím. Moci si zazpívat, kdykoli se mi zachce, aniž by to slyšel někdo, komu by to třeba vadilo. Moci si pustit hudbu hodně nahlas. Moci jít kdykoliv bez otázek a vysvětlování ven a kdykoliv (třeba i v noci) se vrátit. Moci vysávat třeba v 11 hodin večer, aniž bych tím „rušila noční klid“. Moci si zařídit vlastní pokoj podle sebe včetně plakátů či obrazů na zdi a postavení nábytku. Moci si přizpůsobit místo, kde žiji tomu, jak chci žít. Proto si chci jednou, společně se svým přítelem, postavit vlastní dům. Dům, ne byt. Už ho mám i částečně naplánovaný a to tak, abychom se navzájem co nejméně rušili, když třeba jeden z nás bude spát.

Při psaní článku mě napadl ještě jeden druh domova. Je to domov, který si můžeme sami vytvořit ve své fantazii. Takový domov nic nestojí, nikdy o něj nepřijdete, tedy pokud nepřijdete o svou fantazii, což snad ani nejde. Můžete se tam kdykoliv vracet, i když jen v mysli, a může vám být útěchou třeba v těžších chvílích. A nemusí to být jen interiér.

Ano, i já takový domov mám.

Na tohle téma týdne jsem, podobně jako u minulého TT, neměla vymyšlený žádný článek a vypadalo to, že ho vynechám, jelikož já v životě spíše spěchám, než čekám. Anebo mám tak málo času, že na čekání čas prostě nezbývá. Pak mě ale inspiroval jeden komentář právě k minulému článku na TT. Takže jsem tu opět s článkem na téma týdne.

Čekání by se dalo možná rozdělit na dva druhy. Vlastně na tři. Krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. Krátkodobým mám na mysli takové čekání, kdy čekáme v rámci minut či hodin. Třeba na autobus, ve frontě v obchodě, u lékaře apod. Střednědobým mám na mysli čekání maximálně rok. Čekáme na Vánoce, na narozeniny, prázdniny, dovolenou, … No a nakonec dlouhodobým čekáním mám na mysli většinou čekání na nějaké životní milníky. Čekáme až vyrosteme, až doděláme školu, až dospějeme, až získáme vysokoškolský titul, až uděláme kariéru, až budeme mít klid, až… domyslete sami.

Jak to vidím já? Krátkodobé čekání nemám ráda, snažím se mu vyhnout (např. dárky nakupuji často na internetu, na autobus se snažím chodit na čas nebo max. do pěti minut před časem odjezdu apod.) a když už se mu nemůžu vyhnout, snažím se ho nějak zpříjemnit. Třeba pozoruji okolí, nebo bloudím ve své fantazii a naopak nevnímám okolí, nebo si čtu třeba knížku, pokud ji mám u sebe, anebo vytáhnu mobil a čtu si na něm. Je celkem jedno, jestli něco odborného, nebo příběhy, nebo se učím. V tomhle ohledu mě trochu irituje, když si někteří lidé stěžují na to, že jiní lidé při čekání u lékaře koukají do mobilu. Oni prostě tu čekárnu mají prohlédnutou dostatečně, lidi okolo taky a třeba nemají fantazii dostatečně bujnou na to, aby se díky ní přenesli někam, kde nebudou muset čekat (nebo se jim zrovna nechce). A čtení na mobilu je skoro jako knížka, sice mnohdy ne tak zajímavé, ale zato se to snadněji schová do kapsy.

Střednědobé čekání u mě moc nehledejte. Z těšení se a čekání třeba na Vánoce nebo narozeniny jsem už dávno vyrostla. Spíše to dopadá tak, že když mi někdo začne přát k narozeninám, tak se divím, že už to tak uteklo a já mám zas narozeniny? Možná to souvisí s jedním článkem, to jsem na TT psala kdysi, totiž s tím, že Čas plyne stále rychleji. S tím také souvisí dlouhodobé čekání, o kterém se chci rozepsat nejvíce.

Dlouhodobé čekání aneb. Čekání na životní milníky je to, o čem jsem původně chtěla psát a k čemu mě také inspiroval komentář zmíněný v úvodu. Jako asi většina dětí, jsem i já chtěla vyrůst a dospět. Tedy od té doby, co jsem si tak nějak alespoň trochu začala uvědomovat sama sebe. Vyrůst proto, protože větší lidi byli prostě silnější, rychlejší, lepší. Dospět proto, protože dospělí mohli dělat více věcí a nemuseli poslouchat dospělé. Tedy alespoň tak jsem svět tenkrát viděla. Jenže čím více dospíváme, tím více zjišťujeme, že ten svět dospělých není zas tak skvělý, jak jsme ho jako děti viděly.

Alespoň u mě to tak bylo. S nástupem na střední školu přibyly starosti, s nástupem na vysokou jich přibylo ještě mnohem více. Nejen co se týče školy, ale i v osobním životě. Zato ubyla závislost na rodičích a nutnost poslouchat jejich příkazy, zákazy, apod. O tom, jak se můj život měnil, jsem už psala v článku na minulé téma týdne. Ale co se týče čekání, tak od té doby, co jsem alespoň trochu dospěla a poznala svět, už na nic nečekám. Tedy, jak se to vezme, čekám i nečekám.

Jak to myslím? Vysvětlím. Jsem s obdobím, ve kterém se nacházím, relativně spokojená. Mám hotové bakalářské studium, mám nakročeno v inženýrském studiu a celkově by se mohlo zdát, že si na život nemůžu stěžovat. Každopádně stále je tu ten „imaginární svazující korzet“, jak jsem psala minule. Vidíte to úžasné propojení těch článků? Takže zkrátka: čekám na to, až budu volnější, až budu mít více volného času, až se budu moci více věnovat tomu, čemu se věnovat chci (tedy, ne že bych se nechtěla věnovat tomu, co studuji, ale chci se věnovat mnohem více věcem a při studiu mi na ně nezbývá čas). A zároveň nečekám, nebo také netěším se, protože vím, že to bude čím dál horší, hlavně s příchodem zaměstnání. Drsné protiklady, že?

Poslední dobou, kdy se věnuji tématům jako volný čas vs. škola a podobně, jsem došla dokonce až do té fáze, že jsem tak trochu pochopila „flákače“. Nemyslím to doslova, myslím spíš ty, které se např. škole nevěnují naplno, jak by asi měli. Co když si chtějí prostě více užívat života, mít více volného času? Sama se snažím, když už do něčeho jdu, jít do toho naplno. Tedy i co se týče školy. Po těch letech na VŠ ale uvažuji, jestli bych neměla spíše polevit a najít si toho času více pro sebe. Možná na tom něco bude.

Nechci psát jen o sobě, takže bych tu měla alespoň takové malé doporučení především pro ty mladší z vás. Nesnažte se za každou cenu dospět a nebuďte smutní z toho, že ještě nejste velcí, dospělí, či pracující. Každá životní etapa má své výhody i nevýhody. A řekla bych, že být někdo, kdo pracuje a vydělává si, není oproti dětství žádná velká výhra. I když, každý to asi vidí jinak. Ale nikomu bych nepřála, aby byl smutný z toho, že si moc přál dospět a pak zjistil, že dospělost vlastně není vůbec super. Když už jste dospělí, užívejte si výhody dospělosti a snažte se zařídit si svůj život podle toho, jak ho chcete žít.

Korzet je něco, co jsem na sobě nikdy neměla, ani to neplánuji. Na toto téma týdne jsem původně nechtěla psát, jelikož opravdu nejsem ta pravá, co by měla psát o něčem, co nezná, o korzetech. Po přečtení ostatních článků na toto téma jsem ale změnila názor, jelikož většina článků používá korzet jako symboliku něčeho, co nás svazuje, spoutává a nedovolí nám volně dýchat. Na rozdíl od toho fyzického, nosím imaginární či symbolický korzet prakticky neustále, takže je rázem o čem psát.

Když jsem byla malá, přála jsem si vyrůst, dospět. Nebylo to ani tak o tom, že bych svoje dětství vyloženě nenáviděla, i když, že bych si ho užívala, se též říci nedá. Od dávných dob, ve kterých jsem začala vnímat svět, samostatně uvažovat a mít „svůj rozum“ nosím vlastně svůj imaginární korzet, něco, co mě svazuje, nebo jinak řečeno: neustále narážím na imaginární mantinely či mříže klece. V dětství to byly různé příkazy a zákazy od rodičů, mnohdy až zbytečné, když se na to zpětně podívám. Dále různá formování okolní společností, jelikož jsem byla jako malá relativně dobře zmanipulovatelná. Tedy, než jsem si uvědomila, v jaké společnosti vlastně žiji a že bych měla ostatní více ignorovat či se jim postavit. V neposlední řadě to byla různá věková omezení daná zákony (které, jak asi všichni dobře víme, většina mladých nedospělých stejně porušuje ).

Od těch dob se spousta věcí změnila. Přestože jsem žila odmalička v lidské společnosti, objevila jsem v sobě své elfí já. Zároveň jsem poznala několik dalších bytostí s elfí duší. Když na to tak vzpomínám, bylo to zatím poslední období, kdy jsem se cítila alespoň trošku volná. Jakoby se imaginární svazující korzet tak trochu povolil. Zažila jsem několik takových okamžiků i později, ale ty byly moc krátké na to, aby se jim dalo říkat období. Tady mám na mysli dobu trvající alespoň jedno roční období. Učila jsem se ve volném čase elfštinu (nejvíce sindarštinu) a magii, založila tenhle blog a věnovala se více toulkám, především v přírodě.

S příchodem na vysokou školu se ale imaginární korzet začal opět utahovat. Poslední dobou mám pocit, že studium, které bylo mým „alfa omega“, mým životním cílem, se pomalu ale jistě začíná stávat mojí zkázou. Myslím, že mi ta škola hodně dává, ale také bere. Především čas. Moře volného času. A bohužel ne všechno, co se učíme, budu někdy potřebovat. Oproti tomu mi ale škola dala hodně zkušeností a znalostí, které v životě využiji. A rozhodně je to mnohem lépe strávený čas, než čas strávený v práci. Při pomyšlení na 8 hodin denně strávených v práci děláním pravděpodobně té samé činnosti stále dokola, pouze s volnými víkendy a cca. měsícem dovolené, mám pocit, že se mi utahuje nejen imaginární korzet, ale i imaginární smyčka kolem krku. To je, vedle touhy po vědomostech, jeden z důvodů, proč stále studuji.

Podoba imaginárního korzetu, symbolizujícího vězení světa, ve kterém se nacházím, se za ty léta změnila, princip ale zůstává stejný. Už jsem se naučila ignorovat řeči ostatních, které se mi nelíbí, včetně řečí rodičů. I moje okolí se tak nějak naučilo neříkat mi něco, co by stejně nemělo kýžený efekt a vedlo by maximálně k hádce. Mohu si nakoupit cokoliv, na co mám peníze, v internetovém obchodě, nebo si koupit třeba legálně pivo či medovinu. Pohybuji se mezi dospělými a poměrně inteligentními lidmi, kteří už tolik neřeší každou maličkost, co dělám. Tedy až na výjimky.

Namísto toho ale o hodně více řeším školu, učím se často s myšlenkou, že si vtloukám do hlavy něco, co stejně nikdy v životě používat nebudu. Proč? Protože mě zajímají ty ostatní věci, často nepovinné předměty, co se u nás učí. Dychtím všeobecně po vědomostech, nejlépe těch nepovinných. A také nechci do práce, kde už to pravděpodobně nebude o neustálém zlepšování se a nabírání vědomostí, ale spíše o rutinní bezcílné práci. Ano, peníze budou, ale peníze mi nikdy nenahradí 8 hodin mého času denně. Tedy minimálně 8 hodin.

Je vlastně vězením v tomto světě tělo, nebo duše? Co je vlastně tím symbolickým korzetem? Těžko říci. Když si představím, že bych se mohla proměnit v něco jiného, malého, něco, co by umělo lehce zmizet, nebo se alespoň zneviditelnit, hned by mi bylo líp. Často mám pocit, že bych chtěla odněkud utéct nebo uletět, někam hodně daleko. To jsou právě ty chvíle, kdy se cítím jak svázaná a jako když nemůžu dýchat.

Na druhou stranu, když bych mohla změnit svou duši, zatímco tělo by zůstalo, možná bych ten svět pak jinak prožívala. Ale kdo ví, jestli by se toho tolik změnilo. Možná bych začala méně myslet na ostatní a více se věnovat sobě, šetřit si svůj volný čas. Ale bylo by to dobře? Asi bych raději volila tu fyzickou proměnu.

Když jsem tak pročítala články na toto téma týdne, zjistila jsem, že spousta z nás se cítí jako v korzetu. Svázáni okolním světem. Nezbývá, než doufat, že se to zlepší, ale především pro to něco udělat. Trochu méně dbát na pravidla a na ostatní lidi, a o hodně víc si užívat svého života. Volný čas je váš, ale je omezený. Nedá se koupit, půjčit, ukrást. Proto ho využívejme moudře.

Novoroční předsevzetí. Něco, co jsem si snad nikdy nedávala, a pokud ano, myslím, že jsem je nesplnila. Až loni jsem si jich pár dala, a dokonce je, sice s odřenýma ušima, splnila! Dokončila jsem studium, o kterém jsem v předsevzetí psala, a tento článek je poslední, dvacátý čtvrtý, v tomto roce. A za dnešek třetí, dokončila jsem dva rozepsané.

Zkusím si tedy dát další předsevzetí, i na tenhle rok. Nevím, jestli je dobré si dávat to samé, co jsem si dala loni, takže to spíše shrnu do jednoho:

Dále, jelikož bych chtěla zvýšit svoji fyzickou zdatnost a zároveň ulehčit svému tělu, chtěla bych:

Což také znamená, začít více sportovat. O kolik kilogramů chci být lehčí, to si nechám pro sebe. Ale příští rok se pokusím napsat, jak úspěšně se mi to povedlo.

Se třetím a pro tento rok posledním předsevzetím jsem se nechala inspirovat z ostatních článků na toto téma týdne:

V několika dalších článcích jsem četla předsevzetí jako „být svá“, „nebát se“ či „být odvážná“. Uvědomila jsem si, že vlastně to je to, co potřebuji, a tak by odvaha měla být mým dalším předsevzetím. Bohužel se zrovna tohle předsevzetí nedá moc dobře měřit, takže nevím, jestli budu schopná za rok dost dobře posoudit, zda jsem ho splnila, nebo ne.

Budu doufat, že se mi povede předsevzetí splnit a že i vám se povedou, pokud jste si nějaké dali. Také vám přeji všechno nejlepší do nového roku, hodně zdraví, štěstí, lásky, úspěchů a spokojenosti. Ať je pro vás alespoň tak dobrým rokem, jako ten, co dnes končí.