Není nás moc, pokud…

Navzdory tomu, co se často píše v různých článcích, si nemyslím, že naše planeta začíná být přelidněná a že je to problém. Myslím si, že problém je, jak se lidé k té planetě (a také k sobě navzájem) chovají.

Nikdy jsem nebyla v Číně, tam to asi bude, co se týče hustoty zalidnění, vypadat trochu jinak, než u nás. Tady mi připadá, že nás není moc – když se jdu projít do lesa, tak tam na moc lidí nenarážím (hlavně když je třeba trochu sychravé počasí), podobně tak třeba v menších městech v sobotu odpoledne. Je pravda, že naopak v pátek odpoledne, v neděli odpoledne a v pondělí ráno jsou vlaky a autobusy nacpané k prasknutí (pochopitelně především studenty, kteří se vrací domů z internátů / kolejí nebo tam jedou). Podobně bývají v pátek odpoledne nacpané obchody. Nebo kdykoliv před Vánoci. Ale ti, kterým to vadí, si většinou najdou způsob, jak se „tlačenici“ vyhnout – nakupují přes internet nebo v době, kdy jsou obchody poloprázdné, jezdí dopravou mimo „špičku“ apod.

Větším problémem, než je 7 milionů lidí, je jejich negativní dopad na přírodu, především v posledních několika desítkách let. A přitom nemám na mysli jen majitele továren, které znečišťují vzduch, ani politiky, kteří vydávají zákony s určitým dopadem na životní prostředí. Mám na mysli nás všechny. Všech 7 miliard – všichni totiž máme svůj podíl viny na tom, jak se lidstvo k přírodě chová. A netvrdím, že ta „vina“ je vždy negativní – mnozí lidé se snaží přírodě pomáhat.

Nejhorší je ale ta nevědomost nebo také neuvědomění si následků, často ruku v ruce s pohodlností. Možná, že kdyby se dalo nějakým způsobem nahlédnout do světa, který tady zůstane po nás našim dětem, dětem jejich dětí a jejich dětem, pokud se nic nezmění, možná bychom se o čistotu přírody zajímali více. Ano, čím více lidí na Zemi žije, tím větší zátěž na přírodu to je, ale na chování lidí k přírodě záleží ještě mnohem více, než na jejich počtu. Pokud by 7 miliard lidí přírodě pomáhalo, tak by to mohlo být ještě lepší, než kdyby nás tu bylo 5 miliard, ale o přírodu bychom se nezajímali.

Třídění odpadu je základ a myslím (nebo alespoň doufám), že málokoho by dneska napadlo vyhodit PET lahev, staré noviny či sklenici od okurek do obyčejného koše (směsného odpadu). To ale nestačí. Dalším krokem, který bychom měli začít dělat všichni, je omezit celkové množství vyprodukovaného odpadu. Ne všechen odpad, který vyprodukujeme, je nezbytný. Odpad v horším případě případě plní skládky (při tom pomyšlení se mi většinou vybaví scéna ze začátku filmu Wall-E, kde robot uklízí planetu Zemi, která je celá pokrytá odpadem), v lepším případě se recykluje a tím znovu využije, ale i recyklace má svoje limity a třeba papír nebo plast nejdou recyklovat neomezeně a donekonečna.

Začít lze omezením různých jednorázových obalů, ať už jde o plastové, papírové, kovové či jiné obaly. Ne vždy to je jednoduché a ne všechny potraviny lze sehnat v bezobalové variantě, ale dá se vymyslet dost způsobů, jak obaly omezit. Speciálně pro tenhle článek (a také proto, abych to sama věděla), jsem se ptala starších lidí, kteří ještě pamatují dobu, kdy igelitové sáčky, ve kterých si dnes běžně odnášíme z obchodů pečivo a ovoce, neexistovaly, v čem vlastně nakupovali a nosili pečivo? Dozvěděla jsem se, že prostě a jednoduše v látkových taškách. Měli ušité tašky z látky a tam dávali přímo chleba i rohlíky. A světe div se, neotrávili se. Stačilo tašku vyklepat od mouky a jednou za čas vyprat. Je fakt, že když se v obchodech objevily igelitové sáčky, tak si je lidé vychvalovali, to ještě ale netušili, co to za několik desítek let udělá s oceány a celkově s přírodou.

Neříkám, že musíte hned přestat používat igelitové sáčky. Existují síťované i plátěné pytlíky / tašky, které se dají na nákup pečiva dobře použít, ale chápu, že zvyk je zvyk a igelitových sáčků se těžko vzdává. Můžete ale začít tím, že igelitový sáček, ve kterém si domů přinesete rohlíky či chleba, použijete znovu při dalším nákupu. Stačí ho po vyprázdnění vyklepat od drobků a mouky, složit (nebo zmačkat, ale složený je hezčí) a dát ho do tašky / batohu / kabelky, se kterou chodíte na nákup. Pak je při dalším nákupu připraven, stačí ho z tašky vytáhnout, rozložit a použít. Když se roztrhá nebo moc znečistí, je čas ho vytřídit do plastu a v obchodě si vzít nový. Tímhle způsobem můžete použít a vyhodit třeba 5x méně sáčků, než dřív, a to rozhodně stojí za to.

Pokud si necháváte dovážet třeba oběd do práce, většinou vám ho přivezou v plastové, papírové nebo polystyrenové krabičce. Nebylo by lepší si na oběd někam zajít nebo si uvařit vlastní, než stále dokola kupovat a vyhazovat krabičky? Dokonce v některých restauracích, jídelnách či bufetech jsou ochotni vám dát bez doplatku jídlo s sebou do vlastní nádoby. Existují také obchody, které se dokonce specializují na prodej různých potravin bez obalu, které třeba v běžném obchodě seženete pouze v obalu. Dokonce jsem narazila i na automaty na mléko. Zatím sice jen na dva, ale určitě jich bude více. Plánuji to vyzkoušet a pokud se osvědčí, napíšu o tom. Prý v nich má být čerstvé mléko namísto trvanlivého, nevydrží sice tolik, ale o to je chutnější a prý snad i zdravější. A mohl by to být konec nespočtu krabic od mléka pro lidi, kteří ho rádi pijí.

Když už je řeč o potravinách, je to jedna z hlavních věcí, která je diskutována, když přijde řeč na přelidnění. Potrava je pro nás důležitá zhruba tak, jako pro počítač elektřina. Prostě ji potřebujeme k životu (jen na rozdíl od elektroniky nemůžeme na nějaký čas přestat jíst a přestat pracovat a pak zase pokračovat). Říká se, že Země uživí jen omezený počet lidí. To je logické a souhlasím s tím – myslím si ale, že ten počet je o hodně vyšší, řekla bych že snad i několikanásobek současné populace. Je ale potřeba napravit jednu celkem zásadní věc. Dalším velkým problémem lidstva je totiž, krom produkce odpadu, plýtvání potravinami. Lidé prostě vyhazují jídlo, nejčastěji proto, že se zkazilo, případně jen proto, že uplynula lhůta minimální trvanlivosti napsaná na obalu. A bohužel nejde jen o domácnosti, ale také o obchody či restaurace. Naštěstí se u některých z restaurací a obchodů snaží nepotřebné jídlo prodat levněji či darovat těm, kteří ho potřebují (třeba bezdomovcům). Přitom by stačilo (v případě domácností, u obchodů či restaurací je situace složitější) potraviny uvážlivě nakupovat tak, aby jste je snědli a nemuseli je vyhodit. Ne každý si dokáže plánovat jídelníček na několik dní dopředu (ani já to neumím), v podstatě ale stačí sníst nejdřív to, co se nejdříve zkazí a nezapomenout nic v zadním koutě lednice. Může třeba i pomoci psát si seznam všech nakoupených potravin, seřadit si je podle data spotřeby a poté odškrtávat ty snědené.

Zajímavé je, že občas, přestože to není příliš oblíbené, vydají politici (především v rámci EU) nějaký zákon, který je ekologicky prospěšný a který vlastně ukazuje na to, jak by jednotlivci mohli přírodě sami pomoci (vlastně tak trochu rozhodne za ně). Například jde o zákaz prodeje starých obyčejných žárovek nebo zákaz poskytování igelitových tašek v obchodech zdarma k nákupu. Staré obyčejné žárovky byly velkými žrouty elektřiny, kterou přeměňovaly spíše na teplo než na požadované světlo. Novější úsporné jsou na tom mnohem lépe, ale u mě jednoznačně vedou LED žárovky. Nejen, že vypadají lépe, ale jsou ještě úspornější a vydrží ještě déle. Už je používám několik let a zatím jsem žádnou nemusela měnit. A v dnešní době už ani nestojí tolik co dřív – dají se sehnat i pod 100 Kč a i takové fungují velmi dobře. Co se týče zákazu dávání tašek zdarma k nákupu, tam je problém se zbytečnými obaly, který jsem už popsala, a lidé si rozmyslí, jestli takovou tašku potřebují, když za ni budou muset zaplatit. Mám takový pocit, že jednou možná budou placené i igelitové sáčky na pečivo. Možná se to nemusí lidem líbit, každopádně to pomáhá snížit spotřebu a vyplývá z toho pár zajímavých věcí.

V uplynulém století udělalo lidstvo velký technologický pokrok. Svět se velmi změnil a mimo jiné začalo něco, čemu se často říká „doba plastová“ – plast se stal součástí mnoha věcí a spousta věcí by bez něj ani nebyla možná. A není to špatné – pokrok je super a ani plast nemusí být špatný, když se s ním zachází zodpovědně. Navzdory technologickému pokroku ale pokulhává všeobecná znalost a také zodpovědnost kdesi zamrzla. Svět je dnes mnohem složitější, než byl dřív, ale lidé se bohužel jen velmi pomalu změnám přizpůsobují a učí nové věci. Žijeme v relativně svobodném světě (tedy alespoň v našich končinách) a různé technologie nám dávají i moc, daleko větší, než byla třeba před 100 lety. S mocí ale přichází i zodpovědnost (nebo by alespoň měla přijít). Se zodpovědností to bohužel není jednoduché a vcelku dost platí přísloví „jeden za všechny, všichni za jednoho“.

Lépe si to ale můžete představit, pokud jste někdy hráli nějakou MMORPG počítačovou hru. V takových hrách se vyskytují monstra, která jsou mnohem silnější, než jakýkoliv hráč, a je tedy zapotřebí spolupráce mnoha hráčů. To je jeden ze základních znaků takovýchto her. Často se při procházení podzemí, kde se takováto monstra nejčastěji vyskytují, musí procházet opatrně a systematicky a pokud možno nepodcenit přípravu. Příšery většinou neútočí samy od sebe, ale až když je někdo z hráčů vyláká (třeba i tím, že se k nim přiblíží). No a pokud někdo v nečekanou chvíli vyláká takové silné monstrum, aniž by parta hráčů byla připravena mu čelit, monstrum zabije jeho, ale pak se zpravidla rozběhne proti celé partě a pokud se mu neubrání, mohou nakonec zemřít všichni. Tím pádem je každý hráč ve skupině vlastně zodpovědný za to, aby nevystavil celou skupinu nebezpečí svým neuváženým jednáním.

Na tomhle příkladu je vidět, jak mohou činy jednoho člověka ovlivnit životy mnoha dalších. V reálném světě sice nečíhají takováto monstra, ale zodpovědnost by měli mít všichni. Je jednoduché si říct, že jedna pohozená lahev v lese nebo třeba do moře nic neznamená, ale bohužel si tohle řekne více lidí a ne jednou. Čím méně zodpovědní jsou, tím je to horší, ale bohužel to často bývá i z neznalosti a to je pak horší, protože za to svým způsobem ani nemohou. Pak ale nakonec třeba oceány pod vodou vypadají tak, jak vypadají – plné plastového a jiného odpadu. A to ovlivňuje živočichy, kteří tam žijí, a nakonec vlastně i nás – například rybolov je totiž celkem významným zdrojem potravy. A 7 miliard lidí tím může být ovlivněno jen proto, že si třeba 7 milionů z nich řeklo, že vyhozený odpad do přírody ničemu neublíží.

Potřeba je oboje, znalost i zodpovědnost. A když něco z toho chybí, může přijít restrikce v podobě zmíněných zákonů (nebo jiných podobných). Některé věci se teprve pak změní k lepšímu. Myslím si, že kdyby někde nebyl problém (třeba s přílišnou spotřebou), takové zákony by asi ani nebyly potřeba.

Tak jsem se zas po delší době trochu více rozepsala a jsem ráda, pokud jste dočetli až sem. Možná to znamená, že vám náš svět a hlavně téma čistoty přírody není úplně cizí, zajímá vás to a chtěli byste ten náš svět také nějak zlepšit. Možná vás zajímá, jak jsem na tom vlastně já, přeci jen, téma týdne je „Já a 7 miliard lidí“. Tak tedy, abych pravdu řekla, myslím, že jsem stále na začátku. Mám sice přečtenou spoustu článků o přírodě, ekologii, hlavně co se týče třídění odpadů a sama odpad třídím co nejlépe umím. V omezování spotřeby jsem ale spíše zelenáč, i když snaha je. V současnosti se třeba snažím o co největší znovuvyužívání igelitových sáčků. Snažím se také vzdělávat a hledám řešení v různých oblastech, kde by šlo ušetřit na zbytečných obalech nebo jiném plýtvání. Takže ne, nejsem v tohle ohledu perfektní a mám se hodně co učit. Tenhle článek je tedy vlastně také pro mě. Líbilo by se mi, kdyby se všichni, včetně mě, chovali k přírodě mnohem lépe a zodpovědněji. Příroda nás totiž k životu nepotřebuje, byla tu dlouho před námi a bude i po nás. Ale my bez zdravé přírody dlouho nepřežijeme.