Toto by měl vidět každý z vás!

Tento článek nejspíš nepatří do tématu týdne úplně, ale je to též něco, co většina lidí neví a vědět by měla. Vlastně jde o video. Doporučuji ho shlédnout od začátku až do konce!

Varování: Film obsahuje velmi drastické záběry a mnozí ho asi nedokážete shlédnout bez přerušení. Film možná změní váš pohled na lidskou společnost. Přesto ho doporučuji shlédnout celý.
Odkaz na Youtube: http://youtu.be/52mX6uCbVto
Komentáře, prosím, pište až po shlédnutí celého filmu.

Další kritika společnosti

K napsání tohoto článku mě inspirovaly hlavně tyto články: Vstanou noví exoti? (Srdce blogu), Natalia Sadness: … (Srdce blogu), Celebritou snadno a rychle (Lúmenn), doporučuji přečíst. Dále také chování mého přítele (jen občas) a spousty dalších lidí.

Nevím, jestli jde jen o nepochopení z mé strany, nebo je chování spousty lidí opravdu neracionální. První ze zmiňovaných článků raději ani nebudu komentovat, snad jen, že mi přijde, že autor měl zrovna asi myšlenkově slabou chvilkou (při těch řečích o trapnosti). Druhý článek mě opravdu asi nejvíce přiměl k zamyšlení. Nejde o to, koho popisuje, jde spíše o princip.
Proč si lidé vytvářejí nějaké styly, nějaké „škatulky“ (jako je emo, gothic, barbie, šampónci, …) a snaží se ostatní do nich zařadit? Nebo tam zařadit sami sebe? Potřebují si snad každého někam zařadit či snad nemají vlastní osobitý styl? Například můj přítel nemá rád šampónky a občas si i lidi do této skupinky škatulkuje. Neříkám, že pak jsou všichni šampónci podle něj špatní, ale když mluví obecně, tak to tak vyznívá. Spousta lidí nemá ráda emo, či barbie. Ale proč, vždyť ti lidé nejsou oškliví, a ne vždy se chovají špatně… Nehledě na to, že nelze lidi takto jednoduše zaškatulkovat, vždyť safra, každý jsme originál, nikdo není stejný!
Dále bych se chtěla zmínit o celebritách. Spousta lidí je zbožňuje, spousta nenávidí. Ale většina si neuvědomuje, že to jsou vlastně úplně obyčejní lidé! Jejich sláva je sice z velké části jejich zásluhou, ale často také o tom, jestli se stanou slavnými nebo ne, rozhodují jiní. Já potkat Lucku Bílou, Karla Gotta nebo třeba Tarju Turunen, což jsou asi jedny z nejznámějších celebrit z mého pohledu (který je asi více hudebního rázuMrkající), tak si myslím, že bych si s nimi mohla v klidu pokecat, aniž bych šílela z toho, že jsem se s nimi mohla setkat. Ne že bych nebyla ráda – naopak, asi bych byla nadšená, ale vnímala bych je spíše jako sobě rovné. Práce celebrity není jednoduchá, a spousta lidí v nich vidí polobohy, ale i tak jsou to prostě obyčejní lidé jen s tím rozdílem, že měli štěstí a mají na to žaludek. Usmívající se
Nemám ráda takové ty, v dnešní společnosti běžné, „postupy“: Nějaká slavná osobnost se stane extrémně slavnou, může to být i více osobností, a spousta lidí po nich šílí. Potom se zvedne mezi ostatními (neříkám všemi!) vlna nenávisti směřovaná k též celebritě, nebo celebritám, a to především z důvodu, že ta první skupina po nich šílela, takže si to kompenzují. Typickým příkladem byla v minulosti skupina Tokio Hotel, v součastosti je to Justin Bieber, v ještě dávnější minulosti snad skupina Lunetic, jejíž „éru“ já už moc nepamatuji. Toť aspoň z toho, co se ke mě doneslo. Nejhorší je na tom to, že si pak v průměrném „náctiletém“ kolektivu pustíte jejich písničky a většina z nich se vám začne vysmívat nebo vámi či tou hudbou opovrhovat. Přitom jejich tvorba je často docela hezká. Kdyby stejnou písničku přibližně stejně zpíval někdo jiný a nebyl by znám původní autor, většina z nich by neměla nic proti. Já sama jsem se tedy setkala spíše s negativními nebo neutrálními reakcemi okolí u výše zmíněných interpretů.
Společnost je zvláštní – jedni šílí po celebritách (asi chtějí být jako oni – proč?), druzí je nenávidí (asi jim závidí – co?). Lidé se škatulkují – ať už sami a nebo navzájem – chtějí patřit do nějaké škatulky, stylu? Proč nebýt sám / sama sebou? Proč být kopie nějakého stylu? Nejspíš tohle já a hrstka dalších lidí, co tohle nedělají, nepochopíme. Nejhorší je, že dotyční svoje chování často ani nedokáží logicky vysvětlit. Mlčící

Já a LARPy

Kdo mě zná, nebo četl můj blog, asi ví, že kromě techniky-počítačů a přírody mám také hodně ráda Fantasy a skoro vše, co k tomu patří. Knížky, hry, filmy. A k fantasy patří také LARPy, neboli Live Action Role Play – něco ve smyslu: „živá akční hra na hraní rolí“, z nichž jsem se zatím žádného nezúčastnila, ač mám fantasy hodně ráda. Proč? O tom je právě tento článek. Usmívající se

O LARP jako takový jsem se začala zajímat už kolem cca. 18ti let, možná i dříve (nyní je mi už pár let 20 Mrkající). V té době jsem četla články, prohlížela fotky, apod. a zajímala se spíše teoreticky i když mě to vcelku zaujalo. V poslední době i potkávám lidi (ať už osobně, či na internetu), kteří na nějakém tom larpu byli. Dokonce i můj přítel byl kdysi na larpu, i když to bylo předtím, než jsme se poznali. Přesto já jsem nesebrala odvahu sama na nějaký larp jít, a možná bych ji neměla ani, kdyby jel někdo se mnou.
Nejsem příliš společenská, naopak, taková ta samotářská lesní elfka. Možná proto mi dělají společenské hry problém, navíc fantasy je docela srdcovka a proto jsem v této oblasti ještě citlivější. Existuje snad jen jeden nebo dva lidé, se kterými bych byla schopná si zahrát třeba Dračí doupě nebo i nějaký larp. Ale ve skupině (zvlášť, pokud bych tam někoho neznala) bych to asi zatím nezvládala.
Co se týče bitevních larpů, neumím zrovna moc dobře bojovat, vlastně skoro vůbec. A že bych se přihlásila na larp, a pak tam nic nedokázala a akorát bych z toho byla otrávená, se mi fakt moc nechce. Navíc nemám skoro žádnou fyzičku, což je pro bojovníka či bojovnici základ.
Více se mi zamlouvají komorní larpy, kde nemusíte často ani zvednout meč nebo luk či jinou zbraň, naopak jsou více zaměřené na hraní rolí. Jenže můj herecký talent se pohybuje někde kolem nuly a tréma při jakémkoliv projevu před více (nemyslím tím hodně, ale množné číslo, tj. více než jeden) neznámými lidmi se blíží ke 100%. Také se bojím toho, že mi bude přiřazena nějaká role a nebudu si moci vytvořit svoji vlastní.
Sečteno podtrženo: nedůvěra v neznámé lidi, téměř nulová fyzička, téměř nulová schopnost boje, téměř nulové herecké schopnosti a naopak velká tréma, strach z toho, že nebudu moci hrát svoji roli nebo že mé postavě bude nějak ublíženo (to platí hlavně pro „dračák“). To všechno mi brání hrát LARP. Ale kdo ví, třeba se z toho časem dostanu a na nějaký LARP se vydám, protože o tom tak trochu sním, ale chci si to užít a ne se tam trápit a ještě ostatním kazit hru. Ještě nejsem připravená na takový nápor emocí a všeho, co by to ve mě vyvolalo. Těším se, až (jestli) někdy budu.
Nějaké dotazy nebo rady pro samotářskou elfku Elemonu? Usmívající se

O ezoterice a magii

Po nějaké době zajímavé téma týdne. Ezoterika. Co si pod tímto pojmem představíte?

Já si představím jednu ze dvou různých věcí. Tou horší je bohužel také ta, kterou si představí většina lidí, když se řekne „Ezoterika“ – alespoň podle toho, co jsem různě četla. Jde o různé pseudo-ezoteriky, hlavně pseudo-věštce a pseudo-čaroděje, kteří si účtují, mnohdy nehorázně vysoké, peníze za své služby (věštění apod.) Většinou se jedná o podvod, kterému bohužel někteří lidé věří (a díky tomu, že tomu věří, může se jim to s jistou pravděpodobností i vyplnit). Pokud budou zklamáni, většinou to, už kvůli povaze např. věštění, nejde reklamovat. Mrkající Četla jsem, že tito pseudo-ezoterici účinkují i v televizním vysílání, kam jim naivní lidé volají za nehorázné peníze. Já sama to neznám, nemíním svůj čas promarnit u televize a zvlášť u takových stupidních pořadů.
Ten druhý pohled na ezoteriku je rozhodně zajímavější. Často jde opravdu o magii, věštění, alchymii či astrologii (kteréžto vědy se samozřejmě prolínají). Já sama se zajímám hlavně o magii. Ale myslím si, co se týče těchto věcí, neměly by se dělat za peníze (nebo aspoň ne draze). Magie není o tom, sednout si do televize a vykládat tam jak vyluštím vaši budoucnost, apod. Je to něco jako schopnost, kterou ne všichni mají, ale dá se částečně naučit a samozřejmě se musí trénovat. Může pak pomoci (nebo naopak uškodit) vám či vašim blízkým. Pro někoho je to taky částečně i o životním stylu, ale magii může dělat třeba i počítačový technik (i když je to nepravděpodobné a tak jako tak vám o tom asi nepovypráví jen tak) Mrkající
To bude asi pro dnešek vše, jen doplním zajímavým vysvětlením pojmu Ezoterika na Wikipedii.

Jak se jednoduše chránit před elektromagnetickým zářením a ještě ušetřit?

Víte, že elektromagnetické záření vyzařované v podstatě všemi elektronickými přístroji i elektrickým vedením může být škodlivé? Víte, že se proti části tohoto záření můžete jednoduše chránit a při tom ještě ušetřit za účet za elektřinu? Pokud chcete vědět jak na to, čtěte dál! Usmívající se

V první řadě: Proč je elektromagnetické záření škodlivé? Je vůbec škodlivé, nebo jsou to jen nějaké teorie?
Ačkoliv se nám provozovatelé především mobilních sítí snaží stále říkat opak, škodlivost elektromagnetického záření byla již prokázána několika výzkumy a hlavně osobními zkušenostmi (doporučím například článek Tichá smrt: Wi-fi a mobily: chcete důkazy?, nebo dokumentární film Plný signál). Pokud tomu nevěříte, nemusíte, v tom případě pro vás článek bude mít smysl jen v případě, že byste chtěli ušetřit nějaké ty penízky ve vašem rodinném rozpočtu.
Takže se pusťme do praxe: To, jestli si nějaký mobilní operátor namontoval anténu blízko vašich oken, ovlivnit (bez nějaké větší protestní akce) nejspíše nemůžete, ale můžete udělat změny přímo ve vaší blízkosti – u vás doma. V první řadě: veškeré zapnuté spotřebiče a i elektrické vedení ve zdech a kabelech, vyzařují, byť jen malé množství, elektrického záření. Takže za prvé:
  • Vypínejte všechny elektrické spotřebiče, pokud je zrovna nepotřebujete, a to nejlépe ze zásuvky.
Většina dnešní „černé elektrotechniky“ (tzn. televize, DVD přehrávače, počítače, hi-fi věže) má tzv. režim stand-by, neboli pohotovostní režim. Zjednodušeně řečeno se přístroj v tomto režimu tváří jako vypnutý, ale skutečně vypnutý není. Poznáte to celkem jednoduše: Pokud na přístroji něco svítí, není úplně vypnutý. Pokud jde přístroj zapnout dálkovým ovladačem, byl v režimu stand-by (většina dnešních televizí nebo DVD přehrávačů). Pokud jde zapnout dotykovým tlačítkem nebo tlačítkem s lehkým stiskem, též se jedná o stand-by režim (většina dnešních počítačových monitorů). Počítače vyrobené cca. po roce 2000 (takže všechny dnešní) mají stále napájenou základní desku, na kterou je napojen hlavní vypínač. Takže se též jedná o režim stand-by, přestože na „vypnutém“ PC nic nesvítí. Pouze pokud je na přístroji nějaký vypínač, který hodně cvakne, často se při tom mírně povysune oproti zapnutému stavu, nebo je tzv. „kolébkový“, lze věřit, že je přístroj vypnut úplně (samozřejmě nesmí nic svítit). Ale i u některých těchto přístrojů po tomto vypnutí pracuje nějaká součást (např. transformátor).
Největší jistota je tedy vypínat přístroj ze zásuvky nebo používat prodlužovačky s vypínačem. Ještě dodatek pro ty hloupější: Nevypínejte takto na noc ledničku! Mrkající
Málem bych zapomněla: v pohotovostním režimu má sice přístroj značně snížený příkon (to, kolik elektřiny „spapá“), ale když je vypnutý, tak krom toho, že nevyzařuje žádný elektromagnetismus, ani přívodní vedení a kabely (nemají co vést, tak ani nevyzařují), také žádný příkon nemá, takže vám v přeneseném významu za tu dobu nespapá z peněženky ani korunu (pokud nejde o televizi, internet nebo telefon, ze kterých se platí poplatky, ale to už je jiné téma).
  • Vypínejte si na noc mobil a další zařízení, které vysílají nějaký signál.
Používáte mobil, nebo například bezdrátovou WiFi síť pro připojení k internetu? Opět platí, že pokud tyto přístroje nepoužíváte, měli byste je vypínat. Týká se to mobilu, počítače, ale i např. WiFi routeru a modemu. Snad už ne tolik kvůli spotřebě jako kvůli tomu záření, které vyzařuje. Mít u postele na nočním stolku nebo nedejbože pod polštářem před noc zapnutý mobil znamená pro mozek celkem krušnou noc. Pro spánek je nejlepší, vypnout v místnosti co nejvíce přístrojů, protože elektromagnetické vlnění spánek ruší. Takhle jsem to četla, a věřím tomu. Čemu budete věřit vy, je na vás. S tím souvisí další rada:
  • Omezte zbytečné vysílání kolem vás.
Krom toho, že vypnete bezdrátové přístroje, pokud je zrovna nebudete potřebovat, můžete omezit bezdrátové signály kolem vás natrvalo. Jednoduše, pokud používáte u počítače bezdrátové WiFi připojení, přejděte na kabel, pokud je to možné, a na routeru WiFi deaktivujte. Nebo např. u televize nemusíte používat pokojovou anténu, ale vytáhnout si anténní kabel třeba na půdu nebo alespoň ven z obytné místnosti. Místo mobilu můžete používat pevnou linku nebo např. telefonovat přes počítač.
To, že má třeba vedle postele za zdí soused zapnutou WiFi, asi moc neuděláte, ale díky těmto opatřením se dá celkem dobře „elektrosmog“ u vás doma omezit. Je jasné, že třeba lampičku na nočním stolku vypojovat ze zásuvky nemusíte (pokud ji nenecháte přes noc svítit), nebo že vám zapnutý mobil pod polštářem neuvaří mozek během jedné noci (možná ani během jednoho roku). I rakovina mozku se projevuje až třeba za 10 let trvání příčin (zas je to různé, jak u koho), každopádně díky těmto preventivním opatřením jste o něco blíže ke zdraví, ušetříte nějaké ty peníze a co je neméně důležité, v podstatě šetříte i přírodu. Není to tak jako tak super? Mrkající

Čas plyne stále rychleji

Ano, je to pravda. Vlastně ne tak úplně. Čas plyne stále stejně, vteřinu po vteřině, všechny jsou na chlup stejně dlouhé. To jen my vnímáme čas velmi rozdílně.

Spousta lidí to má podobně: Když jsme malé děti, plynutí času se nám zdá pomalé. Chceme dospět, často se nudíme. Ale jakmile dospějeme, zjistíme, že stárneme a čas začne doslova letět. Najednou je toho tolik co dělat, přibývají starosti a činnosti které „musíme“ (ve skutečnosti chceme) dělat.
Nechci říct, že by děti neměly co dělat. Ony mají. V každé fázi života je co dělat. Malé dítě se učí plazit, později vstát a chodit. Učí se spoustě nových dovedností a provádí je. Větší dítě chodí do školy a tam se též učí. Krom toho provádí spoustu jiných činností, ale ještě má relativně hodně času na své koníčky, na to, co by chtělo dělat.
Zlom nastává někdy na konci základní a začátku střední školy, při dospívání. Z malého človíčka je najednou velký, jenž zjišťuje, že život není tak snadný, jak byl. Osamostatňování se znamená velký nárůst starostí. Nacházíme své první (a někdy i své životní) lásky, o které se musíme starat, aby vztah neuvadl. Školní záležitosti už nám většinou nezařizují rodiče, jak to bylo na základce, ale většinu věcí si zařizujeme sami. Začínáme také zjišťovat, co je to byrokracie, chození po úřadech a zařizování různých věcí.
A co teprve na „vejšce“? Tady se o sebe musíte kompletně postarat sami, dychtit po informacích a hlavně se vzdělávat sami. Ve škole vás jen postrčí správným směrem a něco málo vám vysvětli – zbytek je na každém studentovi. Musí si zapsat ty správné předměty, chodit na lekce, zápočty a zkoušky, a nechat si zapsat hodnocení. Zodpovědnost je zde plně na studentovi. A to už raději ani nemluvím o shánění práce a pozici zaměstnance, nedejbože zaměstnavatele.
A proč to zmiňuji? Souvisí to s tématem. Totiž čím jsme starší a „dospělejší“, tím více máme co dělat, a tím méně nám zbývá času na to, co bychom opravdu dělat chtěli. Někteří z nás nejsou tak zodpovědní, tudíž mají času více, ale znamená to snad lepší život? To záleží na každém z nás. Někomu vyhovuje chodit 8 hodin denně do práce, pak přijít domu, ohřát si večeři a sednout si k televizi. A druhý den nanovo. Jiným lidem to ale nevyhovuje. V mládí studují vysokou školu, pak třeba podnikají, mají spoustu koníčků a málo času. Ale mají rozmanitý a naplněný život. A já se prosím hrdě hlásím ke druhé skupině! Usmívající se
Být někým z té pomyslné druhé skupiny (to je jen pro názornost, lidé nejsou ve skutečnosti takhle jednoduše rozdělení) znamená mít hodně koníčků, hodně práce, pestrý život, ale málo času. Sama často nemám čas ani se pořádně učit do školy, ani na svoje vlastní koníčky. Většinou jsem od rána do večera ve škole, a pak dělám různé projekty, nejčastěji semestrálky, různé průběžné testy apod.
Takže, ano, pro mě čas plyne stále rychleji…

Závislost?

Odmalička uzavřená. Uvězněná. Lidmi okolo. Ve svém vlastním těle. Jak oheň ve vzduchoprázdnu. Ach, cítí samotu, velikou. Jenže není, kdo by pomohl. Musí být taková, ne jiná. Závislá. Uvězněná.

Jak plyne život, snaží se vzchopit. Vstát z prachu a bojovat. I přes klacky, co jí život hází pod nohy. Přes všechny překážky, stále znova a znova, vstát a jít dál. Trocha skromné odvahy jí dodává sílu. Jde dál a dál. Její duše, chtěla by vzlétnout. Stoupá vzhůru, vzkvétá. Konečně našla smysl života. Konečně je šťastná.
Chvílemi však obklopuje jí beznaděj, velký smutek. Však nyní už návaly smutku zvládá lépe. Nejsou tak dlouhé, intenzivní. Vypadá to, že se její život stává lepším, mnohem lepším.
Ovšem nic netrvá věčně. Slábne. Její tělo jí zradilo. Je jí špatně. Nemůže dýchat. Cítí se hůř a hůř. Měla velké plány, chtěla dělat tolik věcí! A nemůže. Zase se propadá do studnice smutku. Opět musí. Uvězněná. Její duše, chtěla by vzlétnout. Znovu a znovu. Nepoddat se tělu, nepoddat se smutku. Jít dál. Být lepší, být šťastná.
A po sté si opět říká: Proč zrovna já???

P.S. Článek psán z proudu čistého smutku. Jestli ho nechápete, nechte ho být.

Změna je život, život je změna

Tohle rčení je celkem pravdivé. Celý život nás provází změny, měníme se my sami i ostatní okolo nás, aniž bysme si to třeba uvědomovali. A co víc, lidstvo se mění jako celek.

Mě samotnou od malička provázejí změny, a to docela velké. Kdyby mě někdo potkal jako malou, neřekl by, že jsem to já (jak chováním, tak vzhledově, apod.) také lidé kolem mě se mění, kamarády a kamarádky z období základky už skoro neznám a naopak jsou tu noví. A oni se taky mění, i když častěji stíhají z mého života odcházet a přicházet noví. 🙂
Ale jsem za to na jednu stranu ráda. Že nejsem pořád stejná, pořád na stejném místě, líbí se mi to, nevydržím moc dlouho na jednom místě a jsem taky trochu přelétavá, co se chování týče. Nemám ráda stereotypy.
A co lidsvo? Asi to ne každý na první pohled vidí, ale lidé se celkově mění hodně, za poslední století se změnili hodně a za posledních 10 také. I když v něčem většina lidí zůstává stále stejná. Možná znáte z vyprávění vašich prarodičů, jak se lidé chovali na začátku minulého století, nebo byť jen v jeho polovině. Mimojiné se říká, že k sobě lidé byli milejší, ohleduplější, apod. A nebo za poslední desetiletí ohledně internetu – na konci dvadesátých let mělo internet celkem málo lidí, dneska ho má snad každý druhý a jsou schopni na své profily na webu o sobě napsat skoro cokoliv, alespoň já mám občas takový dojem.
Ale v jednom mi většina (ne všichni) lidí přijde stále stejná. Přijdou mi často zlomyslní, hrabiví, egoističtí apod. Ale zas na druhou stranu znám lidi, kteří takoví nejsou, a taky jich není zrovna málo. 🙂
Jak říkám, změny nás prováejí celý život a změnami žijeme. A řekněme si, nebyl by život beze změn po nějakém čase strašně nudný a stereotypní?

Zhouba Eldoriathu, část čtvrtá

V posledním díle našeho příběhu vám (vlastně Aëldarovi) Eressëa poví, jak to vlastně s Eldoriathem bylo.

„Tak tedy.“, začala Eressëa, „Když Elemona shromáždila dost elfů či půlelfů k založení města, vybrali si jakousi volnou louku, kde začali stavět své domky ze dřeva a různých přírodních materiálů. Nejdříve se podobala spíše takové malé mýtině či osadě. Město, nebo tenkrát ta osada, měla být útočištěm především právě pro půlelfy, kteří museli jinak žít mezi lidmi, aby mohli žít ve svém přirozeném prostředí. Myšlenka to byla dobrá, jenže bohužel, ani v elfím životě nic není dokonalé.
Obyvatelé Eldoriathu, především zakladatelé, žili nějaký čas relativně spokojeně ve svých domcích, dokonce k nim později přišlo i několik skutečných elfů – tedy těch, kteří se narodili mezi elfy, a odjakživa tak vypadali. Městečko se postupně rozšířilo i mezi stromy, které samozřejmě elfové kvůli místu na stavby nikdy nekáceli, dokonce se objevilo i několik domků postavených v korunách větších stromů. Postupem času se ale původní obyvatelé začali odcizovat. Jelikož elfů nebylo zrovna moc, navzájem se znali a už pomalu docházela témata, o čem by se mohli bavit, a také se jim začalo stýskat po jejich původním životě. Někteří z města odešli, jiní upustili od elfského stylu života, a začali žít spíše jako lidé. I když stále bylo hodně těch, kteří se svého elfství nevzdávali a drželi, celková morálka a úroveň v městečku klesala. Všichni obyvatelé nežili v souladu s přírodou, jako elfové žijí, a celkově se chovali jinak. To byl začátek konce elfského Eldoriathu.
Obyvatelé přicházeli, někteří se změnili, odcházeli či zůstávali, někteří se chovali jako elfové, někteří bohužel ne. Ale nejen hrstka ze zakladatelů, ale i někteří nově příchozí, se stali věrnými zastánci elfí kultury. Přestože se jiní obyvatelé chovali hloupě, elfové neměli to srdce je z města vyhnat. Což byla možná chyba, možná ne. Každopádně nějak přežívali, než do města zavítali Zlí lidé.“
„Zlí lidé?“ pohlédl tázavě Aëldar.
„Ano, Zlí lidé.“, pokračovala Eressëa, „Jednoho dne přišli do města, a zavolali si vůdce města k sobě. Tenkrát to stále byla Elemona, i když město už bylo hodně rozrostlé a leccos se od jeho založení změnilo. Když k nim přišla, sdělili jí něco ve smyslu, že jsou majitelé téhle louky a lesa, a že se oni všichni musí odstěhovat pryč. To se samozřejmě Elemoně ani elfům nelíbilo, a na její stranu se postavila většina obyvatel, především těch elfích, co také žili plně elfským životem. Byli na svoje město hrdí, a nechtěli ho za žádnou cenu opustit. Vybudovali ho přeci oni, a nikomu jinému nepatří! Lidské zákony byly ale jiné. Lidé nechápali elfské smýšlení, a naopak. Poté, co Elemona jejich záměr odmítla, začali vyhrožovat, že je budou muset vyhnat násilím, protože porušují kdovíjaký zákon. Poté odešli.
Den nato nakráčelo do vesnice komando ozbrojených policistů. Nějak tak se jim mezi lidmi říká, jestli se nepletu. Něco jako armáda bojovníků, jenže tito měli jen nějaké stejnokroje, nikoliv zbroje z kůže či z kovu, a bylo jich vcelku málo. Ti zodpovědní elfové si pro jistotu po včerejší návštěvě připravili luky, šípy, dýky a jiné zbraně, pro všechny případy. Elemona již od rána nosila sebou luk a toulec se šípy, a samozřejmě opasek s dýkou na blízkou obranu, který nosila téměř všude. Ostatní to bohužel nechávali napospas osudu. To byli ti, kteří se chovali neelfsky, a osud města jim byl víceméně ukradený. Ta směšná hrstka lidských bojovníků, ačkoliv tak nevypadali, nakráčela doprostřed města, a jeden z nich začal číst nějaký papír: ‚Dle soudního rozhodnutí, prosím všichni ihned opusťte tuto osadu!‘, ve skutečnosti to bylo delší, ale tohle bylo smyslem. Elemona ale odmítla odejít: ‚Nikam nepůjdeme! Tohle je naše město, sami jsme si ho vybudovali, a nebudeme ho kvůli nějakým lidem opouštět!‘, odpověděla jim.
Načež oni vytáhli nějaké zbraně, říkali jim pistole, namířili na elfy a jednoho po druhém je začali vyvádět z domků. Zvláštní bylo, jako by na většinu obyvatel zapůsobilo nějaké kouzlo, načež se nechali odvést víceméně dobrovolně, bez jakékoliv obrany! Bylo to opravdu zvláštní, jakoby byli omámeni, i ti co měli zbraně jich nepoužili, a několik jich také uteklo samo. Zůstali jen ti, kteří se hrdě hlásili k obraně města, nejvěrnější elfové a půlelfové, a samozřejmě samotná Elemona. Ti zatím připravili své luky a jiné zbraně k útoku. To jejich ‚kouzlo‘ se jich nijak nedotklo. Možná proto, že byli na vyšších místech nebo skrytí za překážkami, ale taky možná proto, že to byli ti neoddanější obránci.
Lidé je vyzvali, aby se vzdali, ale elfové opět odmítli. Načež ti Zlí lidé použili svých střelných zbraní. Byly bohužel podobně rychlé, jako elfské luky, proto některé elfy zranily. Nato několik šípů proťalo lidské bojovníky. Strhla se ač krátká a malá, tak krutá a krvavá bitva, kde bylo zraněno několik elfů i lidí, a snad i zabito, sama nevím. Elfové se bránili a bránili své druhy, avšak zuřivost, necitelnost a krvelačnost těch Zlých lidí byla horší. Elemonu také jeden zasáhl, ač do koženého brnění, i tak ji to odhodilo, zamotala se a spadla z patra menší strážné věže na zem. Tam se nad ni postavil jeden ze Zlých lidí a namířil na ni svou zbraň. Elemona však byla pohotová, vytáhla svou dýku a jedním pohybem přejela člověku čepelí přes obličej. Naštěstí nestihl vystřelit, ale chytl se za obličej a oddálil se od ní. Elemona nečekala a vpálila mu dobře mířenou ránu z luku přímo do srdce.
On padl, ale ji chytli další dva jeho spolubojovníci, kteří se mezitím vypořádali s dalšími elfy. Už se nemohla bránit, jelikož ji rychle spoutali. Nezabili ji, ale možná něco horšího. Uvrhli ji do lidského vězení. Nějak záhadně se dostaly ven její zápisky z vězení, kde popisuje, jak je to tam kruté. Nejen strážní, ale hlavně vězni se k sobě chovají naprosto hrozně. Bezdůvodně si navzájem škodí, bijí a ubližují si. Navíc v cele neměla ani kousek přírody. Nikdo už neví, jak tenkrát zemřela, ale podle toho co napsala, zemřela žalem. Naposled napsala, že to nemůže mezi těmi lidmi vydržet, že už nemůže dál takhle žít, že se loučí se světem s pocitem, že je všechno ztraceno.“
„To je velmi smutné.“ pokýval hlavou Aëldar.
„Je.“, potvrdila Eressëa a pokračovala, „Potom to šlo všechno z kopce. Eldoriath bylo už docela velké městečko, alespoň na elfí poměry, tak si lidé řekli, že si tam vybudují vlastní. A co z toho po více než půl století vzniklo, jsi viděl venku. Jediné, čeho se lidi příliš nedotkli, je tenhle park. A to díky tomuto stromu, kterým jsme prošli. Nějakou dobu po založení Eldoriathu ho zasadili společnými silami samotní elfové, a starali se o něj. Obdařili ho kouzly, takže mohl přežít až do teď a také se na požádání otevřít. Mimo to ale tak nějak odpuzuje lidi, takže je nenapadne strom podříznout a ani kolem něho se pohybovat v určité vzdálenosti… Proto je tenhle park téměř jediným kusem přírody, který v Eldoriathu zůstal. Takové kouzlo mu ale elfové nedali. Myslím, že strom začal takový být až po tom útoku Zlých lidí na Eldoriath.“
„Tak teď už to chápu!“, svitlo Aëldarovi, „Proto ten zvláštní pocit, ta energie, vždyť tenhle park je vlastně jediným původním elfským výtvorem v tomhle městě! A asi jedním z posledních na světě!“
„Přesně tak! Teď už jsi to pochopil.“ usmála se Eressëa.
„To je tedy smutná historie.“ sklopil smutně hlavu hraničář, „Elfové se tak snažili, a lidi jim to všechno sebrali a zničili.“
„Skoro všechno. Jen tenhle park zůstal. Ale máš pravdu. Lidi jsou hrozní. Alespoň někteří.“ potvrdila Eressëa.
„Ale když tak o tom přemýšlím, elfové tenkrát mohli vyhrát. Kdyby nepodlehli. Kdyby nepřestali být elfy a kdyby šli proti těm Zlým lidem tvrdě. Zlo je zlo a musí se potlačovat!“ řekl až téměř bojovným tónem Aëldar.
„Máš pravdu, ale ono není lehké být půlelfem. Půlelfové v sobě mají elfa i člověka, a často v jejich duši tyto části bojují. U některých nakonec převládne ta elfí, u některých lidská. Třeba v Elemonině případě byla daleko silnější ta elfí. V těch, co z města odešli a nebo elfy zradili, převládla spíše ta lidská. A tak jako tak, půlelf nikdy nemůže být naplno člověk, ani naplno elf, a často se vzniklé nedostatky projeví právě v krizových situacích.“
„Aha takhle… Díky, jsem zase o něco chytřejší.“ usmál se Aëldar.
„Nemáš vůbec zač. Ráda se podělím o své vzpomínky a historii Eldoriathu s těmi, kdo ještě neztratili víru v elfí svět.“
„A nikdy neztratí. Pověz mi, to jsou tvoje vzpomínky? Takže… Takže ty jsi byla také ve starém Eldoriathu?“
„Nebyla, ale vím, co jsem slyšela, viděla a četla. Byla jsem tak nějak předurčena k tomu, abych chránila památku Eldoriathu, především tenhle park. Narodila jsem se kousek odsud, ještě když tu stál les, který obývali elfové. Ten později vykáceli lidé.“
„Zatracení lidé!“, pronesl nahněvaně Aëldar, „Připadá mi to opravdu jako zlo, co dělají. Nebýt jich, mohli jsme tu všichni dnes žít společně v míru.“
„Víš, všichni lidé nejsou zlí. Jsou ale přinejmenším divní. Ti zlí jsou většinou na vůdcovských pozicích, protože jsou průbojnější, a mají uznání u ostatních, dokonce i u některých z těch dobrých. Říkají tomu respekt. Je to podobné jako u vlků, vůdce smečky bývá ten nejprůbojnější a často nejzlejší. Zatímco elfové mají úctu k těm, kteří dodržují elfskou morálku a hodnoty. Takže například vůdcem v Eldoriathu by se v žádném případě nemohl stát nikdo z těch, kdo se začali chovat byť jen trochu jako lidé. Elfové by ho jako vůdce nepřijali. Dále, lidé jsou narozdíl od nás nejednotní, a ruku v ruce s tím také bojácní. Občas se jim nelíbí záměry jejich vůdce, ale nepostaví se proti tomu, i když je jich hodně. Za to elfové jsou v názorech dosti jednotní, ale přeci jen, kdyby se neshodli s vůdcem, neuposlechnou ho, a tím to končí. On je pak nemůže nutit, aby udělali co on chce, jinak se od něj odvrátí zbytek elfů, co mu byli věrni. Naštěstí se to ale většinou nestává, jak jsem řekla, elfové jsou většinou dosti jednotní v názorech.“ zakončila Eressëa.
„To ano, elfové jsou v mnoha ohledech lepší, než lidé.“ doplnil Aëldar.
Poté dopil poslední doušek čaje z šálku, odložil ho zpátky na tácek a zvedl se. „Já už půjdu.“
„Už odcházíš?“ zeptala se s podivem Eressëa.
„Ano, přicházím z neznáma a budu putovat zase do neznáma. Nikdo neví kam. Kdybych někoho potkal, mám mu od tebe vzkázat nějaké poselství?“
„Ano, to bys mohl. Elfům vzkaž, ať více chrání svou hrdost a bohatství, ať jdou tvrději a přísněji proti těm, co by chtěli zničit nebo zcizit jejich majetek, či především samotnou přírodu. Lidem vzkaž, ať nejsou krutí na ostatní bytosti, ani sami na sebe. Ať se na sebe podívají a udělají si mezi sebou pořádek. A také, ať jsou ohleduplní k přírodě. A ostatním bytostem… ať se mají rádi a zbytečně se navzájem neutlačují.“
„Dobře. Když s někým budu mluvit, vyřídím.“
„Stejně nevím, jestli to ještě v téhle době není zbytečné. Podívej se na dnešní svět. Elfů je jako šafránu, spíš ještě méně, a ti lidé, myslíš že jsou šťastni? Podívej se na ně, jak pobíhají ulicemi Eldoriathu. Podívej se na jejich ustarané obličeje, plné nervozity, spěchu a bez špetky dobré nálady. Je tohle nějaké vítězství? Přijde mi, že ani nežijí, že jen pracují a spěchají. Kdyby jsme tu žili spokojeně vedle sebe, tak jako před mnoha stoletími, či snad dokonce tisíciletími, společně chránili přírodu, tu, která nám dala život, nebyl by ten svět hned lepší?“ pohlédla na Aëldara ztrápeně Eressëa.
„Máš pravdu, ale nikdo nikdy neví, odkud přijdu a kam přijdu, a to ani v čase.“ mrkl na ni.
Eressëa se usmála.
Aëldar odešel z doupěte pod stromem v doprovodu Eressëy, z parku a z města pak už sám. Opět je tím osamělým poutníkem s pláštěm, kápí, batohem a holí. Opět se rozpršelo. A z Eldoriathu odchází poutník, hraničář Aëldar, někam do neznáma…
Konec příběhu.

Zhouba Eldoriathu, část třetí

V dnešním díle se dozvíte, co je vlastně Eldoriath zač. Možná budete překvapeni, možná jste to tušili. Každopádně, pokud jste elf či elfka, asi to zjištění nebude příjemné… :-/

„Pantalyë, yára alda, fainunyë órënna.“ pronesla Eressëa, dotýkajíc se rukou kůry starého stromu. Náhle se v jeho kmenu, na místě, kde se stromu dotýkala, začala tvořit jakási puklina, která se postupně rozšiřovala, až vytvořila ve stromu dutinu, do které se dalo vejít. Vešla tedy dovnitř a Aëldar ji následoval.
Uvnitř stromu bylo místo sotva pro tři nebo čtyři elfy, uprostřed byl kruhový otvor, do kterého byl spuštěn provazový žebřík. Eressëa po něm sešplhala dolů, do jakési podzemní místnosti, a Aëldar ji opět následoval. Mezitím se kůra stromu uzavřela.
Po několika desítkách stupňů žebříku konečně stanuli na podlaze menší podzemní místnosti.
„Tak, tohle je mé elfí doupě.“ rozhodila rukama Eressëa.
„Hmm, nevěděl jsem, že elfové žijí takhle, v podzemí, tedy snad kromě Temných.“, pronesl zamyšleně Aëldar, „Tvoje krása je obdivuhodná, když žiješ v podzemí, kde se k tobě nedostane ve dne sluneční svit a v noci třpyt hvězd a měsíce.“
„Abych pravdu řekla, nepřebývám tu moc dlouho.“ odpověděla, „Často se procházím parkem nebo pobývám v koruně stromu. Tady je ale jediné místo, kam lidé nedohlédnou, jediné, o kterém vím jen já. Občas se tu ukrývám, a mám tu všechny svoje věci.“
Aëldar zjistil, že její podzemní příbytek neskýtá pouze tu jednu místnost, ve které byli. Byly z ní průchody i do dalších místností, tvořily jakýsi podzemní byt, podobný těm v nadzemních domech. Všechno bylo však dostatečně vysoké, že by se tam vešel i urostlý Vysoký elf. Eressëa provedla Aëldara přes jakousi kuchyňku až do obývacího pokoje, kde mu naznačila, aby se posadil.
„Dáš si čaj?“ zeptala se ho.
„Velmi rád.“ odpověděl Aëldar s úsměvem.
Eressëa se tedy vrátila do kuchyňky, uvařit dva čaje. Aëldar mezitím seděl v obývacím pokoji a prohlížel si místnost kolem sebe. Ač byla převážně z hlíny, úhledně uhlazené na podlaze i na stěnách, občas prorostlé nějakými kořínky, vypadala příjemně. Stejný strop jako stěny a podlaha byl sem tam prorostlý silnějšími kořeny, nejspíše z toho velkého stromu nebo jiných stromů. Místnost byla příjemně osvětlena svíčkami, které nejspíš nebyly obyčejné, protože tu asi hořely dlouho a přitom nevyhořely, ani nevyčerpaly vzduch, který se zdál stále čerstvý. V místnosti byl různý dřevěný nábytek, který se jen tak nevidí. Přestože byl jistě už staršího data, nebyla na něm ta léta vidět, jelikož si zachovával svou svěžest a lesk. Byly do něj ručně vyřezány všelijaké ozdoby, což bylo něco, co obyčejní lidé již řadu století nedělali.
Místností se rozlinula vůně bylinkového čaje. Eressëa nesla podtácek se dvěma šálky, který postavila na stůl před Aëldara.
„Děkuji.“ usmál se a vzal si šálek.
„Je ze zvláštní směsi bylinek. Myslím, že ti bude chutnat a posilní tě.“ řekla Eressëa a také si vzala šálek.
Po chvíli mlčení a ochutnávání čaje Eressëa opět promluvila:
„Tak ty jsi chtěl vědět, proč je tenhle park takový zvláštní. Abys to pochopil, budu ti vyprávět o celé historii Eldoriathu, od jeho založení.“, a s těmito slovy začala elfka své vyprávění. „Eldoriath byl založen někdy na počátku dvacátého prvního století lidského letopočtu. Za vznikem tehdy stála elfka jménem Elemona … ehm, nevzpomínám si na celé její jméno. V této době totiž žili nejen elfové v lesích a na různých jiných místech, kteří se uměli na ochranu před lidmi dobře skrývat. Žilo tu také hodně, řekněme půlelfů, mezi lidmi. Byli jiní, než lidé, ale taktéž jiní než elfové, a jelikož se narodili mezi lidmi, neuměli žít jako elfové. Jelikož si nerozuměli s lidmi, a zároveň nemohli žít mezi elfy, napadlo tenkrát Elemonu založit elfí, nebo mohli bychom říci půlelfí město. Ano, tušíš správně, Eldoriath je původně elfí město.“ Eressëa se odmlčela.
„Kdo byla vlastně ta Elemona?“ zvědavě pohlédl Aëldar na Eressëu.
„Elemona? Já ji neznala, ale hodně generací si o ní předávalo zvěsti, přeci jen, byla to zakladatelka. Říkalo se, že se objevila kdysi na internetu, to je taková věc, která lidem umožňuje spojit se na dálku. Našla si tam jiné elfky a elfy, většinou to tedy byli půlelfové a půlelfky. Kdybych ti je měla popsat, většinou vypadali jako lidé, dokonce ani uši neměli špičaté. Měli však elfí duši, takže měli rádi věci jako elfové a často se i podobně chovali. A mimo to si většinou přáli vypadat jako elfové a moci tak žít – i když většina pak zvolila cestu lidského stylu života, o tom později.
Elemona kolem sebe shromažďovala své elfí přátele, s nimiž později společnými silami vybudovali městečko Eldoriath. Není známo, z čeho název vznikl, jedině snad, že by mohl mít nějakou souvislost s elfským slovem Elda, což znamená Vznešený elf. Zvláštní ale je samotný Elemonin původ. Občas se jí říkalo ‚Elfka bez minulosti‘. Její rodiče nikdo neznal, možná sama ona ne. Její minulost byla zahalená v temnotě a mlze, sama si na to, co se stalo dříve, nepamatovala. Podle své výšky, vzhledu a některých vlastností si říkala Vysoká elfka, ale nikdo s jistotou nemůže říci, zda měla mezi svými předky Vysoké elfy. Byla však jedna z nejodhodlanějších pro elfský život, a jedna z těch, kteří vydrželi nejdéle.“
„Vydrželi co?“ opět se zeptal hraničář.
„Vydrželi odolávat náporu lidského světa. Víš, v té době byli lidé už značně, řekněme, v přesile. Jejich způsobem života a chováním utlačovali přírodu, a tím i samotné elfy, jelikož jsou, dá se říct, jakýmsi ztělesněním přírody. Mimo to, půlelfové, o kterých mluvíme, ‚balancovali‘ na pomezí mezi elfským a lidským životem. Ačkoliv dříve stáli na straně elfů, stále se více a více z nich postupně přidávalo k lidem. Elfové nikdy nechtěli být nepřáteli lidí, ale uznej, že toto se velmi podobalo ošklivému zlu.“ pohlédla Eressëa na Aëldara.
„To tedy ano.“, odpověděl Aëldar. „I když jsem člověk, jsem asi jeden z mála, který soucítí s elfy. Myslím, že Eldoriath bylo za svých starých časů velmi krásné město!“
„To tedy bylo“ potvrdila jeho domněnku elfka.
Jak asi Eldoriath vypadal dříve? Jak vznikal, jak rostl, a jaktože se z něho později stalo město lidí? To vše bude Eressëa vyprávět v dalším díle. Znovu však připomínám, že příběh je fiktivní a postavy v příběhu nemusí odpovídat skutečným. 😉