Publikováno

Zhouba Eldoriathu, část druhá

Příběh byl původně psaný pro mé přátele elfy a elfky. Po nějaké době jsem ho zveřejnila, tady na blog, takže si ho můžete přečíst všichni. 🙂
„Mohu si přisednout?“ zeptala se dívka poutníka.
„Jistě“ odpověděl svým laskavým hlubokým hlasem.
„Přicházíš zdaleka?“ opět se zeptala.
„Zdaleka i z nedaleka. Prošel jsem spoustu zemí a krajů, vzdálených i blízkých, minulých i přítomných. Jsem samotářský cestovatel co šlape světem cestami i necestami.“ neurčitě odpověděl poutník.
„Ach. Taky jsem samotářská, chráním tenhle park, a jsem celkem ráda, když sem lidi nechodí.“ napůl smutně konstatovala dívka.
„Ty tu bydlíš?“ pozdvihl obočí poutník, tušíc něco, co si nechával pro sebe.
„Ano, bydlím.“ odpověděla jistě, ale přitom záhadně.
Poutník jen tiše pokýval hlavou a znovu se ponořil do svých myšlenek.
Po chvíli znovu promluvil: „Pověz mi něco o tomhle městu. Je to zvláštní místo.“
„No, není tu nic zajímavého.“ začala, „Spousta ulic a domů, spousta obchodů, nějaké ty hospody, kavárny, salony a jinak spousta aut, spěchu a lidí. Trochu to tu znám, i když se nejraději zdržuji v parku. Chceš někam zavést?“
„Ne, to ne, ale víš…“ na chvíli se odmlčel, „Připadá mi tohle místo takové zvláštní, tajemné. Cítím, že není takové, jako vypadá.“
Dívka se na něj zamyšleně podívala. „Cítíš to od chvíle, kdy jsi přišel do města?“
„Ne, vlastně, abych pravdu řekl, cítím to jen tady v parku. Je to ale zvláštní. Všude kolem ruch, spěch, šeď, a když jsme přišel sem, vše se zdálo najednou jiné. Život v zeleni, v rostlinách, větší klid než okolo…“ poprvé nadšeně promluvil poutník.
Nyní dívka tiše pokývala hlavou a chvíli mlčela.
Chvíli tak seděli, naslouchali šumění deště a větru ve větvích stromů a na trávě, pozorovali park kolem sebe a přemýšleli.
„Chceš-li se tedy dozvědět více o městě a o jeho historii, pojď se mnou.“ nabídla mu posléze dívka.
Poutník přikývl a zvedl se. Ona ho vedla parkem na jisté místo, přičemž přemýšlela, jestli mu má ukazovat své tajemství, a jak zjistit, jestli mu může důvěřovat. Nemusela ale přemýšlet dlouho. Zastavila se v místě, kde bylo kolem spoustu keřů a uprostřed jeden velký, starý, ale přitom svěže vypadající strom.
„Quetilyë Eldalambenen?“ zeptala se ho najednou jiným jazykem.
„Tancavë!“ odpověděl poutník klidně a s úsměvem.
Dívka mu oplatila úsměv a rozhlédla se opatrně kolem. Park byl naštěstí vylidněný, a vysoké keře okolo bránily dohlédnout komukoliv z větší dálky. Pomalu si sundala věneček a šátek z hlavy. Tím si rozpustila vlasy, které jí nyní sahaly až do pasu, a poutník pochopil, ač nad tím dříve nepřemýšlel, proč ho nosila.
Dívce mezi vlasy vyvstávaly dvě krásně špičaté uši. Z rozpuštěnými vlasy a jejíma ušima vypadala mnohem krásnější, navíc nyní ji na tvář dopadaly sluneční paprsky, jelikož přestalo pršet a nebe se vyjasnilo. Usmívala se na něho a on na ni. Byla to elfka. Bála se prozradit svoje tajemství, které skrývala před světem lidí. Přestože cítila z poutníka zvláštní pozitivní energii, přesto se chtěla ujistit, že mu může důvěřovat. Elfí jazyk jí přesvědčil.
„Nályë vanima!“ ocenil ji poutník.
„Hanta!“ poděkovala mu elfka.
Poté si poutník sundal kápi. Už nepršelo, takže ji nepotřeboval, ovšem odložil kromě ní, hole a batohu také svůj plášť. Pod ním ale neměl oblečení, co mívají běžní lidé. Jeho košile se zvláštně blýskala, jako by to byla snad dávná elfská zbroj či něco podobného. Elfka si nebyla jistá, zbroje už se řadu století nevyráběly. Jinak jako elf nevypadal, ale každopádně, pokud neměl elfí předky, měl s nimi přinejmenším něco společného.
„Jsem Aëldar, hraničář a přítel elfů!“ představil se poutník.
„Já jsem Eressëa, jedna z posledních přeživších vznešených elfek!“ představila se mu na oplátku elfka. Poté poodešla k velkému stromu, a stoupla si k němu ze strany, kde byly okolní keře nejhustší.
Tak se ve městě lidí setkal hraničář s elfkou. Že všechno není tak, jak to vypadá, elfka ví, hraničář tuší. A vy se to dozvíte v dalším díle.
Pokračování příště… 😉
Publikováno

21.12.2012

Ano, tak už i já se přidávám k těm, kdo kdy psali o tomto „osudném“ datu. A aby toho nebylo málo, píšu zrovna v tento den, 21.12.2012.
Konec světa? Ne, to si nemyslím, ještě ne. Prý není ani úplně jasné, jestli Májský kalendář končí dnes nebo až za sto let. Někteří vědci prý tvrdí, že někdo někde udělal chybu. Tak jako tak, může snad konec nějakého kalendáře, co vymysleli lidé, zapříčinit konec světa jako takového, celého Vesmíru, nebo naší Země? Ne, to si opravdu nemyslím. Náš svět je dílem Matky přírody, nebo chcete-li nějaké jiné vyšší moci, ne lidí. Ti si jen vymysleli kalendáře, aby si usnadnili počítání dnů.
Říká se, že ale nastane nějaká změna. Něco se stane, změní. V to bych vcelku i věřila. Sice nepředpokládám, že např. na celém světě nepůjde elektřina nebo že se Země přepóluje, ale spousta lidí má datum 21.12.2012 na mysli a jak je známo všem, kdo se alespoň trochu zajímají o magii a podobné vědy, síla myšlenky je veliká, a čím více lidí ji sdílí, tím je větší. Nevím, k čemu to povede, ale možná se myšlení lidí změní, když zjistí, že přežili „konec světa“. 🙂 Ale na druhou stranu spousta lidí nebere konec světa vážně, čemuž se nedivím. Několikrát jsem četla názor typu: Nejvíce se bojím toho, že se nic nezmění.
Každopádně myslím si, že svět se již pomalu začíná měnit. Tedy možná to je trochu subjektivní názor, ale vidím to tak. Alespoň v Česku. Myslím si, že lidé jsou už ze současného systému (ano, myslím tím hlavně politiku a podobné oblasti) tak naštvaní, že si přestávají nechat všechno líbit, a začínají proti tomu bojovat… To je už ale trochu jiné téma.
Na závěr vám chci popřát, ať ten „konec světa“ ve zdraví přežijete, užívejte nadcházejících Vánoc, šťastně je prožijte a šťastně prožijte i nastávající rok 2013. 🙂
Publikováno

Zhouba Eldoriathu, část první

Tento příběh nezaznamenává skutečné události, ani nepředpovídá budoucnost. Podobnost postav, prostředí či situací je čistě náhodná. Příběh může odrážet autorčiny pocity…
Nepříliš vzdálená budoucnost. Píše se rok 2552 podle lidského kalendáře. Do města Eldoriathu přichází poutník z neznáma, osamělá bytost bloudící napříč světem. Oblečený v hnědočerném plášti s kápí, jenž ho chrání před šedým deštěm, s batohem na zádech, v ruce držíc dřevěnou hůl, o kterou se opírá. Těžké pevné boty na jeho nohou dávají znát o cestách, které prošel, o mnoha krajích, které navštívil.
Ulice Eldoriathu jsou lemované vysokými panelovými domy, pokryté šedočerným asfaltem a plné aut a uspěchaných lidí. Chodníky jsou zaplavené deštníky, jak se lidé snaží chránit před deštěm, po prosklených stěnách budov jemně stéká voda. Poutník se prochází těmito ulicemi. Připadá si tu jako cizí, lidé se kolem něho míhají a často na něj podivně zírají.
Po chvíli bloumání dorazil na místo, které je jedno z mála, kde ještě rostou zelené rostliny. Malý park uprostřed města mu připadá jako oáza v poušti šedého betonu všude okolo. Usedl na polstrovanou lavičku, která navzdory dešti nebyla promáčená. Věděl, že to není žádné kouzlo, nýbrž zřejmě vynález lidí.
Osamělý poutník sedí na lavičce v parku, kolem padá šedý déšť a park vypadá jako živá zeleň v mrtvé šedi, navzdory tomu se ale lidé v parku moc nevyskytují, nýbrž spěchají onou šedí. Park ale není zcela opuštěný. Opodál se prochází jedna mladší dívka. Nevypadá jako ti uspěchaní lidé tam na ulici. Má na sobě dlouhou zelenou sukni, šněrovačku hnědé barvy, kolem hlavy šátek, či spíše na hlavě, na kterém spočívá věneček z květin. Kolem pasu má též šátek zelené barvy a je úplně bosá.
Poutník nezůstane bez jejího povšimnutí. Nejen že nevypadá tak nudně, jako ostatní obyvatelé města, ale její šestý smysl jí říká, že to nebude jen tak obyčejný člověk. Přišla tedy pomalu k němu. Poutník byl zahloubaný v myšlenkách se skloněnou hlavou, přes kterou měl přetaženou kápi. Když se však přiblížila, vzhlédl. Jakoby cítil její přítomnost, protože její kroky nebyly, zvláště v tom dešti, vůbec slyšet, a zatažené nebe bránilo slunci osvítit její postavu, aby vrhala viditelný stín.
„Ahoj!“ pozdravila ho. Její hlas zněl krásně, jemně, téměř dětsky a zvonivě.
„Ahoj.“ odpověděl jí hlubokým hlasem, na němž byla znát jeho prožitá léta.
Pokračování příště… 😉
Publikováno

Mé elfí já

Pravidelní čtenáři mého blogu asi vědí, že má duše je alespoň z poloviny elfí duší. Co to vlastně znamená? Jaká doopravdy jsem?
Elfí osobnost není jednoduchá, zvlášť pro pochopení obyčejnými lidmi, vysvětlit ji není snadné a myslím, že by na to tento článek nestačil. Krom toho, každá elfí osobnost je trochu jiná. Ve zkratce můžu alespoň napsat několik mých vlastností, u kterých si myslím, že se liším od většiny (ne všech) lidí. Jsou to ale moje vlastnosti, ne vlastnosti všech elfů, to je důležité.
Především si myslím, že jsem jiná. Jiná než většina lidské populace. Na většinu věcí mám vlastní názor a nepřebírám hned všechno, co mi kdo napovídá. Ačkoliv jsem spíše technický typ (to bude asi ta ne-elfí část duše), miluju přírodu a stromy. Nevidím nic špatného na věcech, které spousta lidí považuje za bláznivé nebo je odsuzuje, jako je rebelie, „nestandardní“ chování, homosexualita, objímání stromů, magie. Naopak často nenávidím věci, které jsou v lidském životě téměř běžné, jako násilí, (dnešní) politika, diskriminace, šikana, ničení přírody.
Občas se cítím, že mezi obyčejné lidi nepatřím, i když čas od času je mi s nimi dobře. Často ale nechápu principy mezilidského chování. Přestože se mi je přítel snaží vysvětlit (za což mu patří můj dík 🙂 ), je to asi tak „jednoduché“ jako pochopit veškeré limity a derivace v matematické analýze (podotýkám, že mi matematika nejde). Soužití s lidmi není úplně jednoduché, na druhou stranu jsem ráda, že nejsem jako oni.
Musím říct, že nás bytostí s elfí nebo půlelfí duší v lidském těle znám více a každá je trochu jiná. Proto mě neberte jako vzor. 🙂
Publikováno

Něco je špatně…

Už jsem nějakou dobu nenapsala žádný článek, ač nápady byly. Dlouho jsem nebyla jen tak venku se projít. Hraní počítačových her jsem omezila na minimum, téměř nehraji. A přesto mám pocit, že mi učení ve škole přerůstá přes hlavu, a že je toho na mě zatraceně moc. Něco je špatně…
Opravdu, od té doby, co (po prázdninách) zase studuji, mám takový pocit, že je toho učení na mě hrozně moc. Nebo ani ne tak moc, jako je málo času se na to naučit. Neřekla bych, že je to učení nějak přehnaně těžké nebo zbytečné. Dokonce už ani matematiku nepovažuju za zbytečnou (navzdory tomu, že ten rozsypaný čaj v podobě různých vzorců, definic a výpočtů vypadá zbytečně), našla jsem účel. A chci toho umět ještě více, než se momentálně učíme. Jen bohužel probíranou látku většinou ne hned chápu (někdy vůbec) a potřebuju nějaký čas strávit nad sešity a knížkami (tedy v mém případě spíš u počítače a nad jedním sešitem), abych to pochopila a naučila jsem se.
Jelikož bývám ve škole od rána od osmi do sedmi (nebo do pěti) večer a každý den absolvuji 2x 1,5 hodinovou cestu do školy a domů, odečteme-li dobu nutnou na spánek (u mě bohužel docela dost, jelikož bývám často unavená), zbyde mi volného času na studium a ostatní věci docela málo. Okolo 4 hodin každý den. Když odečtu další věci, které musím udělat, denně mi zbyde na studium 2 – 3 hodiny, což stačí maximálně tak na nastudování jednoho předmětu na ten konkrétní týden. Zbytek musím dohánět ve volnějším pátku nebo o víkendu. A bohužel už nezbývá tolik času na věci, které dělám tak ráda, jako procházky, tvorba a zábava.
Přála bych si být chápavější a umět se učit líp a rychleji, abych měla více času. Přála bych si mít více času – na všechno, co dělám ráda a co se mi líbí, včetně samotného studia. Kdo ví, jestli se mi to někdy splní, anebo jestli se budu stále soužit nedostatkem času a říkat si „Něco je špatně…„.
Publikováno

Lidskost

Co je to vlastně lidskost? Spousta z nás vnímá lidskost jako něco dobrého, kladnou vlastnost. Ovšem z toho slova mi vyplývá, že je to někdo, kdo se chová jako lidé – jako člověk. Ale chovají se vlastně lidé tak, jak si představujeme pod pojmem lidskost?
Kdysi jsme na chatu v místnostech o fantasy diskutovali o elfskosti. Jací jsou vlastně elfové? Jsou to bytosti úzce spjaté s přírodou, milující přírodu, starající se o ni. Chovají se hezky k sobě navzájem a také nejsou hrabiví – vůbec, majetku přikládají daleko menší důležitost, než duševním hodnotám – citům, lásce, přátelství, atd.
Abych elfy jen nechválila, jsou také malinko ješitní vůči ostatním rasám (ne-elfským bytostem), ne že by byli přímo rasisti, spíše jsou velmi hrdí, na to že jsou elfy.
No a co lidskost? V posledních letech mi přijde, že lidé nejsou takoví, jak si mnozí pod tímto slovem představí. Začněme u jejich „vůdců“ – tedy u vlády, politiků. Správný vůdce by měl jít příkladem, zatímco lidští vůdci často své národy okrádají, podvádějí a ztěžují jim život. Tedy netvrdím, že všichni. Možná se k tomu oficiálně nepřiznají, ale je to zřejmé a lidi to vědí. Je tohle tedy lidskost?
Nebo si vezměte dnešní mladé lidi. Opět nechci mluvit o všech, někteří jsou velmi hodní a jsem za ně ráda. Ale přijde mi, že hodně z nich má potřebu se opíjet a rvát se mezi sebou nebo něco ničit. Také mají málo úcty ke starším lidem. To, co někteří seniorům provádí, je děs. Já jsem taky mladá, ale nechovám se jako oni. Ne, že bych aktivně pomáhala seniorům, ale nemám proti nim nic, a pomohu jim, kdykoliv o to poždají (včetně uvolnění místa v autobusu). Krom toho se snažím např. chránit přírodu, i když pasivně, ale ano. Nejsem jako ta partička lidí, která u nás v městském parku po jedné večerní „párty“ nechala poházené desítky lahví od alkoholu. Ano, úžasná lidskost.
A co třeba znepříjemňování života ostatním, šikana? Nejen mezi mladými lidmi, ale hlavně tam. Často to ve školních třídách a podobných kolektivech chodí tak, že ti zlí šikanují ty dobré, dá-li se to tak říct. Povaha dobra je taková, že se nedokáže zlu navenek toliko bránit, přestože mají vyrovnané síly. Povaha zla je zas taková, že je na venek hodně vidět a vyvolává strach. No a ti neutrální jedinci v kolektivu, co si často neumí udělat na věc svůj vlastní názor, se přikloní k těm zlým, protože dostanou strach z toho, aby nezačali ubližovat i jim. Tohle je tedy lidskost, hmm?
A vůbec, snad největší zrůdnosti, o kterých jsem četla, dělají někteří šílení vědci za podpory vlády. Tedy ti, kteří by měli pomocí své vynalézavosti udělat náš svět lepším za podpory těch vůdců, kteří nám mají jít příkladem a „vést nás„. Nebudu tady raději ani popisovat, co prováděli, ale s jistotou můžu říct, že lidé, na kterých své experimenty prováděli, nehorázě trpěli. Tady se už snad ani slovo lidskost použít nedá.
Nechtěla jsem tu srovnávat elfy s lidmi a elfskost s lidskostí. I když to, co si představím pod slovem elfskost mi docela dobře sedí k tomu, jací elfové jsou, kdežto u lidskosti a lidí tomu tak bohužel není.
To, co jsem opravdu chtěla tímto článkem říci je: „Lidé, zamyslete se nad sebou! Proč si navzájem škodíte? Proč si ubližujete? Proč posloucháte ty, co vám nebo jiným škodí? Proč nečinně přihlížíte tomu, co je špatné?„
Odpověď existuje: Zlo a strach. Zlí lidé kašlou na ostatní, chtějí všechno jen pro sebe. Jsou schopni i ubližovat, aby dosáhli toho, co chtějí. A ti ostatní, krom té hrstky, co se snaží něco proti zlu udělat, mají strach. Bojí se těch zlých, bojí se o sebe. Oni to necítí, ale strach jim často zaslepuje oči a svazuje tělo, a přitom je vlastně moc v jejich rukou. Kdyby se spojili, tak společnými silami zlo porazí, tomu věřím. Berte to jako poselství od mé půlelfí duše, která je vlastně také i lidskou. 😉
…ono se vlastně nedá říct, jestli lidskost je dobrá nebo špatná vlastnost. Myslím, že lidskost je hlavně nečinnost a přihlížení. Tedy u té neutrální většiny…
Publikováno

Život jde dál…

Osudy života se často tak zvláštně zamotají… A jsou nepředvídatelné. Někdo má v životě stále smůlu a později potká štěstí, které se ho drží. Někdo to má naopak. Někteří zase jsou téměř „dítky štěstěny“, o jiné štěstěna moc zájem nejeví. Ať je to tak či tak, důležité je, jít dál životem a snažit se, abychom ho prožili tak, jak si sami přejeme…
Třeba můj případ je ten první. Dá se říci, že jsem životem jakž takž proplouvala, jenže, jak jsem později zjistila, jsem život vůbec neprožívala. Až na pár světlých okamžiků bych svůj dosavadní (cca. do 15 – 20 let) život úplně vyměnila. Tenkrát. Dneska jsem vlastně ráda za to, co jsem všechno prožila, za mé pozdější prozření a hlavně za to štěstí, jaké mě v poslední době provází.
Možná to někteří z vás znají, život suchý jak vyprahlý list, jako kameny na poušti, jako poutník procházející světem v roli pouhého pozorovatele.
Možná to někdo znáte, životní smutek, zármutky z dosavad prožitého života, touha být někde jinde a někým jiným. Touha opustit tenhle svět, vykašlat se na všechny a všechno.
Kdo jste si něčím takovým prošli, možná znáte ten pocit, když se něco v životě změní, a vy poznáváte, že život není takové děsné utrpení, jak se zdálo. Poznáte nové, lepší kamarády a téměř zapomenete na lidi, co vám ze života dělali peklo. Změníte prostředí, ať už je to škola či bydlení. A najednou jakoby začalo pomalu za mraky vycházet slunce.
Malá hrstka těch, co si snad tímhle prošli a měli to štěstí, které si je našlo a sedlo na ně, náhle poznali, co je to radost ze života a začali konečně žít. Ale štěstí si jen tak nikoho nemusí najít. Tady částečně platí přísloví: Každý svého štěstí strůjcem.
Jaký je tedy recept na štěstí? Jít dál.
Na to, abyste svůj život zlepšili, je dobré mít nějaký životní cíl. Tedy, alespoň se říká, že je to dobré a já si myslím, že je to pravda. Já měla školu, a udělala jsem dobře. Baví mě vzdělávat se, i když v tom bohužel nejsem tak dobrá a vytrvalá, jak bych si přála. Nejen díky škole jsem zmoudřela a procitla, ale taky mě potkalo to mé velké štěstí. Nebudu napínat, potkala jsem člověka, tedy vlastně trpaslíka :), který se stal takovým mým „průvodcem lepším životem“. Ukázal mi ty lepší stránky života, ukázal mi, že život může být i krásný. Jasně, ne každý má to štěstí někoho takového poznat, navíc je jich jako šafránu. 🙁 Ale já jsem vlastně ráda, že jsem ho potkala až na vysoké.
Všechno má svůj čas. Mé procitnutí a objevení svého elfího já trvalo roky. Následky dosavadního superpasivního života a následných, nerada to slovo píšu, depresí, si ponesu ještě hodně dlouho. Ale moje víra (nemyslím tím víru v boha), záliba ve fantasy, magii a koneckonců i to moje věčné vysedávání u počítače, které trvá dodnes, mi pomohly se v životě posunout lepším směrem. A vlastně všechno špatné je na něco dobré a životní zkušenosti jsou cenné. Usmívající se Až nyní, po té dlouhé době, cítím, že jsem snad téměř připravena na lepší život. Chtělo to prostě čas a hlavně snahu.
Takže vám, kteří si myslí, že jejich život nestojí za nic, můžu dát pár rad:
Za prvé, určete si cíl, případně víc cílů (konkrétních i méně konkrétních), kterým směrem byste chtěli, aby se váš život ubíral. Za tím cílem si jděte a pevně si stůjte za svým rozhodnutím.
Za druhé: snažte se, stůjte si za svými názory, ale také berte názory jiných. Lidé, kteří se snaží ovlivňovat mi život nebo dokonce nadávat, pomlouvat, atd. se ukázali jako brzdy vývoje života. Na ně nedbejte a dělejte to, co vás baví, pokud to není nic špatného. Pokud vás nic nebaví, dělejte něco, co vás obohatí, v něčem se zlepšujte. Pomáhá mimo jiné třeba sport.
A nakonec za třetí: Jděte dál. Nevzdávejte to, nerezignujte na život. Když už si myslíte, že nemůže být hůř, znamená to, že může být lépe. A za mraky vždycky může vyjít slunce. Mrkající
Publikováno

(Ne) zajímavé Elemonino tlachání

Nebojte, na blog jsem nezapomněla! Po dlouhé době opět něco o blogu a o tom, co je v životě nového.
Spřátelené blogy
Jak jsem si tak prohlížela různé blogy, napadlo mě, že já vlastně na blogu vůbec nemám rubriku se spřátelenými blogy. Proč? Jednoduše proto, že blogy nespřáteluji. Blogy, které mě nějak zaujaly, nebo které pravidelně navštěvuji, mám v menu pod Oblíbenými odkazy a zajímavé články pod aktuálními odkazy. Komu se zalíbí můj blog, může udělat totéž. Mrkající Jelikož nebloguji pravidelně, pravidelné obcházení „affs“ (spřátelených blogů) by taktéž nebylo pro mě.
První ročník mám za sebou!
Úspěšně jsem zvládla první dva semestry (tj. ročník) na vysoké škole! Tedy skoro úspěšně, matematiku pro každý semestr musím opakovat a ostatní známky taky nejsou zrovna chvályhodné. Zamračený Stejně si myslím, že kdybych se dokázala lépe ovládat a nekašlala tak na to učení, že bych mohla mít ještě daleko lepší výsledky. Snad se mi to jednou podaří a snad nebude pozdě…
Rozbitý notebook
Můj Lassee (tak jsem pojmenovala svůj notebook) byl opět v opravě. Poté, co mi ho před několika měsíci přítel omylem polil šťávou, se mi před několika dny rozlomil pod rukama pant od víka při otevírání. Proto jsem tenhle článek ze začátku psala na papír, ale teď, jelikož už je můj Lassee zpátky doma z opravy, píšu ho rovnou na něm. A tentokrát oprava byla dokonce zadarmo v rámci záruky. Usmívající se
Narozeniny blogu
Můj blog má dnes narozeniny! Od zveřejnění prvního článku uplynul přesně jeden rok! Smějící se Sice zde za tu dobu nepřibylo příliš mnoho článků, ale to vůbec nevadí – nejsem žádná zapálená pravidelná blogerka. Mrkající
Blogu tedy přeji vše nejlepší, a ať to tu se mnou vydrží i další rok(y)! 🙂
Publikováno

Jiráskovy sady

Nedávno mě přítel vzal na procházku do Jiráskových sadů. Je to takový krásný kousek přírody uprostřed velkého města, tak krásný, až jsem se o tom rozhodla napsat.
Jiráskovy sady se nacházejí v jednom z velkých měst Východních Čech – v Hradci králové. Kdekoho by určitě zaujaly, stejně jako mě, krásné květiny zasázené do rozličných tvarů, o které se kdosi očividně pečlivě stará. Park je plný stromů a u některých jsou – pro naučné účely – popisky, o jaký strom se jedná, což je taky super. Je to takový středně velký park, na velké město tak akorát. 🙂
Ale hlavně, je to nádherný kousek přírody uprostřed města. Leží u soutoku dvou řek, Labe a Orlice. Je udržovaný, přičemž je tam (mimo jiné) zákaz vstupu psů, takže se tu víceméně můžete procházet i po trávě a opalovat se na dece, aniž byste se museli bát, že šlápnete do nějaké „bomby“, nebo že si zamažete od exkrementů deku… I když, jednoho psa jsem tam během asi hodinové procházky potkala.
Také tam rostou místy velice staré (tipovala bych snad 100 let) a velké stromy. Nádherné, se staře vypadající kůrou… No prostě něco pro mě. 🙂
Ale co mě na tom parku asi nejvíce zaujalo, bylo jedno konkrétní místo. Na tom místě, byla spousta kachen, kačerů, a sem tam i další zvířátka. Viděli jsme tam nutrie, nebo snad ondatry, či co to bylo, nádherní napůl vodní živočichové. Potom také myši, a ještě nějaké tvory, které si už nepamatuji. Skvělé na tom bylo, že hnízdili jen kousek od cesty, pár metrů až pár desítek metrů, přičemž se lidí moc nebáli. Lidé je tam chodili krmit, nebo se na ně prostě jen dívat. Líbilo se mi, že jsem se k nim mohla přiblížit, aniž by se dali na útěk. Myslím si, že tam na ně lidé jsou hodní, jinak by si je k sobě tak blízko nepustili. Byla jsem úplně unešená z toho, jak blízko lidem tam byla zvířata, která jsou jinak divoká. Příště sebou určitě vezmu nějaké pečivo nebo kus chleba, pro ně. 🙂
Jinak je v parku spousta různých zajímavostí, například socha symbolizující soutok Labe a Orlice, či dřevěný kostelík, převežený k nám tuším ze Slovenska. Povídá se o něm, že je postavený bez použití jediného hřebíku a že jsou jen dva takové v celé Evropě. Přímo v parku je také Floristická střední škola, jejíž studenti prý také pomáhají při starání se o park.
Zkrátka Jiráskovy sady jsou místo, které bych každému milovníkovi či každé milovnici přírody bydlící v Hradci či okolí doporučila navštívit. 🙂
Publikováno

Bez názvu

Tak jsem si přečetla článek u kamarádky na blogu, a trochu mě to inspirovalo k napsání svého článku, protože chci napsat trochu víc, než by se vešlo do jednoho komentáře.
Krátce bych ten článek shrnula. Je o přírodě, o tom, jak lidé do přírody moc nechodí a jak si jí neváží. Jak je hlavně v lesích hezky, příroda dokáže dělat divy a je to krásný lék na duši. Toť tak nějak ve zkratce.
Když jsem četla její článek, uvědomila jsem si, jak i mě příroda chybí. Chybí mi bohužel i čas a síla do toho lesa vyrazit. Většinou bývám celý den ve škole, včetně 3-4hodinového cestování každý den. Když dorazím domů, jsem ráda že si sednu nebo lehnu, jak jsem moc unavená. Často si potom sednu k PC a jsem ráda, že můžu být chvíli sama na netu… Kolem půlnoci zalehnu a ráno od páté nanovo…
A o víkendech? Víkendy mám často tak nabité, že když se najde nějaký volný víkendový den, tak ho buď proležím doma a nebo prostě odpočívám. A na výlety opět není čas a síla. 🙁
Vím, že to asi zní jako blbá výmluva, ale bohužel je to tak… Občas vzpomínám na časy, kdy jsem byla malá, měla jsem méně starostí a více času se toulat. Když už jsem nechodila přímo do lesa, tak jsem se občas prostě toulala někde venku. Je fakt, že většina takových toulek byla předtím, než mi zapojili pořádný net. 🙂 Ale i tak…
Říkám si, že by to asi občas chtělo vypnout počítač, odložit školní sešity a jít se projít ven, přestože mě to venku samotnou moc nebaví, přestože jsem unavená, jen se k tomu odhodlat… Mno, kdo ví, třeba se mi to jednou podaří.
P.S. Ani za několik hodin po započetí psaní článku se mi nepodařilo vymyslet nadpis…