V dnešním díle se dozvíte, co je vlastně Eldoriath zač. Možná budete překvapeni, možná jste to tušili. Každopádně, pokud jste elf či elfka, asi to zjištění nebude příjemné… :-/
„Pantalyë, yára alda, fainunyë órënna.“ pronesla Eressëa, dotýkajíc se rukou kůry starého stromu. Náhle se v jeho kmenu, na místě, kde se stromu dotýkala, začala tvořit jakási puklina, která se postupně rozšiřovala, až vytvořila ve stromu dutinu, do které se dalo vejít. Vešla tedy dovnitř a Aëldar ji následoval.
Uvnitř stromu bylo místo sotva pro tři nebo čtyři elfy, uprostřed byl kruhový otvor, do kterého byl spuštěn provazový žebřík. Eressëa po něm sešplhala dolů, do jakési podzemní místnosti, a Aëldar ji opět následoval. Mezitím se kůra stromu uzavřela.
Po několika desítkách stupňů žebříku konečně stanuli na podlaze menší podzemní místnosti.
„Tak, tohle je mé elfí doupě.“ rozhodila rukama Eressëa.
„Hmm, nevěděl jsem, že elfové žijí takhle, v podzemí, tedy snad kromě Temných.“, pronesl zamyšleně Aëldar, „Tvoje krása je obdivuhodná, když žiješ v podzemí, kde se k tobě nedostane ve dne sluneční svit a v noci třpyt hvězd a měsíce.“
„Abych pravdu řekla, nepřebývám tu moc dlouho.“ odpověděla, „Často se procházím parkem nebo pobývám v koruně stromu. Tady je ale jediné místo, kam lidé nedohlédnou, jediné, o kterém vím jen já. Občas se tu ukrývám, a mám tu všechny svoje věci.“
Aëldar zjistil, že její podzemní příbytek neskýtá pouze tu jednu místnost, ve které byli. Byly z ní průchody i do dalších místností, tvořily jakýsi podzemní byt, podobný těm v nadzemních domech. Všechno bylo však dostatečně vysoké, že by se tam vešel i urostlý Vysoký elf. Eressëa provedla Aëldara přes jakousi kuchyňku až do obývacího pokoje, kde mu naznačila, aby se posadil.
„Dáš si čaj?“ zeptala se ho.
„Velmi rád.“ odpověděl Aëldar s úsměvem.
Eressëa se tedy vrátila do kuchyňky, uvařit dva čaje. Aëldar mezitím seděl v obývacím pokoji a prohlížel si místnost kolem sebe. Ač byla převážně z hlíny, úhledně uhlazené na podlaze i na stěnách, občas prorostlé nějakými kořínky, vypadala příjemně. Stejný strop jako stěny a podlaha byl sem tam prorostlý silnějšími kořeny, nejspíše z toho velkého stromu nebo jiných stromů. Místnost byla příjemně osvětlena svíčkami, které nejspíš nebyly obyčejné, protože tu asi hořely dlouho a přitom nevyhořely, ani nevyčerpaly vzduch, který se zdál stále čerstvý. V místnosti byl různý dřevěný nábytek, který se jen tak nevidí. Přestože byl jistě už staršího data, nebyla na něm ta léta vidět, jelikož si zachovával svou svěžest a lesk. Byly do něj ručně vyřezány všelijaké ozdoby, což bylo něco, co obyčejní lidé již řadu století nedělali.
Místností se rozlinula vůně bylinkového čaje. Eressëa nesla podtácek se dvěma šálky, který postavila na stůl před Aëldara.
„Děkuji.“ usmál se a vzal si šálek.
„Je ze zvláštní směsi bylinek. Myslím, že ti bude chutnat a posilní tě.“ řekla Eressëa a také si vzala šálek.
Po chvíli mlčení a ochutnávání čaje Eressëa opět promluvila:
„Tak ty jsi chtěl vědět, proč je tenhle park takový zvláštní. Abys to pochopil, budu ti vyprávět o celé historii Eldoriathu, od jeho založení.“, a s těmito slovy začala elfka své vyprávění. „Eldoriath byl založen někdy na počátku dvacátého prvního století lidského letopočtu. Za vznikem tehdy stála elfka jménem Elemona … ehm, nevzpomínám si na celé její jméno. V této době totiž žili nejen elfové v lesích a na různých jiných místech, kteří se uměli na ochranu před lidmi dobře skrývat. Žilo tu také hodně, řekněme půlelfů, mezi lidmi. Byli jiní, než lidé, ale taktéž jiní než elfové, a jelikož se narodili mezi lidmi, neuměli žít jako elfové. Jelikož si nerozuměli s lidmi, a zároveň nemohli žít mezi elfy, napadlo tenkrát Elemonu založit elfí, nebo mohli bychom říci půlelfí město. Ano, tušíš správně, Eldoriath je původně elfí město.“ Eressëa se odmlčela.
„Kdo byla vlastně ta Elemona?“ zvědavě pohlédl Aëldar na Eressëu.
„Elemona? Já ji neznala, ale hodně generací si o ní předávalo zvěsti, přeci jen, byla to zakladatelka. Říkalo se, že se objevila kdysi na internetu, to je taková věc, která lidem umožňuje spojit se na dálku. Našla si tam jiné elfky a elfy, většinou to tedy byli půlelfové a půlelfky. Kdybych ti je měla popsat, většinou vypadali jako lidé, dokonce ani uši neměli špičaté. Měli však elfí duši, takže měli rádi věci jako elfové a často se i podobně chovali. A mimo to si většinou přáli vypadat jako elfové a moci tak žít – i když většina pak zvolila cestu lidského stylu života, o tom později.
Elemona kolem sebe shromažďovala své elfí přátele, s nimiž později společnými silami vybudovali městečko Eldoriath. Není známo, z čeho název vznikl, jedině snad, že by mohl mít nějakou souvislost s elfským slovem Elda, což znamená Vznešený elf. Zvláštní ale je samotný Elemonin původ. Občas se jí říkalo ‚Elfka bez minulosti‘. Její rodiče nikdo neznal, možná sama ona ne. Její minulost byla zahalená v temnotě a mlze, sama si na to, co se stalo dříve, nepamatovala. Podle své výšky, vzhledu a některých vlastností si říkala Vysoká elfka, ale nikdo s jistotou nemůže říci, zda měla mezi svými předky Vysoké elfy. Byla však jedna z nejodhodlanějších pro elfský život, a jedna z těch, kteří vydrželi nejdéle.“
„Vydrželi co?“ opět se zeptal hraničář.
„Vydrželi odolávat náporu lidského světa. Víš, v té době byli lidé už značně, řekněme, v přesile. Jejich způsobem života a chováním utlačovali přírodu, a tím i samotné elfy, jelikož jsou, dá se říct, jakýmsi ztělesněním přírody. Mimo to, půlelfové, o kterých mluvíme, ‚balancovali‘ na pomezí mezi elfským a lidským životem. Ačkoliv dříve stáli na straně elfů, stále se více a více z nich postupně přidávalo k lidem. Elfové nikdy nechtěli být nepřáteli lidí, ale uznej, že toto se velmi podobalo ošklivému zlu.“ pohlédla Eressëa na Aëldara.
„To tedy ano.“, odpověděl Aëldar. „I když jsem člověk, jsem asi jeden z mála, který soucítí s elfy. Myslím, že Eldoriath bylo za svých starých časů velmi krásné město!“
„To tedy bylo“ potvrdila jeho domněnku elfka.
Jak asi Eldoriath vypadal dříve? Jak vznikal, jak rostl, a jaktože se z něho později stalo město lidí? To vše bude Eressëa vyprávět v dalším díle. Znovu však připomínám, že příběh je fiktivní a postavy v příběhu nemusí odpovídat skutečným. 😉