Život jde dál…

Osudy života se často tak zvláštně zamotají… A jsou nepředvídatelné. Někdo má v životě stále smůlu a později potká štěstí, které se ho drží. Někdo to má naopak. Někteří zase jsou téměř „dítky štěstěny“, o jiné štěstěna moc zájem nejeví. Ať je to tak či tak, důležité je, jít dál životem a snažit se, abychom ho prožili tak, jak si sami přejeme…

Třeba můj případ je ten první. Dá se říci, že jsem životem jakž takž proplouvala, jenže, jak jsem později zjistila, jsem život vůbec neprožívala. Až na pár světlých okamžiků bych svůj dosavadní (cca. do 15 – 20 let) život úplně vyměnila. Tenkrát. Dneska jsem vlastně ráda za to, co jsem všechno prožila, za mé pozdější prozření a hlavně za to štěstí, jaké mě v poslední době provází.

Možná to někteří z vás znají, život suchý jak vyprahlý list, jako kameny na poušti, jako poutník procházející světem v roli pouhého pozorovatele.

Možná to někdo znáte, životní smutek, zármutky z dosavad prožitého života, touha být někde jinde a někým jiným. Touha opustit tenhle svět, vykašlat se na všechny a všechno.

Kdo jste si něčím takovým prošli, možná znáte ten pocit, když se něco v životě změní, a vy poznáváte, že život není takové děsné utrpení, jak se zdálo. Poznáte nové, lepší kamarády a téměř zapomenete na lidi, co vám ze života dělali peklo. Změníte prostředí, ať už je to škola či bydlení. A najednou jakoby začalo pomalu za mraky vycházet slunce.

Malá hrstka těch, co si snad tímhle prošli a měli to štěstí, které si je našlo a sedlo na ně, náhle poznali, co je to radost ze života a začali konečně žít. Ale štěstí si jen tak nikoho nemusí najít. Tady částečně platí přísloví: Každý svého štěstí strůjcem.

Na to, abyste svůj život zlepšili, je dobré mít nějaký životní cíl. Tedy, alespoň se říká, že je to dobré a já si myslím, že je to pravda. Já měla školu, a udělala jsem dobře. Baví mě vzdělávat se, i když v tom bohužel nejsem tak dobrá a vytrvalá, jak bych si přála. Nejen díky škole jsem zmoudřela a procitla, ale taky mě potkalo to mé velké štěstí. Nebudu napínat, potkala jsem člověka, tedy vlastně trpaslíka :), který se stal takovým mým „průvodcem lepším životem“. Ukázal mi ty lepší stránky života, ukázal mi, že život může být i krásný. Jasně, ne každý má to štěstí někoho takového poznat, navíc je jich jako šafránu. 🙁 Ale já jsem vlastně ráda, že jsem ho potkala až na vysoké.

Všechno má svůj čas. Mé procitnutí a objevení svého elfího já trvalo roky. Následky dosavadního superpasivního života a následných, nerada to slovo píšu, depresí, si ponesu ještě hodně dlouho. Ale moje víra (nemyslím tím víru v boha), záliba ve fantasy, magii a koneckonců i to moje věčné vysedávání u počítače, které trvá dodnes, mi pomohly se v životě posunout lepším směrem. A vlastně všechno špatné je na něco dobré a životní zkušenosti jsou cenné. Až nyní, po té dlouhé době, cítím, že jsem snad téměř připravena na lepší život. Chtělo to prostě čas a hlavně snahu.

Za prvé, určete si cíl, případně víc cílů (konkrétních i méně konkrétních), kterým směrem byste chtěli, aby se váš život ubíral. Za tím cílem si jděte a pevně si stůjte za svým rozhodnutím.

Za druhé: snažte se, stůjte si za svými názory, ale také berte názory jiných. Lidé, kteří se snaží ovlivňovat mi život nebo dokonce nadávat, pomlouvat, atd. se ukázali jako brzdy vývoje života. Na ně nedbejte a dělejte to, co vás baví, pokud to není nic špatného. Pokud vás nic nebaví, dělejte něco, co vás obohatí, v něčem se zlepšujte. Pomáhá mimo jiné třeba sport.

A nakonec za třetí: Jděte dál. Nevzdávejte to, nerezignujte na život. Když už si myslíte, že nemůže být hůř, znamená to, že může být lépe. A za mraky vždycky může vyjít slunce.