Dneska bych chtěla napsat o něčem, co je často naším největším nepřítelem, ba co nás dokonce možná pomalu zabíjí. A co je horší, je to uvnitř nás samotných – je to strach v nás. A aby to tentokrát nebylo tak negativní, povíme si něco o pravém opaku – hrdinství. Tento článek také volně navazuje na článek Uvězněna vlastní myslí, což je můj článek na TT, co jsem psala loni.
No a vnitřní strach se pojí právě s nižším sebevědomím. No a často taky s předsudky. Je to takový ten vnitřní hlas, co nám říká: „Nedělej tohle nebo tamto! Co by si o tobě řekla tahle nebo tamten?“ Hlas, který o nás pochybuje a který nabádá k opatrnosti až k paranoie.
Není to samozřejmě hlas jako takový, či snad halucinace. Jsou to naše myšlenky. Myšlenky založené na předsudcích a především výchově či pozorování okolí.
„Nesmíš jim říkat, že jsi homosexuál. Začali by tě nenávidět.“
„Nesmíš si ve vlaku lehnout na sedačku, i když tu nikdo nesedí. Určitě by ti někdo vynadal, přišel by průvodčí a vyhodil tě z vlaku.“
„Nezpívej si venku nahlas, určitě tě někdo uslyší! Pak ti vynadá, že zpíváš falešně, nebo hnusnou písničku, nebo že vůbec zpíváš.“
„Nemůžeš si lehnout uprostřed sídliště do trávy a jen tak koukat na nebe. Co by si pomysleli kolemjdoucí lidé? A navíc, beztak jsou v té trávě psí exkrementy.“
„A je to, co chceš udělat, správné? Stojí to za to? Bude se to ostatním líbit? Nebylo by lepší to vzdát?“
„Neoslovuj ji. Stejně ji neznáš a ona by tě nejspíš nechtěla. Podívej se, jak je hezká, a ty …“
„Radši pojď odsud. Vždyť ty ani pořádně neumíš první pomoc. Nepomohla by jsi mu. A je tu hodně lidí – určitě mu někdo pomůže.“
„Nechoď na vysokou. Maturita je jistota a máš ji s odřenýma ušima. Ty na VŠ nemáš. Běž radši vydělávat peníze.“
„Ty a závodně běhat? Prosím tě, vždyť se zadýcháš i do schodů a nedoběhneš ani autobus!“
„Raději poslechni rodiče, svoje sny nech stranou. Oni tě vychovali a živí tě a díky nim žiješ a …“
Tyto a mnohé další myšlenky nám může „našeptávat“ náš vnitřní „strachohlas“. Co je ale důležité, my ho můžeme, ale nemusíme, poslechnout. Totiž ono konečné rozhodnutí, co ve skutečnosti uděláme, je jen na nás. 
Náš strach může být mnohdy k užitku. Může nás ochránit před různými nepříjemnými situacemi či problémy. Na druhou stranu nám ale může i ublížit – pokud nám brání udělat to, co chceme. Je na nás a našem rozumu, jak se k situaci postavíme. Musíme zvážit rizika a přínosy a podle toho se rozhodnout. Ale co když to není tak snadné? Co když s námi ten náš vnitřní strach začne bojovat?
To je právě ta situace, kdy náš náš vnitřní strach „zabíjí“. Ne přímo fyzicky, ale ano. Když se strach stane tím, co nám odporuje v tom, co chceme, po čem toužíme. Chceme si lehnout uprostřed města na trávník, ale … Výstražný majáček v hlavě se rozsvítí a nedovolí nám to. Dalo by se to vztáhnout na kteroukoliv událost výše uvedenou, i jinou. No a tak se zdráháme udělat to, po čem tak toužíme, a uvnitř nás se to mele a dokola, znovu a znovu, stále… Ale co když si to dovolíme sami? Co když se rozhodneme řídit rozumem a strach necháme stranou?
Pak z nás mohou být hrdinové. Nemyslím teď hrdiny filmů, knížek, komiksů, …, ale hrdiny reálného světa. Hrdinství, o kterém chci psát, je založené právě na potlačení strachu uvnitř nás, tedy vlastně o odvaze. Vlastně to s těmi hrdiny z příběhů není zas tak nepodobné, že? Bohužel potlačení strachu, odvaha a hrdinství nejsou zrovna jednoduché dovednosti, alespoň ne pro každého. Dají se ale trénovat – tím, že budeme dělat, byť i malé, hrdinské skutky. A hrdiny můžeme být jak před ostatními (když třeba zachráníme život), tak i sami před sebou (když si uděláme pohodlí na trávníku uprostřed sídliště).
Doporučuji přečíst si na téma Hrdinství dva články z webu GrowJob: Hrdinové jednají jako první a Proč je někdo svině a někdo hrdina? Dozvíte se něco více o hrdinství i příklad, jak ho trénovat.
„No a co ty, Elemono?“, možná se ptáte. „Ty jsi hrdinka?“
Nejsem, řekla bych. Ale chtěla bych. Bojuji totiž se svým strachem a stále jsem nevyhrála. Má to souvislost právě se článkem, na který tento volně navazuje, jak jsem psala. Ale snažím se a myslím, že jednou vyhraju a překonám svůj strach. Snad jsem na to dost silná. Držte mi palečky. 