Toto je článek k tématu týdne „Takový ten pocit“.
Touha. Takový ten pocit, kdy něco chceme, moc si to přejeme, čím méně to máme, tím více po tom toužíme. Snad každý to někdy zažil. Já to zažívám nyní.
Volání divočiny je název knížky, příběhu, který jsem nečetla, jen tak zhruba vím, o čem je. Já ale tak označuji právě tu svoji touhu, která s tímto příběhem nemá toliko společného, i když přeci jen něco ano. Je to touha po svobodě, touha být divoká a nespoutaná, touha toulat se po lesích, šplhat po stromech a setkat se s jinými elfy. Tak nějak by se ten pocit dal popsat.
Je tu i několik faktorů, co této touze brání. V první řadě je to moje současná váha a fyzická kondice, se kterou si můžu nechat o šplhání po stromech zatím jen zdát. Pak také škola a mé jiné koníčky – ve škole toho je hodně a zanedbávat ji nechci, a koníčky mám většinou domácího typu. A také ostatní lidé – mám je ráda a trávím s nimi hodně času, ale nikdo z nich bohužel nesdílí moji touhu o procházkách po lesích a šplhání po stromech. A tak celkově na nějaké větší toulání po lesích není čas, i když několikrát do měsíce si to neodpustím. 🙂
Ale mám takový ten pocit, že síla touhy brzy překoná tyto proti-faktory a bude konečně alespoň trochu naplněna. 🙂