K napsání tohoto článku mě inspirovaly hlavně tyto články: Vstanou noví exoti? (Srdce blogu), Natalia Sadness: … (Srdce blogu), Celebritou snadno a rychle (Lúmenn), doporučuji přečíst. Dále také chování mého přítele (jen občas) a spousty dalších lidí.
Nevím, jestli jde jen o nepochopení z mé strany, nebo je chování spousty lidí opravdu neracionální. První ze zmiňovaných článků raději ani nebudu komentovat, snad jen, že mi přijde, že autor měl zrovna asi myšlenkově slabou chvilkou (při těch řečích o trapnosti). Druhý článek mě opravdu asi nejvíce přiměl k zamyšlení. Nejde o to, koho popisuje, jde spíše o princip.
Proč si lidé vytvářejí nějaké styly, nějaké „škatulky“ (jako je emo, gothic, barbie, šampónci, …) a snaží se ostatní do nich zařadit? Nebo tam zařadit sami sebe? Potřebují si snad každého někam zařadit či snad nemají vlastní osobitý styl? Například můj přítel nemá rád šampónky a občas si i lidi do této skupinky škatulkuje. Neříkám, že pak jsou všichni šampónci podle něj špatní, ale když mluví obecně, tak to tak vyznívá. Spousta lidí nemá ráda emo, či barbie. Ale proč, vždyť ti lidé nejsou oškliví, a ne vždy se chovají špatně… Nehledě na to, že nelze lidi takto jednoduše zaškatulkovat, vždyť safra, každý jsme originál, nikdo není stejný!
Dále bych se chtěla zmínit o celebritách. Spousta lidí je zbožňuje, spousta nenávidí. Ale většina si neuvědomuje, že to jsou vlastně úplně obyčejní lidé! Jejich sláva je sice z velké části jejich zásluhou, ale často také o tom, jestli se stanou slavnými nebo ne, rozhodují jiní. Já potkat Lucku Bílou, Karla Gotta nebo třeba Tarju Turunen, což jsou asi jedny z nejznámějších celebrit z mého pohledu (který je asi více hudebního rázu
), tak si myslím, že bych si s nimi mohla v klidu pokecat, aniž bych šílela z toho, že jsem se s nimi mohla setkat. Ne že bych nebyla ráda – naopak, asi bych byla nadšená, ale vnímala bych je spíše jako sobě rovné. Práce celebrity není jednoduchá, a spousta lidí v nich vidí polobohy, ale i tak jsou to prostě obyčejní lidé jen s tím rozdílem, že měli štěstí a mají na to žaludek. 
), tak si myslím, že bych si s nimi mohla v klidu pokecat, aniž bych šílela z toho, že jsem se s nimi mohla setkat. Ne že bych nebyla ráda – naopak, asi bych byla nadšená, ale vnímala bych je spíše jako sobě rovné. Práce celebrity není jednoduchá, a spousta lidí v nich vidí polobohy, ale i tak jsou to prostě obyčejní lidé jen s tím rozdílem, že měli štěstí a mají na to žaludek. Nemám ráda takové ty, v dnešní společnosti běžné, „postupy“: Nějaká slavná osobnost se stane extrémně slavnou, může to být i více osobností, a spousta lidí po nich šílí. Potom se zvedne mezi ostatními (neříkám všemi!) vlna nenávisti směřovaná k též celebritě, nebo celebritám, a to především z důvodu, že ta první skupina po nich šílela, takže si to kompenzují. Typickým příkladem byla v minulosti skupina Tokio Hotel, v součastosti je to Justin Bieber, v ještě dávnější minulosti snad skupina Lunetic, jejíž „éru“ já už moc nepamatuji. Toť aspoň z toho, co se ke mě doneslo. Nejhorší je na tom to, že si pak v průměrném „náctiletém“ kolektivu pustíte jejich písničky a většina z nich se vám začne vysmívat nebo vámi či tou hudbou opovrhovat. Přitom jejich tvorba je často docela hezká. Kdyby stejnou písničku přibližně stejně zpíval někdo jiný a nebyl by znám původní autor, většina z nich by neměla nic proti. Já sama jsem se tedy setkala spíše s negativními nebo neutrálními reakcemi okolí u výše zmíněných interpretů.
Společnost je zvláštní – jedni šílí po celebritách (asi chtějí být jako oni – proč?), druzí je nenávidí (asi jim závidí – co?). Lidé se škatulkují – ať už sami a nebo navzájem – chtějí patřit do nějaké škatulky, stylu? Proč nebýt sám / sama sebou? Proč být kopie nějakého stylu? Nejspíš tohle já a hrstka dalších lidí, co tohle nedělají, nepochopíme. Nejhorší je, že dotyční svoje chování často ani nedokáží logicky vysvětlit. 