Příběh byl původně psaný pro mé přátele elfy a elfky. Po nějaké době jsem ho zveřejnila, tady na blog, takže si ho můžete přečíst všichni. 🙂
„Mohu si přisednout?“ zeptala se dívka poutníka.
„Jistě“ odpověděl svým laskavým hlubokým hlasem.
„Přicházíš zdaleka?“ opět se zeptala.
„Zdaleka i z nedaleka. Prošel jsem spoustu zemí a krajů, vzdálených i blízkých, minulých i přítomných. Jsem samotářský cestovatel co šlape světem cestami i necestami.“ neurčitě odpověděl poutník.
„Ach. Taky jsem samotářská, chráním tenhle park, a jsem celkem ráda, když sem lidi nechodí.“ napůl smutně konstatovala dívka.
„Ty tu bydlíš?“ pozdvihl obočí poutník, tušíc něco, co si nechával pro sebe.
„Ano, bydlím.“ odpověděla jistě, ale přitom záhadně.
Poutník jen tiše pokýval hlavou a znovu se ponořil do svých myšlenek.
Po chvíli znovu promluvil: „Pověz mi něco o tomhle městu. Je to zvláštní místo.“
„No, není tu nic zajímavého.“ začala, „Spousta ulic a domů, spousta obchodů, nějaké ty hospody, kavárny, salony a jinak spousta aut, spěchu a lidí. Trochu to tu znám, i když se nejraději zdržuji v parku. Chceš někam zavést?“
„Ne, to ne, ale víš…“ na chvíli se odmlčel, „Připadá mi tohle místo takové zvláštní, tajemné. Cítím, že není takové, jako vypadá.“
Dívka se na něj zamyšleně podívala. „Cítíš to od chvíle, kdy jsi přišel do města?“
„Ne, vlastně, abych pravdu řekl, cítím to jen tady v parku. Je to ale zvláštní. Všude kolem ruch, spěch, šeď, a když jsme přišel sem, vše se zdálo najednou jiné. Život v zeleni, v rostlinách, větší klid než okolo…“ poprvé nadšeně promluvil poutník.
Nyní dívka tiše pokývala hlavou a chvíli mlčela.
Chvíli tak seděli, naslouchali šumění deště a větru ve větvích stromů a na trávě, pozorovali park kolem sebe a přemýšleli.
„Chceš-li se tedy dozvědět více o městě a o jeho historii, pojď se mnou.“ nabídla mu posléze dívka.
Poutník přikývl a zvedl se. Ona ho vedla parkem na jisté místo, přičemž přemýšlela, jestli mu má ukazovat své tajemství, a jak zjistit, jestli mu může důvěřovat. Nemusela ale přemýšlet dlouho. Zastavila se v místě, kde bylo kolem spoustu keřů a uprostřed jeden velký, starý, ale přitom svěže vypadající strom.
„Quetilyë Eldalambenen?“ zeptala se ho najednou jiným jazykem.
„Tancavë!“ odpověděl poutník klidně a s úsměvem.
Dívka mu oplatila úsměv a rozhlédla se opatrně kolem. Park byl naštěstí vylidněný, a vysoké keře okolo bránily dohlédnout komukoliv z větší dálky. Pomalu si sundala věneček a šátek z hlavy. Tím si rozpustila vlasy, které jí nyní sahaly až do pasu, a poutník pochopil, ač nad tím dříve nepřemýšlel, proč ho nosila.
Dívce mezi vlasy vyvstávaly dvě krásně špičaté uši. Z rozpuštěnými vlasy a jejíma ušima vypadala mnohem krásnější, navíc nyní ji na tvář dopadaly sluneční paprsky, jelikož přestalo pršet a nebe se vyjasnilo. Usmívala se na něho a on na ni. Byla to elfka. Bála se prozradit svoje tajemství, které skrývala před světem lidí. Přestože cítila z poutníka zvláštní pozitivní energii, přesto se chtěla ujistit, že mu může důvěřovat. Elfí jazyk jí přesvědčil.
„Nályë vanima!“ ocenil ji poutník.
„Hanta!“ poděkovala mu elfka.
Poté si poutník sundal kápi. Už nepršelo, takže ji nepotřeboval, ovšem odložil kromě ní, hole a batohu také svůj plášť. Pod ním ale neměl oblečení, co mívají běžní lidé. Jeho košile se zvláštně blýskala, jako by to byla snad dávná elfská zbroj či něco podobného. Elfka si nebyla jistá, zbroje už se řadu století nevyráběly. Jinak jako elf nevypadal, ale každopádně, pokud neměl elfí předky, měl s nimi přinejmenším něco společného.
„Jsem Aëldar, hraničář a přítel elfů!“ představil se poutník.
„Já jsem Eressëa, jedna z posledních přeživších vznešených elfek!“ představila se mu na oplátku elfka. Poté poodešla k velkému stromu, a stoupla si k němu ze strany, kde byly okolní keře nejhustší.
Tak se ve městě lidí setkal hraničář s elfkou. Že všechno není tak, jak to vypadá, elfka ví, hraničář tuší. A vy se to dozvíte v dalším díle.
Pokračování příště… 😉