Elemona

Toto je článek k tématu týdne „Co když už je pozdě“.

Otázku „Co když už je pozdě?“ si občas pokládám ve chvílích, kdy o sobě pochybuji, přesněji když pochybuji o tom, jestli nejsem už moc stará na dělání různých věcí (podle toho, o čem zrovna přemýšlím). A opakovaně zjišťuji, že ještě není pozdě.

Mířím k lepším zítřkům, k lepšímu světu, k lepšímu já. Přidáte se?

Je tomu už víc než rok, co jsem napsala článek Na cestě za lepším já. Když mě díky současnému tématu týdne napadlo si ho přečíst, zjistila jsem, že to, co jsem tam psala, stále platí, a to možná víc, než kdy dřív. I když jsou chvíle, kdy ráda odpočívám, relaxuji a jen tak se válím, ve velké části svého volného času se snažím pracovat sama na sobě a zlepšovat se. Krom „relaxačních dnů“, kdy se mi opravdu nechce nic dělat a které mám v průměru tak jednou za týden, se snažím každý den v něčem zlepšovat, vzdělávat se, trénovat, ať už v práci, doma či venku. Snažím se pracovat lépe, vědět a umět více, být lehčí a zlepšovat vytrvalost, a celkově si lépe zorganizovat život.

Další věc, o kterou se snažím, je obklopovat se lidmi, kteří vyzařují pozitivní energii. Jak to poznám? Naprosto jednoduše, mám prostě dobrý pocit, když jsem s nimi v kontaktu, a to nemusí být ani osobní kontakt. Stačí, když sleduji jejich videa nebo dokonce i jen když čtu jejich články. I styl psaní a hlavně obsah ve mě dokáže vyvolat mnohdy velmi dobrý pocit a často, když jdu třeba unavená z práce či mám špatnou náladu, „spojím se“ s někým, o kom vím, že na mě má pozitivní vliv – což může znamenat rozhovor, chat, ale i „jednostranné spojení“ jako sledování videa či přečtení článku od toho člověka – a většinou mi to dokáže doslova zlepšit den. Obklopovat se těmito lidmi ale rozhodně neznamená přestat se stýkat s těmi ostatními. Jen si zkrátka vybírám, s kým trávím většinu svého volného času. Navíc, z některých lidí vyzařuje tak pozitivní energie, že třeba hodina s nimi mě „nabije“ pozitivní energií třeba na den nebo dva.

Často ani nevíme, že jsme někomu třeba trochu zlepšili život, podobně jako ne každý blogger či vlogger / youtuber ví, že zlepšil život mě. A já alespoň tuším, že jsem někomu někdy svými články pomohla třeba i jen trochu zlepšit náladu a to je vlastně ten důvod proč to dělám, proč píšu blog a neukládám si své články třeba jen u sebe v počítači. Netoužím po slávě ani po obrovské návštěvnosti, toužím spíš po tom, aby sem chodili ti, kterým to, co píšu bude dávat smysl a v něčem jim to pomůže.

Když jsme u té životní cesty a lepších zítřků, uvědomuji si, že moje životní cesta je vlastně svým způsobem cestou k lepším zítřkům. Nechci říct, že jsem měla špatné dětství, ale rozhodně to nebyl žádný med. Hlavně co se týče školy, kde jsem se, mírně řečeno, ne vždycky setkala s lidmi, kteří mě podpořili. Přesněji řečeno jsem se setkávala s lidmi, co mi ubližovali. A i když jsem na tom tenkrát nebyla zrovna dobře, poslední dobou zjišťuji, že jsem za to svým způsobem i ráda. Přineslo mi to alespoň zkušenosti, díky kterým vím, jak se cítí někdo, komu je ubližováno. Díky tomu jsem se vlastně i začala víc učit, jelikož jsem chtěla být lepší, než ti, co mi ubližovali a začalo mě to i bavit – především ve chvílích, kdy paní učitelka vyzkoušela téměř celou třídu a pak se obrátila na mě se slovy „Prosím tě, řekni jim to.“ Možná právě tehdy vznikla moje záliba ve vzdělávání, která mi pomohla dokončit inženýrské studium a která trvá dodnes a pomáhá mi se dále zlepšovat. Říká se, že „Všechno zlé je k něčemu dobré.“ nebo lépe „I zlé věci můžou posloužit dobrému účelu, když v nich to dobré zkusíte najít.“ a také, že „I pád na držku je pohyb vpřed.“ a je vidět, že je to pravda. Přestože jsem se spoustu let snažila přijít na to, k čemu mi byla všechna ta „školní utrpení“, teď jsem na to přišla. Kdo ví, jestli bych se takhle ráda vzdělávala, kdyby se nestalo to, co se stalo? Na základce jsem totiž patřila spíše k těm podprůměrným, ke konci střední školy jsem byla mezi pěti nejlepšími.

V životě jsem si prošla pěti různými školami a teď jsem ve druhé práci. Netoužím ale zůstat dalších 30 – 40 let tam, kde jsem. Mým cílem je najít způsob, jak pracovat méně, přitom toho světu přinést více. Prostě zlepšovat efektivitu své práce tak, jak jsem to popsala, když jsem si dávala toto novoroční předsevzetí. Chci mířit výš a dál, myslet ve velkém a výsledky svého snažení co nejvíce měřit nebo alespoň subjektivně, ale realisticky odhadovat. Tak například, učím se psát všemi deseti na klávesnici, abych mohla ještě lépe a rychleji psát blog. Bez této techniky, tedy s koukáním na klávesnici, jsem psala asi 180 úhozů za minutu, bez koukání (tedy při psaní všemi deseti) jsem zatím asi okolo 100 úhozů za minutu (bez diakritiky o něco více) ale s tím, že se na klávesnici opravdu nedívám a můžu celou dobu sledovat psaný text, navíc to číslo s tréninkem stále stoupá. Subjektivně cítím, že se to začíná „lámat“ a začínám psát rychleji, než předtím už jen proto, že „nelítám“ očima mezi monitorem a klávesnicí, což mi ušetří tisíce desítek milisekund – a to už není málo. Tím to ale nekončí, mým cílem je dostat se přes cca. 400 úhozů za minutu a hlavně přestat dělat překlepy, protože ty zdržují nejvíc – nevím, jestli to není přemrštěný cíl, ale já myslím ve velkém a mířím vysoko.

A co vy, přidáte se? Nemyslím teď zrovna ke tréninku psaní všemi deseti, ale všeobecně ke zlepšování sebe sama – protože to je podle mě ta nejlepší cesta ke zlepšování světa, cesta k lepším zítřkům. Myslím si, že jen člověk, který je v pohodě, může efektivně pomáhat ostatním a zlepšovat tak svět. Když budete chtít, můžete se v komentářích pochlubit, v čem se zlepšujete vy nebo čím zkrátka přispíváte k lepším zítřkům?

Toto je článek k tématu týdne „Pod stromečkem“.

Nechci se zde chlubit tím, co jsem dostala za dárky pod stromeček. I když toho bylo dost a velká část z toho byly věci, co jsem si přála a mám z dárků opravdu velkou radost.

Mám takový pocit, že jsem ani nedokázala vyjádřit, jak velkou radost ze všech těch dárků mám, zároveň mám trochu obavy z toho, jestli jsem udělala dostatečně velkou radost všem, kterým jsem něco darovala. Jasně, Vánoce nejsou jen o dárcích, ale pro mě byly odmalička hlavně o dárcích. Až poslední dobou jsou pro mě také obdobím, kdy se sejdeme společně s rodinou, včetně příbuzných, se kterými se jinak vídám spíš vzácně. A taky obdobím klidu, ale to až po Vánocích, do konce roku.

Každé Vánoce jsou trochu jiné a to mám na nich ráda. Letošní Vánoce byly, navzdory tomu, co jsem psala dříve (ze článku se můžete také proklikat postupně na další dva), totální shon. 14 dní před Štědrým dnem jsem neměla doma v podstatě žádné dárky (dobře, asi 1 z celkem 20 dárků, co jsem nakonec darovala), u většiny lidí jsem ani nevěděla, co jim dám. Do 20. 12. jsem chodila do práce a po večerech jsem přemýšlela, co komu darovat, vybírala a objednávala dárky z různých obchodů a vyzvedávala si zásilky. Bylo zajímavé přijít do Zásilkovny s pěti různými kódy na vyzvednutí balíčků od pěti různých obchodů naráz.

Snažila jsem se sice během cca druhé poloviny roku zapisovat tipy na dárky, co mě napadly, když příbuzní o něčem mluvili, i tak toho bylo celkem málo a když jsem se před Vánoci ptala, co by kdo chtěl pod stromeček, většina lidí odpověděla, že nic nebo že neví, že všechno, co potřebují, mají. Nejen díky vymýšlení dárků na skoro poslední chvíli jsem totálně nestíhala přípravu na Vánoce jako takovou, takové všechno to, co jsem dříve psala, že nechci hrotit narychlo těsně před Vánoci, tak jsem tentokrát opravdu hrotila těsně před Vánoci, po pár dní dlouho do noci. I stromek jsme dozdobovali až na Štědrý den. Na svou obhajobu můžu říct, že i přesto, že jsem toho před Vánoci moc nenaspala a byla tedy poměrně dost unavená, tak jsem stihla většinu z toho, co jsem stihnout chtěla. A navzdory tomu, že mám trochu obavy, jestli jsem všem udělala radost, si myslím, že se to letos povedlo, protože u hodně lidí jsem se trefila do toho, co se jim hodilo a přesto to bylo překvapení.

Já sama jsem si oblíbila web Tomikup (tohle není žádná skrytá placená reklama, prostě se mi líbí), protože si tam můžu dát seznam toho, co bych ráda pod stromeček dostala a každý, komu seznam nasdílím, ho uvidí a může si dárky zarezervovat – ostatní tak vidí, že mi tohle už někdo chce koupit, ale mě se to neukáže – a tak stále můžu být překvapená, protože nevím, že mi někdo z toho seznamu chce něco darovat. Tedy samozřejmě za předpokladu, že mi to nikdo jiný neprozradí a že nebudu podvádět tak, že bych si přidala druhý účet a podívala se na svůj seznam „očima někoho jiného“. Ale to já nedělám, mám ráda překvapení a nechci se o ně připravit. Jen je škoda, že ten web používám jen já, můj brácha a můj přítel, nikdo jiný o to nemá zájem, a tak stále hlavně dárky vymýšlím. A jsem ráda, že letos se mi to docela podařilo.

A jsem taky ráda, že jsem stihla navštívit všechny příbuzné, které jsem navštívit chtěla – celkem 7 návštěv za 3 dny – přiznávám, některé byly trochu ve spěchu hlavně díky „zakecání se“ na těch předchozích, ale vše jsem stihla a se všemi si pokecala, jupí! Když o tom tak přemýšlím, tak přestože byly tyhle Vánoce tak trochu ve spěchu a utekly jak voda, tak byly naprosto suprové a krásné.

Na závěr přikládám vánoční písničku, která se, myslím si, k letošním Vánocům opravdu hodí:

Už hrozně dlouho jsem nenapsala žádný příběh. Poslední dobou se mi krom žánru fantasy zalíbily také sci-fi příběhy, tak jsem se také jeden rozhodla napsat a pojmout tak téma týdne trochu jinak.

Píše se rok 2084. Vlastně je spíše zobrazen na různých místech, zaznamenán v různých systémech. Lidé stále používají papír a tužku, diáře a kalendáře, někomu to vyhovuje, ale je to spíš vzácný jev. Ve většině případů papír nahradily lepší technologie. Na papír se totiž můžete vyjádřit jen v dvourozměrném prostoru. Lepší je použít Neuroset s nějakou animační aplikací. Znáte Neuroset, nebo ne? Aha, tak já vám o něm povím.

Neuroset je nejpokročilejší zařízení pro simulaci virtuální reality. První pokusy o takové zařízení prý byly už na konci minulého století, ale větší množství lidí se o virtuální realitu začalo zajímat až kolem roku 2015. Tedy, zpočátku to byli hlavně hráči, kteří virtuální realitu využívali. Až postupem času se virtuální realita začala hojně využívat i v jiných odvětvích lidské činnosti, než v zábavě, jelikož lidé objevili její přínosy a také samotná technologie se začala rychleji rozvíjet. Z pohledu dnešní doby to byl, řekla bych, digitální pravěk, i když už v té době, kolem roku 2020 se začal rozvíjet blockchain gaming a také vznikat systém Oasis. Dnes je na těchto prvcích založená snad každá hra. Dnes si málokdo dokáže představit, že by měl ve hře nějaký majetek bez zápisu v blockchainu a díky systému Oasis můžeme cestovat se svojí postavou a svými předměty do jiných her.

Postupem času se vyvíjel jak hardware, tak i software pro simulaci virtuální reality. Tehdejší headsety měly čím dál kvalitnější obraz a především se zvětšilo zorné pole, takže konečně zmizelo takové „tunelovité“ vidění o kterém mi vyprávěla babička, muselo to být strašné. Netrvalo dlouho a zmizely i kabely, které byly nahrazeny bezdrátovou technologií, a ovladače do rukou, které byly nahrazené senzory navlečenými na ruce nebo rukavicemi. Také se začala hojně využívat různá zařízení umožňující přirozený pohyb ve hře, jelikož držela hráče na jednom místě ve skutečném světě, zatímco ve hře mohl klidně běhat.

V roce 2045 nastala velká bitva o svět Oasis. Moji rodiče v ní bojovali a jsem moc ráda, že dopadla dobře. Kdyby ne, nejspíš by ten skvělý svět, tak jak existoval, zanikl nebo se proměnil v něco mnohem horšího. Zanedlouho poté proběhla decentralizace celého systému Oasis tak, aby ho již nikdo nemohl vlastnit a svět tvořili a spravovali sami hráči. Nejsem si jistá jak, ale prý to má hodně společného s blockchainem. Také se hodně rozšířilo používání různých obleků s haptickou odezvou, což umožnilo ještě lepší zážitek ze hry. Odtud už byl jen krok k VRSS, celým názvem Virtual Reality Suit System. To byla první technologie virtuální reality, kterou jsem používala. Jasně, málem bych se zapomněla představit.

Jmenuji se Anita, je mi 24 let a nejraději hraji akční hry. Ve skutečném světě jsem policistka. Pracuji především jako lovkyně zločinců. Samozřejmě, že na to máme drony a roboty, ale někteří zločinci jsou vždy o krok napřed a roboti se nedokáží tak rychle přizpůsobit. Navíc se poslední dobou poměrně rozšířily elektromagnetické pulzní zbraně, které dokáží roboty vyřadit z provozu. Proto jsou lovci zločinců potřeba. Více času ale trávím ve hrách jako je třeba WoF, což je zkratka pro World of Fantasy, nebo GAC – Grand Action City. Ty jsou mé nejoblíbenější. Ve WoF jsem známá jako zlodějka Veryssa (což může vypadat zvláštně vzhledem k mému povolání, ale opak je pravdou – pomáhá mi to se do mysli zločince více vcítit a lépe tak předvídat). V GAC mám postavu Shinori a trénuji tam především svoje pohybové a orientační dovednosti – je to akční hra s prostředím vymodelovaným podle skutečného světa.

Zajímavé je, že naši předkové na začátku století teprve začínali přicházet na to, jak jsou hry pro člověka přínosné. Ne každý tenkrát hry hrál, a když už, tak často jen seděli u počítače, a to i v době, kdy už zařízení pro virtuální realitu existovalo. Asi opravdu tenkrát nebylo moc kvalitní, možná bylo i drahé, jak to už s novými technologiemi bývá. Dnes jsou vlastně hráči snad všichni – hraní se prolíná s jinými činnostmi a je tak běžné, že je spíš vzácnost narazit na někoho, kdo nehraje. Hraním člověk především zlepšuje své fyzické i psychické dovednosti, učí se – je to nejefektivnější způsob učení, co znám. Jelikož průměrně lidé chodí do práce zhruba 4 hodiny denně (je to hodně individuální, třeba já pracuji kdykoliv, když je potřeba, někdy je klid a jindy bych se potřebovala rozdělit nejméně na dvě), mají celkem dost času na zlepšování svých dovedností – což bohužel ne každý chápe a část z nich pak musím lovit, jelikož tráví svůj čas tím, že škodí.

Ale abych se vrátila k VRSS, je to nejpokročilejší fyzicky ovládaný systém pro simulaci virtuální reality. Je to oblek, který pokrývá celé tělo a umožňuje tak hodně věrně simulovat hmatový vjem z her, vedle toho obrazového a zvukového. Dokáže to díky sofistikovanému systému pomocí elektrických impulzů a tisíců senzorů, nevím jak přesně, ale vím, že se v tom cítím téměř jako ve skutečném světě. Vlastně si ani nedokážu představit, že bych se věcí ve virtuálním světě nemohla něčeho dotknout, nebo možná mohla, ale necítila bych to. Oblek má dvě části, dvě vrstvy. Spodní vrstva se stará především o přizpůsobení se tělu, neutralizaci potu a zajištění prodyšnosti, zatímco vrchní vrstva je pokryta několika tisíci senzory, impulzory, vysílači pro bezdrátovou komunikaci a mikrobateriemi. Je samozřejmě nutné oblek správně zkalibrovat pro konkrétního člověka, ale pak dokáže cítit nejen dotyk téměř kdekoliv na kůži, ale také třeba žár, chlad, bolest, vlhkost a tak dále. Vše v nastavitelných mezích a je to zcela bezpečné – i když se vás ve virtuálním světě něco zraní, je to cítit ale ve skutečnosti se to neprojeví – je to skvělá technologie.

Svůj první VRSS jsem dostala k Vánocům, když mi bylo 12 let. Měla jsem z toho obrovskou radost, do té doby jsem totiž virtuální realitu nepoznala. Rodiče vždycky říkali, že musím nejdřív poznat skutečný svět, abych byla schopná rozlišit mezi ním a virtuálním světem. Ale ani jiné děti většinou nepoznaly virtuální realitu dřív, než v 10 letech a myslím, že je to dobře. Vystřídala jsem několik VRSS, jelikož jsem rostla a i když je ten oblek částečně pružný, začal mi být po nějaké době malý. Až ve svých 19 letech jsem poprvé vyzkoušela Neuroset.

Je to takové zařízení podobné ochranné helmě, kterou nosili dříve lidé třeba na motorky, monowheely nebo různé jiné dopravní prostředky. Dnes už jich moc ve skutečném světě nejezdí, je to nebezpečné a virtuální realita dokáže nabídnout stejný zážitek, dokonce ve větší intenzitě a bez nebezpečí zranění, zatímco dopravu ve skutečném světě zajišťují auta – přesněji autonomní auta, jelikož nepotřebují člověka jako řidiče. Existují i auta, která může řídit člověk, většinou s asistencí řídícího systému auta, používáme je i v práci, jelikož v některých extrémních situacích zvládne člověk řízení lépe, zvlášť při pronásledování jiného auta řízeného člověkem.

Ale zpět k Neurosetu. V té „helmě“ je zabudováno několik stovek neurotransmitterů, které slouží k přímé bezdrátové komunikaci s lidským mozkem. Je to naprosto neinvazivní, na rozdíl od toho, co můžeme vidět třeba ve starých dvourozměrných filmech, jako je Matrix vytvořený někdy na začátku století. Jediné, co je trochu problém, je správná kalibrace propojení s myslí člověka. Každý mozek totiž pracuje na malinko jiné frekvenci, na kterou se musí Neuroset přesně zkalibrovat a také člověk se musí naučit přenést svou mysl do virtuální reality a zase zpět. Vnímání světa virtuální reality se dá naučit celkem rychle, zato ovládání pohybu své postavy vyžaduje mnohem více soustředění a tréninku.

Přirovnala bych to asi k tomu, když se člověk učí chodit nebo třeba hrát na nějaký hudební nástroj. Ten, kdo to už umí, to dělá naprosto přirozeně, zatímco ten, kdo se to teprve učí, se na to musí hodně soustředit. Ovládání Neurosetu není jak ovládání kyberprotézy namísto amputované končetiny – ty prý stačí jen zkalibrovat a jsou nastavené na mozkové signály, které přirozeně ovládaly chybějící část těla. Většinou trvá i několik měsíců až rok či dva naučit se plně přenést svoji mysl od ovládání svého fyzického těla k ovládání svojí postavy ve virtuální realitě. Někteří pak jdou ještě dál – Neuroset totiž umožňuje ovládat nejen lidské tělo, ale i jiné humanoidní a dokonce existují i experimenty s ovládáním zvířecího těla – ty ale nejsou moc úspěšné, jelikož pro lidský mozek není přirozené ovládání tak odlišného těla, takže to vyžaduje hodně soustředění a je to velmi neefektivní.

Já třeba zkouším ve hře Ancient Spellbooks hrát za postavu humanoidní kočky – Khaiiry. Je fakt zábava zkoušet ovládat pohyb kočičího ocasu, není to vůbec jednoduché. Velmi zajímavý je i ten pocit, když se dotýkám vlastní srsti. Začátky s Neurosetem ale také nebyly jednoduché, sice jsem vnímala virtuální svět, ale místo pohybu v něm jsem se pohybovala v reálném světě, než jsem se naučila správně „přesměrovat“ svou mysl. Nejdřív jsem se učila vstát. Pro ovládání virtuální postavy je silně doporučeno začít vsedě nebo vleže, jelikož se člověk nemusí tak soustředit na to, aby neupadl na zem, jako když stojí. To je opravdu velmi těžké. Postava se ve virtuálním světě většinou objeví v té poloze, ve které se člověk nachází ve skutečném světě, takže jsem zkoušela nejdřív hýbat rukama, což samozřejmě nešlo hned, ale celkem rychle jsem se to naučila. Ale s celou postavou vstát tak, abych se nepohnula v reálném světě, to byl oříšek.

Trvalo mi to asi tři nebo čtyři měsíce, zkoušela jsem to asi hodinu téměř každý den. Pak jsem se na zbytek dne raději vrátila k VRSS, jelikož mě to dost psychicky vyčerpávalo a potřebovala jsem si odpočinout. Ale jsem moc ráda, že jsem to nevzdala – po nějakém čase se člověk Neurosetu přizpůsobí a díky umělé inteligenci také zařízení jemu a následné zážitky opravdu stojí za to. Je to vlastně první zařízení zprostředkovávající virtuální realitu včetně jejích chutí a vůní – tyto dva smysly nebylo dříve téměř možné kvalitně nasimulovat, teď to možné je a pocit reálnosti virtuálního světa je pak ještě mnohem větší.

Co je ale v Neurosetu asi nejzajímavější věc, která tam přibyla ve velké aktualizaci ovládacího softwaru před několika lety je možnost „zhmotňování“ svých myšlenek. Krátce po aktualizaci se jak houby po dešti začaly objevovat aplikace umožňující různé projekce a později i animace představ. Bylo to vlastně chvíli poté, co jsem Neuroset poznala já. Jednoduše jste si v hlavě představili nějaký obraz a ten se hned přenesl do virtuálního světa, kde ho mohli ostatní lidé okamžitě vidět. V pokročilejších aplikacích šlo tyhle představy rozpohybovat v cyklu, který si autor představil. Ukázalo se, že mnohem lepší výsledky to mělo u lidí, kteří měli rozvinutou fantazii a kteří také Neuroset již delší dobu používali – ti dokázali zhmotnit své představy s mnohem větší úrovní detailu, než ostatní. Dnes animace představ používá snad každá alespoň trochu pokrokovější firma pro komunikaci se svými zákazníky i vnitrofiremní komunikaci – po chvíli tréninku je to totiž nejefektivnější způsob, jak vyjádřit své myšlenky.

Co ale na virtuální realitě miluji nejvíc já, je ta možnost být každou chvíli někým jiným. Jasně, člověk má svobodu, volnost pohybu a tak, ale tohle mi přijde ještě mnohem lepší, moci si vybrat, kým následujících několik hodin budu. Ve virtuální realitě mám pocit, jako bych tam opravdu byla, jako bych byla v kůži té své postavy.

Můžu být zlodějka Veryssa ve WoF, která je středně vysoké postavy, oblečená v černých kalhotách a kabátku, což je praktické pro plížení se v noci. Jelikož se ve hře přirozeně střídá den a noc ve svém vlastním cyklu, připojuji se tam většinou, když je ve hře noc a přes den moje postava spí – ze hry mezitím zmizí. Ráda plním různé úkoly Zlodějské gildy vyžadující tichý pohyb po městě, nejčastěji po jeho střechách, zabíjení počítačem ovládaných nepřátel a nebo třeba vykradení domu nějakého majetného neoblíbeného vládce. Občas se sejdeme s partou kamarádů a společně jdeme do podzemí, kde svádíme boj s hrůzostrašnými monstry. Mým úkolem je snažit se přelstít monstra a zabít je a taky dávat pozor, abychom nepadli do nějaké pasti, ty totiž umím zneškodnit asi nejlépe z celé party.

V GAC jako Shinori zase plním různé mise, někdy se podobají zlodějským, jindy spíše policejním, někdy jezdím závody v autech či na motorkách, jinde se prolétnu v letadle, ze kterého pak vyskočím s padákem a mám za úkol se dostat na určité místo. Je to především akční hra a o pořádnou dávku adrenalinu je postaráno. V této hře nezáleží tolik na pověsti konkrétní postavy, takže v jednu chvíli jdeme s naším gangem vyloupit banku a když nás nechytí, tak se třeba za hodinu proháním na motorce ulicemi města a snažím se dopadnout prchajícího vraha co mi mise označila.

Moje Khaiiry jménem Adarra z Ancient Spellbooks je zase pro změnu obchodnice. Prodává a nakupuje různé zbraně, zbroje, lektvary, svitky, šperky a různé další zboží pro jiné hráče i počítačem ovládané postavy. Ancient Spellbooks je zajímavý mimo jiné tím, že postavy jsou řízeny sofistikovanou umělou inteligencí a hráč tak na první pohled nerozezná počítačem řízenou postavu od skutečného hráče. Ale když hrajete už delší dobu, naučíte se postupně všímat si drobných detailů, podle kterých to většinou poznat jde.

Každopádně mám ráda i spoustu jiných menších her, kde většinou hraji za různé postavy. Jsou lidé, kteří ve všech hrách používají stejnou postavu, u které jen třeba prohodí oblečení tak, aby se hrou tématicky ladilo. Já si radši téměř v každé hře vytvořím jinou postavu, je to takových mých „sto tváří jednoho člověka“ – každou chvíli můžu být někým jiným.

Jak tak pročítám ostatní články na téma týdne, vidím, že pod pojmem „Krabička poslední záchrany“ si lze představit různé věci. Já ale chci psát o té krabičce poslední záchrany, kterou si asi představí nejvíce z nás, nebo spíše o tom, co mi připomíná.

Krabička poslední záchrany, nápad spisovatele Jaroslava Foglara, mi totiž připomíná skauting. Popravdě, nejsem skautka a nikdy jsem nebyla. Přesto mě skauting zaujal. Jejich cíle a myšlenky, tedy alespoň to, co jsem zvládla zatím pochytit z různých internetových článků, časopisů a vyprávění. Různé bobříky / orlí pera, táboření, poznávání přírody, dobré skutky a tak. A mám pocit, že i samotnou krabičku poslední záchrany jsem si kdysi zkoušela poskládat.

Občas si říkám, jaké by to bylo, být toho tenkrát součástí, když jsem byla v tom věku, co skauti většinou bývají. Být mezi těmi dobrými lidmi a užívat si to, zlepšovat se, překonávat svoje hranice. Mám ale své důvody, proč se to nestalo. Zjednodušeně řečeno, v té době jsem moc dobrých lidí nepotkávala. Vlastně jsem ani o skautingu jako takovém, hlavně o čem vlastně je, nevěděla. A možná jsem na to ani nebyla připravená.

Měla jsem přecijen tu čest zažít několik táborů a různých jiných „pobytů v přírodě“ a ačkoliv jsem si nikdy moc nerozuměla s ostatními v kolektivu, pobyt v přírodě jsem měla, a doteď mám, hrozně ráda. Myslím, že v dnešní době, s tím, co vím, s tím, jak daleko jsem se osobnostně posunula, dokonce i tak, že už si začínám i s ostatními lidmi více rozumět, bych do něčeho jako je skauting šla, kdyby mi bylo tak kolem 10 (nebo dřív?), hlavně pokud bych tam potkala ty správné lidi.

Párkrát jsem si i říkala, že by bylo zajímavé, kdyby bylo něco jako skauting, co by ale bylo přístupné i pro dospělé. A to i pro dospělé, kteří třeba nikdy skauty nebyli. Stále si nejsem jistá, jestli bych měla odvahu se do něčeho takového přihlásit. Každopádně mi ta myšlenka přijde zajímavá. Tak jako tak, dětem bych skauting doporučila, přestože s ním nemám vlastní zkušenosti. Z internetu, časopisů a vyprávění mi připadá, že je skvělý.

P. S. Tenhle článek není sponzorovaný ani z něj nemám žádnou odměnu nebo tak něco. Jen ve mě prostě téma týdne vyvolalo takovou nostalgickou vzpomínku na něco, co mě zaujalo, co se mohlo stát, ale nestalo a co stále budu svým způsobem vždy obdivovat.

Navzdory tomu, co se často píše v různých článcích, si nemyslím, že naše planeta začíná být přelidněná a že je to problém. Myslím si, že problém je, jak se lidé k té planetě (a také k sobě navzájem) chovají.

Nikdy jsem nebyla v Číně, tam to asi bude, co se týče hustoty zalidnění, vypadat trochu jinak, než u nás. Tady mi připadá, že nás není moc – když se jdu projít do lesa, tak tam na moc lidí nenarážím (hlavně když je třeba trochu sychravé počasí), podobně tak třeba v menších městech v sobotu odpoledne. Je pravda, že naopak v pátek odpoledne, v neděli odpoledne a v pondělí ráno jsou vlaky a autobusy nacpané k prasknutí (pochopitelně především studenty, kteří se vrací domů z internátů / kolejí nebo tam jedou). Podobně bývají v pátek odpoledne nacpané obchody. Nebo kdykoliv před Vánoci. Ale ti, kterým to vadí, si většinou najdou způsob, jak se „tlačenici“ vyhnout – nakupují přes internet nebo v době, kdy jsou obchody poloprázdné, jezdí dopravou mimo „špičku“ apod.

Větším problémem, než je 7 milionů lidí, je jejich negativní dopad na přírodu, především v posledních několika desítkách let. A přitom nemám na mysli jen majitele továren, které znečišťují vzduch, ani politiky, kteří vydávají zákony s určitým dopadem na životní prostředí. Mám na mysli nás všechny. Všech 7 miliard – všichni totiž máme svůj podíl viny na tom, jak se lidstvo k přírodě chová. A netvrdím, že ta „vina“ je vždy negativní – mnozí lidé se snaží přírodě pomáhat.

Nejhorší je ale ta nevědomost nebo také neuvědomění si následků, často ruku v ruce s pohodlností. Možná, že kdyby se dalo nějakým způsobem nahlédnout do světa, který tady zůstane po nás našim dětem, dětem jejich dětí a jejich dětem, pokud se nic nezmění, možná bychom se o čistotu přírody zajímali více. Ano, čím více lidí na Zemi žije, tím větší zátěž na přírodu to je, ale na chování lidí k přírodě záleží ještě mnohem více, než na jejich počtu. Pokud by 7 miliard lidí přírodě pomáhalo, tak by to mohlo být ještě lepší, než kdyby nás tu bylo 5 miliard, ale o přírodu bychom se nezajímali.

Třídění odpadu je základ a myslím (nebo alespoň doufám), že málokoho by dneska napadlo vyhodit PET lahev, staré noviny či sklenici od okurek do obyčejného koše (směsného odpadu). To ale nestačí. Dalším krokem, který bychom měli začít dělat všichni, je omezit celkové množství vyprodukovaného odpadu. Ne všechen odpad, který vyprodukujeme, je nezbytný. Odpad v horším případě případě plní skládky (při tom pomyšlení se mi většinou vybaví scéna ze začátku filmu Wall-E, kde robot uklízí planetu Zemi, která je celá pokrytá odpadem), v lepším případě se recykluje a tím znovu využije, ale i recyklace má svoje limity a třeba papír nebo plast nejdou recyklovat neomezeně a donekonečna.

Začít lze omezením různých jednorázových obalů, ať už jde o plastové, papírové, kovové či jiné obaly. Ne vždy to je jednoduché a ne všechny potraviny lze sehnat v bezobalové variantě, ale dá se vymyslet dost způsobů, jak obaly omezit. Speciálně pro tenhle článek (a také proto, abych to sama věděla), jsem se ptala starších lidí, kteří ještě pamatují dobu, kdy igelitové sáčky, ve kterých si dnes běžně odnášíme z obchodů pečivo a ovoce, neexistovaly, v čem vlastně nakupovali a nosili pečivo? Dozvěděla jsem se, že prostě a jednoduše v látkových taškách. Měli ušité tašky z látky a tam dávali přímo chleba i rohlíky. A světe div se, neotrávili se. Stačilo tašku vyklepat od mouky a jednou za čas vyprat. Je fakt, že když se v obchodech objevily igelitové sáčky, tak si je lidé vychvalovali, to ještě ale netušili, co to za několik desítek let udělá s oceány a celkově s přírodou.

Neříkám, že musíte hned přestat používat igelitové sáčky. Existují síťované i plátěné pytlíky / tašky, které se dají na nákup pečiva dobře použít, ale chápu, že zvyk je zvyk a igelitových sáčků se těžko vzdává. Můžete ale začít tím, že igelitový sáček, ve kterém si domů přinesete rohlíky či chleba, použijete znovu při dalším nákupu. Stačí ho po vyprázdnění vyklepat od drobků a mouky, složit (nebo zmačkat, ale složený je hezčí) a dát ho do tašky / batohu / kabelky, se kterou chodíte na nákup. Pak je při dalším nákupu připraven, stačí ho z tašky vytáhnout, rozložit a použít. Když se roztrhá nebo moc znečistí, je čas ho vytřídit do plastu a v obchodě si vzít nový. Tímhle způsobem můžete použít a vyhodit třeba 5x méně sáčků, než dřív, a to rozhodně stojí za to.

Pokud si necháváte dovážet třeba oběd do práce, většinou vám ho přivezou v plastové, papírové nebo polystyrenové krabičce. Nebylo by lepší si na oběd někam zajít nebo si uvařit vlastní, než stále dokola kupovat a vyhazovat krabičky? Dokonce v některých restauracích, jídelnách či bufetech jsou ochotni vám dát bez doplatku jídlo s sebou do vlastní nádoby. Existují také obchody, které se dokonce specializují na prodej různých potravin bez obalu, které třeba v běžném obchodě seženete pouze v obalu. Dokonce jsem narazila i na automaty na mléko. Zatím sice jen na dva, ale určitě jich bude více. Plánuji to vyzkoušet a pokud se osvědčí, napíšu o tom. Prý v nich má být čerstvé mléko namísto trvanlivého, nevydrží sice tolik, ale o to je chutnější a prý snad i zdravější. A mohl by to být konec nespočtu krabic od mléka pro lidi, kteří ho rádi pijí.

Když už je řeč o potravinách, je to jedna z hlavních věcí, která je diskutována, když přijde řeč na přelidnění. Potrava je pro nás důležitá zhruba tak, jako pro počítač elektřina. Prostě ji potřebujeme k životu (jen na rozdíl od elektroniky nemůžeme na nějaký čas přestat jíst a přestat pracovat a pak zase pokračovat). Říká se, že Země uživí jen omezený počet lidí. To je logické a souhlasím s tím – myslím si ale, že ten počet je o hodně vyšší, řekla bych že snad i několikanásobek současné populace. Je ale potřeba napravit jednu celkem zásadní věc. Dalším velkým problémem lidstva je totiž, krom produkce odpadu, plýtvání potravinami. Lidé prostě vyhazují jídlo, nejčastěji proto, že se zkazilo, případně jen proto, že uplynula lhůta minimální trvanlivosti napsaná na obalu. A bohužel nejde jen o domácnosti, ale také o obchody či restaurace. Naštěstí se u některých z restaurací a obchodů snaží nepotřebné jídlo prodat levněji či darovat těm, kteří ho potřebují (třeba bezdomovcům). Přitom by stačilo (v případě domácností, u obchodů či restaurací je situace složitější) potraviny uvážlivě nakupovat tak, aby jste je snědli a nemuseli je vyhodit. Ne každý si dokáže plánovat jídelníček na několik dní dopředu (ani já to neumím), v podstatě ale stačí sníst nejdřív to, co se nejdříve zkazí a nezapomenout nic v zadním koutě lednice. Může třeba i pomoci psát si seznam všech nakoupených potravin, seřadit si je podle data spotřeby a poté odškrtávat ty snědené.

Zajímavé je, že občas, přestože to není příliš oblíbené, vydají politici (především v rámci EU) nějaký zákon, který je ekologicky prospěšný a který vlastně ukazuje na to, jak by jednotlivci mohli přírodě sami pomoci (vlastně tak trochu rozhodne za ně). Například jde o zákaz prodeje starých obyčejných žárovek nebo zákaz poskytování igelitových tašek v obchodech zdarma k nákupu. Staré obyčejné žárovky byly velkými žrouty elektřiny, kterou přeměňovaly spíše na teplo než na požadované světlo. Novější úsporné jsou na tom mnohem lépe, ale u mě jednoznačně vedou LED žárovky. Nejen, že vypadají lépe, ale jsou ještě úspornější a vydrží ještě déle. Už je používám několik let a zatím jsem žádnou nemusela měnit. A v dnešní době už ani nestojí tolik co dřív – dají se sehnat i pod 100 Kč a i takové fungují velmi dobře. Co se týče zákazu dávání tašek zdarma k nákupu, tam je problém se zbytečnými obaly, který jsem už popsala, a lidé si rozmyslí, jestli takovou tašku potřebují, když za ni budou muset zaplatit. Mám takový pocit, že jednou možná budou placené i igelitové sáčky na pečivo. Možná se to nemusí lidem líbit, každopádně to pomáhá snížit spotřebu a vyplývá z toho pár zajímavých věcí.

V uplynulém století udělalo lidstvo velký technologický pokrok. Svět se velmi změnil a mimo jiné začalo něco, čemu se často říká „doba plastová“ – plast se stal součástí mnoha věcí a spousta věcí by bez něj ani nebyla možná. A není to špatné – pokrok je super a ani plast nemusí být špatný, když se s ním zachází zodpovědně. Navzdory technologickému pokroku ale pokulhává všeobecná znalost a také zodpovědnost kdesi zamrzla. Svět je dnes mnohem složitější, než byl dřív, ale lidé se bohužel jen velmi pomalu změnám přizpůsobují a učí nové věci. Žijeme v relativně svobodném světě (tedy alespoň v našich končinách) a různé technologie nám dávají i moc, daleko větší, než byla třeba před 100 lety. S mocí ale přichází i zodpovědnost (nebo by alespoň měla přijít). Se zodpovědností to bohužel není jednoduché a vcelku dost platí přísloví „jeden za všechny, všichni za jednoho“.

Lépe si to ale můžete představit, pokud jste někdy hráli nějakou MMORPG počítačovou hru. V takových hrách se vyskytují monstra, která jsou mnohem silnější, než jakýkoliv hráč, a je tedy zapotřebí spolupráce mnoha hráčů. To je jeden ze základních znaků takovýchto her. Často se při procházení podzemí, kde se takováto monstra nejčastěji vyskytují, musí procházet opatrně a systematicky a pokud možno nepodcenit přípravu. Příšery většinou neútočí samy od sebe, ale až když je někdo z hráčů vyláká (třeba i tím, že se k nim přiblíží). No a pokud někdo v nečekanou chvíli vyláká takové silné monstrum, aniž by parta hráčů byla připravena mu čelit, monstrum zabije jeho, ale pak se zpravidla rozběhne proti celé partě a pokud se mu neubrání, mohou nakonec zemřít všichni. Tím pádem je každý hráč ve skupině vlastně zodpovědný za to, aby nevystavil celou skupinu nebezpečí svým neuváženým jednáním.

Na tomhle příkladu je vidět, jak mohou činy jednoho člověka ovlivnit životy mnoha dalších. V reálném světě sice nečíhají takováto monstra, ale zodpovědnost by měli mít všichni. Je jednoduché si říct, že jedna pohozená lahev v lese nebo třeba do moře nic neznamená, ale bohužel si tohle řekne více lidí a ne jednou. Čím méně zodpovědní jsou, tím je to horší, ale bohužel to často bývá i z neznalosti a to je pak horší, protože za to svým způsobem ani nemohou. Pak ale nakonec třeba oceány pod vodou vypadají tak, jak vypadají – plné plastového a jiného odpadu. A to ovlivňuje živočichy, kteří tam žijí, a nakonec vlastně i nás – například rybolov je totiž celkem významným zdrojem potravy. A 7 miliard lidí tím může být ovlivněno jen proto, že si třeba 7 milionů z nich řeklo, že vyhozený odpad do přírody ničemu neublíží.

Potřeba je oboje, znalost i zodpovědnost. A když něco z toho chybí, může přijít restrikce v podobě zmíněných zákonů (nebo jiných podobných). Některé věci se teprve pak změní k lepšímu. Myslím si, že kdyby někde nebyl problém (třeba s přílišnou spotřebou), takové zákony by asi ani nebyly potřeba.

Tak jsem se zas po delší době trochu více rozepsala a jsem ráda, pokud jste dočetli až sem. Možná to znamená, že vám náš svět a hlavně téma čistoty přírody není úplně cizí, zajímá vás to a chtěli byste ten náš svět také nějak zlepšit. Možná vás zajímá, jak jsem na tom vlastně já, přeci jen, téma týdne je „Já a 7 miliard lidí“. Tak tedy, abych pravdu řekla, myslím, že jsem stále na začátku. Mám sice přečtenou spoustu článků o přírodě, ekologii, hlavně co se týče třídění odpadů a sama odpad třídím co nejlépe umím. V omezování spotřeby jsem ale spíše zelenáč, i když snaha je. V současnosti se třeba snažím o co největší znovuvyužívání igelitových sáčků. Snažím se také vzdělávat a hledám řešení v různých oblastech, kde by šlo ušetřit na zbytečných obalech nebo jiném plýtvání. Takže ne, nejsem v tohle ohledu perfektní a mám se hodně co učit. Tenhle článek je tedy vlastně také pro mě. Líbilo by se mi, kdyby se všichni, včetně mě, chovali k přírodě mnohem lépe a zodpovědněji. Příroda nás totiž k životu nepotřebuje, byla tu dlouho před námi a bude i po nás. Ale my bez zdravé přírody dlouho nepřežijeme.